Tento blog pravděpodobně porušuje Podmínky.

Pondělí 9. července 2012 - Prosil jsem

9. července 2012 v 0:03 | Jarda, Milena Lukešová |  Prázdniny
... Pondělí 9. července 2012 ...
... Prosil jsem ...
... Prosil jsem
- Aspoň psa,
když ne koně.
Ani
to ne.
Prý když tak andulku.
Nechci.
Nikoho
v kleci ...
... Jakmile jsem si verše shora poprvé přečetl, tak se mi příběh chlapce-delikventa a později normálního mladého muže, který jsem znal z četby, ihned vybavil ...
... Prázdninové dobrodružství aneb letní nepohoda ...
... Začátek příběhu ...
... "Vlastně tohleto všechno pořádně vysvětluju až vám, pane doktore. Ne, že by se předtím nikdo neptal, spíš naopak. Proč jsem utek z domova, o tohleto se zajímali policajti stejně jako naši doma a kamarádi z ulice. Jenže oni tomuhle asi nemůžou nikdy pořádně rozumět, a tak jsem radši říkal, že jsem se bál předložit tátovi mizerný vysvědčení a tak dále a tak podobně. Všichni se tvářili, jako že chápou, a tak jsem se tohleto víc objasňovat ani nesnažil. Vykládejte člověku, co celou neděli dokáže prosedět u televize a pít jedno pivo za druhým, jak je krásný například nádraží. Nanejvýš řekne, že je tam špína, zápach a zaplivaná podlaha v čekárně. Ale spíš zabručí, ať mu dám pokoj, vynadá mi, že nemám hotový úkoly, a pak poznamená na adresu televizní obrazovky, že tohleto tahleta Slávia dneska kope bledě ...
... Rozumějte, já se na tátu nezlobím, vím, že je po práci unavenej a chce si odpočinout, jenomže už pár let si s ním nemám vůbec o čem povídat. Tak tedy tohleto nádraží, okolo kterýho jsem každej den chodíval do školy, se mi líbilo snad odjakživa. Už jako úplně mrňavej kluk jsem tam lez přes plot a křídou si na tajnejch místech poznamenával vagóny. Myslel jsem, že se třeba někdy stane, že takovej vagón projezdí celej svět, a až se vrátí, bude na něm tohleto moje znamínko pořád ještě namalovaný. Jenže to jsem byl ještě malej a hloupej. Ale abych se vrátil ke svýmu problému. Je sice pravda, že jsem v červnu obdržel na vysvědčení pár čtyřek, a bylo mi jasný, že tohleto naši doma s velkým nadšením nepřivítaj. Jenže o moc víc mě štvalo, jak se všichni ostatní kluci těšej na prázdniny, jak jsou z konce školního roku nesmírně šťastný, a já vůbec ne. Zas jsem měl odjet na celý dva měsíce ke strejčkovi, kterej je starej a myslí si, že vrchol prázdninový zábavy je krmit prase, sypat slepicím nebo maximálně trhat na zahradě rybíz. Jako každej rok. Zase by mě určitě uvítal takovým obligátním vtipem: Tak co, Kájo, poslouchá paní učitelka? A pak by se spokojeně chechtal, že jsem trochu v rozpacích, protože nevím, co mám na takovouhle moudrost odpovědět. Zkrátka, domů se mi vůbec nechtělo, a tak jsem se potuloval ulicema, až jsem najednou stál zase u toho našeho nádraží. To už byl večer, bylo nádherný teplo a zamaštěný pražce voněly olejem a možná taky trochu dálkama. Prostě jsem se najednou sebral, přelezl plot a zavřel se do brzdařský budky nákladního vlaku, co pravidelně odjíždí ve dvacet jedna patnáct. Když lokomotiva zahoukala a pod vagónem zaduněly koleje, tak jsem byl vážně úplně šťastnej. Ráno mě probudila zima, to už bylo venku světlo a vlak stál na nějakým docela neznámým nádraží. Zvenčí se ozývaly hlasy ajznboňáků a čas od času zařinčelo takový kladivo, co se s ním vždycky mlátí do kol, aby se poznalo, jestli nemá vagón prasklý osy. Slyšel jsem kroky, který se blížily k moji brzdařský budce. Vrzly dvířka a objevil se v nich fousatej strejda v modrý uniformě. Hrozně jsem se lek a v tu chvíli mě nenapadlo nic jinýho, nežli na něj svým nejhlubším hlasem zahulákat: Co tady ksakru děláte? Překvapilo ho to, minimálně pět minut nebyl schopnej vůbec nic říct. Využil jsem toho k důstojnýmu odchodu a připadal jsem si jako Suvorov, neboť ten taky povídal, že nejlepší obrana je útok. Vůbec, první tejden, co jsem strávil tam kam jsem dorazil, byl stoprocentně báječnej. U lesa jsem si tam našel velikánskej opuštěnej seník, a když jsem měl přes den hlad, stačilo vtrhnout do stanovýho kempu a od některý zásobený slunící se rodinky vyloudit něco k jídlu. Vždycky jsem si k tomu vymyslel nějakou dojímavou historii, třeba že mi ujel vlak nebo že tatínka omylem zastřelili na honu, zkrátka, nikdo mě neodmít. Jenže po sedmi dnech mě tahle rekreační idylka taky přestala bavit. Já přece utek kvůli prázdninovému dobrodružství, a ne kvůli tomu, abych na hrázi rybníka ved řeči s rybářema o tom, že se jim někdy skutečně už podařilo nějakýho kapra ulovit. A taky se mi nelíbilo potloukat se tak docela bez koruny v kapse. Tam jsem si tenkrát večer vypůjčil auťák. Tak teda - ukrad jsem ho, fakt. Byl nový s autorádiem ...
... S ním jsem dorazil až do Brna, na nádraží jsem střelil autorádio a za utržené peníze jsem pokračoval dále zase vlakem. Ale s lístkem už to nebylo vůbec tak pěkný jako v brzdařský budce ...
... A navíc se pokazilo počasí a lilo jako z konve. Pár dní jsem se ještě coural po Moravě, hladovej a promočenej jako myš ...
... Dva auťáky jsem postupně sebral a přesunul jsem se ještě pár kilometrů ...
... Jenže tohleto nebylo k ničemu, protože letní nepohoda zasáhla celou Evropu ...
... V Přerově už jsem byl z toho všeho tak zničenej a nemocnej, že jsem vlezl do nejbližšího hotelu a poprosil o pokoj. Zeptali se mě na jméno, dali mi klíč a zavolali policajty. Já trouba nevěděl, že už čtrnát dní vystupuju v seznamu celostátního pátrání ...
... Do Prahy mě vezli shodou okolností zrovna přes tu vesničku, co jsem tam měl jet na letní prázdniny. Viděl jsem dokonce i strejčka, jak se lopotí na zahrádce, a připadal mi hrozně starej a opuštěnej. Možná, že se na mě docela těšil a že ho mrzelo, když nemohl pronýst tu tradiční větu o neposlušný paní učitelce ...
... A tak mě vám to najednou všechno přišlo nesmírně líto ..."
... Prázdninové dobrodružství aneb letní nepohoda ...
... Konec příběhu ...
... Stará, avšak nestárnoucí ...

... Plakat budeš dívko má
že odešel jsem z domova
že odešel jsem z domova
snad stovky mil
stovky mil stovky mil
stovky mil hm stovky mil
že odešel jsem z domova
snad stovky mil ...
... Čas ten lásce ublížil
vzdáleni jsme pět set mil
srdce mý teď prožívá
moc těžkých chvil
těžkých chvil těžkých chvil
těžkých chvil těžkých chvil
srdce mý teď prožívá
moc těžkých chvil ...
... Celou noc dnes přemítám
že jsem zůstal sám a sám
lavici teď nádražní
za lože mám
za lože mám za lože mám
za lože mám za lože mám
lavici teď nádražní
za lože mám za lože mám ...
... Cestu zpátky dobře znám
ale kapsu prázdnou mám
tak v tý dálce daleký
zůstanu sám
zůstanu sám
zůstanu sám zůstanu sám
zůstanu sám zůstanu sám
tak v tý dálce daleký
zůstanu sám
tak v tý dálce daleký
zůstanu sám
tak v tý dálce daleký
zůstanu sám ...
TOPlist
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010