Dva příběhy: Nenechat si nikdy nic líbit a Československo bylo pro otce synonymem demokracie a svobody, kterou chtěl dopřát hlavně svým třem synům aneb o tom jak demokracie a svoboda už dvakrát zanikla

27. března 2012 v 16:01 | J. Benada |  03/2012
... Námět ke svému dnešnímu článku jsem si vypůjčil od českého básníka, esejisty a překladatele z mnoha jazyků, Jana Vladislava, který se narodil na Slovensku, v roce tisíc devět set dvacet tři, kam přišli jeho rodiče z Čech někdy počátkem dvacátých let minulého století a žili tam až do roku tisíc devět set třicet devět ...
... Příběh první ...
... Nenechat si nikdy nic líbit ...
... Začátek ...
... "Můj otec nikdy o svém dětství nemluvil. Ale jednou mi vypravoval takovou příhodu. Chodil do školy, měl na nohou dřeváky, v zimě vycpané slámou. A musel chodit přes pole, tak asi tři čtvrtě hodiny. Chodil pěšky. To chodila celá vesnička, protože ta vesnička, kde se narodil, Střídka, tam nebyla ani škola, ani fara, ani kostel, ani hřbitov. To byla opravdu jenom malá osada, která chodila do školy do vedlejší vesnice, kde už bylo všechno, co jsem vyjmenoval, i kostel, i ten hřbitov, a především škola. On chodil, tatínek, jako ti ostatní kamarádi a kamarádky, do školy v zimě bos, samozřejmě v těch dřevácích, punčochy tenkrát neměly. Oni byli dost chudí. A za ním chodila Mařka. Mařka byla dcera rychtáře té vesničky a ta mu s oblibou svými dřeváky šlapala na paty. A on vždycky říkal: "Nech toho, Mařko! Nebo ti něco udělám." A ona říkala: "A co mi uděláš?" A jednoho dne můj otec, který byl, řekl bych trpělivý, ale také dovedl být velice vzteklý, prudký, když mu řekla: "Co mi uděláš?", tak se otočil, sundal dřevák a řekl: "Tohle." A praštil ji do čela tak, že spadla. S tím čelem rozraženým do krve přišla do školy a naříkala si panu učiteli. Pan učitel viděl tu velikou Mařku a toho malinkého Petra, mého otce, a říká: "Petře, a cos to dělal? Proč?" A on říkal: "Pro tohle." A otočil se a zvedl patu a ukázal ty do krve rozdrásané paty," vzpomínal básník, esejista a překladatel z mnoha jazyků, Jan Vladislav, v roce dva tisíce osm, při příležitosti svých osmdesátých pátých narozenin ...
... A ten učitel dal mému tátovi pohlavek a řekl: "Dobře jsi udělal, Petře. Kam by to přišlo, kdyby si každý nechal všechno líbit!" Samozřejmě, ne vždycky jsem mohl odpovědět hned, ale svých názorů a svých odpovědí jsem se nikdy nevzdal. Je to trošku zjednodušené, jak to říkám, v praxi to samozřejmě bylo složitější, ale bylo to tak. A držel jsem se tím jedné své vlastnosti. A ta vlastnost se jmenuje umíněnost. Umíněnost v tom smyslu, že když jsem si něco vzal do hlavy, tak jsem se toho nedokázal zbavit, dokud jsem se nepřesvědčil sám, svým vlastním způsobem, na svůj vlastní účet, jestli je to správné nebo ne." ...
... Jan Vladislav se narodil v Hlohovci (Hlohovec je název města slovensky, Galgóc je název města maďarsky a Freistat je název města německy, poznámka autora), kde vychodil čtyři třídy obecné školy a poté následoval rodiče, respektive rodina (jeho matka Marie a jeho sestry Květa a Marie) následovala hlavu rodiny - bývalého francouzského legionáře a poštovního úředníka - do místa jeho nového působiště ...
... Do Staré Turé, kde se stal poštmistrem ...
... Odkud později dojížděl i do reálného, reformního gymnázia ...
... Do Nového Mesta nad Váhom ...
0 Stará Turá
6 Vaďovce
8 Hrachovište
10 Višňové
15 Čachtice
20 Nové Mesto nad Váhom
... První podzimní den, v pátek dvacátého třetího září tisíc devět set třicet osm, oznámila československá vláda vyhlášení mobilizace. Naprostá většina obyvatel byla na nejvyšší míru pobouřena požadavky nacistů a celý národ toužil bojovat ...
... "Tyhlety šťastné doby pominuly roku tisíc devět set třicet osm, kdy najednou vlak přestal jezdit na čas, protože jezdily vojenské vlaky. Bylo obsazeno Rakousko, byl Mnichov, a po Mnichovu i Stará Turá, kde jsme byli, i Nové Mesto nad Váhom, byly obsazeny našimi českými a slovenskými vojáky, kteří byli připraveni proti německému vpádu Adolfa Hitlera. No, nedošlo na to, ale vím, že jsme do školy nejezdili, protože nejezdily vlaky. Jezdily vojenské vlaky a pan ředitel nás potom přinutil, abychom jezdili do školy taxíkem. Vždycky se nás narvalo do toho taxíku, abychom byli včas ve škole, asi šest nebo osm kluků, abychom to mohli zaplatit. Protože to jinak nešlo, Já vlastně ani nevím dobře, jakým způsobem jsem pochopil, že ten rok tisíc devět set třicet osm bude mít tak velký význam. Nejenom samozřejmě pro českou a slovenskou společnost, ale taky pro jednotlivé lidi, a především také pro mě. Neměl jsem žádné politické zkušenosti, bylo mi patnáct let, moje zájmy se upíraly tehdy k něčemu zcela jinému, protože jsem se zabýval matematikou a fyzikou, a samozřejmě také astronomií a podobnými věcmi. Dělal jsem to s velikou vášní. Myslím si, že to bylo něco podobného, co jsem nacházel předtím v pohádkách. Já jsem byl na rozdíl od jiných kluků vášnivý čtenář. Protože to bylo něco, co pro mě bylo velice takové objevitelské. My si vlastně v životě neuvědomujeme jednu důležitou věc: že vlastně většinu toho, co poznáme, poznáme z knih. A z novin, z četby. My víme všichni, kde je Austrálie nebo kde je Mount Everest nebo kde je Čína. Ale jak to víme? Jedině z toho, že jsme o tom někde četli. Zvláště pak v té době, kdy ještě nebyla televize, nebyl film tak rozsáhle promítaný po všech vesnicích a podobně. No, krátce a dobře, informace, které tenkrát - a platí to dodnes - jsou zprostředkované. Nemůžeme všechno vidět. Já už jsem viděl velký kus světa, ale je to ve skutečnosti taková milióntina, co bych mohl vědět a co bych chtěl vědět. Zkrátka, byl jsem veliký čtenář. Měl jsem taky takové zvláštní představy. Byly spojené patrně, jak říkám s těmi pohádkami, ale také třeba s další literaturou, protože jsem četl všechno - Julese Verna, ale taky třeba Robinsona Crusoa od Daniela Defoa, Karla Maye, který byl tenkrát už hodně přístupný, protože byl přeložen. Zvlášť velký účinek na mě měly knihy autora, kterého už málo dnes někdo čte, a to byl James Fenimore Cooper, americký autor takových známých románů jako Průkkopníci, Poslední Mohykán, Prérie, Stopař, Lovec jelenů, Lodivod a tak dále. Tenkrát ovšem, když to on psal, tak to byly historické romány, oceňované jako třeba romány Waltera Scotta, protože to nebyly indiánky, to byla skutečně historie Severní Ameriky, Kanady a tak dále, a on to psal, tak jak to tenkrát viděl, romantickým způsobem, podobně jako právě třeba byly psány romány zmíněného anglického spisovatele Waltera Scotta. A on ho napodobil a myslím si, že Walter Cooper byl skutečně velký spisovatel, všechna ta líčení, která tam byla, všechna ta líčení přírody, velkých řek, velkých stepí, to všechno tam viděl. Potom to byl dobrý úvod pro to, co jsem opravdu viděl o padesát let později, když jsem poprvé přijel do Kanady, kde mám děti, a tam jsem viděl, jak to skutečně vypadá. To je země opravdu obrovitá. No a to všechno se dozvídáme vlastně z knih. A tady je ten vztah k pohádkám. Já jsem miloval jednu pohádku o chlapci, který se stane proti své vůli žákem, pomocníkem černokněžníka. A on vidí, jak ten černokněžník má vzácnou velkou knihu, ve které je napsáno všechno, a ten, kdo to zná, kdo tu knihu má, kdo v ní dovede číst, kdo ji dovede použít, tak ten je taky všemohoucí. No a já jsem snil o nějaké moderní knize toho druhu, kde by bylo napsáno všechno, tedy všecka ta matematika, všecka ta fyzika, a zahloubal jsem se do těch knih způsobem, který odpovídal mé dětské zvídavosti, nebo ne už dětské, byla to zvídavost mladého chlapce. Ale který měl měl jisté nadání, nebyl jsem rozhodně žádný génius, byl jsem poměrně nadaný kluk, který odpoledne honil mičudu po plácku u kostela a hrál fotbal, a večer si studoval svoje věci. Tak jsem se skutečně zabýval matematikou, fyzikou a chtěl jsem být povoláním něco asi jako řekněme hvězdář, Ale nemělo to nějak konkrétní podobu." ...
... "No a jednoho dne, patnáctého března, jsem poslouchal rádio. To už jsme měli rádio s lampami. Byl jsem sám doma, otec byl v práci, maminka nebyla doma, také ani sestry." ...
... "A najednou jsem slyšel, protože jsem nešel do školy kvůli těm vlakům, že Praha je obsazovaná německými vojsky." ...
... "A zní to možná nepravděpodobně, ale já jsem pochopil, že něco skončilo, a myslel jsem tím, protože mně bylo už celých šestnáct, že skončilo moje mládí. Je to trochu předčasné, v šestnácti letech si myslet, že je konec. Ale já jsem si uvědomil, že je konec, protože to byl konec!" ...
... "Na jaře tisíc devět set třicet devět jsme se museli stěhovat z toho mého dětského a chlapeckého ráje, kde mi nic nechybělo, do Čech. Otec byl sice ve Staré Turé, právně to bylo město, v tomto městečku byl oblíbený. Snad také proto, že ta obec byla jednak katolická, jednak evangelická, takže tam nebyla ta politická situace tak vyhraněná. A tak protičeská. Ale přece jenom ze solidarity s ostatními Čechy, kteří museli opustit Slovensko a uvolnit místo mladé generaci, kterou vlastně vychovali, tak otec požádal o to, aby byl přeložen do Čech." ...
... A takhleto se dostali do Čech ...
... Na Vysočinu, do Poličky ...
... "Na hranicích, když jsme přejížděli hranice, tak nás už v březnu kontroloval německý důstojník. Už jsem měl pas a byl to vlastně můj první exil. Já jsem ani tenkrát nevěděl, co je to slovo exil, nanejvýš jsem věděl, že odcházel třeba Komenský, že byl vyhnán a že odcházel někam jinam do ciziny a podobně, ale v podstatě jsem nechápal ten smysl a to slovo jsem nepoužíval. Teprve dodatečně mi došlo, že jsem tehdy poprvé musel jít do exilu. Tatínek a maminka, jak říkám, byli oblíbeni a nepatřili k těm Čechům, o kterých si Slováci, nebo někteří Slováci, mysleli, že přišli na Slovensko, aby zbohatli. Když přistavili vagon, ve kterém měl být odvezen náš nábytekm ukázalo se, že je poloprázdný. A dobří sousedé, Slováci, nám poradili, abychom si koupili dřevo, že dřevo na otop je všude dobré, protože ho není nikdy dost. A skutečně jsme potom přivezli nejenom nábytek, ale také dva sáhy dubového nebo bukového dříví, kterým jsme potom v Poličce topili. Bylo vidět tedy, že opravdu měli o nás starost a že se s námi neradi loučili." ...
... "To přivítání v Čechách nebylo zrovna příjemné. Zjistil jsem už tenkrát, co jsem potom zjistil opakovaně už i v tomto století, že Češi nemají rádi exulanty, ale nemají také rádi imigranty. Ačkoliv jsme byli původně Češi, tak vím, že jsem například já sám byl přijímán jako něco cizího, protože jsem měl přízvuk. Já jsem uměl vlastně jenom slovensky, česky jsem se teprve učil, ale kluci na mě pokřikovali na ulici "Slovák, Slovák". No to by mi nebylo tolik vadilo. Vadil mi ale ten přízvuk, protože oni mě tím chtěli nějakým způsobem urážet. A to se mi nelíbilo. Vždycky jsem řekl: "Počkej!" Protože jsme bydleli v prvním patře a tohle byl balkón, kde jsem seděl nebo jsem stál na balkóně - vlastně to byla dřevěná pavlač. Na té pavlači jsem seděl a najednou slyším někoho, kdo na mě z ulice křičí: "Slovák, Slovák". A tak jsem řekl: "Počkej!" Sešel jsem dolů a řekl jsem: "A co to křičíš?" - "Slovák". Já jsem říkal: "No dobře, tak Slovák." A dal jsem mu takovou, že se svalil. Protože na Slovensku jsme si zvykli vyřizovat své účty tím, že jsme prostě jeden druhému dali tu ránu, kterou jsme chtěli. Oni na to nebyli zvyklí. Ani ten chlapec konkrétní, ze kterého se pak stal můj kamarád. Ale tenkrát jsem mu prostě jednu ubalil a on utíkal, protože mu tekla krev z nosu. A křičel: "Já to řeknu mamince!" A já jsem křičel za ním: "Môžeš to povedať aj babičke! No a tím to skončilo," vzpomínal básník, esejista a překladatel z mnoha jazyků, Jan Vladislav, v roce dva tisíce osm, při příležitosti svých osmdesátých pátých narozenin ...
... Ráno, v Thomayerově nemocnici v Praze (prý v očekávání návštěvy), vstal, umyl se, oholil se, šel si lehnout na nemocniční lůžko, usnul a už se neprobudil ...
Příběh první ...
... Nenechat si nikdy nic líbit ...
... Konec ...
... Příběh druhý ...
... Československo bylo pro otce synonymem demokracie a svobody, kterou chtěl dopřát hlavně svým třem synům aneb o tom jak demokracie a svoboda už dvakrát zanikla ...
... Začátek ...
... Portrét bývalého politického vězně "Bělogvardějci šli k nám za svobodou" autorky Markéty Čekanové-Jindrové, který vznikl v roce tisíc devět set devadesát osm pro regionální přílohu shora uvedeného deníku - nás zavede z minulosti, respektive od počátku minulého století až do budoucnosti, respektive až k volbě nového prezidenta České republiky ...
... Bělogvardějci přišli do vzniklé Republiky Československé za demokracií a svobodou ..
... Tatínek Igora Jacenka přišel do Republiky Československé, v roce tisíc devět set dvacet, přes Bulharsko jako bělogvardějský voják. Měl za sebou několik let studia medicíny na univerzitě v Moskvě, doktorát však získal až v nově vzniklé Republice Československé, v roce tisíc devět set dvacet šest, na Univerzitě Karlově v Praze. Po pracovním pobytu na Slovensku přišel i s rodinou, v roce tisíc devět set třicet tři, do Dolní Bělé, kde se věnoval své lékařské praxi až do roku tisíc devět set osmdesát pět. Začátky to byly velmi dobré a on uvěřil, že našel novou vlast, která vyhovovala jeho demokratickým představám. Teprve další roky ukázaly jak moc se spletl ...
... Bělogvardějci se scházeli každý rok na Jolku ...
... V Měšťanské besedě v Plzni ...
... "V Praze-Pankráci existovalo i ruské gymnázium, jehož nová budova byla postavena za jejich peníze," vzpomíná Igor Jacenko, jehož mladá léta patřila také tomuto ústavu. "V roce tisíc devět set čtyřicet pět Rusové gymnázium zavřeli a většinu pedagogů vyházeli. Namísto ruského gymnázia vzniklo gymnázium sovětské," vzpomíná Igor Jacenko ...
... Budova ruského gymnázia je i zachycena v československém filmu pro děti, z roku tisíc devět set padesát pět, režiséra Jiřího Weisse...
... Ulice Na Bitevní pláni ...
... Dětská filmová hvězda ...
... Herec Václav Postránecký ...
... Mnozí bělogvardějci, jejich rodiny a jejich děti pak raději odešli na Západ, jiné odvezli sovětští vojáci neznámo kam ...
... "My jsme s nimi měli konflikt hned na konci války. V sousedním Mrtníku byla jejich posádka a dva nižší důstojníci se jednou opili a přišli za naším starostou, aby jim dal peníze nebo zlato. A on je poslal k nám - k doktorovi - ten prý zlato má. Přišli, ale doma našli jen mě s bratrem. Vylákal jsem je na zahradu a bratr zatím telefonoval na posádku. Oni mě však začali ohrožovat, stříleli mi kolem hlavy. Tak jsem vytáhl pistoli a jednoho jsem zastřelil a druhého zranil," vzpomínal, v roce tisíc devět set devadesát osm, Igor Jacenko ...
... O několik málo let později se přidal další vroubek, protože jeden z bratrů Igora Jacenka emigroval do Austrálie a on sám se stal členem skupiny, která rozšiřovala letáky volající po svobodných volbách ...
... "Na své dvacáté narozeniny, dvacátého července tisíc devět set čtyřicet devět, jsem byl státním soudem v Praze-Pankráci odsouzen na dva a půl roku do vězení," vybavuje si další děj sympatický muž ...
... Od státního soudu v Praze-Pankráci vedla jeho cesta rovnou na Jáchymovsko ...
... Na důl Eliáš ...
... I tady mu dávali dozorci pocítit jeho nevhodný bělogvardějský původ ...
... Ovšem na co dodnes rád vzpomíná, to jsou vztahy mezi vězni ...
... "Bylo mezi námi množství vyokoškolsky vzdělaných lidí, profesorů. A ti pro nás pořádali na cimrách přednášky. V jedné místnosti byla matematika, vedle třeba angličtina. Takže jsme si udržovali i určitou duševní svěžest." ...
... Vzdělání z lágru však nemohl po svém návratu nikterak uplatnit. Nebylo mu dokonce umožněno ani studium na vysoké škole. A tak se drobným podvodem dostal alespoň k večernímu studiu střední školy, čímž získal druhou maturitu. Pak byl sice na vysokou školu přijat, ale po dvou letech přišlo vyloučení. Stal se horníkem, později dělníkem v Lachemě Kaznějov ...
... Od roku tisíc devět set sedmdesát lyžařským instruktorem ...
... V Krkonoších ...
... V roce tisíc devět set sedmdesát čtyři dokonce trénoval československou reprezentaci na Skalnatém plese ve Vysokých Tatrách ...
... Více pozitiv mu však život nenabídl, alespoň ne v oblasti zaměstnání a v oblasti vzdělání a ani jeho děti nesměly studovat na vysoké škole ...
... Dvaceti sedmiletá dcera (vyprávění Igora Jacenka je, znovu opakuji, z roku tisíc devět set devadesát osm, poznámka autora) dokončuje vysokou školu teprve nyní...
... A to všechno jen proto, že jeho otec bojoval na nesprávné straně ruské fronty ...
... Více informací ...
... Když se v roce tisíc devět set sedmnáct dostali v Rusku k moci bolševici ...
... Tak více než dvacet tisíc příslušníků rozprášené Dobrovolnické armády, bělogvardějců, kteří se nechtěli smířit s vývojem v Rusku ...
... Našlo nový domov v Československu ...
... V Masarykovském Československu ...
... Koncem třicátých let minulého století jich už skoro polovina měla československé občanství, znovu opakuji, koncem třicátých let minulého století jich už skoro polovina měla československé občanství ...
... Přežili i Protektorát Čechy a Morava, aby poté byli, v pátek jedenáctého května tisíc devět set čtyřicet pět, první z nich zatčeni a putovali do sovětských gulagů, do sovětských trestních koncentračních táborů. Řada z těch, kteří odvlečeni nebyli, zakusila později metody v československých koncentračních táborech ...
... Příběh druhý ...
... Československo bylo pro otce synonymem demokracie a svobody, kterou chtěl dopřát hlavně svým třem synům aneb o tom jak demokracie a svoboda už dvakrát zanikla ...
... Konec ...
... Nenechat si nikdy nic líbit a o demokracii a svobodu stále bojovat! ...
... Prof. MUDr. Vladimír Vondráček, DrSc. ...
(23.2.1895 Praha - 10.5.1978 Praha)
... Přední československý psychiatr ...
... Morálka je slovo latinského původu, odvozené od mos = mrav. Existuje morálka všeobecně platná, a každý člověk má ještě svou vlastní morálku, která je buď úplně shodná, nebo se jen nepatrně liší od morálky všeobecně platné, nebo se liší značně. To je pak ovšem zlé. Morálkou nazýváme schopnost člověka rozeznat "dobré" a "zlé". Dříve se věřilo v autonomní, apriorní mravní zákony. Nyní již dávno víme, že jde o zákony sociologické, psychologické a biologické, Norma je pravidlo, předpis, morální norma vzniká tradicí, právní norma je vyhlášena. Právo je soustava vyhlášených norem. Někdy právo neodpovídá tradičním normám, je formováno vůlí vládnoucích. Právo a morálka mohou jít souběžně, což je ideální stav, ale mohou se také vylučovat. Právo, i je-li dobré, reprezentuje jen minimum mravnosti. Člověk přijímá morální schéma své doby úplně nebo částečně a vedle toho si tvoří své subjektivní mravní schéma. Hodnocení vlastní činnosti z hlediska mravního schématu provádí duševní činitel označovaný slovem - svědomí. To je pak zdrojem autoakuzací, sebeobžalob, "výčitek svědomí" ...
... A závěrem vám prozradíme ...
... Osobnost, kterou si umí, docela dost dobře, představit ve funkci hlavy státu - prezidenta České republiky - autor tohohle článku ...
... Konec ...
TOPlist
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010