Věci veřejné - pan Bárta, kariérista, který šel přes "mrtvoly" a právní servery

17. dubna 2012 v 16:11 | Šárka |  04/2012
... Koncem školního roku, táta chodil tehdy do šesté třídy, nechala babička tátu ostříhat. Tohleto bylo takhleto: U babičky v zaměstnání byl tehdy na vrátnici zaměstnán vrátný pan Bárta. Pan Bárta byl senior-důchodce, původním povoláním holič, který si tehdy touhletou pracovní činností vrátného na vrátnici přivydělával ke svému důchodu. "Pan Bárta byl pracující důchodce," řekl mi táta k tomuhle. Pan Bárta tátu ostříhal na vrátnici a ostříhal ho tehdy takzvaně na ježka, tehdy tenhleten způsob ostříhání byl moderní. Byl in, jak se říká dnes. Tohleto bylo tátovo první ostříhání na tenhleten způsob. Počátkem prázdnin táta odjel do dětského tábora, potom byl na prázdninách u příbuzných a tak dále a tak podobně a domů přijel až koncem prázdnin. Koncem prázdnin šli táta a strýček, jeho mladší bratr, do normálního holičství nechat se ostříhat před začátkem školního roku. Když se u holiče usadil táta v holičském křesle a když se ho holič zeptal na jaký způsob ho má ostříhat, tak táta holiči odvětill: "Na ježka". A strýček, který šel po prázdninách teprve do první třídy, a který tohleto vyslechl, tak když ho holič posadil na vysokou holičskou židli, kterou pro malé děti v holičství měli, a zeptal se ho na jaký způsob ho má ostříhat, tak strýček holiči odvětil: "Na veverku". Když přišli kluci domů, tak si táta na chování strýčka u holiče stěžoval a prohlásil, že tahleta ostuda, kterou mu strýček u holiče udělal, mu stačila a víckrát s ním k holiči už nepůjde. "A šli jste, táto, ještě někdy k holiči spolu?" zeptala jsem se zvědavě. Táta se pousmál a odvětil mi: "A víš, Šárko, že už ani nevím." ...
... Táta by si snad už na tuhleto historku ani nevzpomněl ...
... "Ale když ho vidím, Šárko, tak se mi vždycky v hlavě vybaví," řekl mi ...
... Samozřejmě, neexistuje zde žádná spojitost, mimo shodné příjmení, znovu opakuji, neexistuje zde žádná spojitost, mimo shodné příjmení ...
... Když bylo tátovi dvacet šest roků a dnem třicátého června mu skončil pracovní poměr, zkrátka a dobře, táta se se svým zaměstnavatelem o skončení pracovní poměru dohodl. Pracovní poměr mu skončil dohodou. V novém zaměstnání, kam táta pátého července nastoupil byly tehdy nově, od prvního července, zavedeny dvaceti čtyř hodinové turnusové služby a poté následovalo čtyřicet osm hodin volna. Tenhleten turnus se tátovi velice zamlouval, proto si tohleto zaměstnání našel. Když táta vyřídil na osobním oddělení téměř všechny vstupní záležitosi, podepsal už pracovní smlouvu se svým novým zaměstnavatelem, tak referentka, příjemná paní, která s tátou téměř všechny vstupní záležitosti vyřizovala, tátovi povídá asi tohleto: "Běžte teď ..." řekla mu kam a za kým má teď jít "a domluvte se tam na termínu nástupu do první služby. Asi takhleto. Jméno vedoucího zaměstnance, tátova budoucího nadřízeného-vedoucího byla, alespoň pro toho kdo není zběhlý v němčině, dost těžká složenina a proto táta hned položil několik doplňujících otázek. "Ano, tohleto je on," dozvěděl se táta od referentky, příjemné paní. Když táta do kanceláře svého budoucího nadřízeného-vedoucího vstoupil, tak v kanceláři byli přítomni i dva jeho budoucí spoluzaměstnanci, plus, mínus, kosínus asi tak jeho věku a cosi v kanceláři řešili. Po chvíli jednání táta povídá asi tohleto: "Vy už si na mne, prosím, pamatovat ..." (a nyní ho táta oslovil jeho německým příjmením) "nebudete." Oslovil ho jakoby nic, oslovil ho plynně, jak říkám a znovu opakuji, oslovil ho jakoby nic. Táta se usmíval, když mi tohleto v neděli vyprávěl, protože ti dva přítomní tátovy budoucí spoluzaměstnanci tohleto hned roznesli dále. Asi tak jako otázku, co bude táta asi zač, že jeho příjmení vysloví jako by nic a nemá s vyslovením jeho příjmení žádný problém? Nikdo neuměl totiž tuhletu německou složeninu pořádně vyslovit a proto všichni oslovovali vedoucího pracoviště (samozřejmě s jeho výslovným souhlasem, protože byl nejen nadřízeným-vedoucím, byl nejvyšší autoritou na tátově novém pracovišti, ale byl i nejméně o generaci starší než jeho podřízení) jeho jménem, mimo táty, který ho oslovoval příjmením. Takhleto tam měli tohleto vyřešeno. K tomuhle však musím podat ještě vysvětlení, jak se věci tehdy měly skutečně. Táta byl totiž ve veliké výhodě, což nikdo z jeho spoluzaměstnanců nemohl z počátku vědět. Když totiž táta nastoupil do svého prvního zaměstnání, tak jeho nadřízený-vedoucí, který byl jen o něco málo starší než táta, měl rovněž německé příjmení, rovněž složeninu, ale složeninu snazší. A navíc uměl dobře, na rozdíl od táty, němčinu a měl i v zahraničí německy hovořící příbuzné. A tenhleten nový tátův nadřízený-vedoucí oba kluky znal, protože na jejich pracoviště kdysi před lety docházel. "Taky jsem měl z počátku s výslovností jeho příjmení problém," řekl mi táta. Je docela dost dobře možné říci, že pokud by táta svého nového nadřízeného-vedoucího neznal již z dřívějška, tak by jeho příjmení neuměl vyslovit rovněž a byl by na tomhletom, když ne shodně, tak podobně jako jeho spoluzaměstnanci. Zkrátka a dobře, táta se mu připomenul, on si tátu prohlédl snad od hlavy až k patě a povídá přátelsky: "To víš, že si tě, oba si vás, dobře pamatuju ..." a tak dále a tak podobně " a co ... " uvedl jeho jméno "dělá?" ... a tak dále a tak podobně. Znáte tohleto nakonec, že? Všechno bylo v pořádku, ale po krátkém čase nastoupil, byl převeden (na svoji žádost) z jiného pracoviště, na tátovo nové pracoviště tehdy asi třicetipětiletý zaměstnanec, kariérista, který šel přes "mrtvoly", jak se později na tátově novém pracovišti prokázalo a jak se na jeho předešlém pracovišti dobře vědělo. "Až do téhleté doby jsem se s něčím podobným nikdy nesetkal," řekl mi táta. "Tohleto bylo koncem února následujícího roku, patrně dvacátého třetího," vyprávěl mi táta. Všechny písemnosti, které táta měl jsou uloženy v soudních spisech. Tohleto pro vysvětlení, pro laskavé čtenáře a pro laskavé čtenářky. Ráno, před šestou hodinou, před nástupem do služby, vrátný ve vrátnici povídá tátovi, asi tohleto: "Máte jít okamžitě na osobní oddělení," a naznačil tátovy co se stalo. Shora uvedený člověk totiž napsal stížnost, adresovanou vedení, adresovanou závodnímu výboru Revolučního odborového hnutí a adresovanou základní organizaci Komunistické strany Československa, ve které uvedl, že ho táta slovně napadl. Tohleto se mělo stát v kanceláři jistého technika, která byla situována v likusovém baráku, kterému nikdo neřekl snad nikdy jinak než likusák. "Shora uvedený technik, který byl asi o patnáct let starší než shora uvedený kariérista, který šel přes "mrtvoly" a dlouholetý člen Komunistické strany Československa," dozvěděla jsem se od táty jak tohleto chodilo kdysi za komunistické totality, neříkal likusák, ale říkal imbusák. On neměl kancelář v likusovém baráku, on měl kancelář v imbusovém baráku a nikdo mu tohleto, a mnoho dalšího, už ani nevymlouval, protože tohleto by bylo marné. Shora uvedený kariérista, který šel přes "mrtvoly" byl zatím pouze kanditát Komunistické strany Československa, tolik pro doplnění. "A jak jsi ho slovně napadl?!" vykřikla jsem snad. Podle obsahu shora uvedené stížnosti měl být táta pozván na jakési jednání, které se mělo uskutečnit, termín jednání byl rovněž ve stížnosti uveden, v kanceláři shora uvedeného jistého technika, situované v imbusáku, jak říkával shora uvedený jistý technik. Za přítomnosti tohohle hňupa měl táta shora uvedeného kariéristu, který šel přes "mrtvoly" označit, cituji tátu: "za udavače, za gestapáka, za konfidenta a za kurvu všivou". Konec citace. Komise jmenovaná vedením, včetně zástupců shora uvedených organizací, zasedala v zasedací místnosti patnáctého března a pokud tohleto nikdo nevěděl, tak táta tohleto věděl zcela jistě. Věděl co je tohleto za výročí. "Taky jsem tohleto takhleto tehdy prožíval, Šárko," řekl mi. Nakonec podal táta soudní žalobu, ale než se takhleto ještě stalo, tak věc řešila rozhodčí komise Revolučního odborového hnutí. Táta se usmívá, protože v zasedací místnosti bylo tolik lidí, že ředitel, proti kterému táta nyní stal, prohlásil nakonec, že budou muset zasedací místnost rozšířit. "Zájem o tohleto jednání byl mezi spoluzaměstnanci ohromný," vyprávěl mi táta. "Obecenstvo z tohohleto jednání mělo přece jen spíše legraci," řekl mi táta i tohleto, protože shora uvedenými slovy, kterými ho měl táta nazvat, se shora uvedený kariérista, který šel přes "mrtvoly" nemohl snad ani lépe ve své stížnosti charakterizovat a na svém předchozím pracovišti, odkud na tátovo nové pracoviště přišel, byl jimi svými bývalými spoluzaměstnanci takhleto i označován, když v jeho nepřítomnosti o něm hovořili. Když se nakonec provalilo, že v inkriminované době, kdy měla shora uvedená slova padnout, měl kariérista, který šel před "mrtvoly" dovolenou a byl kdesi úplně jinde, ale tohohle všeho bylo ještě daleko a daleko více, tak shora uvedený jistý technik propadl ještě větší panice a jak, sedíce na židli, kdesi při stěně zasedací místnosti, držel všechny písemnosti v klíně či je měl položeny na kolenou, podle jeho názoru všechno důkazní materiál, tak chtěl ještě cosi z tohohletoho rozhodčí komisi předložit, ale nikdo už nic nechtěl, všechno bylo už patrné a ještě ke všemu se mu všechno rozsypalo a sbíraje listinné důkazy na podlaze a hledaje ještě shora uvedené cosi a nemohouce tohleto shora uvedené cosi stále nalézti, jakousi ještě další písemnost, jakýsi ještě další písemný důkazní materiál, tak zoufale vykřikl. Cituji tátu: "Já tady všechny ty pravdivé lži mám sepsány!" Což prý vyvolalo v zasedací místnosti nejen salvu smíchu, ale i veselé úšklebky obecenstva, které poté následovaly a ředitel, jedna znesvářených stran sporu, druhou, velice a velice znesvářenou stranou sporu byl táta, řekl. Cituji tátu: "Tak si je rychle posbírejte!" A prý při tomhletom sdělení vypadal ředitel tak, že by ho v noci v parku nechtěl táta potkat a nepřál by tohleto ani nikomu. Po jednání rozhodčí komise byli tátovi spoluzaměstnanci ještě více příznivěji tátovi nakloněni než před tím a když tátu kdesi potkali, tak se nejen přátelsky usmívali, ale někteří ho dokonce poplácávali po ramenou a po zádech a říkali, že konečně se stalo, že se našel kdosi a tenhleten, tahleta ... (uváděli právě slova ze svého pracoviště, která byla nakonec i obsahem shora uvedené stížnosti) konečně narazila. Když shora uvedení muži, asi tehdy třicetipětiletý muž a asi tehdy padesátiletý muž, seděli opět spolu, respektive byli spolu viděni, ve shora uvedené kanceláři, tak se říkalo mezi spoluzaměstnanci, protože tahleta kancelář nebylo jejich společné pracoviště, že opět cosi kují a tak dále a tak podobně. "Tohleto tehdy legrace nebyla," řekl mi táta. A jen pro úplnost dodávám, že jeden spoluzaměstnanec táty, když padla na tátově pracovišti otázka, co zase v kanceláři, situované v likusovém baráku, spolu tihleti dva dělají (otázka jaké pikle a na koho zase spolu kují) odpovídal, aniž by měl pro své tvrzení jakýkoli důkaz ...
... "Tahají se tam za šulína!" čemuž se smál i táta ...
... Táta by si snad už na tuhleto historku ani nevzpomněl ...
... "Ale když je vidím, Šárko, tak se mi vždycky v hlavě oba vybaví," řekl mi ...
... "Snad zcela shodný cíl a snad zcela shodné způsoby a snad zcela shodné prostředky jak jej dosáhnout," je názoru táta ...
... Tohleto nic nového pod sluncem není, tohleto se v minulosti dělo, tohleto se v současnosti děje stále a tohleto se v budoucnosti bude dít i nadále ...
... Je pravda, že dnešní zpráva z teletextu "Soudkyně si pomohla levně k domu", kdy se táta se jménem soudkyně Jaroslavy Zuzkové, setkal vůbec poprvé, tátu nevytočila: "Tohleto mě už vytočit nemůže, budu pouze sledovat, jak dlouho v soudcovském taláru tahleta soudkyně bude," nechal se táta slyšet, jak dlouho tohleto všechno bude ještě trvat, kolik vůbec bude v České republice potřeba času k nápravě věcí veřejných, znovu opakuji k nápravě věcí veřejných ...
... Nejdřív soudkyně Jarolava Zuzková rozhodla, že se problémy zadlužených manželů musí vyřešit rázně: rozprodejem majetku. A pak si jejich dům sama koupila. Píší to Hospodářské noviny. Navíc soudkyně řídila konkurz tak, aby měla šanci dům získat co nejvýhodněji. Podařilo se - zaplatila za něj jen šest set tisíc korun, i když jiní zájemci nabízeli víc. Dokumenty, které Hospodářské noviny shromáždily, nasvědčují, že se soudkyně JUDr. Jaroslava Zuzková ocitá v silném - a v justici málo vídaném - podezření ze střetu zájmů ...
... Ve shora uvedené věci se odvolávám na informace z internetu a na informace z právních serverů a na tyhlety informační zdroje odkazuji ...
... Soudkyně JUDr. Jaroslava Zuzková ...
... Právní servery ...
... "Tady vidím, Šárko, že se už blýská na lepší časy," řekl mi táta nakonec ...
... Likusový barák (likusák) = stavební konstrukce zhotovená z likusových desek (z umělých třívrstvých desek zhotovených z poddýžek a kukuřičných oklasků) ...
... Imbusový klíč (imbusák) = specializovaný nástroj určený k utahování a k povolování šroubů opatřených hlavou s vnitřním šestihranem ...
... Konec ...
TOPlist


 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010