Úhel pohledu

16. května 2012 v 14:34 | Pavel |  05/2012
... Úhel pohledu ...

... Na obrázku shora uvedený muž publikoval na sto odborných prací z oblasti psychoneuroendokrinologie, psychofarmakologie a psychiatrie. K jeho hlavním dílům patří monografie Neuroendokrinologie v psychiatrii, Psychiatrie pro praktické lékaře a průkopnické práce o psychotropním působení látek ovlivňujících metabolismus vápníku v nervových buňkách. Je šéfredaktorem časopisu Psychiatrie a členem edičních rad časopisu Vesmír, zahraničních časopisů Neuroendocrinology Letters (honorary editor), International Journal of Psychiatry in Clinical Practice a jiné. Věnuje se také popularizaci vědy a publicistice. Statě, které publikoval v letech tisíc devět set devadesát pět až dva tisíce jedna zejména v Mladé frontě dnes a v Lidových novinách, vyšly ...
... Pod shora uvedeným názvem ...
... Vyprávění shora uvedeného muže o nabídce kandidatury na prezidenta České republiky, kterou dostal je nejen velice zajímavé, ale je i velice poučné ...
... Celý rozhovor s moderátorem Českého rozhlasu Vladimírem Krocem, z úterý patnáctého května dva tisíce dvanáct, s názvem "Jak to vidí Cyril Höschl", o nabídce na kandidaturu prezidenta České republiky, o jejím odmítnutí a dále zejména i o stavu politické kultury v České republice a o maturitních testech a tak dále a tak podobně stojí za zaznamenání! ...
... Jak to vidí Cyril Höschl - začátek ...
... Jak to bylo s nabídkou kandidatury na prezidenta a s jejím odmítnutím? ...
... To vám je velice zajímavý příběh, protože si představte, že za vámi přijde vysoce postavený představitel strany x a zeptá se vás, jestli jste eventuálně neuvažoval o nějaké takové nabídce nebo přímo takovou nabídku přijal, kdyby byla učiněna a domluvíte se, že o tom nikdy, nikde nebudete mluvit do chvíle, než se rozhodnete. Vy se rozhodnete negativně a řeknete si s tím dotyčným, že to zapomenete a nebudete to dál šířit. Druhý den za vámi přijde novinář, řekněme z Mladé fronty, a řekne na závěr interview jen tak mimochodem. Poslyšte, neučinil vám někdo ze strany x tu a tu nabídku? Vy, protože nechcete lhát a protože čtete všude v novinách, jak ty politici lžou, tak abyste nelhal a zároveň jste slíbil, že o tom nebudete mluvit, tak řeknete, k tomu se nebudu vyjadřovat. Načež ten novinář řekne, no takže ano a byla to a ta nabídka, byla to ta a ta strana a už máte dvě možnosti. Buď dodržet slib a lhát, jako když tiskne a nebo ten slib nedodržet a říci, jak to tedy vlastně bylo a pak jste za takovýho naivku, který opravdu nemá v politice co dělat. Já jsem si na tomhle příběhu uvědomil, že ta politika jako transakce směňování různých výhod, strategií, sociálního kapitálu, pozic, něco za něco, my tobě tady a oni tobě zase támhle, je oblastí, ve které vlastně nelze nelhat. Já to nemyslím úplně pejorativně, ale to je součást té hry, je to jako když s někým trošku hrajete černého Petra nebo poker, to už je hodně takový a nebo jenom švindl třeba. Znamená to, že všichni vědí, že všichni trošku lžou a zároveň si v sobě pěstují schopnost to rozpoznat a vědět, co je za tím a teď do toho přijdou ti novináři, kteří jsou v tomhle naprosto nelítostní a jakmile něco uhádnou, tak jim to nedarují. Přitom to není ani na pozadí drobných lží, jež jsou na začátku, není to ani zlá vůle, ani nějaký úmysl získat osobní prospěch, v tomto případě třeba právě naopak a přesto máte dvě možnosti, buď hned od začátku se do toho začít propadat tak, jako Gross s bytem a nebo hned od začátku říci pravdu, ale zároveň tím říkáte, že tam vůbec nepatříte, do toho klubu ...
... Byl to jeden z důvodů, proč jste se nakonec rozhodl odmítnout tu nabídku? ...
... Ne, ne, těch důvodů bylo mnoho, je to určitý náhled na sebe, jsou to realistické představy, které v šedesáti dvou letech máte o tom, jak to v té politice je, že jste už prost takových těch naivních, povrchních atributů, které ta funkce sebou přináší a vidíte jenom ty, které by vám ten život komplikovali a vaší rodině a nakonec si říkáte, že v dobách revolučních stojí za to se nasazovat jakkoliv vysoko a někdy i třeba neúměrně, ale v dobách poměrně stabilního a už zavedeného režimu, ať je jakýkoliv, je to vlastně docela jedno kdo je prezidentem a nejsou situace, kdybychom se museli při okupaci cizí mocnosti zastřelit nebo nějaké jiné rozmáchlé gesto sdělit národu, takže těch proti samozřejmě převažovalo ...
... Hádám, že nejsem neambiciózní, ona možná jen ta nabídka člověku polichotí? ...
... Abych byl úplně upřímný, tak minimálně, protože s tou ambiciózností je to tak, že když se nad sebou zamyslíte, nakonec je to úkol těch, kteří někdy koketovali s psychoterapií, trochu poznat sám sebe, takže samozřejmě v každém z nás, i ve mě, je mnoho narcismu, mnoho ambicí, ale ono to s věkem vyvětrává, takže když by se mě na tohle někdo zeptal ve čtyřiceti, tak bych k tomu měl asi jiný postoj, než v šedesáti a určitě k tomu má jiný postoj někdo, komu je dneska osmdesát, najednou zjistíte, že ty hodnoty ve světě a hodnoty toho, čeho chcete třeba v životě dosáhnout, jsou jinde a jsou daleko přízemnější a přitom radostnější ...
... Co si myslíte o tom, co včera prohlásil v tomto pořadu Ivan Hoffman, že by se lékaři neměli drát do politiky, že je to vlastně, přísně vzato, porušení Hippokratovy přísahy? ...
... No tak, přísně vzato to porušení ...
... Hippokratovy přísahy samozřejmě není, ono je to možná trošku hyperbola, ale jelikož politika, už jak z názvu plyne, je věcí veřejnou a je to tedy služba celé společnosti, tak se týká naprosto každého tak, jako se každého týká volební právo, jako se každého týká právo být zvolen, kdo splní určitá kritéria věková, tak se každého týká právo do té politiky aktivně vstoupit a v této souvislosti je ale zajímavé, že když se podíváte na naši politickou scénu, tak ta se doktorama jenom hemží. Kdejaký lékař skončil buď v parlamentu nebo v Senátu, namátkou Boris Šťastný, nakonec primátor pražský Svoboda, bývalý primátor Bém. Kdybychom takhle začali ...
... Přemysl Sobotka ...
... Přemysl Sobotka a pokračovali dál, tak najednou zjistíte, že skoro každý je tam doktor, myslím tím lékaře. Že se tedy naopak medicíně v té politice z nějakých poměrně záhadných důvodů pro mě, velice dobře daří oproti ostatním profesím. Naproti tomu velkopodnikatelé většinou v té politice, jakmile si na ní sáhnou, tak zkrachují, nejdříve jako politici a posléze jako podnikatelé. Vezměme si manažera, podnikatele roku a nezávislého senátora a já nevím co všechno, Václava Fišera. Kde je dneska? Nejdříve vyšuměl politicky a posléze i podnikatelsky. Takových případů je víc, obávám se, že to jsou osudy, které čekají i ty, velkopodnikatele, kteří se nyní do politiky chystají a vzácným příkladem za všechny je Chodorkovski v Rusku. Ten, kdyby si s tou politikou nezačal, tak byl dneska uznávaným oligarchou, dával by Putinovi desátky a měl by obrovský vliv na ruskou ekonomiku a společnost a takhle sedí v base někde na Sibiři jenom proto, že nerozumně zakládal politický subjekt, který měl vládnoucí moci konkurovat. Je zajímavé, že tedy ta lékařská profese, ta jako by se s tou politikou nějak přitahovala, zatímco paradoxně proti očekávání ten, kdo má ty peníze a mohl by obrovsky manipulovat svým okolím, tak v té politice neuspívá a já mám na to to vysvětlení, že tam politika očekává jiný modus, ne že ten podnikatel se sám té moci chopí, ale že ji bude ze zákulisí krmit, sponzorovat strany, že jeho vliv na tu politiku bude jiný, bude to ono tolik kritizované sepětí politiky s těmi kmotry a s tím velkokapitálem, ale rozhodně to nebude převzetí těch otěží a vstup do politických rolí. Tam pak najednou ucítí i ti podnikatelé zoubky politického establishmentu ...
... Politolog, bývalý rektor Masarykovy univerzity v Brně, profesor Pavel Fiala přijal výzvu stát se ministrem školství s tím, že ve svých článcích psal, připomněl, že chceme-li dosáhnout lepšího stavu politické kultury u nás, je nezbytné, aby lidé, kteří mají zkušenosti a kompetence, nedávali ruce pryč od politiky a státní správy. Co si o tomto postoji myslíte? ...
... Já s ním naprosto souhlasím, notabene je to Petr Fiala ...
... Já jsem řekl Pavel? Omlouvám se ...
... Ano. Ale je to poselství, které kéž by bylo vyslyšeno, ale obávám se, že mnoho lidí na to má jiný názor a řada z těch, kteří by se měli v politice angažovat, tak se od ní odtahuje a asi je nelze přinutit, aby tak nečinili. Nakonec, já tady káži vodu a piji víno, když znovu zopakuji ten citát, který už tady jednou zazněl, že na té demokracii není nejhorší to, že umožňuje ambiciózním lidem, aby se do té politiky drali, ale ještě horší je to, že umožňuje neambiciózním, aby se do ní nedrali jinými slovy, aby se neangažovali, a to potom zkresluje vlastně psychologický profil té garnitury politické, která je u moci, protože to jsou vyselektovaní lidé, které to z nějakých důvodů baví a u části z nich, dobře tomu tak, že je to baví a zaplať Pánbůh za jejich entuziasmus, u části z nich to nelze vždycky považovat za ten nejpozitivnější rys, ale každopádně je škoda, že mnoho z těch, které bychom rádi v té politice viděli, s ní nechce mít nic společného ...
... Když už jsem začal mluvit o novém ministru školství Petru Fialovi, tak teď se omluvil za příliš těžký test z matematiky s tím, že si je vědom toho, že studenty zbytečně stresuje, že to určitě nepřispěje k tomu, aby státní maturitě důvěřovali. Co si myslíte o tomto? ...
... Na jednu stranu, jak jsem to poslouchal a sledoval v médiích ...
... Tak je to pravda a asi zachránil tu situaci za minutu dvanáct protože to, když pětina lidí neuspěje u nějaké zkoušky, na kterou má svou průpravu školní, ambice, tak to znamená, že není něco někde v pořádku, ale na druhou stranu by ta kritika spíše patřila, než novému ministrovi, který k tomu přišel, jako slepý k houslím, těm, kdož tu státní maturitu připravovali. Víte, já mám u toho velice smíšené pocity, protože si vzpomínám, jak v šedesátých letech, koncem šedesátých let můj kamarád Bohouš Hanel z liberecké základní devítileté školy a posléze gymnázia, se kterým jsme chodili do školy, studoval v Dijonu v rámci té výměny, která tehdy už opatrně začala, než zase po normalizaci skončila ve Francii. Ten měl úžasné zkušenosti už tehdy s tím, co to je státní maturita, s tím, že se zkoušky se dělají zásadně písemně, že se opravují na jiných gymnáziích, než na kterých ti dotyční studují, že se tam posílají pod kódy, takže ten učitel, který tu písemku opravuje, ani nezná jméno toho studenta ještě ke všemu je to student z druhého konce Francie a tím je to celé jaksi zaslepené jako v klinických studiích ...
... Jinými slovy, už to dávno všechno bylo vymyšleno? ...
... Všecko to bylo dávno vymyšleno a on si tu úroveň velice pochvaloval, on tam i odmaturoval a bylo to úžasné, protože neměli žádné úlevy, oni chodili do školy s těmi Francouzi a když jste tam poslední tři roky toho gymnázia před maturitou a odmaturujete s vyznamenáním, tak je to veliký úspěch, ale byly to právě takhle férové podmínky, že ani ten, kdo opravoval tu písemku, tak nevěděl, že to není ani Francouz, i když je to písemka z francouzštiny ...
... A skutečnost, že to někde už před čtyřiceti nebo padesáti lety existovalo a fungovalo a funguje a stačí to možná oprášit, trošku zmodifikovat a tady se s tím nadělá, jako kdyby to bylo kdoví co, jako kdyby vymysleli kolo nebo Ameriku a ještě k tomu, kdy jim to selže při každém pokusu, já se úplně za ně cítím trapně ...
... Právě ředitel centra pro přípravu státní maturity ...
... Pavel Zelený měl tendenci nejprve situaci bagatelizovat, když se vracím k té maturitě z matematiky, později se dokonce objevily fámy, že ministerstvo mu zakázalo se k věci vyjadřovat ...
... Nakonec CERMAT ty výsledky zmírnil a testem na místo původních sedmnácti procent neprošla tři procenta maturantů ...
... Měl by Pavel Zelený po takové blamáži podle vás odstoupit? ...
... Já si tím nejsem tak jist, protože neumím také od stolu a z dálky odhadnout za prvé míru jeho zavinění a za druhé to, do jaké míry by to pomohlo, kdyby odstoupil, protože mě tohle volání po odstupování za každou cenu připomíná takovou starou anekdotu ...
... Jak jede vlak po poušti, najednou se zastaví a nejede dál, tak ti cestující žízniví, v horku nevědí, co dělat, tak zajdou za Stalinem a ten říká, jediný řešení je popravit strojvůdce. Tak popravili strojvůdce a vlak zase nejede dál, tak jsou za Chruščovem a ten říká, jediný řešení je rehabilitovat strojvůdce. Tak rehabilitují strojvůdce, vlak zase nejede dál, ta anekdota má pak dál pokračování, že nakonec zajdou za Brežněvem, ten řekne zatáhnout záclonky v kupé, všichni budou dělat ddn, ddn a běda, kdo řekne, že vlak nejede ...
... Takže ono tohle vyměňování těch politiků za každou trošku, kterou někdo hluboko pod nimi provede nebo těch profesionálů, já nevím, jaká tam je hierarchie, jak se kdo na čem podílí a nevidím v tom řešení. Já vidím v tom řešení spíše tu společnost celou vyměnit a nebo zaúkolovat, aby vydala produkt, který bude obecně přijatelný. Tady je pro Boha lidí, kteří se v tom vyznají a vědí, jak se testuje a umí to sestavovat ...
... Vy jste jedním z podporovatelů projektu Matematika s chutí, který má za cíl, jestli to tak říci, rehabilitovat tento předmět v českém školství. Nepůsobí podobné zmatky právě opačně, protože příště si tu náročnější variantu matematiky nezvolí žádný maturant, proč by to dělal? ...
... Bohužel, máte pravdu, ale využiji této příležitosti, pokud nás kdokoliv z budoucích maturantů poslouchá, nenechte se odradit, matematika je krásná, užitečná, cvičí mozek a je to takový duševní sport a to, že někdo zoře někde nějakou písemku, to s matematikou a s jejím kouzlem vůbec nesouvisí a naopak, já myslím, že teď na truc tomu, co se stalo, by se všichni měli přihlásit k té nejtěžší verzi z matematiky ...
... Nenávist, závist, pohrdání druhým člověkem, relativizace etických hodnot nejsou pouhým okrajovým jevem. Pohrdání pravdou, právem a spravedlností se stává častým doprovodným fenoménem na celosvětové politické scéně. To napsal nedávno kardinál Dominik Duka. Myslíte si, že etika a politika jsou pojmy, které se vlastně vylučují? ...
... To trošku souvisí s tou úvodní otázkou, kterou jsme tady začali, tedy s tím, zda v politice lze nelhat a jestliže nelze nelhat, čeština má kouzlo těch vícenásobných záporů, tak pak tedy jak je to s politikou a etikou. Já se obávám, že toto je úkol pro někoho spíše z oblasti měkčích humanitnějších věd, aby se zamyslel nad tím, jestli je třeba pro tu politickou sféru etiku tak, jak je běžně chápána, jak pramení z různých náboženství v této oblasti křesťanství, tak jestli je třeba ji nějak modifikovat. Já si tím nejsem úplně jist, ale podezřelé je, že určitou disreputaci nebo ztrátu reputace politika jako taková, teď nemluvíme o barvách, ztrácí v tom celém demokratickém světě napříč Evropou a i v Americe vyměňují si hodně e-mailů s lidmi, kteří žijí na různých kontinentech a je až překvapivé, jak je zajímají na té politice a pobuřují nebo pohoršují stejné věci, jako kdyby četli stejné noviny, jako kdyby měli před sebou tváře stejných politiků. Vždycky je za tím nějaká snaha o získání neoprávněných výhod, korupce, klientelismus, tu víc, tam méně, samozřejmě se to neozývá prakticky od kolegů ze severských zemích, ale jinak z Francie, z Německa, z Ameriky, takže to asi není jenom taková nějaká neoprávněná obava někoho, kdo tomu nerozumí, že s etikou v politice je něco špatně, že politika ztrácí reputaci v očích veřejnosti jako celek, a to je nesmírně nebezpečné, protože prostor, který by se uvolnil při rozkladu tohoto politického systému, by byl zaplněn nepochybně něčím daleko nebezpečnějším a daleko horším, než je současná rozhádaná politická scéna. Ještě bychom ji prstíčkem hrabali. Takže, to je problém, který skutečně je závažný a já naopak se těším na to, že se někým dám poučit, protože jsem přesvědčen, že naše naivní takové lidové představy o tom, co je správné a co ne, se asi v politice musí nějak modifikovat. Politici jsou na hraně šibalů, kujónů a já nevím jaksi všelijak říkali a těch, kteří to s Věcmi veřejnými, tím teď myslím záležitosti, nikoliv stranu, myslí dobře. Já jsem dalek toho je paušálně odsuzovat. Já se domnívám, že to je nesmírně těžká a dokonce čím dál tím těžší práce, nezůstane vám žádný vděk. Vezměte si, dneska si spočítejte nějaké bývalé ministryně zdravotnictví nebo ministry a jejich náměstky, už nikdo ani neví, jak se jmenují, natož pak, co dělají, kde jsou. Člověk by skoro řekl, že když si někdo, někde v té funkci někde nakrade, tak ty peníze jsou to jediný, co mu pak zbude, když z té politiky odejde, a to není dobře. Takže i ta disreputace se potom podílí na degradaci těch jaksi morálních zásad, jež by měla tak, jako ke kodex, dneska vydali kodex úředníků, tak jako je kodex chování lékaře, já nevím, kohokoliv jiného, tak být takový kodex politika, kam až lze v těch hrách a v tom černém Petrovi a v tom švindlu zajít ...
... Karel Hvížďala ve svém komentáři pro Český rozhlas napsal, že kapitalismus nejlépe funguje ve starých protestantských zemích, kde slovo, smlouva a zákon platí bez výjimek a připomíná, že například ve Švédsku byl zákon o svobodě informací zaveden v roce tisíc sedm set sedmdesát šest, kdežto u nás teprve v roce tisíc devět set devadesát devět a dodnes se nedodržuje. Jak to vidíte vy? ...
... To je nepochybně pravda, s tím se ztotožňuji a souvisí to do značné míry i s tím názorem Maxe Wébera, sociologa, že rozdíly, které vidíme v té technologické industriální společnosti, v jejím rozvoji, tak jsou právě dány tím náboženským pozadím, že ten technologický pokrok a politická stabilita, kterou vykazují skandinávské státy a přes Anglii, Severní Amerika, tak ten že má zdroj v té, tahle euroatlantická civilizace má zdroj převážně v té protestantské tradici, kdežto ta Jižní Amerika, ty hispánsky mluvící země, jih Evropy, Itálie, Španělsko, Portugalsko, tak to jsou zase následovníci té katolické tradice, že ten rozdíl je v tom, že ta katolická v sobě zahrnovala ty odpustky a zpověď, takže například zlodějina je daleko běžnější v těch zemích s tou katolickou tradicí, protože Bůh vám odpustí a lze si to nějakou modlitbou zase vynahradit, zatímco v těch protestantských to je svým způsobem kruté břímě, to svědomí, viz film Fanny a Alexandr režiséra Ingmara Bergmana, kde to je názorně vidět na té výchově těch dvou dětí a to se s vámi vleče celý život, a tak skutečně ta primitivní kriminalita, teď je to samozřejmě dáno také tím mícháním s přistěhovalci, takže už to tak všecko neplatí, ale v těch skandinávských zemích původně byla velice nízká. Já vím, mnozí namítnou to proto, že tam za to usekávali ruce, ale to usekávali v Islámu taky a z hlediska toho obecného rozvoje to tolik nepomohlo, čili tam ten rozdíl mezi těmi náboženstvími, jakožto podhoubí toho, jak se celá ta populace chová, tak ten tam je a to, co jste říkal, to je vlastně v souladu s touhle představou Maxe Wébera ...
... Devadesát dva procent lidí je podle průzkumu agentury STEM nespokojeno s politikou, tři pětiny jsou ale spokojeny se svým životem. Vidíte v tom rozpor? ...
... Já v tom rozpor vidím, je to rozpor úsměvný, když se dobře udělá dotazník, tak ty respondenty vždycky nachytáte. Mně to připomíná dotazník, který kdysi se dělal v souvislosti s ohodnocením různých profesí u nás a když se lidem řeklo, ať seřadí profese pilot, chirurg, uklízečka, učitel a tak dále, tak ať je seřadí podle společenské prestiže, tak učitel byl někde nahoře, na prvních, už si nevzpomínám přesně, ale tuším, že pěti místech, čili učitel bylo prestižní povolání a když pak na jiném místě se stejného vzorku ptali, aby přiřadili každé profesi měsíční plat, kolik tak si myslí, že by jim odpovídalo měsíčně, jako spravedlivé, tak vzniklo nové pořadí těchže profesí a tam ten učitel byl na předposledním místě někde před uklízečkou. Takže, ten vnitřní rozpor byl mezi tím, že společenská prestiž vysoká, ale peníze bych mu tedy nedopřál. Mně to připomíná, tenhle výsledek, že s politikou sice spokojený nejsem, ale s tím, jak žiji ano a s tím, jak žiji, sice spokojený jsem, ale jinak spokojen nejsem, takže půjdu brblat na Václavské náměstí. To je prostě kouzelný ...
... A co vy sám, vy jste spokojen s politikou a s vlastním životem? ...
... Já jsem spokojen v té míře, že se nenechám rozladit a vyvést z míry a jsem věčným optimistou, ale jaksi zase být úplně spokojen znamená být blahoslavený, chudý duchem, protože určitá míra nespokojenosti je nutná k tomu, aby jste se přeci jenom po těch milimetrech snažil věci kolem sebe nějakým způsobem napravovat a netolerovat, takže trocha nespokojenosti je koření života, které každému vřele doporučuji, protože mu zajistí další rozvoj ...
... Jak to vidí Cyril Höschl - konec ...
... Úterý patnáctého května dva tisíce dvanáct ...
... Jak to vidí Cyril Höschl ...
Zvukový záznam celého rozhovoru ...
... Pražský hrad - sídlo prezidenta České republiky ...

... Konec ...
TOPlist
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010