Mladý Florenťan jménem Nicolo da Cignano, nazývající se vlastně Salabaetto aneb zlaťáky nesmrdí a leží v moři, stačí je jen vylovit!

12. dubna 2012 v 15:42 | P. G. Bottini |  Dekameron
... Je pravda, že Posonium, Pozsony, Pressburg - v latině, v maďarštině a v němčině, Prešporok či Prešporek - ve slovenštině, ale i dávno nepoužívaný název Prešpurk - v češtině, je Bratislava či zkráceně Blava, hlavní město Slovenské republiky. Město, ve kterém jsem byl poprvé v roce kdy mi bylo dvacet jedna let, moje maminka tehdy ještě žila. Podruhé jsem byl v Bratislavě o jedenáct let později, moje maminka již nežila. Později jsem jezdíval do Bratislavy i pracovně ...
... Samozřejmě, tohleto není tahleta shora uvedená československá papírová jednokoruna, tohleto je jen shodná československá papírová jednokoruna, která platila v Československu v období od prvního června tisíc devět set padesát tři do třicátého prvního května tisíc devět set šedesát. Muselo se to stát a stalo se to v době platnosti shora uvedené československé papírové jednokoruny, protože shora uvedenou československou papírovou jednokorunou bylo tehdy placeno, respektive stalo se to koncem období platnosti shora uvedené československé papírové jednokoruny. Nemohlo se tohleto stát v roce tisíc devět set padesát osm a a nemohlo se tohleto stát dříve, protože se do onoho města přistěhovali na podzim tisíc devět set padesát osm a na podzim třešně nezrají, a nemohlo se tohleto stát ani prvního června tisíc devět set šedesát a a nemohlo se tohleto stát ani později. Muselo se to stát a stalo se to v květnu nebo v červnu tisíc devět set padesát devět nebo pouze v květnu tisíc devět set šedesát, protože v dubnu třešně zrát nemohly ...
... Příběh je z knížky, která mě okouzila v šestnácti letech a zavede nás nakonec do Brna-Černých Polí, ale nejen do Brna-Černých Polí, kde jsem žil do čtyř let a kde jsem žil opět, o šestnáct let později. Opět ve shodné ulici, opět ve shodném domě, opět ve shodném bytě. Z období do čtyř let jsem si samozřejmě mnoho pamatovat nemohl, ale lidé v domě, lidé v ulici, lidé v okolí si mě z období do čtyř let samozřejmě pamatovali. Bylo mi dvacet jedna let, když jsem jel z Brna do Bratislavy. Tohleto byla moje první návštěva Bratislavy. Vzpomínám si dobře, že jsem v Bratislavě jednu noc přenocoval v hotelu. Hotel se jmenoval Děvín a nacházel se kdesi poblíž středu města. Tehdy moje maminka ještě žila! O jedenáct let později jsem přijel do Bratislavy z Vídně. Tohleto byla moje druhá návštěva Bratislavy. Tehdy jsem se v Bratislavě nezdržel, pokračoval jsem dále v cestě do Brna. Tehdy moje maminka už nežila! ...
... Mladý Florenťan jménem Nicolo da Cignano, nazývající se vlastně Salabaetto aneb zlaťáky nesmrdí a leží v moři, stačí je jen vylovit! - Začátek ...
... Netřeba ani povídati, jaký smích vyvolal příběh královny mezi shromážděnými dámami. Dioneus, věda, že dle pořadí má vyprávěti poslední příběh, ujal se bez vyzvání slova ...
... Bylo a snad je dosud zvykem ve všech přístavních městech, že všichni obchodníci, kteří přistanou se svým zbožím, je vylodí a skládají do skladišť, jež se jmenují celnice a jsou spravovány buď zemí nebo městem. Tu odevzdají správcům skladiště seznam všeho zboží a jeho cenu, načež obdrží místnost, do níž své zboží složí a na klíč uzavřou. Celníci pak sepíší zboží do knih a dávají si platiti buď za veškeré zboží hotově anebo dle částí, jak se zboží odebírá. Z těchto knih čerpají pak zprostředkovatelé zprávy o množství a jakosti uloženého zboží, jakož i kdo jsou jeho majitelé, s nimiž pak uzavírají buď koupě anebo výměny. Tak jako v jiných městech, panoval tento zvyk i v Palermu, kde mimo zboží bývaly i krásné ženy, žel však nikoliv příliš poctivé. Kdo jich neznal, byl by je považoval za vznešené a ušlechtilé dámy. Ježto neměly lepšího zaměstnání než to, sedříti lidem kůži z těla, bývalo jejich největší starostí, vypátrati z celních knih, kdo a jaké zboží tam má uloženo a jaká je asi jeho cena. Potom se všemocně snažily, aby dotyčného kupce zapředly do osidel svých půvabů, aby jim, ne-li všechno, tož alespoň větší část jich pokladů vymámily ...
... Nejeden z těchto důvěřivých lidí zde zanechal mimo svoje zboží i maso a kosti ...
... Nuže, není tomu tak dávno, byl svými pány do Palerma vyslán i jistý mladý Florenťan, jménem Nicolo da Cignano, nazývající se vlastně Salabaetto ...
... Jenž zde měl prodati vlněné látky, zbylé mu z trhu v Salermu, jichž cena obnášela neméně než pět set zlaťáků. Zaplatil z nich ihned poplatek celníkům, načež, místo aby se staral o jejich prodej, věnoval se zábavě ve městě. Ježto byl světlovlasý, bílé pleti a pěkného zjevu, stalo se, že jedna z těchto povedených ženštin, jménem Jancofiore, hodila po něm okem. Jakmile to zpozoroval, domníval se ve své naivnosti, že je to velkomožná paní a umínil si, že jí musí získati potají. Aniž by někomu něco řekl, počal se procházeti pod jejími okny. Jakmile to Jancofiore zpozorovala, rozpalovala ho ještě několik dní svými žhavými pohledy, načež k němu vyslala svoji služebnou, která se výborně vyznala v kuplířství. Táž téměř se slzami v očích mu po dlouhém mluvení sdělila, že svojí neodolatelnou krásou tak uchvátil její paní, že nemá pokoje ani ve dne, ani v noci a touží, aby se s ním hohla setkati tajně v některých lázních ...
... Potom vyňala z tobolky prsten a dala mu ho jménem své paní. Jakmile to Salabaetto uslyšel, byl tím nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Přijal prsten, pohladil jej očima a políbil, vsunul jej na prst a sdělil dobré ženě, že miluje paní Jancofiore nad svůj život a jest ochoten odebrati se v kteroukoliv dobu, kam by jí bylo milo. Když se služebná s touto odpovědí vrátila ke svojí paní, bylo za nedlouho Salabaettovi vzkázáno, kam se má odebrati. Když se již častěji s ní pomiloval, přihodilo se jednoho dne, že velmi dobře prodal svoje zboží. To se ihned dozvěděla kráska, nikoliv od něho, nýbrž od cizí osoby a když tudíž Salabaetto jednoho večera opětně k ní přišel, počala ho objímati a celovati, při čemž se zdála tak ohnivě zamilovanou, jako by v jeho náručí chtěla vypustiti duši. Pk muchtěla věnovati dva stříbrné poháry, jichž však Salabaetto nechtěl přijati, obdržev již od ní darů v ceně nejméně třiceti zlatých, aniž by ji byl kdy mohl pohnouti, aby si od něho dala darovati sebe nepatrnější maličkost. Když ho jak náleží rozplamenila, objevila se jedna z jejích služebných a dle dřívější úmluvy se svojí velitelkou ji vyvolala z pokoje. Na to ona vyšedši z pokoje a pobyvši chvíli venku, plašky se vrátila. Vrhla se na lůžko a naříkala tak bolestně, jako dosud žádná žena. Salabaetto zaraženě vstal, vzal jí do náruče a plakaje s ní, tázal se jí, co se jí stalo ...
... Paní dala se napřed velmi dlouho prositi, až konečně jala se vyprávěti: "Nevím, můj drahý pane, co mám říci, ani co mám činiti. Právě jsem dostala od svého bratra z Mesiny dopis, v němž mi píše, abych mu poslala do osmi dnů tisíc zlaťákl, i kdybych se měla zbaviti všeho majetku, nemá-li přijíti o hlavu. Nevím, co mám počíti, abych mu mohla tak rychle ony peníze poslati. Kdybych měla lhůtu alespoň dvou neděl, našla bych již způsob, jak onen obnos sehnati, ježto bych se obrátila na lidi, kteří jsou mi daleko více dlužni, nebo bych prodala některou ze svých usedlostí. Ale takto bych si byla přála zemříti dříve, než mne tato osudná zpráva došla." Vyřknuvši to, jala se znovu bolestně naříkati. Salabaetto, jemuž její opojná náruč odňala jasnost úsudku, považoval slzy za opravdový výraz bolu a odtušil: "Madonno! Tisíci zlaťáky vám posloužiti nemohu, ale jistě dobře pěti sty, jste-li přesvědčena, že mi je můžete vrátiti ode dneška za dvě neděle. Na štěstí jsem prodal včera všechny svoje látky, jinak bych vám nebyl mohl vypomoci ani několika groši." - "Běda!" odtušila paní, "ty jsi trpěl nedostatkem peněz a nesvěřil jsi se mi? Ó proč jsi mi to neřekl? Tisíc zlaťáků arci pohromadě nemám, ale několika set bych ti byla mohla zcela dobře půjčiti. Tím jsi mi vzal veškerou odvahu tak laskavé nabídky přijmouti." - "Madonno," odvětil Salabaetto, těmito slovy ještě více dojat, "nechci abyste odmítala, neboť kdybych byl měl takovou nouzi, jako vy v tomto okamžiku, zcela jistě bych se byl na vás s touto žádostí obrátil." - "Běda," pravila paní, "nyní poznávám tvoji velikou lásku ke mně, když ty, aniž bys vyčkal mojí prosby, sám mi tak velikou částku nabízíš. A doopravdy jsem byla celá tvá i bez toho a tím se jí stanu ještě více. Nestane se, abych ti nebyla vděčna za hlavu svého bratra. Ale ví Bůh, že velmi nerada tvojí nabídky přijímám. Ježto však nouze mě tísní a mám pevnou naději, že ti je brzy vrátím, vezmu je přece a pro zbytek zastavím všechny své šperky, nenajdu-li jiné cesty." Na to s pláčem padla Salabaettovi kolem krku. Ten ji náruživě objal a pobyv u ní celou noc, donesl jí příštího rána požadovaných pět set zlaťáků, jež se smíchem v nitru a se slzami v očích od něho přijala. Salabaetto se spokojil pouhým slibem, že peníze opětně obdrží. Jakmile proradná žena měla peníze, počaly se okolnosti měnit. V sedmi případech se našlo šest důvodů, pro něž Salabaetto nemohl vejíti a dostal-li se přece ke svojí milence, nebylo zde ani úsměvů, ani polibků. A když místo slíbených dvou neděl uplynuly dva měsíce, aniž Salabaetto byl svoje peníze dostal, počal se jich domáhati, leč vždy byl odbat slibem. Sice záhy, leč přes to přece jenom pozdě přesvědčil se Salabaetto o podvodnosti této ženštiny a svojí nerozumnosti, chápaje, že nemůže se svého práva dožadovati, ježto neměl v rukou ani listiny, ani svědectví. Postěžovati si rovněž nikomu nemohl, ježto byv dříve upozorněn na pověst oné ženštiny, jenom krčil rameny. Tak jsa v duši nesmírně nešťasten hořekoval nad svojí neprozřetelností. Mezitím však byl častějikrát již svými pány upomínán, aby zboží vyměnil za peníze a vrátil se do Florencie ...
... Ve strachu, aby se na jeho nehodu nepřišlo, vstoupil na loď a místo do Florencie odejel do Neapole. Tam se setkal s seňorem Pietro della Canigiana, člověkem nesmírně duchaplným a bystrým, který mu byl opravdovým přítelem. Tomu si po několika dnech postěžoval a vypověděv mu, co provedl, prosil ho o radu, co by měl činiti, aby zde mohl býti živ. Siňor Pietro delle Canigiana byl jeho příhodou velmi roztrpčen, činil mu předhůzky, řka, že musí v prvé řadě odčiniti bezpráví, jehož se na svých pánech dopustil. A jako chytrý muž hned přemýšlel o tom, co podniknouti a sdělil to Salabaettovi. Tomu se rada zalíbila i odvážil se ji provésti. Něco peněz měl, něco mu jich připujčil siňor Pietro della Canigiana a tak pořídil množství balíků dobře svázaných a pěkně upravených a nakoupil dvacet sudů od oleje, naplnil je a vrátil se do Palerma. Zde odevzal seznam balíků celníkům a udal jim rovněž cenu sudů. Dav vše zapsati na svoje jméno. Zboží složil do skladišť a prohlásil, že na toto zboží nemíní dříve sáhnouti, dokud mu nepříjde zboží, které ještě očekává. Jancofiore, jakmile se to dozvěděla, a slyšela, že to, co dosud Salabaetto přivezl, má cenu dobrých dvou tisíc zlaťáků, nehledě na cenu očekávaného ještě zboží, jež mělo míti cenu tří tisíc zlaťáků, domnívala se, že toho od Salabaetta vytáhla málo. Rozhodla se proto vrátiti mu oněch pět set zlaťáků, aby se zmocnila větší částky z těchto pěti tisíc i poslala pro něj ...
... Salabaetto, stav se obezřetným, se k ní dostavil. Ona se tvářila, jakoby nevěděla o tom, co přivezl, přijala ho co nejlaskavěji a pravila: "Ty ses na mne hněval, že jsem ti nevrátila tvé peníze ve lhůtě, jíž jsme sjednali." Salabaetto jí se smíchem přerušil řka: "Madonno, musím přiznati, že se mi to opravdu poněkud nelíbilo, ježto jsem takový, že bych si pro vás dovedl vyrvati srdce z těla, kdybyste je chtěla. Láska moje k vám je tak veliká, že jsem prodal větší díl majetku a přivezl jsem teď tolik zboží, že má cenu více než dvou tisíc zlaťáků. Ze západu pak jej čekám ještě tolik, že převýší tři tisíce. Zamýšlím zde zříditi sklad a usaditi se zde, abych byl stále u vás, neboť se považuji ve vaší přítomnosti za nejšťastnějšího člověka." Jancofiore odvětila: "Hleď, Salabaetto, svým plánem jsi mne velice obšťastnil, ježto tě miluji nad svůj život. Doufám, že se s tebou ještě častokráte pobavím. Musím se ti však omluviti, že tenkráte, když jsi přišel a chtěl mne navštíviti, nebyls tak rád viděn jako obyčejně a mimo to jsem ti nevrátila v udané lhůtě tvých peněz. Ty však dobře víš, že jsem se tehdy nalézala ve velikém zármutku a že za takové nálady, třeba by člověk miloval nade všechno, nemůže býti tak pozorný, jak by si toho milovaný přál. Mimo to mi bylo velmi těžko nalézti dalších pětset zlaťáků, ježto jsem pro svého bratra potřebovala tisíc. Moji dlužníci jenom slibovali, nedodržujíce však svého slibu a tak se stalo, že i ty jsi byl domněle oklamán. To bylo jedinou příčinou mojí chladnosti, ne snad nějaká špatnost. Leč záhy po tvém odjezdu jsem peníze obdržela a kdybych byla věděla, kam jsi odejel, byla bych ti je poslala. Ježto jsem tak nemohla učiniti, uschovala jsem ti je." A davši přinésti vak, v němž byly tytéž mince, které jí Salabaetto přinesl, dala mu je do ruky a pravila: "Přepočítej je, je-li jich pět set." Obnoviv takto svoji lásku k ní, jal se Salabaetto pěstovati s ní rozkoše, dávaje na jevo nejvášnivější lásku. Salabaetto však chtěl potrestati jijí podskok a proto, když ho zase jednoho večera pozvala na večeři, přišel tak smutný, jako by chtěl zemříti. Jancofiore, marně se snažíc svojí něžností ho rozveseliti, se konečně tázala, proč je tak smuten ...
... Salabaetto, když se napřed dal hezkou chvíli prositi, konečně odpověděl: "Jsem všecek zoufalý, neboť loď, s níž jsem očekával zboží, byla chycena námořními lupiči z Monaca a vykoupení její stojí deset tisíc zlaťáků, z čehož připadá na mě tisíc a já nemám ani groše, ježto oněch pět set zlaťáků, které jsi mi vrátila, jsem zaslal do Neapole na zakoupení plátna pro zdejší trh. Kdybych chtěl nyní okamžitě prodati zboží, jež zde mám, obdržel bych za ně sotva polovici jeho skutečné ceny. A ježto nejsem s poměry ještě obeznámen, nevím, na koho bych se obrátil, aby mi vypomohl. Nepošlu-li peníze včas bude zboží zavlečeno do Monaca a já nedostanu zpět ničeho." ...
... Tím byla Jancofiore tak pobouřena, jako by ona měla vše ztratiti. Pravila proto: "Bůh ví, jak mne to mrzí pro mojí lásku k tobě. Kdybych ty peníze měla, okamžitě bych ti je půjčila. Já jich však nemám. Je sice pravda, že zde bydlí jakási osoba, jež i mně tehdy v nouzi vypomohla, leč ta žádá tučný úrok, nejméně třicet ze sta. Mimo to by bylo nutno zajistiti jí peníze dobrou zástavou. Byla bych ochotna dáti v zástavu veškerý svůj majetek i svoji osobu, jenom abych ti posloužila. Ostatně jakou zástavu poskytneš ty?" Salabaetto pochopil, že mu chce oněch tisíc zlaťákl půjčiti sama. Odpověděl jí proto, že se ani největší lichvy nelekne, ježto prý ho nouze nutká. Jako zástavu, že by dal všechno svoje zboží, jež má na celnici, neboť by je dal jednoduše přepsati na jméno toho, kdo by mu peníze půjčil. Vymínil by si pouze, aby si klíče mohl ponechati, aby mu bylo možno zboží ukázati, kdyby se některý kupec o ně zajímal. Mimo to prý by nechtěl se vystaviti nebezpečí, že ten, kdo by měl klíče od jeho skladiště, by zboží vyměnil, zpřeházel, nebo poškodil. Jancofiore odvětila, že je to zcela správné a jistota že jest velmi dobrá. Jakmile nastal den, poslala si pro zprostředkovatele, jemuž velice důvěřovala, dala mu tisíc zlaťáků, jež on půjčil Salabaettovi a dal si přepsati na svoje jméno zboží, jež měl Salabaetto na celnici. Salabaetto použil první příležitosti, aby se s patnácti sty zlaťáků co nejrychleji vrátil do Neapole. Odtud správný a úplný zisk zaslal svým pánům do Florencie, kteří ho vyslali s látkami, poté zaplatil svému příteli částku, kterou mu dluhoval. A nakonec se Siňor Pietro della Canigiana od svého přítele Salabaetta dozvěděl, že již nechce býti kupcem a stěhuje se do Ferrary, kde se hodlá usadit ...
... Jancofiore, nazastihnuvši nikde v Palermu Salabaettu, stala se podezřívavou. Když pak čekala déle dvou měsíců, dala pomocí zprostředkovatele otevříti skladiště. Nejprve prozkoumala sudy, o nichž se domnívala, že jsou plny oleje, shledala je však plné mořské vody, obsahující každý snad soudeček oleje na povrchu mořské vody. Když pak rozvázali balíky, nalezli je vycpané koudelí. Zkrátka a dobře, všechno, co tu bylo, nemělo cenu ani dvou set zlaťáků. Jancofiore dlouho plakala pro oněch vrácených pět set a ještě více pro těch půjčených tisíc zlaťáků. Tak zůstala ve škodě a posměchu s poznáním, že nejenom ona, ale i jiní dovedou býti prohnanými ...
... Mladý Florenťan jménem Nicolo da Cignano, nazývající se vlastně Salabaetto aneb zlaťáky nesmrdí a leží v moři, stačí je jen vylovit! - Konec ...
... Vytápění mořskou vodou s příměsí topného oleje ...
... 1. Dopravní čerpadlo autocisterny s vytápěcím médiem 2. Hadice pro plnění nádrží s vytápěcím médiem 3. Stáčecí místo 4. Nádrž na vytápěcí médium 5. Odvzdušňovací potrubí pro odvod výparů vytápěcího média 6. Záchytná jímka 7. Měděné dopravní potrubí spojující nádrže s výtapěcím médiem 8. Filtr vytápěcího média 9. Hořák 10. Kotel 11. Komín 12. Radiátor ...
... Vila Tugendhat v Brně-Černých Polích ...
... Zánik České a Slovenské Federativní Republiky ...
... A jen, abych zamezil případnému nedorozumění dodávám, že na shora uvedeném obrázku sedící dva muže jsem viděl pouze jen jednou. Vlevo sedícího muže jsem viděl počátkem devadesátých let minulého století v Trenčianských Teplicích, v lázeňském parku a vpravo sedícího muže jsem viděl v roce tisíc devět set devadesát osm v Plzni, na volebním mítinku. Obě setkání na veřejném prostranství byla náhodná a byl jsem jen osobou v davu. Řečeno tedy ještě jinak. Ve správném čase jsem byl na správném místě. Vlevo sedícímu muži jsem nebyl snad nikdy příznivě nakloněn a vpravo sedící muž, kterému jsem byl zpočátku příznivě nakloněn, si to u mne nakonec (svojí reakcí na takzvaný "Sarajevský atentát" v roce tisíc devět set devadesát sedm, ale zejména pak svojí reakcí na výsledek voleb o rok později, v roce tisíc devět set devadesát osm, v návaznosti na jeho předvolební takzvanou "mobilizaci" na shora uvedeném volebním mítinku) pokazil ...
... Andrej Babiš si z každého čerpadla pohonných hmot udělal, díky svým známostem s českými politiky, zlatý důl. Z každého litru benzínu Naturalu devadesát pět a z každého litru nafty mu jdou do kapsy dvě koruny. Vinou českých politiků jsou v České republice pohonné hmoty tak drahé: Český stát: zisk sedmnáct korun a osm haléřů z každého litru nafty. Rafinerie: zisk patnáct korun třicet šest haléřů z každého litru nafty. Pumpaři: zisk dvě koruny a třicet šest haléřů z každého litru nafta. A Andrej Babiš: již shora uvedený zisk dvě koruny z každého litru nafty ...
... Ferrara - Lignano Sabbiadoro ...
... Litr nafty stojí v České republice třicet šest korun osmdesát haléřů a nevyplatí se tedy už vůbec do České republiky, když ne jezdit, tak alespoň v České republice tankovat. A vinaři budou platit deset korun z každého litru vína ...
... Není potom přece jen lepší místo vinné révy ...
... Pěstovat řepku olejku? ...
... Ciao! ...
... Finito ...
... Konec desátého příběhu osmého dne ...
... Dioneus ...
(16.7. 1313 zřejmě v Certaldu, Toskánsko - 21.12.1375 v Certaldu)
... Italský renesanční básník, autor novel a románů. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy. Narodil se jako nemanželský syn zástupce florentského bankovního domu Bardiů. Svou matku sice nepoznal, ale jeho otec věnoval jeho výchově a vzdělání značnou pozornost. Studoval práva na neapolské univerzitě. Otec mu umožnil přístup na neapolský královský dvůr a tím i styk s řadou vzdělanců. Díky své schopnosti vyprávět vtipné příhody ze života a zajímavě fabulovat měl Giovanni Boccaccio ve společnosti velký úspěch. Milostné vztahy ho inspirovaly i k napsání erotického románu Dekameron. Stal se prvním životopiscem Danteho a vykladačem jeho Božské komedie. V Neapoli prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d´Aquino, která pravděpodobně pod jménem Fiammetta se objevila i v jeho díle. Po návratu do Florencie byl pověřován diplomatickými cestami. Později, když byl zbaven městských úřadů, procházel Giovanni Boccaccio náboženskou krizí, přijal nižší svěcení a odjel do Certalda. Ke konci života psal převážně v latině a věnoval se studiu jazyků ...
... Tři jeho citáty ...
... Lépe je pykat za to, co jsme si užili, než litovat to, co jsme propásli ...
... V lásce vyhrává ten, kdo miluje méně ...
... Je lépe litovat, že jsme něco zažili, než litovat, že jsme nezažili nic ...
... Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset a odtud je název cyklu). Své zážitky si vypráví deset dní deset urozenýchh mladých lidí. Sedm žen a tři muži, kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348 ...
... Čas si krátí vyprávěním na různá témata ...
... O lidech, které postihly různé nehody, ale vše dobře dopadlo ...
... O lidech, kteří svou obratností dosáhli svého ...
... O lidech, jejichž láska špatně skončila ...
... O milencích ...
... O tom, jak ženy obelstily své muže ...
... O šprýmech, které si ženy a muži tropí navzájem ...
... Církev dílo odsoudila ...
Giovanni Boccaccio - Dekameron
Přeložila a svým nákladem vydala Anna Běhounková
V hlavní komisi "Mars" knižní dům v Praze
Štočky zhotovil z ilustrací dle starých rytin Štencův grafický závod
Obálka mistra Václava Čuffy
Vytiskl Fr. Ziegner, Král. Vinohrady, Říčanská č. 1984, 1928
13/100 ...
TOPlist
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010