Středa 15. srpna 2012 - Tvoje slza, můj déšť

15. srpna 2012 v 22:22 | Jarda |  Prázdniny
... Středa 15. srpna 2012 ...
... Tvoje slza, můj déšť ...
... Nová knížka ...
... Součástí knížky je DVD film ...
... Předmluva Antonína Kočího ...
... Arnošt Lustig měl kromě umění skvěle psát také velký dar sblížit se s lidmi. Uměl za pár vteřin vytvořit v druhém pocit, že je jeho nejlepší kamarád. Ten pocit jsem měl nejednou. Navíc jsem měl neskromný pocit speciální spřízněnosti s Arnoštem i tím, že jsme se narodili ve stejný den dvacátého prvního prosince. Jaký ale skutečně byl, když právě nebavil davy čtenářů svými vtipy, to se teď snaží přiblížit Arnoštova dcera Eva, která jej znala daleko více než my, jeho příznivci, jisté je, že Arnošt uměl dodávat sílu a radost ostatním, i když se sám necítil právě nejlépe. A když jsem mu to chtěl jednou vynahradit a pozval ho domů na oběd, poručil si - buřtguláš. Na druhé straně u něj doma mě vždycky čekala jeho silná káva s vydatnou porcí salka. To je jen pár vzpomínek v zákoutí mé paměti. Ale hodně skutečného nám toho po Arnoštovi zůstalo. Především dvě skvělé děti, které se postarají, aby jeho knihy dál vycházely po celém světě. Mladá fronta vydala až dvacet dva jeho knih a další budou následovat. Slibujeme, že se budeme snažit, aby Lustigovy knihy okouzlovaly čtenáře i padesát let po smrti, jak si Arnošt přál. Zaslouží si to. Jen mě mrzí, že už je nestihne předělat tak, aby s nimi byl konečně spokojen. Děkuji Evě Lustigové za to, že se s námi o Přítomnost Arnošta Lustiga podělila i audiovizuálně ...
Antonín Kočí
Květen dva tisíce dvanáct
... Předmluva Evy Lustigové ...
... Nápad se zrodil v Karlových Varech. Natočím film o Arnoštovi. Byli jsme tam spolu na filmovém festivalu už několikrát. Tentokrát v létě dva tisíce šest. Poháněla mě přítomnost. Zachytit Arnošta, jak jsem ho znala i neznala. A poznat ho jinak. Vše dohromady. Chtěla jsem tam, kde hory nestárnou. Tam, kde paměť nanapadá hledat se, či se nalézt. Byl pro. Film jsme natáčeli v Praze pomalým tempem, od oslavy jeho osmdesátin v prosinci dva tisíce šest do července dva tisíce osm. Na většině míst jsem byla poprvé, hlavně protože jsem od dvanácti žila všude jinde. Asi i proto byl pro. Odpovídal spontánně. Otázky nechtěl znát napřed. Tato kniha je záznamem všech otázek, které jsem Arnoštovi položila jako dcera otce, a odpovědí, které jsme natočili. Hodně z nich ve filmu není. Ne protože nejsou cenné, ale film není kniha a divák není čtenář. Arnošt byl hvězda jak se patří. Rozuměl spolupráci. Bral to vážně. Vybírala jsem do filmu citace z Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou, Chlapce u okna, Krásných zelených očí. S radostí mě je nechal upravit, jak jsem potřebovala. Tomáš Töpfer, muž s kouzelným hlasem a mladičká Michal Žanková je nahráli tolikrát, že nikdo nepočítal. Čas od času se mě otec ptal, jak pokračuje produkce. Bral to umělecky a říkal, že na múzu se nespěchá. Mezitím se narodila krátká dvanáctijazyčná verze s hudebním doprovodem houslisty Václava Hudečka a aspoň čtyři verze dlouhé. Ale na tu pravou, kterou jsem chtěla sestříhat od prvního natáčecího dne s Českým lvem Jiřím Brožkem, jsem měla vyčkat do dubna dva tisíce deset. I na poslední dny mé maminky, Věry Lustigové, rozené Weislitzové, která potvrdila, že ten kdo miluje, umí odpouštět. Potom přišel rok dva tisíce jedenáct a Arnošt stihnul jen první polovinu. Byl to poslední film, který viděl. Byl večer ve Vinohradské nemocnici, v té Královské. Arnošt zacházel se silou jako s kostkou cukru v děravé kapse. Slyšela jsem "Evko, jestli druhá polovina je stejně dobrá, tak jsme zase dali gól." To bylo to poslední, co mi řekl. A co říkaly jeho oči, než došel tam, kde si hory šeptají o tajemství času nebo jeho kráse? Mluvily vážně, mluvily vesele. To vážné mu bylo dané maminkou Terezií, mojí babičkou. To druhé převzal jako osud od otce Emila, mého dědečka. Když byl s vámi, byl převážně lustig (veselý, poznámka autora). Když byl sám, byl převážně ernst (vážný, poznámka autora). Doufám, že film ve vás zanechá to nezachytitelné z přítomnosti Arnošta i jeho přítomnost samu. Rád s ní tancoval, jako s mojí maminkou. Také doufám, že vy, kteří mezi čtenáře naštěstí patříte, si s touto knihou Arnoštovy oči i dobarvíte ...
Eva Lustigová
Květen dva tisíce dvanáct
... Levá záložka obálky knížky ...
... Eva Lustigová ...
(1956 Praha)
... Žila s rodiči Arnoštem a Věrou Lustigovými a starším bratrem Pepim v Československu do okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu ticíc devět set šedesát osm. Mládí strávila v zemích tří světadílů. Přes dvacet let pracuje ve Švýcarsku v oboru mezinárodního zdravotnictví a managementu. Má titul magistry mezinárodního obchodu z George Washington University ve Washingtonu a bakalářky kulturní antropologie z American University, též ve Washingtonu. Ve volném čase se vrací ke svým kořenům kulturní činností včetně filmu o svém otci Tvoje slza, můj déšť. V roce dva tisíce jedenáct vydala Povídky. Soubor textů otce a dcery. Film Tvoje slza, můj déšť je jejím filmovým debutem uvedeným v roce dva tisíce dvanáct na čtyřicátém sedmém Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Do České republiky jezdí často a ráda. S Vijayem Srinivasanem má dva syny, Viase Negera a Světa Sinaje ...
... Pravá záložka obálky knížky ...
... Arnošt Lustig ...
(21.12.1926 Praha - 26.2.2011 Praha)
... Patří mezi světoznámé spisovatele, jeho tvorba zahrnuje na dvě desítky knih. Svůj mimořádný a vytříbený literární styl opírá o neobyčejné bohaté životní zkušenosti a osud, který by se bez nadsázky vešel do několika životů. Jako patnáctiletý byl odsunut do terezínského ghetta a později prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald. V dubnu tisíc devět set čtařicet pět uprchl z transportu smrti do Dachau a skrýval se v Praze, kde se zúčastnil květnového povstání. Po válce studoval žurnalistiku a souběžně působil jako novinář. V roce tisíc devět set čtyřicet osm se například zúčastnil jako dopisovatel izraelsko-arabské války. V období politických procesů padesátých let byl vyšetřován Státní bezpečností pro podezření z pomoci uprchlíkům do Izraele. Později působil jako vedoucí kulturní rubriky Mladého světa a scenárista Československého filmu. Filmy natočené podle jeho scénářů , jako Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Transport do ráje, Démanty noci a Dita Saxová, mu získaly světovou proslulost. V roce tisíc devět set šedesát osm odešel přes Itálii, Izrael a Jugoslávii do Spojených států amerických, kde přednášel na několika univerzitách. V roce dva tisíce osm získal literární Cenu Franze Kafky a v roce dva tisíce devěz byl nominován na Man Booker International Prize ...
... Zadní strana obálky knížky ...
... Eva: "Jaká je tvoje filozofie?" Arnošt: "Je více myší než pastí. Taková je moje filozofie." Eva: "Proč jsi začal psát?" Arnošt: "Když jsem se vrátil z těch lágrů v roce čtyřicet pět, tak jsem samozřejmě měl potřebu se někomu svěřit. Tak jsem navštívil svýho učitele nejmilejšího, jmenoval se Jůza a měl velkou radost, že mě vidí, a vyprávěl jsem mu, co to bylo, lágry. A on mě začal za chvíli hladit po hlavě, jako hladíš pomatenýho. A tak jsem zjistil, že mi vlastně nevěří, že myslí, že to není možný, co mu říkám. A tahle zkušenost se opakovala. viděl jsem, že mi lidi vůbec nevěří. Že se to nedá sdělit! Papír ti věří, tužka i věří, napsané slovo ti věří, pokud do něj vdechneš věrohodnost. A tak jsem začal psát." ...
... "I kdyby ten dopis chytli, myslím si, že všechno co píši je pravda a je mi to jedno. Ty nejsi žádný agent. Tvým povoláním bylo a je psát a tím psaním říkat lidem pravdu o světě a trošku jim tím i pomáhat." ...
Z dopisu Oty Pavla Arnoštovi
Tisíc devět set šedesát osm
... Vydala Mladá fronta, akciová společnost, Praha ...
... V roce dva tisíce dvanáct ...
... Součástí knížky je DVD film ...
...Rodina Lustigova (koncem padesátých let minulého století) v Praze ...
TOPlist
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010