Válečný rok 1944 na Slovácku aneb bratranci Jirka a Mirek a smrt Lejdyny

10. října 2012 v 12:54 | R. Moser |  10/2012
... Dobrý den milé děti, přátelé a příznivci blogu jaroslaw.blog.cz ...
... Při nedávné návštěvě antikvariátu objevil jsem českou knížku ...
... Otevřu knížku a hned v první kapitole nazvané "Třeťáci se nedají" na stránce číslo pět čtu, cituji z knížky: "Ke stolu se nahrnulo půl třídy, Jurášek Benada s ježatým Frantou Vlčkem, ospalý Tomáš Skalka, Anička, Eda i Štěpánka Lukešová. Ta se zvlášť horlivě otáčela kolem stolku. Pomáhala Sojkovi převracet listy a div si nelehla na přihrádku. Předtím se však pátravým pohledem přesvědčila, zda šla Mařka Kubelková hlídat na chodbu," konec citace z knížky ...

... Tohleto jsou přece jména, která jsem už kdysi slyšel, v souvislosti s ostudným případem československé justice z roku tisíc devět set osmdesát jedna, který byl známý i pod názvem "Fantomas" i v právnických a lékařských kruzích ve Vídni! říkám si v antikvariátu. A hned na první straně knížky je i osobní věnování autora, cituji: "Maje a Evě (je uvedeno i jejich příjmení) - aby byly statečné a smělé jako byla Štěpánka - srdečně Jura Sosnar" ...
... Autor knížky shora připsal do knížky i místo, měsíc a rok, kde a kdy věnování psal ...
... Věnování bylo do knížky napsáno v srpnu 1960 v Praze ...
... Knížku jsem si koupil a doma jsem se do knížky začetl ...
... Obec Vésky existuje, říkám si překvapeně ...
... Dnes je obec Vésky (pokud je to skutečně ona) místní částí Uherského Hradiště ...
... Říkám si při četbě knížky ...
... "Obec Vésky existuje na Slovácku, tohleto je přece zcela jasné, že?" ...
... Vzpomínám si na něho ...
... Bratr jeho matky Marie, jeho strýc Jaroslav, děti jeho jeho brněnského dědečka Jaroslava a jeho brněnské babičky Anny, rozené Mádrové, původem ze Slovácka, byl malířem pokojů v Brně. Dále už do rodokmenu nepůjdeme, protože tohleto je, k pochopení případu Fantomas, zcela dostačující, alespoň podle mého názoru ...
... A mimo strýce Jaroslava měl v Brně i tetu Zdenku ...
... A ještě Vám řekneme, že profesor Jaroslaw Rohacek už vydal předběžný souhlas ke zveřejnění dalších informací z případu "Fantomas", takže se čtenáři a čtenářky mohou už těšit na další pokračování, dokonce snad už v následujím článku ...
... Ještě jsem si musel nové informace přece jen ověřit, abych se neblamoval jako se blamovala, v letech tisíc devět set osmdesát jedna až tisíc devět set osmdesát tři, tehdejší justice u našich severních sousedů, respektive abych se neblamoval jako se blamovala tehdejší justice na jižní Moravě, odkud je k nám, do Vídně, přece jen nejblíže ...
... Dnes už přesně nevím kde tohleto bylo, jestli tohleto bylo u vídeňské staré vodárenské věže nebo u vídeňského vlakového nádraží císaře Františka Josefa. Vstoupil jsem o přestávce při natáčení do karavanu. Muž přibližně v mých letech, spíše o něco starší, řekl bych, který už v karavanu seděl a popíjel kávu, mi byl představen. Úplná banalita, která by snad nestála za řeč. Avšak pamatuji si co muž, který přijel do Vídně z Brna, prohlásil. Jeho slova patřila zejména Rexovi: "Rexi, kdybys nebyl pes, ale fena, tak bys mohl být komisařka Lejdyna," a podrbal Rexe za uchem. A už jen pro úplnost a rovněž i z důvodu stručnosti uvádím, že Rex hned zaštěkal a na muže vyskočil. "Rexi, neobtěžuj!" okřikl jsem ho hned. Nakonec si tohleto dokážete zcela jistě představit sami, znáte přece Rexe a víte co Rex dokáže, že? ...
... Knížka shora vyšla poprvé v Československu v roce tisíc devět set padesát jedna a v době jejího vydání jsme, já a ani muž z Brna, nebyli ještě na světě ...
... Avšak řeknu Vám, že tohleto je skutečně síla ...
... V knížce shora je uvedeno, cituji: "Vydáno k patnáctému výročí osvobození Československé republiky," konec citace ...
... A na straně dvě stě devadesát jedna knížky, v kapitele nazvané "Zbabělec", jsem to objevil. Tohleto je patrně ono, říkám si. Tohleto je takhleto, nehodlám tohleto celé vypisovat, řeknu vám tohleto svými slovy: Antonín Benada vysílá svého synka opět na průzkum. Tentokrát má jít, jeho synek Jirka, k jeho švagrovi, ke svému strýci. Zkrátka a dobře, Jirka má jít k Dražilům, kteří žijí ve stejné obci, aby tam zjistil zdali to přece jen nešel jeho strýc hlásit německým úřadům ...
... Začátek opisu z knížky ...
... Sotva vešel chlapec na dvůr, zahlédl Mirka, jak tahá na seník oba Dražilovy hafany. Učil je šplhat po žebříku a dařilo se mu to. Oba psi vrčeli z vikýře, který byl kousek stranou nad otevřeným kuchyňským oknem. Mirek hvízdl a Jurášek byl za půl minuty nahoře. Pohladil psy, kteří si ho nejprve dobře očichali, než zavrtěli pruty a otřeli se mu o nohy. Z kuchyně bylo slyšet hlas čeledína, který přivezl z luk dvě fůry sena. Stály uprostřed dvora. Polovypřažení koně netrpělivě pohazovali hřívami a frkali. "Dobře, dobře," říkal Dražil. "Složte to a zajedeš ještě do mlýna. Vezmi si malou bryčku a dělej šikovně. Však bude za chvíli tma. Jeden pytel mouky složíš u pana ředitele Kučery, víš kde má vilu, ne? Dva pytlíky zavezeš panu Kretschmerovi, rozumíš? Ne aby tě někdo viděl!" Čeledín se ušklíbl pod vousy. Něco zabrumlal a odcházel. Nedávno vezl řediteli měšťanky dvě vykrmené kusy a nedali mu ani pár cigaret od cesty. Čím víc mají, tím jsou lakotnější, myslil si. "Jo, počkej, zavolej mi sem kluka," křikl Dražil za ním, "jistě se někde potlouká kolem koní." Pak si znovu nalil pořádnou číšku slivovice a převrátil ji do sebe. Událost s chatou ho tak vylekala, že to chtěl něčím přehlušit. "My jsme tady na seně s Juráškem," zakřičel dolů Mirek. "Co chceš?". Dražil se vyklonil z okna a otočil hlavu k vratům, do kterých právě vjíždělo černé osobní auto. "A jé! Zase nějaká kontrola," řekl polohlasně k ženě a neklidným okem přelétl kuchyňskou místnost. "Abych šel raději pánům naproti a ty ukliď, maminko, tu slivovici." - "Ježíšmarjá!" vyjekla Dražilová, pustila číšku a ta se rozlétla po podlaze. Za psem se objevil komisař Kretschmer, pak dva gestapáci a důstojník Jagdkomanda. Na dvoře skřípavě zabrzdil kamion. Esesáci se rozdělili na skupiny. Jedna vběhla do obytných místností, jedna zůstala u kuchyně, ostatní se rozestavili po dvoře. "Kde jsou partyzáni z tvé boudy? Kde?" rozkřikl se Kretschmer a zatřásl Dražilovým ramenem. "Já o ničem nevím ... Dovolte, pánové ... Vždyť mě přece znáte, pane komisaři! Právě vám posílám po čeledínovi ..." - "Mlč a nelži!" přerušil ho Kretshmer. "Pes tě usvědčil. Dovedl nás až sem. Co je toto?" přistrčil mu pod nos pomačkaný zelený myslivecký klobouk. Dražil sebou trhl. Ten asi ztratil, když zapaloval boudu. Snad ho Kretschmer nebude podezírat, vždyť se znají od Krautila. Nejednou mu již poslal tučné dary, nejednou spolu pili na zdraví a na Hitlerovo vítězství. "Prosím vás, dejte pryč toho psa," zaprosil. Gestapák psa odvolal. "A teď mluv! Kde jsou partyzáni, vysílačka, co? Ta bouda je přece tvoje," zahrozil mu před obličejem. Dražil ulekaně ucouvl až k oknu. "Bouda je moje, ano, to je ... Já však nevím o žádných partyzánech. Já ji proto zapálil, aby tam nemohli přespávat. Aby ..." - "Tys ji sám zapálil? Ták?" protáhl výsměšně Kretschmer. "Aby tam nemohli spát? No, hezky sis to vymyslil, hezky, stopy jsi chtěl zahladit, co? Kde tedy budou spát dnes v noci?" Jak jen z toho ven? přemýšlel Dražil. Čert mě napískal, abych to zapálil. Mohl jsem všechno nechat, ohlásit, teď by je čapli a já bych měl pokoj. Ještě jsem mohl dostat i pochvalu. Naladil tvář co nejpokorněji: "Přísahám vám, pane komisaři, že s tím nemám nic společného. Vždyť mě přece znáte jako spolehlivého člověka, věrného Velkoněmecké říši. Nikdy bych si nedovolil ..." Druhý gestapák ho uhodil do obličeje. "Mlčet! Na to se tě nikdo neptá. Chci vědět, kde jsou partyzáni. Kde je vysílačka? Mluv!" rozeřval se. "Zastřelím tě, jestliže nám hned neřekneš, kdo tam byl a kde je teď." Gestapák jím zacloumal, až se Dražil zapotácel. Zachytil se okenního rámu. Oknem na něj vanul chladný vzduch. Uteču! blesklo mu myslí. Nenechá se přece bít. Vymrštil se na podokenici a přehoupl se do dvora. Neměl za celou dobu čas podívat se ven. Nebyl by skákal. Už ho drželi esesáci Jagdkomanda a tloukli jeden přes druhého. Gestapáci s Kretschmerem vyběhli za ním. "Tak se přiznáváš? Chtěl jsi utéci a varovat je, co? Mluv! Kdo tam byl? Kde jsou teď?" Oba Dražilovi psi na půdě naježili srst a zlověstně zavrčeli. Hoši je drželi kolem krku. Jen aby je esesáci nevyslídili! Mirek tiše plakal. Jurášek byl bledý jako křída. Zatínal prsty do psího kožichu a v duchu dodával strýčkovi odvahy. Neboj se jich, strýčku, nic se jich neboj! Našeho tatínka také bili. Kdybys jen viděl, jaké měl podlitiny a modřiny. Tři týdny ho trápili a neprozradil nic, docela nic. A kolik toho věděl! Tobě nemůžou nic udělat, o ničem nevíš. Vždyť jsi nás ani neviděl. A jsi důstojník, drž se. Jen jim ukaž! Kdyby byl mohl, sám by jim byl ukázal. Rozhlédl se po půdě. Mít tady někde hromádku kamenů, viděli by! Jednoho po druhém by je složil, pěkně do hlavy. Nebo kdyby měl u sebe pistoli. Není tu však ani pořádný kus klacku. Znovu se zahleděl do dvora. Vtom zaslechl slova, která mu vyrazila z prsou dech. Je to vůbec možné? Nepřeslechl se? "Byl tam nějaký ruský partyzán. Hrozil mi zastřelením, kdybych něco prozradil. Ani jsem ho neviděl. Musel jsem stát čelem vzad," řekl Dražil. "Tak," sykl mu do tváře Kretschmer. "A co dál? Jestliže nám věšíš na nos bulíky, tak ti dnes v noci ukážu, co dovedu. Na kolenou budeš prosit, abych tě raději zabil." Dražil se zachvěl. Takovou jednu noc zažil. Ani nevěděl, proč se mu najednou mihl ten obraz právě před očima. Tehdy ovšem nebyl bit on, tehdejší kapitán českých legií na Rusi. Ne, tehdy on sám bil zajatého rudoarmějce, bolševika. Ubil ho k smrti, ale nedověděl se ani slova. Takhle teď skončí sám. On, vážený občan, statkář a plukovník ve výslužbě. Kdyby jednou Němci válku prohráli a vrátil se Beneš, mohl by být Dražil i generálem. Ne, to nemůže tak nechat. Ať si trpí ti, kteří si s Němci zahrávají. On proti nim nikdy nic neřekl, nic Němcům nedělal. I s Hitlerem se smířil, jen když mu zůstal jeho statek, který dostal za svůj boj proti mladé sovětské republice. Jediné, a to přece nebylo nic tak zlého, že si občas, zakryt houní i s aparátem, poslechl Londýn. "Byla tam uvnitř Benadova konev od mléka," řekl rychle. "Ten snad o tom bude vědět. Jeho kluk je tady, u nás." - "Benada? Zase Benada?" zařval Kretschmer. "No, tentokrát mu dám co proto. Já ho měl tenkrát docela zabít. Hned jedeme pro něj. Pojedeš s námi! Šnel, šnel!" Druhý gestapák chytil Dražila za rameno a smýkl jím k autu. "A ... kde je ten jeho spratek?" rozpomněl se Kretschmer, když se ze seníku ozval pronikavý chlapecký hlas: "Lejdyno, trhej! Rexi - Trhéééj!!!" Na gestapáka, který vlekl Dražila, z výšky seníku dopadla jako bomba velká lovecká fena Lejdyna. Vlčák Rex se svezl po žebříku a už se rval s Kretschmerem, jenž mu stál nejblíž. Německý pes, který přivedl gestapáky do dvora, vytrhl se z rukou esesmana a dal se také do rvačky. Druhého voják zadržel. Někdo z vojáků vystřelil. Koně divoce zařičeli a vyhodili zadky. Náruční se utrhl a vběhl mezi Němce. Řev, štěkot, ržání koní, nadávky a křik Němců, vše se slilo v strašlivém, nepopsatelném zmatku. Z kuchyně se do toho mísil pláč Dražilovy ženy a bědování kuchařky. Mirek pokročil k vikýři s vytřeštěnýma očima. Ze dvora se stala aréna. Psi, koně, lidé, do toho drůbež, kachny, kuřata, slepice. Tekla však také krev a smrt si hledala svou oběť. Chlapec stěží rozeznával, jak odtrhují Lejdynu, prostřílenou již několika ranami z pistolí, od bezvládného těla gestapáka. Ani ve smrti nechtěl věrný pes uvolnit své tesáky, zakousnuté hluboko do hrdla cizího žoldnéře. Tatínka bili dva vojáci pažbami krátkých automatů. Mirek se ohlédl zaslzenýma očima po kamarádovi. Jurášek však tam již nebyl ...
... Konec opisu z knížky ...
... Válečný rok 1944 na Slovácku aneb bratranci Jirka a Mirek a smrt Lejdyny ...
... Ende .....
TOPlist



 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010