Dilema aneb udělování odměn v Divadle Vittoria Emanuela

15. května 2012 v 17:22 | Šárka |  05/2012
... Snad není jediný rok, aby si táta nevzpomněl. "A dnes je opět výročí," nechal se táta slyšet usmívaje se. Tenhleten tátův příběh, který na první pohled vypadá jako banalita, však banalita není ...
... V době letních prázdnin, mezi šestou a sedmou třídou základní školy, se dědeček a babička přestěhovali, takže do sedmé třídy začal táta chodit už v jiném městě, než chodil do šesté třídy. "Nevím už přesně kdy tohleto bylo," vyprávěl mi. Táta si myslí, že tohleto bylo na podzim, dokonce je o tomhletom docela přesvědčen, ale jak říká přesvědčení nemusí a zpravidla ani nebývá pravda. Tehdy měli přinést do školy rodné listy. Jestli měli tehdy přinést do školy současně s rodným listem i fotografie a kolik kusů fotografií mělo celkem být, tak na tohleto si už táta nevzpomíná. "Všichni spolužáci už rodné listy do školy přinesli," vyprávěl mi kdysi. Jenom táta jediný podle jeho slov "černá ovce" ve třídě, myšleno z tohohletoho pohledu, rodný list do školy nepřinesl. Zkrátka a dobře, doma nechtěli, dědeček a babička, rodný list tátovi vydat. Samozřejmě, táta tušil proč, protože obsah svého rodného listu dávno znal. Ale nejenom tohleto. Tohohle, co si táta dávno přečetl, bylo více. Je pravda, že tehdy táta rodný list do školy nepřinesl. Shora uvedené potřebovala škola pro Městskou správu Veřejné bezpečnosti k vydání prvního občanského průkazu. Uplynula dlouhá doba, snad rok či kolik, a táta svůj první občanský průkaz slavnostně obdržel. Údaje do občanských průkazů byly tehdy ještě psány ručně, inkousem a snad téměř krasopisně. Kolonka jméno a příjmení otce a kolonka jméno a příjmení a rodné příjmení matky v občanském průkazu nechyběla. "Myslel jsem si, že mi už doma konečně cosi k tomuhle řeknou, ale oni nic. Ticho po pěšině, jejiné slovo vysvětlení doma nepadlo!" vím od táty a vím jak tátovi tehdy bylo a vím co táta tehdy prožíval ...
... Fotografii z prvního tátova občanského průkazu máme doma. Tátovi mohlo tehdy být tak čtrnáct let, když se u fotografa nechal vyfotografovat. Táta je na fotografii zachycen ve společenském tmavém pánském obleku a samozřejmě i v kravatě. Vypadá na fotografii velice ctihodně, téměř jako jakýsi vysoký hodnostář, když tohleto přece jen trochu nadsadím. A už jen pro úplnost dodávám, že pětiletá platnost tátova prvního občanského průkazu končila tátovi ve čtvrté třídě střední školy, krátce před tátovou maturitou. Fotograii z tátova druhého občanského průkazu máme rovněž doma. Na fotografii je táta vyfotografován jen v letním tričku. K tomuhle dodávám, že tenhleten tátův druhý občanský průkaz měl již desetiletou platnost, která končila patnáctého května ...
... Dnes je tedy opět výročí ...
... U tohohle tátova druhého občanského průkazu se nyní držím, respektive vám, k tomuhle tátovu druhému občanskému průkazu, více povím. Když si táta svůj druhý občanský průkaz na Městské správě Veřejné bezpečnosti vyzvedl, tak šel k babičce do práce, což nebylo nijak daleko a cestou si svůj druhý občanský průkaz prohlížel. Údaje v tátově druhém občanském průkaze byly opět psány ručně, inkousem a snad téměř krasopisně. Je docela dost možné říci, že za posledních pět let se nic, alespoň pokud se jedná o občanské průkazy, nezměnilo. Kolonka jméno a příjmení otce a kolonka jméno a příjmení a rodné příjmení matky v občanském průkazu rovněž nechyběla. Táta si však všimnul, ale až na ulici, že nad písmenem v jeho příjmení chybí háček. Při vypisování údajů ručně, inkoutem a snad téměř krasopisně, se na napsání háčku nad písmenem v tátově příjmení jaksi zapomnělo. Když táta přišel k babičce do práce, tak babičce svůj nový občanský průkaz nejen ukázal, ale i babičce řekl, že mu nad písmenem v jeho příjmení háček chybí a jen tak z legrace, tohleto táta nemyslel tehdy ještě skutečně vážně, dodal: "Tohleto se mi bude náramně hodit, až budu emigrovat!" Samozřejmě, hned táta dostal od babičky patřičně vyčiněno. Babička tátovi vyprášila pěkně "kožich" jak se říká a tak dále a tak podobně a důrazně tátovi řekla: "Tohleto ať tě ani nenapadne!" A hned tátu poslala zpět na Městskou správu Veřejné bezpečnosti, ať si na Městské správě Veřejné bezpečnosti nechá táta nad písmeno ve svém příjmení chyběnící háček připsat. K tomuhle pro úplnost musím dodat, že táta babičku (ještě než odešel, na Městskou správu Veřejné bezpečnosti, nechat si nad písmeno ve svém příjmení chybějící háček připsat) znovu vytočil, protože prohlásil, že už nikam nepůjde a chybějící háček si nad písmeno ve svém příjmení připíše sám. Když příslušná zaměstnankyně na Městské správě Veřejné bezpečnosti zjistila skutečný stav věci, jak se věci mají skutečně, porovnala všechny údaje důkladně a tak dále a tak podobně, tak uznala, že se kdesi, na Městské správě Veřejné bezpečnosti, stala chyba, že se na háček nad písmenem v tátově příjmení skutečně jaksi pozapomnělo a háček se nad písmeno v tátově příjmení skutečně nenapsal, za což se tátovi omluvila a vzala jakési pero a chybějící háček nad písmeno v tátově příjmení připsala, čímž byla celá věc vyřízena ...
... Až do středy dvacátého osmého ledna desátého roku platnosti občanského průkazu, měl táta svůj druhý občanský průkaz nepřetržitě ve svém držení a nikdy neměl se svým, ani prvním, a ani se svým druhým občanským průkazem žádné problémy. Shora uvedeného dne byl tátovi (bezpečnostními orgány, respektive příslušníkem Veřejné bezpečnosti v hodnosti poručíka) občanský průkaz odebrán a byl mu vrácen o více než dva měsíce později a krátce na tohleto, patnáctého května, končila desetiletá platnost občanského průkazu ...
... "Téměř dva roky tohleto trvalo," vyprávěl mi táta ...
... Táta nemohl téměř dva roky příslušníky Veřejné bezpečnosti ani vidět. "Jakmile jsem, Šárko, příslušníka Veřejné bezpečnosti jenom zahlédl, tak se mi otevírala kudla v kapse," vyprávěl mi, jak dlouho mu trvalo, než se z tohohle všeho pomalu dostával. A jen pro úplnost, aby si kdosi například cosi nemyslel, dodávám, že táta kudlu v kapse nenosil, tohleto táta říkával, samozřejmě, jen a jen obrazně. Takhleto bylo tohleto myšleno ...
... A rovněž vím, že táta by orgány tehdejší státní moci už o nic nikdy nežádal, natož o vystavení československého pasu ...
... "Proč?" říkával ...
... "Výjezdní doložku by mi stejně nedali!" předpokládal patrně správně ...
... Je pravda, že táta by už další "buzeraci", respektive další vědomě protiprávní jednání, od orgánů tehdejší státní moci nesnesl, jak říká, ale ve věci platnosti svého občanského průkazu musel na Okresní správu Sboru národní bezpečnosti či jak se tenhleten orgán tehdejší státní moci, v místě našeho tehdejšího trvalého bydliště nazýval, přece jen jít. Přestože byl tátův průkaz totožnosti velice zachovalý, tak k prodloužení tátova průkazu totožnosti nedošlo, vzhledem k desetileté fotografii. Táta už vypadal přece jen jinak a musel se jít k fotografovi vyfotografovat, což ihned učinil. Když k fotografovi táta přišel a dozvěděl se u fotografa, že k vyfotografování na občanský průkaz musí přijít ve společenském obleku a s kravatou, tak si řekl: "Polibte mi už všichni prdel," a vykašlal se na svůj občanský průkaz úplně. "V onom desátém roce platnosti svého občanského průkazu a poté jsem už, Šárko, žádný problém se svým občanským průkazem neměl, respektive nikdo si neplatnosti mého občanského průkazu nevšiml," vyprávěl mi kdysi. Avšak počátkem následujícího kalendářního roku se táta potřeboval přechodně ubytovat v hotelovém domě v jiném okresním městě. "Abych dostal tehdy klíč od hotelového pokoje musel jsem jít na tamní Okresní správu Sboru národní bezpečnosti či jak se tenhleten orgán tehdejší státní moci nazýval a dát záležitost s platností svého průkazu totožnosti do pořádku," dozvěděla jsem se už kdysi dávno od táty. Aniž by se příslušník Veřejné bezpečnosti, v hodnosti kapitána, tátovým občanským průkazem podrobněji zabýval, tak tátovi občanský průkaz prodloužil. "Vzal razítko, dal mi do občanského průkazu "berana" a připsal k "beranovi" co bylo ještě potřeba. Celá tahleta záležitost trvala snad necelou minutu!" vzpomínal táta na tohohle příslušníka Veřejné bezpečnosti, v hodnosti kapitána, usmívaje se ...
... "Když jsem otevřel svůj první cestovní pas," vyprávěl mi kdysi táta, čemuž jsem tehdy nevěnovala patřičnou pozornost "tak byla v mém příjmení opět "chyba" a opět u shodného písmena." Táta se tehdy na "chybu" ve svém příjmení vykašlal. Nikam nešel, aby si "chybu" ve svém prvním cestovním pase nechal od příslušných orgánů státní moci opravit. Místo chybějícího háčku nad písmenem v tátově příjmení, měl tentokrát táta písmeno ve svém příjmení nejen opět bez háčku, ale měl písmeno ve svém příjmení dokonce dvakrát, měl ve svém příjmení dvě shodná písmena vedle sebe ...
... Začátek citace z italské, poprvé vydané v roce tisíc osm set osmdesát šest a ještě i dnes z druhé v Itálii nejvydávanější dětské knížky, respektive z jejího posledního českého vydání, které jsme si s bráchou koupili, abychom zjistili co nejvíce, protože kdysi nám táta z téhleté knížky čítával a vždycky nám četl, že po skončení slavnosti udílení cen v Divadle Vittoria Emanuela v Turíně odjížděl Enricův bratr Paolo Giorgio do Janova, a že bratra na nádraží doprovázela jejich starší sestra Silvia ...
... V předvečer čtvrnáctého března tisíc osmset osmdesát tři. Dnešek byl mnohem veselejší než včerejšek. Třináctý březen! Předvečer udělování odměn v Divadle Vittoria Emanuela, velkolepá a krásná každoroční slavnost! Ale tentokrát nebyli chlapci, kteří mají na jevišti podávat diplomy pánům, vybráni jen tak náhodně. Dnes před polednem k nám totiž přišel pan ředitel a řekl: "Chlapci, mám pro vás pěknou zprávu." Pak vyvolal Coraciho, kluka z Kalábrie. Hoch hned vstal. "Chceš být mezi těmi, kteří budou zítra v divadle podávat diplomy?" Hoch z Kalábrie přitakal. "Dobrá tedy," pokračoval ředitel, "bude tam také zástupce z Kalábrie. A bude to krásné. Městská rada totiž letos chtěla, aby deset nebo dvanáct chlapců, kteří budou podávat diplomy, bylo ze všech částí Itálie, aby byli vybráni z různých národních škol. Máme dvacet škol s pěti pobočkami. To je na sedm tisíc žáků. V tak velkém počtu nebylo nesnadné nalézt chlapce za každou italskou provincii. Ve škole Torquata Tassa se našli dva zástupci ostrovů, jeden ze Sardinie a jeden ze Sicílie. Boncompagniho škola dala malého Florenťana, syna jednoho řezbáře, a ve škole Tommaseo je jeden chlapec rodilý z Říma. Našlo se několik Benátčanů, Lombarďanů, Romagnolů, škola Monviso dá Neapolitána, syna důstojníka. My dáme jednoho Janovana a jednoho chlapce z Kalabrie, to jsi ty, Coraci. S Piemonťanem jich bude dvanáct. Nezdá se vám, že to tak bude hezké? Vaši bratři ze všech částí Itálie vám budou tedy rozdávat odměny. Buďte připraveni, na jevišti se všech dvanáct objeví najednou. Přivítejte je velkým potleskem! Malý trojbarevný prapor je symbolem Itálie právě tak jako velký prapor, viďte? Tleskejte jim tedy nadšeně! Dokažte jim, že se také vaše malá srdce dovedou rozohnit, že se také vaše desetileté duše dovedou vzrušit před svatým obrazem vlasti." Po těch slovech odešel a pan učitel s úsměvem dodal: "Coraci, jsi tedy poslancem z Kalábrie." Všichni začali najednou tleskat a smát se, a když jsme byli na ulici, obstoupili jsme Coraciho, vzali ho za nohy, vyzdvihli ho, vítězoslavně ho nesli a přitom křičeli: "Ať žije poslanec z Kalábrie!" Všemožně jsme povykovali, ale ne abychom si z něho tropili žerty, ale abychom ho srdečně oslavili, protože je to chlapec, kterého mají všichni rádi. A on se usmíval. Takhle jsme ho donesli až na roh, kde jsme narazili na pána s černým vousem. Pán se rozesmál. A hoch z Kalábrie zvolal: "To je můj táta!" Chlapci mu hned položili synka do náruče a rozutekli se na všechny strany ...
... V úterý, okolo druhé hodiny bylo již velké divadlo naplněno. Přízemí, galerie, lóže, balkóny, všude nacpáno, tisíce tváří, chlapci, paní, učitelé, dělníci, děti. Všude samý pohyb hlav a rukou, vlnění per, stuh, kadeří, přitlumený a slavnostní šum, který přispíval k radostné náladě. Celé divadlo bylo ozdobeno věnci z červeného, bílého a zeleného sukna. Pod jevištěm postavili dvoje schůdky. Jedny vpravo, po kterých měli vystupovat premianti, a druhé vlevo, po nichž měli zase sestupovat, až dostanou odměnu. V popředí jeviště stála řada červených křesel a z opěradla prostředního visel vavřínový věnec. Vzadu byla trofej praporů, po straně zelený stolek a na něm všechny diplomy, převázané trojbarevnými stužkami. Hudebníci byli umístěni dole pod jevištěm. Učitelé a učitelky zaplňovali celou polovinu první galerie pro ně vyhrazené. Lavice a uličky přízemí byly přecpány sty a sty chlapců, kteří měli zpívat a drželi v rukou noty. Vzadu a všude kolem bylo vidět přecházet učitele a učitelky, ti řadili premianty, a plno rodičů, kteří dětem ještě na poslední chvíli upravovali vlasy a narovnávali kravaty. Sotva co jsem vešel s našimi do lóže, spatřil jsem v protější lóži učitelku s červeným perem na klobouku, která se smála a na jejíchž tvářích se dělaly hezké důlky. Vedle ní byla učitelka mého bratra a jeptiška, celá v černém, a také má dobrá paní učitelka z první vyšší třídy. Ta ale byla, chudinka, celá bledá a tak silně kašlala, že jí bylo slyšet přes celé divadlo. V přízemí jsem hned našel Garrona a světlou hlavu Garoffiho, s nosem jak soví zobák, který horlivě sbíral tištěné seznamy premiantů. Měl jich už celý svazek - zřejmě s nimi chtěl provést nějaký obchod - jaký, to se dozvíme zítra. Blízsko vchodu stál obchodník s dřívím se svou ženou, oba svátečně oblečení, a vedle nich jejich chlapec, který dostane třetí odměnu z druhé třídy. Velmi jsem se divil, když jsem na něm neviděl čepisi z kůže a svetr čokoládové barvy. Tentokrát byl oblečen jako mladý pán. Na galerii jsem také na chvíli zahlédl Votiniho s velkým límcem, ale brzo mi zmizel. V lóži před oponou, plné lidí, byl dělostřelecký setník, otec Robettiho, toho s berlemi, co zachránil dítě zpod kol omnibusu. Když odbily dvě hodiny, spustila hudba a ve stejném okamžiku vystoupili po schůdkách pan starosta, přednosta, přísedící a školní inspektor a mnoho dalších pánů, všichni v černém, a usadili se v červených křeslech v popředí jeviště. Hudba přestala hrát. Předstoupil ředitel hudebních škol s taktovkou v ruce. Na jeho znamení všichni chlapci v přízemí povstali a na další znamení začali zpívat překrásnou píseň, sedm set chlapeckých chlasů, které zpívaly sborem - jak to bylo krásné! Všichni nehnutě naslouchali. Byl to zpěv sladký, jasný, volný, že se podobal kostelnímu chorálu. Když dozpívali, všichni zatleskali, pak zase všichni ztichli. Udílení odměn začalo. Doprostřed jeviště vstoupil můj malý učitel z druhé třídy, s ryšavou hlavou a živýma očima, který měl číst jména vyznamenaných. Čekalo se jen, až nahoru vystoupí dvanáct chlapců. kteří budou podávat diplomy. I v novinách o tom psali, že to budou chlapci ze všech italských provincií. Všichni to věděli a zvědavě pokukovali na tu stranu, odkud měli vejít. Také starosta s ostatními pány a celé divadlo mlčeli. Znenadání všech těch dvanáct usmívajících se chlapců vyběhlo na jeviště a seřadilo se. Celé divadlo, na tři tisíce osob, rázem povstalo a propuklo v potlekt, jako by zaburácel hrom. Chlapci byli na chvíli zmatení. "Hle, Itálie," pronesl někdo na jevišti. Hned jsem poznal Coraciho, hocha z Kalábrie, byl jako vždy černě oblečen. Jeden pán z městské rady, který byl s námi v lóži, znal všechny chlapce a ukazoval je mé matce: "Ten malý blonďák je zástupcem Benátek. Z Říma je ten vysoký a kadeřavý." Dva nebo tři z nich byli oblečeni vznešeně, ostatní byli synové dělníků, ale všichni do jednoho dobře ustrojeni a upraveni. Florenťan, ten nejmenší, měl modrou šerpu kolem pasu. Všichni kráčeli kolem starosty, který je, jednoho po druhém políbil na čelo, zatímco pán vedle něho odříkával tiše a s úsměvem jména měst. Florencie, Neapol, Bologna, Palermo ... A každému, jak přecházel, celé divadlo tleskalo. Pak se všichni rozběhli k zelenému stolku pro diplomy, učitel začal číst seznam. Uvedl vždy školu, třídu a jméno a premianti pomalu vystupovali nahoru. Sotva se objevil na scéně první, zezadu jeviště bylo slyšet tlumenou hudbu houslí, která doprovázela po celou dobu slavnostní přehlídku. Byla to hudba půvabná a jednotvárná, podobající se šepotu mnoha přitlumených hlasů všech matek a všech učitelů a učitelek, které jako by radily, prosily a činily láskyplné výčitky. A zatím premianti přecházeli jeden po druhém před oněmi sedícími pány, kteří jim předávali diplomy a každému něco řekli anebo ho pohladili. Z přízemí a z galerií chlapci pokaždé tleskali, když přecházel nějaký obzvláště malý hoch nebo chlapec, který se podle šatů zdál být chudý, anebo také ti, co měli bujné kučeravé vlasy nebo byli oblečni červeně či bíle. Přicházeli kluci z první vyšší třídy, kteří se na jevišti pletli a nevěděli již ani kam se obrátit, a celé divadlo se smálo. Přes jeviště přecházel malý chlapec, který zaškobrtl o koberec a upadl. Přednosta ho postavil na nohy a všichni se smáli a tleskali. Jiný se zase skutálel ze schůdků, když sestupoval zpět do hlediště. Bylo slyšet výkřik, ale naštěstí si nic neudělal. Objevovali se chlapci všech možných podob, obličeje odvážné anebo zase ustrašené. Jiní byli ve tváři červení jako pivoňky, malí komici, kteří se smáli všemu kolem. A hned jak sestoupili po schůdkách, ujali se jich tatínkové a maminky a odvedli si je. Když přišla řada na naši školu, to jsem se pobavil! Mnohé z nich jsem znal. Přešel Coretti, celý v novém, se svým zářivým úsměvem, který odhaloval jeho bílé zuby. A kdovíkolik dříví již ráno odnosil. Když mu starosta předával diplom, ptal se ho, od čeho má to červené znamení na čele, přitom mu držel ruku na rameni. Hledal jsem v hledišti jeho otce a matku a viděl jsem jak si zakrývají ústa a smějí se. Pak šel Derossi, celý v modrém, s lesklými knoflíky a celým bohatstvím svých zlatých kudrlinek, svižný a nenucený, se vzpřímenou hlavou, a všichni ti pánové s ním chtěli mluvit a stisknout mu pravici. Pan učitel zvolal: "Giulio Robetti!" A již v popředí jeviště přicházel o berlích synek dělostřeleckého setníka. Sta a sta chlapců znalo jeho příběh a hned se to rozneslo. Zahřměl potlesk a volání, až se divadlo otřásalo, muži povstali, paní začaly mávat šátky a nebohý chlapec se zastavil uprostřed jeviště, ohlušen a v rozpacích ... Starosta ho přitáhl k sobě, dal mu odměnu a polibek, nakonec sundal z křesla vavřínový věneček a navlékl mu jej na jednu z berlí ... Potom ho doprovodil až do lóže, kde seděl setník, jeho otec, který mu pomohl se usadit. Mezitím divadlem zněl nepopsatelný křik: "Výborně! Ať žije!" A přitom stále zněla ona jemná a líbezná hudba houslí a další a další chlapci přicházeli. Chlapci ze školy Consolata, téměř samí synové obchodníků, chlapci ze školy Boncompagniho, z nichž byli mnozí synkové sedláků, chlapci ze školy Vanchigliovy, synové dělníků a naposled chlapci ze školy Rayneriho. Jakmile to škončilo, sedm set chlapců zase zazpívalo tu překrásnou píseň, potom promluvil starosta a po něm přísedící, který skončil svou řeč slovy: "Ale neodcházejte odsud dříve, dokud nepozdravíte ty, kteří se pro vás namáhají, kteří vám zasvětili veškeré síly svého vědění a svého srdce, kteří pro vás žijí a umírají. Podívejte, tam jsou!" A ukázal na galerii učitelů. Rázem všichni chlapci povstali, vztahovali ruce a volali na učitelky a učitele, kteří dojatí také vstali a odpovídali mávájíc rukama, klobouky a šátky. Potom zahrála ještě jednou hudba a obecenstvo poslalo poslední bouřlivý pozdrav dvanácti chlapcům ze všech krajů Itálie, kteří se seřadili na jevišti a zasypáni deštěm kytiček se drželi za ruce ...
... Již ze shora uvedeného a z knížky je patrno, že hlavní hrdina Enrico a jeho starší sestra Silvia mají ještě třetího (nejmladšího) sourozence-bratra ...
... Avšak jeho jméno v námi zakoupené knížce uvedeno není ...
... Na obrázku shora je však patrno, že příliš veliký věkový rozdíl mezi sourozenci, nejstarším sourozencem-sestrou Silvií a nejmladším sourozencem-bratrem Paolem Giorgiem, nebude ...
... Dokonce se může zdát, že sestra Silvia může být i mladší než bratr Paolo Giorgio ...
... "Zdání klame, Šárko, Silvia je skutečně ze sourozenců nejstarší a Paolo Giorgio je skutečně ze sourozenců nejmladší," říká táta, který přece jen musí sám tohleto vědět nejlépe ...
... Fakticky! ...
... Konec ...
TOPlist
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010