Pin - malý chlapec z Turína

9. února 2012 v 15:12 | R. Moser |  02/2012
... Pin - malý chlapec z Turína - začátek ...
... V poledne jsme byli s učitelem před radnicí, abychom byli přítomni odevzdání medaile za občanskou statečnost chlapci, který zachránil svého kamaráda z vln Pádu ...
... Z balkónu v průčelí radnice, vlál velký trojbarevný prapor ...
... Vstoupili jsme na nádvoří paláce. Byl již plný lidí. V pozadí bylo vidět stůl s červeným kobercem a na něm papíry a za ním řadu pozlacených židlí, pro starostu a obecní radu. Byli tam obecní sluhové v modrých vestách a bílých punčochách. Na pravé straně nádvoří stála seřazena četa obecních strážníků, kteří měli mnoho vyznamenání, a vedle nich četa strážníků celních. Na druhé straně hasiči ve slavnostním stejnokroji a porůznu mnoho vojáků, kteří se přišli jen podívat ...
... Vypravěčem příběhu ...
... Je desetiletý chlapec Enrico ...
... Žák třetí třídy obecné školy ...
... Giusepe Marcantonia Barettiho ...
... V Turíně ...
... Příběh se odehrává ve školním roce 1881/1882 ...
... V Turíně ...
... V Itálii ...
... Turín (italsky Torino) ...
... Je hlavním městem regionu (kraje) Piemontu ...
... V severozápadní části země ...
... Po = v češtině Pád ...
... Město Turín leží v Pádské nížině, na úpatí Alp ...
... Fabbrica Italiana di Avtomobili ...
... Torino ...
... Fiat 3 1/2 CV z roku 1899 ...
... Giovanni Agnelli ...
(13.8.1866 ve Villar Perosa - 16.12.1945 Villar Perosa)
... V roce 1899 vstoupit jako jeden z hlavních investorů do projektu nové automobilové továrny shora uvedené značky a v následujících letech podnik zcela ovládl ...
... Villar Perosa leží přibližně padesát kilometrů jihozápadně od Turína ...
... Ve svém rodišti byl zakladatel světoznámé značky i pohřben ...
... FC Torino ...
... Dvacáté zimní olympijské hry ..
... Ale zpět k našemu příběhu ...
... Vojáci jízdní, střelci, dělostřelci. Potom koldokola páni, prostí lidé, několik důstojníků a ženy a chlapci, kteří se protlačovali davem. Vtiskli jsme se do kouta, kde již bylo shromážděno mnoho žáků z jiných škol se svými učiteli a vedle nás byla skupinka venkovských chlapců mezi deseti a osmnácti lety, kteří se smáli a hlasitě mluvili, a bylo patrno, že všichni byli z pádského předměstí, přátelé nebo známí chlapce, který měl dostat medaili. Nahoře ve všech oknech bylo vidět městské úředníky. Sloupová chodba před knihovnou byla také plná lidí, kteří se tlačili proti zábradlí. A v chodbě na protější straně, která je nad hlavním vchodem, bylo namačkáno mnoho děvčat z obecných škol a mnoho dívek z Ústavu pro důstojnické dcerky s jejich krásnými blankytnýmu závoji. Vypadalo to jako v divadle. Všichni vesele rozmlouvali, dívajíce se každou chvíli směrem k červenému stolu, zda se už někdo neobjeví. Hudba hrála tiše v pozadí sloupové síně. Od vysoké zdi se odráželo slunce ...
... Bylo krásně. Najednou všichni začali tleskat na nádvoří, z chodeb i z oken. Vystoupil jsem na špičky, abych lépe viděl. Zástup, stojící za červeným stolem, se rozestoupil a dopředu vystoupil muž a žena. Muž držel za ruku chlapce. Byl to hoch, který zachránil svého kamaráda. Muž byl jeho otec, povoláním zedník, svátečně oblečený. Žena, jeho matka, malá a světlovlasá, měla černé šaty. Chlapec, také světlovlasý a malý, měl bundu popelavé barvy. Když viděli tolik lidí a slyšeli hlučný potlesk, zůstali všichni stát, neodvažujíce se již ani podívat, ani pohnout. Městský strážník je dovedl ke stolu na pravou stranu. Všichni na chvíli umlkli a pak podruhé ze všech stran vybuchl potlesk. Chlapec se podíval nahoru do oken a potom k chodbě, kde stály důstojnické dívky z Ústavu. Držel v rukou klobouk, jako by ani dobře nechápal, kde je. Zdálo se mi, že je v obličeji trochu podobný Corretimu, ale byl červenější (Correti je Enricův spolužák a kamarád, poznámka autora). Jeho otec a matka se upřeně dívali na stůl. Zatím všichni chlapci z pádského předměstí, kteří stáli vedle nás, se strkali dopředu a dělali na svého kamaráda posunky. Chtěli, aby je viděl, a tiše na něho volali: "Pine! Pine! Pinotku!" Konečně je chlapec uslyšel. Podíval se na ně a schoval svůj úsměv za kloboukem. Na dané znamení se všechny stráže postavily do pozoru ...
... Vstoupil starosta, jejž doprovázelo mnoho pánů. Starosta, již všecek bílý, s velkou trojbarevnou šerpou, se postavil ke stolku. Všichni ostatní za ním a po stranách. Hudba přestala hrát, starosta pokynul, všichni umlkli. Začal mluvit. První slova jsem dobře neslyšel, ale pochopil jsem, že vypravoval o chlapcově činu. Potom jeho hlas zesílil a rozléval se tak jasně a zvučně po celém nádvoří, že mi neušlo ani slůvko ...
... Řeka Pád pramení v Kottických Alpách a ústí do Jaderského moře ...
... Kottické Alpy (v italštině Alpi Cozie a ve francouzštině Alpes Cottienes) se rozkládají z větší části v Itáli a z menší části ve Francii ...
... "Když viděl ze břehu kamaráda, jak zachvácen již smrtelným strachem, zápasí v řece, shodil ze sebe šaty a přiběhl na pomoc, neváhaje ani chvíli. Křičeli na něho: "Utopíš se!" Ale on neodpověděl. Chytili ho, vytrhl se jim, volali ho jménem, ale byl již ve vodě. Řeka byla rozvodněná, nebezpečí hrozné i pro dospělého muže. Avšak on se vrhl proti smrti vší silou svého mladého těla a svého velkého srdce. Podařilo se mu včas uchopit nešťastníka, který již byl pod vodou, a vytáhl ho na povrch. Zápasil zuřivě s vlnami, které je chtěly strhnout, i s kamarádem, snažícím se ho obejmout. Několikrát zmizel pod vodou a zoufalým úsilím se opět vynořil, nepovolný, nepřemožený ve svém svatém předsevzetí, ne jako chlapec, jenž chce zachránit jiného chlapce, ale jako muž, jako otec, který zápasí, aby zachránil syna, který je jeho nadějí a jeho životem. Konečně Bůh nedopustil, aby taková šlechetná statečnost byla marná. Mladičký plavec vyrval oběť obrovské řece a vynesl kamaráda na zem a poskytl mu ještě s ostatními první ošetření. Potom se vrátil domů zdráv a klidný a vypravoval prostými slovy o svém činu. Pánové! Krásné a důstojné je hrdinství muže. Ale u dítěte, u něhož nejde ještě o ctižádost nebo jinou pohnutku, u dítěte, které musí mít tím více smělosti, čím méně má síly, je hrdinství božské. Vždyť od něho nic nežádáme, k ničemu není vázáno, jeví se nám již ušlechtilé a milé, když jen chápe a uznává oběť jiného, pánové. Nechci ozdobovat zbytečnými chválami tak prostou velikost. Zde stojí před námi velkodušný a ušlechtilý zachránce. Vojáci, pozdravte ho jako bratra, matky, žehnejte mu jako synovi, děti zapamatujte si jeho jméno, vtiskněte si v paměť jeho tvář, aby již nikdy nevymizela z vaší paměti a z vašeho srdce. Přistup chlapče. Jménem italského krále odevzdávám ti medaili za občanskou statečnost." ...
... Italský král Umberto I. nazývaný Dobrý ...
(14.3.1844 Turín - 29.7.1900 Monza)
... Vládl v letech 1878-1900, kdy byl v Monze zavražděn ...
... Byl synem krále Viktora Emanuella II. Sjednotitele (prvního krále sjednocené Itálie) a měl jediného syna-následníka ...
... Krále Viktora Emanuela III. ...
... Město Monza leží v regionu (kraji) Lombardie, v provincii Milano ...
... Atentátník, italský anarchista, Gaetano Brescia byl uvězněn ve věznici ...
... Na ostrově Santo Stefano ...
... Bouřlivé "Ať žije!", které najednou vyrazily nespočetné hlasy, se rozléhalo palácem. Starosta vzal na stole medaili a připjal ji chlapcovi na prsa. Potom ho objal a políbil. Matka si zastřela rukou oči, otec sklonil hlavu. Starosta stiskl oběma ruku, a vzav dekret o vyznamenání, svázaný stužkou, podal jej ženě. Potom se obrátil k chlapci a řekl: "Nechť vzpomínka na tento den, pro tebe tak slavný, tak šťastný pro tvého otce a tvou matku, udrží tě po celý život na cestě ctnosti a cti. Sbohem!" ...
... Valor civile - racconto mensile ...
... Občanská statečnost - měsíční povídka ...
... Starosta odešel, hudba hrála a všechno se zdálo skončené, když tu četa hasičů se rozestoupila a osmiletý nebo devítiletý chlapec postrkovaný dopředu ženou, která se hned schovala, se vrhl k vyznamenanému a padl mu do náruče. Nádvoří zadunělo novým výbuchem "Ať žije!" a potleskem. Všichni hned pochopili: byl to chlapec, zachráněný z rozvodněného Pádu, který přišel poděkovat svému záchránci. Když ho políbil, zavěsil se mu na rameno, aby ho doprovodil ven. Oni dva první, a za nimi otec a matka kráčeli k východu, procházejíce stěží zástupem stráží, chlapců, vojáků a žen, který ve zmatku tvořil špalír jejich cestě ...
... Všichni se tlačili dopředu a vystupovali na špičky, aby viděli chlapce. Ti, kteří stáli v první řadě, podávali mu ruku. Když šel kolem chlapců ze škol, všichni mávali ve vzduchu čepicemi. Chlapci z pádského předměstí hrozně povykovali, tahajíce ho za ruce a za bundu, křičeli: "Pin! Ať žije Pin! Výborně, Pinote!" Šel docela blízko místa, kde jsem stál. Byl šťasten, v obličeji jen hořel, jeho medaile měla bílou, červenou a zelenou stužku. Jeho matka se smála i plakala, jeho otec si kroutil knír rukou, která se mu silně třásla, jako kdyby měl horečku ...
... A nahoře z oken a z chodeb se stále nahýbali a tleskali. Najednou, když už měli vstoupit pod podloubí, spustil se z chodby, kde stály důstojnické dcerky z Ústavu, pravý déšť macešek, kytiček fialek a chudobek. Květy padaly na hlavu chlapce, otce a matky a snášely se k zemi ...
... Mnozí je začali spěšně sbírat a podávali je matce. A hudba vzadu na nádvoří hrála velmi tiše překrásnou melodii, která se podobala zpěvu mnoha stříbrných hlasů, pomalu se vzdalujících po březích řeky ...
... Stalo se ...
... Ve školním roce 1881/1882 ...
... Který byl zahájen v pondělí 17. října 1881 a ukončen v pondělí 10. července 1882 ...
... V Turíně ...
... Městě, které bylo v letech 1861-1865 ...
... Hlavním městem Italského království ...
... Královský palác v Turíně ...
... Městě, které se rozprostírá v údolí na soutoku řek Dora Riparia a Pádu ...
... Na úpatí Alp ...
... A kde z balkónu v průčelí radnice vlál velký trojbarevný prapor ...
... Pin - malý chlapec z Turína - konec ...
... Vešel jsem dovnitř a rozhlížím se tam. "Chi cerce, signore?" (Koho hledáte, pane?) zaslechl jsem otázku mladého muže od jednoho z kavárenských stolků. Říkám mu tohleto tedy a mladý muž se mě ptá: "Chi mi cerca? (Kdo mě hledá?). Konečně jsem ho našel a mohl jsem se ho konečně zeptat, jak tohleto všechno tehdy bylo: "Moje babička Anna měla dva sourozence," dozvěděl jsem se od pana inženýra. "Nejstarší ze sourozenců byl Jaroslav, který žil ve Vídni," uvedl pan inženýr. "Prostřední ze sourozeneců byla moje babička Anna, matka mé matky a nejmladší ze sourozenců byl Richard. Babička Anna a prastrýc Richard žili na Moravě," dozvěděl jsem se od pana inženýra. "Františka, o kterou se v případu, pane Mosere, jednalo, je nejstarší ze tří jejich dětí, nejstarší ze tří sester. Moje prateta Františka a můj prastrýc Richard syna neměli. Jejich nejstarší dcera Františka se provdala za doktora Jaroslava Urbánka a měli spolu jediné dítě-dceru Marii, která se provdala za inženýra Alfréda Zavadila. Doktor Pavel Zavadil, o kterého se v případu, pane Mosere, jednalo, je jediným dítětem manželů Zavadilových!" dozvěděl jsem se nakonec jak tohleto všechno tehdy bylo, a že cesta do Turína nebyla přece jen zbytečná ...
... Doktor Pavel Zavadil byl mazaný jako liška!" usmíval jsem se ...
... "Tak na tohleto přijít nemohli!" říkal jsem si ...
... "Rexi!" ...
... "Silniční kontrola!" ...
... "Buona sera e arrivederci." ...
... Finito ...
TOPlist



 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010