Revanšismus a sebereflexe

23. dubna 2012 v 20:41 | Šárka |  04/2012
... Článek nás zavede z Berlína, tehdy ještě hlavního města Německé demokratické republiky (nepřímo) do zděné autobusové čekárny, stojící po pravé straně silnice první třídy, jedeme-li z Havlíčkova Brodu směrem na Štoky a v závěru článku se laskavý čtenář a laskavá čtenářka dozvědí co se nám může docela dost dobře snadno přihodit, chybějí-li nám potřebné vědomosti či chybějí-li nám potřebné znalosti. Laskavý čtenář sám a laskavá čtenářka si sama vybere ...
... Později byla tahleta silnice první třídy v rekonstrukci a je více než pravděpodobné, že i opakovaně a nedaleko Havlíčkova Brodu, kde zděná autobusová čekárna stála, mohla být provedena i její menší přeložka a dnešní silnice první třídy číslo třicet osm nemusí být již vedena shodně jako tehdy ...
... Avšak tohleto podstatné není ...
... Jako student jezdil táta hodně autostopem, což byl tehdy mezi studenty a mezi mladými lidmi běžný způsob dopravy. "Jen dvakrát jsem nedojel do cíle své cesty téhož dne," uvedl mi k tomuhle. Jednou dorazil táta do městečka, které leželo již nedaleko cíle jeho cesty až v pozdních večerních hodinách, už za tmy. Když viděl, že už se patrně z tohohle městečka do cíle své cesty autostopem nedostane, tak šel na místní železniční stanici, ale měl smůlu, protože poslední spoj do cíle jeho cesty už odjel ...
... "V nádražní čekárně jsem počkal na první ranní spoj," dozvěděla jsem se, že první vlak z městečka do cíle jeho cesty odjížděl snad už někdy před čtvtou hodinou ...
... Nejpohodlnější přístup na horu Praděd je z Karlovy Studánky přes Ovčárnu, která leží v nadmořské výšce tisíc tři sta metrů a na vrchol hory Praděd se dostaneme dosti pohodlně zdoláním necelých dvě stě výškových metrů ...
... Na místě Ovčárny stával kdysi seník ...
... V roce tisíc osm set šedesát tři pak chata ...
... A salaš, která dodávala lázeňským hostům v Karlově Studánce ovčí syrovátku ...
... V roce tisíc devět set devatenáct Ovčárna vyhořela a správce Ovčárny zahynul ...
... Vrchol hory Praděd v době vyhoření Ovčárny ...
... Avšak v roce tisíc devět set dvacet chata pod horou Praděd stála znovu ...
... A v roce tisíc devět set třicet dva byla přebudována na horský hotel ...
... Na Ovčárně, vojenské zotavovně pro zaměstnance rezortu Ministerstva národní obrany, se táta setkal s Lubošem v době letních prázdnin na konci čtvrté třídy. Táta a Luboš tam byli na rekreaci se svými rodiči, kteří se spřátelili a oba kluci si potom ještě dopisovali. "Dopisy patrně ne, ale pohlednice jsme si psali," řekl mi táta. A protože táta už tehdy pohlednice sbíral, tak pořád má Lubošovy pohlednice ve své sbírce doma. "Psali jsme si s Lubošem poměrně krátce, vlastně jen příležitostně, tak jak si lidé píší k různým svátkům a k různým příležitostem v roce," dozvěděla jsem od táty a táta se domnívá, že jejich korespondence byla spíše vedena jejich rodiči, respektive jejich matkami, přece jen. Nakonec jejich korespondence skončila do ztracena, jak se říkalo již tehdy, jak se říká i v současnosti a jak se patrně patrně říkat i v budoucnosti ...
... Dosud znal táta Havlíčkův Brod pouze ze zeměpisu a pouze z okna vlaku ...
... Jak vypadá školní budova v Havlíčkově Brodě, kam Luboš chodí do školy, a že je u školní budovy i jakési jezirko, věděl táta pouze z Lubošovy pohlednice ...
... A z jiné pohlednice zase věděl jak v Havlíčkově Brodě vypadá náměstí ...
... Že přes tohleto náměstí v Havlíčkově Brodě vede shora uvedená silnice první třídy, tak o tomhletom se táta dozvěděl až téměř o dva roky později, na školním výletu koncem školního roku v šesté třídě, když přes tohleto náměstí v Havlíčkově Brodě dvakrát jeli při cestě tam i při cestě zpět a vždy se na náměstí zastavili. V době kdy už byl táta na střední škole a cestoval autostopem z Prahy do Brna, tak se na náměstí v Havlíčkově Brodě zastavil, protože kdesi před tímhletím náměstím řidič osobního vozu, který tátu z Prahy do Havlíčkova Brodu autostopem svezl, tátu vysadil. Táta musel projít přes tohleto náměstí na výpadovku z Havlíčkova Brodu. Po levé straně byl bufet do kterého táta zašel, aby se občerstvil, respektive najedl a napil. A protože už tehdy kouřil a cigaret už měl pouze několik, tak si v bufetu koupil i krabičku cigaret. I když tohleto bylo o letních prázdninách, byl už večer a než táta na výpadovku z Havlíčkova Brodu přišel byla již téměř tma ...
... "Kdesi jsem tam ve tmě klopýtal, byl již slabý provoz, nejezdilo už téměř nic," vyprávěl mi. Silnice za městem vedla trochu do kopečka a jak tam táta už po tmě klopýtal, tak když se na obzoru objevilo světlo, které přeletělo nejdříve po obloze a po chvíli se na hřebeni kopce ukázaly reflektory jedoucího vozu, tak oslňující kužele světla reflektorů držely tátu jako v hrsti. A některý řidič dokonce ani dálkové osvětlení nepřepnul, a se zapnutým dálkovým osvětlením projel kolem něho. Táta se musel vždycky zastavil a potom se vždycky chvíli orientovat. A navíc! Na náměstí v Havlíčkově Brodě bylo teplo, ale tady foukal studený vítr, ochladilo se. Táta se ohlédl zpět, ale město bylo už příliš vzdáleno, respektive nechtělo se mu už vracet zpět. "Stát jsem tam nemohl, šel jsem tedy pořád dál, nyní už proti silnému a studenému větru, když jsem došel ke shora uvedené zděné autobusové čekárně," vyprávěl mi. A v téhleté zděné autobusové čekárně táta zůstal až do rána. "Byl jsem tehdy sám doma," dozvěděla jsem se. Babička a dědeček byli kdesi u moře na dovolené. A protože si táta myslel, že když si dědečkovo cestovní zavazadlo (něco mezi cestovní taškou a cestovním kufříkem, které si dědeček koupil v před nedávným časem Berlíně a táta byl u toho, když si tohleto cestovní zavazadlo v Berlíně dědeček kupoval), tenhletem praktický "hybrid" s různými kapsami a tak dále a tak podobně, tajně, bez jeho vědomí, vypůjčí, tak že se na tohleto nepříjde, protože táta bude dříve doma z Moravy než budou rodiče doma kdesi od moře. "Vešel jsem do zděné autobusové čekárny, posvítil si zápalkou či zapalovačem, tohleto už nevím. Nebylo ve zděné autobusové čekárně vůbec nic. Pouze betonová podlaha," vyprávěl mi. Táta se natáhl na betonovou podlahu a dědečkovo cestovní zavazadlo si dal pod hlavu, použil tenhleten, ale patrně ne z pravé kůže zhotovený "hybrid" jako polštáře. "Ten pokud vy věděl, že jsem si jeho cestovní zavazadlo vypůjčil," vyprávěl mi táta "pokud by se dozvěděl, že jsem jeho cestovní zavazadlo položil na znečištěnou a hrubou betonovou podlahu a dal si jeho cestovní zavazadlo pod hlavu, že jsem jeho cestovní zavazadlo použil jako polštáře ..." vyprávěl mi táta, co by se doma stalo, pokud by tohleto dědeček jaksi zjistil, jaksi by se mu tohleto doneslo, jak by dědeček doma láteřil a nedej Bůh pokud by se cestovnímu zavazadlu cosi stalo, pokud by se cestovní zavazadlo jaksi, samozřejmě při nejvyšším stupni tátovy opatrnosti, přece jen poškodilo, což se i stalo, protože od hrubé betonové podlahy zděné autobusové čekárny vznikly na cestovním zavazadle škrábance, které se tátovi nepodařilo už odstranit ...
... Noc nebyla dlouhá ...
... Sotva se rozednilo, tak táta vyšel ven ze zděné autobusové čekárny, kouřilo se z polí a z nedalekého lesíka či z jakéhosi shluku stromů, což byl příslib krásného letního dne a táta opět stopoval. Hned první vůz tátu vzal do Jihlavy. "Netrvalo dlouho a už jsme sjížděli z kopce ve Štokách, abychom vzápětí do protilehlého kopce ve Štokách stoupali. "Hrozné padáky tyhlety dva kopce ve Štokách, zvláště pak když je vozovka namoklá nebo je náledí," vyprávěl mi táta a snad tam byly dokonce takzvané kočičí hlavy, což jsou žulové silniční kostky, dozvěděla jsem se ještě i tohleto. "Mimo dopravních nehod, z nichž jednu velice závažnou dopravní nehodu znám podrobně z uzavřené vyšetřovací zprávy všech příčin a všech okolností jejího vzniku, kterou jsem nejen četl, ale i studoval je městys Štoky pro mne známý i včelařstvím," dozvěděla jsem se ještě ...
... "Na fotografi shora (v kukle) je předseda místního včelařského spolku. Kdo je autorem fotografie, Šárko, tak tohleto ti neřeknu, protože tohleto nevím," řekl mi táta ...
... A shora uvedená velice závažná dopravní nehoda se stala již před lety, jednoho sychravého podzimního dne v časných ranních hodinách při cestě z Brna do Prahy, vyprávěl mi táta ...
... Tohleto, co nyní uvedu říká táta jen a jen s odkazem na článek "Siňor Fresco da Celatico a jeho neteř Cesca a imitující pesimismus" ze dne pátého dubna dva tisíce dvanáct, ve kterém se hovoří o sporu, mezi předsedkyní Nejvyššího soudu České republiky a prezidentem České republiky, o roli a nezávislost soudců a o kárné žalobě ministra spravedlnosti Ministerstva spravedlnosti České republiky, na jejího manžela, ve věci výsledku soudního řízení vedeného před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku o stížnostech jeho klientů - Hadrabová, Hadrabová a ostatní ...
... "Co by se mohlo stát, Šárko, pokud by se údajně našla mrtvola Luboše, patrně rovněž středoškoláka (pokud by byl táta touhletou účelovou smyšleností vydírán a tahleta účelová smyšlenost by byla orgány činnými v trestním řízení účelově označena, jako dosud neuzavřený a nepromlčený případ, kterému je nutno věnovat pozornost) za shora uvedenou zděnou autobusovou čekárnou. Mrtvola Luboše, kterého jsem viděl naposledy o letních prázdninách na Ovčárně v Jeseníkách, v době letních prázdnin mezi čtvrtou a pátou třídou. Tohleto shora uvedené je nesmysl, smyšlenost, znovu opakuji, tohleto shora uvedené je nesmysl, smyšlenost. Ale jedná se mi jen a jen o mechanismus, znovu opakuji, jedná se mi jen a jen o mechanismus podložený tátovou osobní zkušeností z trestního řízení (fakticky). Přezkumném řízení, v roce tisíc devět set devadesát čtyři, zcela rehabilitovaný případ (o tohleto se dnes už nejedná, poznámka autorky). A přitom by mohlo být tátovi například pouze nabídnuto, že by stačilo, kdyby táta například uvedl: "Víte, měl jsem čest setkat se s oběma osobně a obou si velice vážím pro jejich postoje, ale řeknu vám, že ... "už tehdy se mi jaksi přece jen cosi na nich nelíbilo, vadilo mi cosi" ... No uznejte sami jaké výhody by tohleto, pokud by táta takhleto konal, mohlo tátovy přinést, potažmo jaké výhody by tohleto mohlo přinést celé rodině, pokud by se jednalo o státní zájem, kdy se pravda a spravedlnost nebere v potaz: zastavení trestního řízení vedeného pro skutek, který se nestal, což by sice každý věděl, ale nevadilo by tohleto nikomu, příjem jistých miliónů a tak dále a tak podobně. Ale jak jsem již shora uvedla a znovu opakuji, odkazuji na shora uvedený článek a fantazii laskavého čtenáře a fantazii laskavé čtenářky ...
... A o politickou stranu Věci veřejné se mi nejedná ...
... Ale pojďme nyní k veselejším věcem. Ještě jako student, na počátku střední školy, nevěděl táta co to revanšismus je ...
... Domníval se, že revanšismus je cosi zlého ...
... Dálnice mezi Prahou a Brnem ještě nebyla ...
... Táta stopoval a na krajnici vozovky zastavil osobní vůz ...
... Shora uvedené značky, občanů Spolkové rebubliky Německo, západního Německa, jak se tehdy říkalo. "Řidič osobního vozu, odhadoval jsem ho tak ve věku mého brněnského strýčka Karla, který ještě v době komunistické totality přesídlil do Spolkové republiky Německo. S příběhem není, Šárko, strýček Karel v žádné souvislosti," vyprávěl mi táta. Vedle řidiče seděla starší žena-matka řidiče osobního vozu a na zadním sedadle vlevo seděla rovněž starší žena-její sestra-teda řidiče osobního vozu. Na zadním sedadle vpravo byly položeny jakési věci, jakási taška a tak dále a tak podobně. Matka řidiče vystoupila, že mě pustí na svoje místo a sedne si na zadní sedadlo. Když zjistila, co na zadním sedadle je, že si na zadní sedadlo sednout nemůže, tak zavolala na syna, který vystoupil z vozu a společně přemístili všechny věci ze zadního sedadla do zavazadlového prostoru. Usedl jsem jako spolujezdec vedle řidiče. Matka řidiče byla kdysi učitelkou v České Lípě, musela být tehdy ještě mladá, samozřejmě. Je pravda, že se cestou hovořilo o všem možném. Je rovněž pravda, že o době nacistické totality se příliš nehovořilo. Obě ženy však pamatovaly příjezd Adolfa Hitlera do České Lípy v roce tisíc devět set třicet devět, což mě překvapilo. Zkrátím tohleto a řeknu pouze, že když táta po několika hodinách jízdy vystoupil z jejich vozu a rozloučil se s nimi, že se nemohl několik dní vzpamatovat. "Tak hodní, kultivovaní a vzdělaní lidé," prohlašoval "ještě nikdy jsem se s takhle příjemnými a komunikativními lidmi nesetkal. Tohleto, že jsou revanšisté?!" nemohl tenkrát tohleto pochopit. A jak jsem již shora uvedla a ještě jednou tedy opakuji, že když táta po několika hodinách jízdy vystoupil z jejich vozu a rozloučil se s nimi, že se nemohl několik dní vzpamatovat. "Skutečně, nikdy jsem se ještě ve svém životě s tak laskavými a s tak milými lidmi nesetkal!" uzavřel vzpomínku, z doby kdy byl studentem střední školy a kdy kolem shora uvedené zděné autobusové čekárny projížděl. Zcela náhodou zděnou autobusovou čekárnu zaregistroval. Revanšismus je tendence odplácet, revanšismus je hlásání a prosazování odplaty, revanšismus je ideologie a politika odvety, která hlásá útočnou válku k odčinění porážky, jak se může každý poučit ...
... Ale nic, vůbec nic se shora uvedeného však táta ve voze nezaregistroval ...
... Je pravda, že mnoho věcí ze shora uvedené výčtu, ze shora uvedené definice revanšismu táta zaznamenal, ale v Československé republice, tehdy ještě nebyla socialistická, když se táta narodil, respektive slovo socialistická tehdy ještě ve svém názvu neměla ...
... Dlouho se táta domníval, že sebereflexe je uznání chyby ...
... Tohleto měl ze své oblíbené knížky, kterou kdysi jako kluk četl ...
... Začátek téměř opisu z knižky ...
... V pondělí 20. března ...
... A přece ne, nebylo to ze závisti, že Coretti dostal diplom, a já ne, že jsem se s ním dnes odpoledne pohádal. Nebolo to ze závisti. Ale pravdu jsem neměl. Pan učitel ho posadil vedle mě, já jsem právě psal do sešitu na krasopis a on do mě strčil loktem, až jsem udělal kaňku a zamazal si také povídku měsíce "Romaňská krev", kterou jsem měl opsat pro spolužáka, protože je nemocný. Rozlovil jsem se a řekl jsem mu nepěkné slovo. On mi však s úsměvem odpověděl: "Neudělal jsem to naschvál." Měl jsem mu věřit, protože ho znám, ale nelíbilo se mi, že se smál. A hned jsem si pomyslel: Teď, když dostal odměnu, zpyšněl! Brzy potom, abych se mu pomstil, jsem do něj vrazil, až si zkazil celou stránku. Celý zrudnul zlostí a řekl: "Ty jsi to ale udělal naschvál!" A zdvihl ruku. Učitel ho spatřil, a proto jí zase dal zpět. Ale dodal: "Počkám si na tebe venku!" Nebylo mi dobře, vztek se ze mne vypařil, litoval jsem toho. Ne, Coretti to nemohl udělat naschvál. Je hodný, pomyslel jsem si. Vzpomněl jsem si, jak jsem ho navštívil doma, jak pracoval a pomáhal své nemocné matce a jak jsem ho potom slavnostně uvítal u nás a jak se líbil mému otci. Jak mě mrzelo, že jsem mu řekl to ošklivé slovo a že jsem mu provedl tu hrubost! Hned jsem myslel na radu, kterou mi dal můj otec. Udělal jsi chybu? Ano! Tak ho požádej o prominutí! Ale k tomu jsem neměl dost odvahy, styděl jsem se ponížit. Pozoroval jsem ho koutkem oka a cítil jsem, že ho mám rád, a říkal jsem si: Jen odvahu! Ale věta: Odpusť mi! mně vázla v hrdle. Občas se na mě podíval a zdálo se mi, že cítí spíš bolest než zlost. Ale i já jsem se na něho díval, abych mu ukázal, že nemám strach. Opakoval mi: "Uvidíme se venku!" a já na to: :Uvidíme se venku": Ale peemýšlel jsem o tom, co mi jednou řekl můj otec: "Když jsi chybil, braň se, ale neútoč!" Říkal jsem si: budu se bránit, ale nebudu se bít" Ale přesto jsem byl nešťastný, smutný a neposlouchal jsem učitele. Konečně nastala doba odchodu. Když jsem byl sám na ulici, viděl jsem, že jde za mnou. Zastavil jsem se a očekával jsem ho s pravítkem v ruce. Přiblížil se, zdvihl jsem pravitko. "Ne, Enrico," pronesl se svým dobráckým úsměvem a odstrčil pravítko rukou, "buďme zase přáteté jako dříve!" Na chvíli jsem užasl a pak jsem pocítil, jak mě číši ruka strčila do zad, a již jsem byl v jeho náručí. "Už nikdy mezi námi žádné rvačky, viď?" - "Už nikdy! Nikdy!" odpověděl jsem. A spokojeně jsme se rozešli. Ale když jsem přišel domů a všechno vypravoval svému otci v domnění, že ho potěším, zamračil se a řekl: "Ty jsi měl první podat ruku, protože jsi udělal chybu!" Pak dodal: "Neměl jsi zdvihnout pravítko na kamaráda, který je lepší než ty, na syna vojáka!" A vytrhnul mi pravítko z ruky, rozlomil ho na dva kusy a mrštil jím o zeď. ...
... Konec téměř opisu z knížky ...

... Můj táta četl knížku v páté třídě a co je to sebereflexe přece jen už tehdy pochopil, i když tehdy ještě ne tak zcela přesně ...
... "Později jsem pochopil více, ale tehdy mi tohleto stačit muselo," říkává ...
... A od téhleté doby má táta rád, ještě více než ji měl rád předtím ...
... Itálii ...
... Článek nemá politický podtext! ...
... I když jeden nikdy neví, že? ...
... A se shora uvedenými manžely není v žádné příčinné či jiné souvislosti, znovu opakuji, se shora uvedenými manžely není v žádné příčinné či jiné souvislosti ...
... Že? ...
... Finito ...
TOPlist



 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010