Tento blog pravděpodobně porušuje Podmínky.

Krádež vepříka

2. dubna 2012 v 17:37 | Paolo |  Dekameron
... Dnešní příběh, který nás nakonec zavede do Ústí nad Labem ...
... Na Větruši ...
... Je z knížky, která mě v šestnácti letech okouzlila ...
... Příběh není v žádné souvislosti s posádnou luxusního vozu státní poznávací značky 7A3 2537 jedoucího, v sobotu sedmnáctého listopadu dva tisíce sedm, z Ústí nad Labem do Mariánských Lázní ...
... Do hotelu Esplanade ...
... Znovu opakuji! ...
... Příběh není v žádné souvislosti s posádnou luxusního vozu státní poznávací značky 7A3 2537 jedoucího, v sobotu sedmnáctého listopadu dva tisíce sedm, z Ústí nad Labem do Mariánských Lázní ...
... O voze státní poznávací značky 7A3 2537 mám jen obecně známé informace, znovu opakuji, o voze státní poznávací značky 7A3 2537 mám jen obecně známé informace ...
... Je pravda, že v podobném voze ...
... Ústí nad Labem - Mariánské Lázně - Florencie ...
... Autostrada del Brennero ...
... Brennero - Verona - Modena ...
... "Cestování bylo rychlé a pohodlné," pochvaloval si autor tohohle článku ...
... "Ale doba byla zlá," postěžoval si při vzpomínce na dobrodružnou absurditu ...
... Absurdita = nesmyslnost, protismyslnost ...
... Ještě než přijedeme do Florencie, tak vám musíme říci o jedné vzpomínce autora tohohle článku. Autor tohohle článku se před několika lety, při příležitosti jakési rodinné oslavy, zmínil o vzpomínce z doby předškolního věku. "Bylo mi šest let," upřesnil nám. Bydleli tehdy ve velikém domě, který stál izolovaně ve veliké zahradě. "Tohleto bylo v zimě, byl mráz, bylo mnoho sněhu a doma se topilo v kamnech na pevné palivo, ale jen v jednom pokoji. V nejmenším pokoji v prvním poschodí," sdělil nám. Doma byl jen on a rodiče. Posluchači téhleté vzpomínky, na shora uvedené jakési rodinné oslavě, považovali vzpomínku patrně za banální. "Avšak vzpomínka je klíčová," vysvětlil nám autor tohohle článku. Tehdy doma čekali na příjezd sanitního vozu, který stále nepřijížděl, ale nakonec se příjezdu sanitního vozu dočkali. Řidič sanitního vozu, starší pán, samozřejmě tohleto je bráno z pohledu autora tohohle článku, tehdy šestiletého chlapce, mohl se mu takhleto jevit, zpoždění vysvětlit: "Počasí, nesjízdné vozovky," o čemž nebyla pochybnost. "To víte, měl jsem strach. Sanitní vůz přijel ze vzdálenosti přibližně třiceti kilometrů a ještě si musel zajíždět, aby se k nám vůbec dostal. Měl za sebou polovinu cesty a ta druhá polovina cesty ..." ...
... Dobře tohleto dopadlo ...
... Ale pojďme nyní k našemu dnešnímu příběhu ...
... Koncem první poloviny čtrnáctého století ...
... Přišel do Evropy ...
... Černý mor ...
... Krádež vepříka - začátek ...
... Sotva skončil Philostratus svoji povídku, jíž se všichni srdečně smáli, vyzvala královna Philomelu, jež ihned začala povídati: Calandrino, Bruno a Buffalmacco jsou nám již známi ...
... Calandrino obdržel věnem se svojí paní Tessou stateček nedaleko Florencie, kde si každého roku choval vepříka, jehož zabíjení bývalo vždy jakousi rodinnou slavností. Jednou se necítila Monna Tessa docela zdráva a tak se Calandrino odebral na statek sám, aby dal vepře zabíti. Zvědav to Bruno a Buffalmacco, odebrali se k faráři, bydlícímu v blízkosti Calandrinově, s nímž se přátelsky stýkali. Spatřiv je v den zabíječky na farářově dvoře, Calandrino je pozval k těmto hodům. Oba přátelé, vidouce, že kus je pěkný, zrazovali ho z jeho úmyslu, maso nasoliti a naváděli ho, aby vepře prodal, peníze s nimi prohýřil a řekl ženě, že mu bylo ukradeno. Calandrino však (věda, že by ho žena jistě potom vyhnala z domu) prohlásil, že by mu to žena těžko věřila a že mu marně domlouvají. Nakonec, přece jen, konečně je pozval k večeře, ale tak chladně, že pozvání nepřijali. Na odchodu pravil Bruno Buffalmaccovi: "Což abychom mu této noci prase ukradli?" - "Ale jak to udělati?" tázal se Buffalmacco. "To není těžké," odvětil Bruno. "Jen nedá-li je odnésti z tohoto místa. Pak je zaneseme k faráři a společně sníme." Farář rovněž ničeho nenamítal a tak se oba muži umluvili, že Calandrina zavedou do výčepu, kde ho důkladně pohostí. Ježto Calandrino na cizí útraty nebude znáti mezí, budou mít snadnou práci. Učinili jak řekli. Calandrino, vida, že kněz všechno platí, pustil se statečně do pití a ježto beztak mnoho nesnesl, měl záhy dost ...
... Bylo již pozdě, když opouštěli hostinec. Vrátiv se domů, zapomněl Calandrino zavříti dveře, ulehl a záhy usnul. Buffalmacco a Bruno šli s farářem a po večeři opatřili si nástroje, aby na tom místě, jež si Bruno poznamenal, vnikli dovnitř, vzali prase, odnesli je do příbytku farářova a dobře je tam uschovavše, odebrali se poté na lůžko ...
... Druhého dne, vyspav se ze své opičky, Calandrino vstal a nesmírně se podivil, vida dveře otevřeny. Údiv jeho však se změnil ve zděšení, když zjistil, že prase je pryč. Naříkaje hlasitě na svoje neštěstí, oběhl všechny sousedy, dotazuje se jich, zda neví kdo mu ukradl prase. Také Bruno a Buffalmacco vstali a šli ke Calandrinovi na zvědy, jak se bude chovati. Spatřiv je, volal: "Běda mi, někdo mi ukradl prase!" Bruno se k němu přiblížil a šeptal mu: "To je dost, že jsi zmoudřel!" -"Ne, ne, je to svatá pravda," křičel Calandrino. "Tak to je dobře," pokračoval Bruno. "Křič ještě víc, aby to všichni slyšeli a byli tak přesvědčeni, že je to pravda." Calandrino však volal ještě hlasitěji: "Ale u Boha, vždyť je to pravda! Zdá se mi, že mi nevěříte, ale bylo mi skutečně ukradeno!" Bruno zůstal úplně kliden a pravil: "Křič ještě víc, pak ti to uvěří!" - "Chceš mne přivésti v zuřivost?" osopil se na něho Calandrino. "Ať visím, neby-lo mi skutečně ukradeno!" - "Ale jak je to možno?" dotazoval se Bruno. "Včera zde ještě viselo, jak mne chceš tedy přesvědčiti, že bylo skutečně ukradeno?" - "Ano, je tomu tak, jak ti pravím," odvětil Calandrino. "Ale jak se to mohlo jenom státi?" tázal se nyní Buffalmacco. - "Dosti, že je to skutečně pravda," odpověděl Calandrino. "Jsem zničený člověk! Žena mi neuvěří, a uvěří-li mi, nebudu míti od ní po celý rok pokoje." Konečně mu oba přátelé uvěřili a předstírali soucit, navrhovali mu, aby pozval všechny sousedy a že zázvorovými pilulkami a vernaccijským vínem zažehnají zloděje. Při spáse své duše je Calandrino zapřísáhal, aby tak bez meškání učinili ...
... Bruno se nabídl, že půjde do Florencie, dá-li mu peníze na nákup potřebných věcí. Calandrino dal mu těch několik stříbrňáků, které měl u sebe a Bruno se vydal na cestu k lékárníkovi, jenž byl jeho přítelem, koupil libru pocukrovaných zázvorových pilulek a dal si připraviti dvě zázvorové pilulky s čerstvou aloí a přesně tyto dvě, zázorové pilulky s čerstvou aloí, lékárníkem označiti. Potom koupil láhev dobrého vernaccijského vína a vrátil se ke Calandrinovi do vesnice. Tam mu řekl: "Pozvi na zítra k pití všechny ty, jež máš v podezření. Já s Buffalmaccem posvětím ještě v noci zázvor a zítra jej rozdělím. Řeknu ti také vše, co je nutného činiti. Calandrino učinil, jak mu bylo přikázáno ...
... Když se druhého dne sešlo mnoho lidí z vesnice i z Florencie pod jilmem, objevili se mezi nimi Bruno a Buffalmacco s krabicí zázvoru a lahví vína a požádali je, aby utvořili kruh. Bruno pak začal: "Musím vám, pánové říci, proč jste byli požádáni, abyste se sem dostavili. Našemu Calandrinovi bylo včera ukradeno krásné prase a on nemůže vypátrati zloděje. Ježto za stávajících okolností nemůže býti zlodějem nikdo jiný než někdo z nás, nabídnu každému jednu zázvorovou pilulku, kterou musí zapíti douškem vína. Ten, jenž to prase má, nemůže zázvor spolknouti, nýbrž jej vyplivne, protože mu bude chutnat hořce. Proto raději, ať se ten jenž prase ukradl vyzpovídá, zde přítomnému panu faráři, aby nebyl před velikou společností potupen." Všichni přítomní rádi ujišťovali, že pilulky vezmou. Bruno je postavil do řady, Calandrina mezi ně a počal každému jednotlivému dávati pilulku do úst. Když přišel k Calandrinovi, vstrčil mu do úst jednu ze dvou připravených pilulek, právě tu pilulku připravenou s čerstvou aloí. Calandrino ji počal kousati, nemohl však přemoci její hořkost a proto ji vyplivnul. Bruno slyšel za svými zády volati: "He, Calandrino, co to znamená?" Rychle se obrátil a vida, co se stalo, pravil jakoby ze soucitu: "Kdo ví, co ho nutilo k vyplivnutí. Zde máš jinou pilulku." Vstrčil mu do úst druhou ze dvou připravených pilulek, pilulku připravenou s čertvou aloí. Zamrkal na něho a pak dále pokračoval v rozdílení dalších pilulek. Byla-li Calandrinovi první pilulka hořká, byla mu druhá pilulka nesnesitelná a on se počal dáviti. Slzy jako hrachy mu kapaly z očí, až konečně i druhou pilulku musel vyplivnout. Bruno a Buffalmacco dělali, jako by byli zaraženi. Zarmouceně pohlédli na Calandrina a Buffalmacco pravil: "Myslil jsem si to hned, že to prase musíš míti sám a nám chceš jenom namluviti, že ti bylo ukradeno! Chtěl jsi podržeti peníze pouze pro sebe a nechtěl jsi dáti nic k lepšímu!" Calandrino plival stále, poněvadž hořká chuť čerstvé aloe nechtěla ho opustiti a ujišťoval znovu, že pranic nezpeněžil. Přátelé mu stále ještě nevěřili, takže si Calandrino chtěl zoufati. Ale Buffalmacco ještě pokračoval: "Musím ti Calandrino říci, že jeden ze společnosti, která zde s námi jedla a pila mi prozradil, že si zde ve vesnici vydržuješ děvče, jemuž prý dáš, co jen můžeš. Je prý pevně přesvědčen, že jsi jí poslal i to prase. Ostatně my ti taky nevěříme! Ty máš již takovou povahu, jenom si vzpomeň!" ...
... Zkrátka a dobře, začali Calandrinovi vyčítat všechno možné ...
... "Nyní jsme přišli tvým svádům na kloub a proto nám dej ihned dva páry kapounů, sice tohle všechno řekneme Monně Tesse!" ...
... Calandrino nahlédl, že je nikdy nepřesvědčí ...
... Poněvadž mu nebylo do žertů, raději vyklopil dva páry kapounů, než aby jeho paní byla na něho ještě více poštvána ...
... Bruno a Buffalmacco pak dali prase nasoliti a potajnu je dopravili do Florencie ...
... Zanechavše Calandrina ve škodě a posměchu ...
... Všichni nyní věděli, že si Calandrino ukradl prase sám ...
... A mohli i případně tuhletu "skutečnost" dosvědčit, bylo-li by snad jejich svědectví někdy potřeba k objasnění skutečného stavu věci! ...
... Krádež vepříka - konec ...
... Příběh Krádež vepříka ...
... Ze současnosti není ...
... Nebo ..
... Je? ...
... Nebo ...
... Není? ...
... Výlet na Větruši - začátek ...
... Větruše na mapě okolí města ...
... A na plánu města ...
... Na Větruši ...
... tam to fučí vřele ...
... na záda i ...
... kousek níž ...
... kdo nevěří ...
... ať jde klidně ...
... v ona místa ...
... přesvědčí se ...
... dozajista! ...
... Výlet na Větruši - konec ...
... Veselé velikonoce ...
... Ciao! ...
... Finito ...
... Konec šestého příběhu osmého dne ...
... Philomela ...
(16.7. 1313 zřejmě v Certaldu, Toskánsko - 21.12.1375 v Certaldu)
... Italský renesanční básník, autor novel a románů. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy. Narodil se jako nemanželský syn zástupce florentského bankovního domu Bardiů. Svou matku sice nepoznal, ale jeho otec věnoval jeho výchově a vzdělání značnou pozornost. Studoval práva na neapolské univerzitě. Otec mu umožnil přístup na neapolský královský dvůr a tím i styk s řadou vzdělanců. Díky své schopnosti vyprávět vtipné příhody ze života a zajímavě fabulovat měl Giovanni Boccaccio ve společnosti velký úspěch. Milostné vztahy ho inspirovaly i k napsání erotického románu Dekameron. Stal se prvním životopiscem Danteho a vykladačem jeho Božské komedie. V Neapoli prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d´Aquino, která pravděpodobně pod jménem Fiammetta se objevila i v jeho díle. Po návratu do Florencie byl pověřován diplomatickými cestami. Později, když byl zbaven městských úřadů, procházel Giovanni Boccaccio náboženskou krizí, přijal nižší svěcení a odjel do Certalda. Ke konci života psal převážně v latině a věnoval se studiu jazyků ...
... Tři jeho citáty ...
... Lépe je pykat za to, co jsme si užili, než litovat to, co jsme propásli ...
... V lásce vyhrává ten, kdo miluje méně ...
... Je lépe litovat, že jsme něco zažili, než litovat, že jsme nezažili nic ...
... Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset a odtud je název cyklu). Své zážitky si vypráví deset dní deset urozenýchh mladých lidí. Sedm žen a tři muži, kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348 ...
... Čas si krátí vyprávěním na různá témata ...
... O lidech, které postihly různé nehody, ale vše dobře dopadlo ...
... O lidech, kteří svou obratností dosáhli svého ...
... O lidech, jejichž láska špatně skončila ...
... O milencích ...
... O tom, jak ženy obelstily své muže ...
... O šprýmech, které si ženy a muži tropí navzájem ...
... Církev dílo odsoudila ...
Giovanni Boccaccio - Dekameron
Přeložila a svým nákladem vydala Anna Běhounková
V hlavní komisi "Mars" knižní dům v Praze
Štočky zhotovil z ilustrací dle starých rytin Štencův grafický závod
Obálka mistra Václava Čuffy
Vytiskl Fr. Ziegner, Král. Vinohrady, Říčanská č. 1984, 1928
10/100 ...
TOPlist
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010