Nechybělo mnoho a táta by slunce už nenamaloval aneb podivná vzpomínka

6. ledna 2012 v 15:30 | Šárka |  01/2012
... Můj dnešní článek je vzpomínkou mého táty na spisovatele Josefa Škvoreckého, se kterým se táta nejen nikdy osobně nesetkal (například jako čtenář, který by si nechal od něho na autogramiádě podepsat knihu svého oblíbeného autora), ale nebyl se spisovatelem Josefem Škvoreckým ani v žádném kontaktu ...
... Tátova vzpomínka je jen absurditou odehrávající se v absurdní době a jen proto se mohla tahle absurdita odehrát. Nic více v tomhle, prosím, nehledejte, protože nic více v tomhle není ...
... Na kouli závěsného stropního svítidla, které bylo centrálním osvětlením dětského pokoje, chtěl táta namalovat nejdříve vláček, ale nakonec se rozhodl, že na ni namaluje veselé slunce ...
... Pokud bych tehdy stála u okna dětského pokoje, odkud bylo vidět nejen do zasněžené krajiny na obzoru, ale odkud bylo vidět i silo Zemědělského zásobování a nákupu i budovu Autoškoly, která byla vzdálena snad ani ne minutu tátova běhu z našeho bytu ve druhém poschodí cihlového bytového domu ... Ano, mohla bych tátu vidět, pokud by se táta, snad ani ne několik vteřin než bych je oba spatřila, nezastavil. Potom bych měla patrně jen dvě možnosti. První možnost by mohla být, že bych například zvolala: Maminko, táta už běží domů! A mohla bych utíkat z dětstkého pokoje do kuchyně, protože jen těmihle dveřmi se do dětského pokoje dalo vejít a potom třeba i utíkat dále (podle toho kde by v bytě máma právě byla v inkriminovaném okamžiku), abych jí tuhletu radostnou informaci sdělila. Druhá možnost by mohla být, že bych například u okna zůstala (například zvědavost by mi nedala, protože bych chtěla tohle vědět), chtěla bych vědět proč táta domů utíká a skutečně bych tuhle informaci vzápětí získala. Byla bych potom korunní svědkyně, ale přišla bych k tomuhle například jako slepý k houslím, jak se říká a možná bych mohla, samozřejmě v mém případě v přítomnosti svého zákonného zástupce, psychologa a advokáta vypovídat i do protokolu nejen na policii, ale i do protokolu vyšetřovatele státního zastupitelství, jak se říká dnes, který by patrně z důvodu objektivity šetření přijel druhý den v pozdních odpoledních hodinách z krajského města a patrně by byl již, ale tohle zcela jistě nevím, informován okresním zastupitelstvím o celé události. Musela bych si však dát veliký pozor, musela bych být velice obezřetná v tomhle! Otázka vyšetřovatele: "Nebyl tvůj tatínek, Šárko, ve tváři celý červený?" - Tak tohle nevím, pane doktore, zcela jistě i vzhledem ke skutečnosti, respektive ke vzdálenosti a tak dále a tak podobně, mohla bych například do protokolu vyšetřovatele státního zastupitelství uvést. "Slečno, prosím, mohl by mě vyšetřovatel státního zastupitelství například i takhle "dostat", ale přece jen dostat úvozovkách, respektive mohl by mi takhle vyšetřovatel státního zastupitelství zalichotit například a pokusit se vloudit se do mé přízně či mi cosi dokonce i přislíbit. Takováhle slečna předškolního věku se nemusí vždy bezpečnostním a justičním orgánům ubránit sama. Právě proto patrně vypovídá v přítomnosti svého zákonného zástupce, psychologa a advokáta. Nevím, jak tohle je zcela přesně a nechce se mi tohle zjišťovat. Ale zpět k věci. Otázka vyšetřovatele: "Od čeho si myslíte, slečno, že mohl být váš tatínek celý červený ve tváři?" Řeknu vám už jen, že tohle by mi bylo divné zcela určitě! Od kečupu? podivila bych se zcela jistě informaci vyšetřovatele státního zastupitelství a kroutila bych nad tímhle hlavou nevěřícně i před soudem prvního stupně i před soudem druhého stupně, pokud by považoval soud prvního stupně i soud druhého stupně mě ve věci vůbec vyslechnout. A divila bych se velice pokud by již i v přípravním řízení bylo odborným znaleckým posudkem zjištěno, že se jednalo o kečup značky ... Ano, laskavý čtenář a laskavá čtenářka si může nyní doplnit značku kečupu podle své libosti. Byla jsem tehdy v předškolním věku a můj táta tehdy nepřišel, respektive nedoběhl už domů. Více jak dva měsíce rodina neměla tušení kde táta vůbec je. Neměla tušení co s ním vůbec je. Kde se vůbec táta nachází. Když jsem později hovořila ... řekl mi: "Šárko, nechybělo mnoho a táta by slunce nenamaloval a domů by přijít už vůbec nemusel. Nevím co by se potom vaše rodina dozvěděla!" Řeknu vám tohle tedy sama! Rodina by se dozvěděla patrně úplný nesmysl, vyloženou pitomost. Záleželo by jen a jen na ní, na rodině, čemu by rodina nakonec uvěřila. Je však pravda, že nad oficiální výsledek šetření patrně není, ale je docela dost dobře možné, že rodina by se k oficiálnímu výsledku šetření mohla přiklánět či dokonce přiklonit nakonec úplně. A Sbírku zákonů, kterou táta tehdy odebíral (chodila mu domů do poštovní schránky na jméno) by mohla rodina například i vyhodit a když by rodina potom v tátově pozůstalosti našla i školní linkovaný sešit, který stál tehdy asi korunu v každém papírnictví, tak by se mohla i podivit: "Proč si první tři příběhy, které napsal spisovatel Josef Škvorecký - Můj strýček Kohn, Pan doktor Strass a Pan učitel Katz - vůbec táta psal, což si je nemohl přečíst v knížce, která vyšla v roce tisíc devět set šedesát devět, a kterou měl jeho otec doma ve své knihovně a táta jí poprvé četl jako student na střední škole, kdy se rovněž poprvé se jménem jejího autora setkal a oblíbil si ho hned?" Je pravda, že knížka Hořkej svět tátu jako studenta střední školy tehdy okouzila a stále se ke knížce znovu a znovu vracel. A protože knížka nebyla jeho, ale jeho otce-mého dědečka, tak si táta opsal, ještě dříve než odešel z domova a oženil se ... Opsal si alespoň tyhlety tři, již rovněž jednou shora uvedené příběhy, a četl si je potom kdykoliv se mu zachtělo! A když dostal táta zápal plic a ležel v nemocnici? Ano, tady tohle vězí! ...
... Když se táta dozvěděl, že jeho oblíbený spisovatel v Torontu ve středu třetího ledna zemřel, tak jsem měla možnost vidět i jeho reakci. Mimo smutku, který jsem viděla v jeho tváři, řekl táta (a tohleto je opět, podle mého názoru, zase jedna z jeho mnemotechnických pomůcek, jak říká alespoň táta tomuhle). Zkrátka a dobře, táta řekl: "Tomuhle říkám ironie osudu!" Táta si vzpomněl na dobu své hospitalizace, která předcházela ještě shora uvedené události, kdy táta běžel domů, byl již kousek od domu, ale domů už nedoběhl. Táta si vzpomněl na dědu, který s ním na nemocničním pokoji tehdy ležel. Táta si tehdy myslel, že si děda velice vymýšlí a přece jen moc nevěřil jeho vyprávění. "Ale nakonec, Šárko, jak se později ukázalo, tak děda si nevymýšlel," dozvěděla jsem se od něho. A ještě mi táta řekl, že někdy v roce tisíc devět set devadesát jedna nebo dva či takhle jaksi, respektive kdy běžel v kinech film Tankový prapor, tak byl služebně v Bratislavě a jednu noc tam přespal v hotelu. "Tohle bylo ještě před vznikem České republiky, když jsem byl na dvoudenní služební cestě v Bratislavě," upřesnil mi táta ještě tohleto. A protože film Tankový prapor v kině v Bratislavě právě běžel, tak jej táta v Bratislavě viděl hned první den odpoledne své služební cesty, poté co se v hotelu ubytoval a vydal se na procháku po městě. Ve filmu Gentleman Josef Škvorecký, který byl v roce dva tisíce sedm natočen v Kanadě, v Torontu, s Josefem Škvorenckým a s jeho paní, a který při smutné příležitosti běžel ve středu večer v televizi, se spisovatel Josef Škvorecký zmiňuje i o své knížce Tankový prapor a říká asi tohle: "Když jsem tuhle knížku v Kanadě vydal, tak si jí chtěla z Kanady odvést jedna paní z Československa, ještě před listopadem tisíc devět set osmdesát devět, si chtěla tuhle knížku odvést domů, přes hranici z Kanady do Československa, což se tehdy nesmělo. A protože byla "bohatého" poprsí, myslím že tohle mohu takhle vyjádřit, tak si knížku Tankový prapor ukryla právě tam. Když po příletu na pražské letiště byla podrobena prohlídce zavazadel, zkrátka a dobře při prohlídce jejího kufru a tak dále a tak podobně. Tahle paní převážející kontrabant, aniž by si tohle uvědomila se naklonila nad své otevřené právě prohlížené zavazadlo-kufr, když tu jí knížka Tankový prapor vypadla z jejího "bohatého" poprsí a tenhle člověk povídá asi tohle, prý snad dokonce s úsměvem: "Tohle bude jistě cosi zajímavého!" a zaklapl víko jejího prohlíženého zavazadla-kufru a na další prohlíku se vykašlal už úplně a nekontroloval jí už vůbec. Je pravda, že i když se táty středeční smutná událost dotkla, tak tomuhle se táta smál! "Vzpomněl jsem si, Šárko, na dědu v nemocnici a na jeho vyprávění," řekl mi. Řeknu vám ale přece jen skutečnou příčinu jeho smíchu v téhle smutné večerní chvíli. Vzpomínka na dědu v nemocnici a na jeho vyprávění nebyla skutečnou příčinou tátova smíchu. Příčinou tátova smíchu bylo tohle ...
... Herec Miloš Kopecký je na jevišti divadla a předává jakýsi dopis své partnerce v právě hraném divadelním kuse. Obsah předávaného dopisu je velice důvěrného charakteru a musí zůstat utajen dalším osobám, proto si jej partnerka ukrývá do svého "bohatého" poprsí. Tohleto je podle předepsaného scenáře, ale podle předepsaného scenáře není komentář herce Miloše Kopeckého-jejího partnera na jevišti. Asi tohle: "Milostivá, tam si jej nedávejte," nabádá herec Miloš Kopecký svou partnerku na jevišti k větší obezřetnosti "tam vám dopis každý hned najde!" doplní nakonec k tomuhle. Hlediště divadla se otřásá smíchy! A tohle, právě tahle situace připomněla tátovi ne zcela obdobnou, ale přece jen podobnou situaci, která se mu o mnoho let později rovněž stala. Shodou okolností či co já vím proč právě tam, ale stala se na pražském letišti rovněž. "Šárko, tohle je ironie osudu," řekl mi táta, jak jsem již rovněž jednou shora uvedla. "Spisovatel Josef Škvorecký se narodil v roce tisíc devět set dvacet čtyři a spisovatel Jaroslav Hašek zemřel v roce tisíc devět set dvacet tři. Oba zemřeli třetího ledna. Spisovatel Jaroslav Hašek v úterý a spisovatel Josef Škvorecký ...". Ano, nevím skutečně co tohle je, ale táta říká: "Šárko, tohle jsou moje osudové plus jedničky!" ...
... Jak jsem uvedla již rovněž jednou shora a znovu ještě opakuji, tátova vzpomínka je jen absurditou odehrávající se v absurdní době a jen proto se mohla tahle absurdita odehrát. Nic více v tomhle, prosím, nehledejte, protože nic více v tomhle není. "Každému na tomhle světě je dáno prožít jen určitý časový úsek," řekl mi táta k tomuhle nakonec a více jsem z něho už nedostala ...
... "Platí to co napsal prezident České republiky ve svém soustrastném dopise pozůstalé manželce velikého spisovatele a velikého člověka, spisovatele Josefa Škvoreckého, který ve svém životě vinou fašistického totalitního režimu přišel o mnoho, ale s jeho údajným opakem, komunistickým totalitním režimen, se ve svém životě nikdy nejen neztotožnil, ale ani se s komunistickým totalitním režimem nikdy nezapletl ...
... PhDr. Josef Škvorecký ...
[27.4.1924 Náchod - 3.1.2012 Toronto (Kanada)]
... Do K. čili do Kostelce čili do Náchoda jsou situovány jeho Zbabělci a řada dalších jeho próz. Josef Škvorecký neměl sourozence. V letech nacistické okupace mu zahynul otec (?) v koncentračním táboře v Belsenu: "... kdykoliv si na něj vzpomenu, vždycky ho vidím v té šedivé buřince, jak se mračí a dává mi pohlavek, anebo celého namydleného v pruhované košili, jak odchází s dědou v mysliveckém klobouku polní cestou k zapadajícímu slunci. Bůhví jak skončil, a bůhví jestli pořád nadával, asi ano, měl to v povaze. Už nikdy jsme o něm neslyšeli ..." vzpomíná na svého otce. Matka mu zemřela v roce tisíc devět set čtyřicet sedm, v roce ve kterém mu bylo dvacet tři let. O životě Josefa Škvoreckého v jeho rodném městě se můžeme dočíst v jeho knížkách. Shora uvedené tři příběhy - Můj strýček Kohn, Pan doktor Strass a Pan učitel Katz - jsou právě o jeho nejbližších lidech, které měl rád a o které s nástupen nacismu přišel v nacistických koncentačních táborech. Mimo svého strýčka Pavla Kohna, svou tetu, jeho ženu-sestru jeho matky, kteří zemřeli doma, ve svém pražském bytě na zápal plic a svou druhou tetu Pavlu, sestru strýce Pavla Kohna, která stačila ještě včas z Československé republiky v roce tisíc devět set třicet devět uprchnout: "... druhý den bylo patnáctého března a do Prahy přijeli Němci. Když strýčka a tetičku spalovali v krematoriu, bylo už na pohřbu jenom několik málo lidí, teta Pavla byla za hranicemi a byt zabralo gestapo ..."O jeho tetě Pavle se v knížce dočítáme: "... když přišel Hitler, utekla teta Pavla za hranice a už jsme o ní nikdy neslyšeli. Po válce se nevrátila ..." Po studiu angličtiny a filosofie na Karlově univerzitě v Praze zakončeném v roce tisíc devět set padesát jedna doktorátem. Po následující dvouleté či snad dokonce po dvou a půl leté vojenské službě (alespoň takhle je tohle ve filmu Tankový prapor) pracoval Josef Škvorecký jako redaktor časopisu Světová literatura a v anglo-americké redakci tehdejšího Státního nakladatelství krásné literatury. Spolupracoval s divadlem Plamen a vytvořil i cyklus detektivních povídek Smutek poručíka Borůvky. Nad detektivkářský průměr povyšuje povídky právě tenhle smutek, smutek nad lidstvem, smutek nad tím, jak lidstvo stále nepoučitelně zakopává o stejný kámen, smutek nad neschopností vykoupit svět z jeho bolestí a utrpení. Zajímavější je však knížka Nápady čtenáře detektivek. Tahle knížka je poutavě napsaný výklad o vzniku detektivky jako literárního žánru, o jejich klasicích, o předních autorech anglosaských detektivek, o hlavních znalcích tohohle žánru, o psychologických příčinách obliby detektivek. Znalost anglosaských detektivek prostředkoval Josef Škvorecký československým čtenářům i jako vynikající překladatel a autor doslovů v knížkách. K vrcholkům jeho překladatelské činnosti, ještě v období do jeho odchodu do exilu, jsou překlady vynikajících děl moderní severoamerické prózy. Představitelům téhle angloamerické literatury věnoval i řadu informativních studií v rovněž již ve shora uvedeném časopise Světová literatura ...
... V roce tisíc devět set padesát osm se spisovatel Josef Škvorecký oženil a v roce tisíc devět set šedesát devět odešel i se svou ženou Zdenou Salivarovou do exilu. Jeho žena mu byla celý život oporou a stále při něm za všech situací (alespoň si tohle táta myslí, že tomuhle takhle bylo) ...
... Spisovatel Josef Škvorecký říkal, že dialogy svých literárních postav ho naučil americký spisovatel Ernest Hemingway, respektive že dialogy svých literárních postav "odkoukal" právě z jeho knížek. Americký spisovatel Ernest Hemingway, který mimo jiné řekl, že každý má pravdu, pokud se nemýlí, byl pro Josefa Škvoreckého velikým vzorem. Josef Škvorecký se držel celý svůj život, podle názoru mého táty, toho co americký spisovatel Ernest Hemingway říká: "Spisovatel je povinnen psát o věcech pravdu, nekličkovat a neuhýbat. Nemůže-li z nějakých vnějších důvodů říkat, co si myslí, ať nepublikuje, ať si píše pro sebe, baví-li ho to a musí-li psát. Ale napíšeli jedinou lživou větu, to jest jedinou větu, o jejíž pravdivosti není absolutně přesvědčen je jako spisovatel vyřízen." ...
... Josef Škvorecký se tohohle celý svůj život důsledně držel ...
... A myslím si, že stejně tak i jeho žena Zdena Salivarová ...
... A nikdy se tomuhle nezpronevěřili ...
... Čest jeho jménu, práci a památce ...
... Tohle je rovněž jakási absurdita! Nebo je tohle realita? ...
... Co si o tomhle, prosím, myslíte? ...
... Všichni jsou už kdesi ...
... Konec? ...
... Ještě ne!
... No tak, rychle, dělejte! ...
... A nakonec? Plánovaný odlet nebyl opožděn! ...
... "Knížka Hořkej svět je také čítankou o blbosti, kterou jeho hrdinové zmáhají nejrůznější způsoby - od pošklebku až k smrti," je uvedeno na záložce obalu jejího, v pořadí druhého vydání, které je vytištěno v roce tisíc devět set devadesát jedna fotoreprintem, a proto přejímá beze změny text vydání z roku tisíc devět set šedesát devět. Obě knížky vydal Odeon v Praze, nakladatelství krásné literatury a umění ...
... Když táta zjistil, že film Tankový prapor se natáčel i v Berouně, tak k tomuhle uvedl: "Tohle je přímo geniální, protože tam byl na vojně i ..." Táta mi nakonec, přece jen řekl kdo z naší rodiny v Berouně byl na vojně. Ale, bohužel, tohleto vám říci nemohu. Dala jsem tátovi slovo, že tohle nikomu nevyzradím a nechám si tohle jen pro sebe. Tohle je nakonec, přece jen a jen rodinná záležitost ...
... Je tohleto vůbec možné, takovéhle náhody, říkám si nakonec kroutíce nad tímhle hlavou nevěřícně. Tohleto přece nemohl můj táta nikomu jen tak vyprávět, že se s tímhle člověkem znal. Fakticky! Tomuhle by jen tak hned nikdo nevěřil a ještě by si mohl o tátovi myslet, že si velice vymýšlí. Zkrátka a dobře, mohl by si tohle kdosi myslet a patrně by si tohle i kdosi myslel, ale je pravda, že se znali velice dobře a celá dlouhá léta. A nakonec vám přece jen řeknu, že tohleto jsou právě ona pověstná, ale nejen rodinná, tabu. Věci, které jakoby každý zná, ale nemluví se o tomhle raději a mlčí se. Nejen v rodině, ale i jinde raději. "Budoucnost je vždy v minulosti a je dobré minulost znát," říká táta. Možná znáte tohleto nakonec i sami a máte s tímhletím i svou vlastní osobní zkušenost. "Nelze dělat pořád snad donekonečna jakési tlusté čáry za vším v minulosti a hledět do budoucnosti s jakýmsi snad ničím ani podloženým optimismem a čekat na jakési zázraky nebo dokonce očekávat, že se snad svět změní někdy k lepšímu v budoucnosti," dodává k tomuhle ještě táta ...
... Museli se oba znát přinejmenším od doby kdy táta soudní písemnost z počátku padesátých let minulého století četl a na modré týdenní jízdence na autobus místní dopravy v Moravském Krumlově, který byl u shora uvedené písemnosti přiložen - "myslím si, Šárko, pokud se dobře pamatuji, že soudní písemnost byla z roku tisíc devět set padesát dva nebo tisíc devět set padesát tři, i tohle musím v rámci objektivity připustit," řekl mi táta k tomuhle - byla napsána adresa, kterou si táta tehdy nejen dobře zapamatoval a dodnes si ji dobře pamatuje. Když totiž v prosinci tisíc devět set osmdesát devět, v době velikého nadšení snad v celé československé společnosti, jel táta na svůj první československý pas poprvé do takzvané kapitalistické ciziny, jak se tehdy za komunistického totalitního režimu říkalo, tak se doma prořekl, nebyl patrně již dosti obezřetný: "Konečně se zase do Vídně podívám." Když jsme do Vídně přijeli, tak nás táta provázel po městě téměř jako Vídeňan. "Šárko, Vídeň je předměstí Brna," řekl mi k tomuhle. Pomyslela jsem si tehdy: Táto s tímhle na mě nechoď, na tohle ti neskočím v žádném případě! Tohle přece vím dobře, že tohle je právě naopak. Přece se v Brně vždycky říkalo a říkala tohle i tvoje prababička Olga, vzpomeň si na tohle, připomněla jsem tátovi i tohle, že Brno je předměstím Vídně a ne právě naopak, jak ty říkáš ...
... Na shora uvedeném obrázku jsou bratři Jaroslav a František, kteří se patrně ve svém životě viděli naposledy v neděli dvacátého devátého srpna tisíc devět set patnáct ve městě Sibiň, které se nachází v dnešním Rumunsku, když tehdy dvaceti tří lelý František (vpravo) odjížděl patrně do města Debrecín, které se nachází v dnešním Maďarsku a jeho o osm let starší bratr Jaroslav (vlevo) ho doprovodil až na nádraží k vlaku. V Jaroslavově dopise psaném v sobotu čtvrtého září tisíc devět set patnáct čteme mimo jiné: "Milá maminko ... jak jsem Vám již psal odjel Frantík v neděli, včera jsem obdržel jeho lístek z Debrecína, tentokrát jel veselejší, to víte, když nevidí všechny své známé, tak to tak nepříjde těžko, vzal jsem si v kanceláři dovolenou a doprovodil jsem ho až na nádraží ..." a dále náš, tátův oblíbený předek Jára ve svém dopise píše: "... hostince máme sice zakázány, ale to víte, každý paragraf se dá obejít, hlavní věc když má člověk možnost a "čas" jít do ní ... "Nevím proč Jára v dopise píše "čas" v úvozovkách, ale mám pro tohle několik vysvětlení," říká táta "samozřejmě, které vysvětlení je správné zcela jistě nevím a vědět ani nemohu a patrně už nikdy ani nezjistím," dodává k tomuhle ještě pro vysvětlení". A já si nejen myslím, ale jsem o tomhle přesvědčena, že můj táta zdědil určité geny právě po Járovi. A ještě vám řeknu, že jsem se dozvěděla teprve až včera, že oba bratři byli ženatí. "Jak Jára, tak Franta," řekl mi táta a divil se, že tohleto vůbec nevím. Skutečně, včera jsem tohleto slyšela úplně poprvé ...
... "A tohleto bude patrně náhoda, ale co my můžeme vědět, jak tohleto je skutečně?" říká táta k obsahu dopisu našeho a tátova nejoblíbenějšího předka Járy ...
... Usmívaje se při tomhle jaksi přece jen záhadně ...
... Tátova mladší sestřenice, která se před několika lety provdala a má tedy příjmení svého manžela Jana a žije v Německu se jmenuje příjmením shodně. "A i můj spolužák ze střední školy, ale nehodili jsme do stejné třídy, protože on chodil do třídy A a já do třídy jiného písmena, shodného ročníku. Ale například na chmelových brigádách jsme byli ubytováni všichni hromadně ve stejném pokoji, či spíše ve veliké ratejně, než v pokoji" říká táta o svém spolužákovi ze střední školy Vaňkovi. Zkrátka a dobře, příjmení Vaněk je poměrně často frekventované české příjmení a tak v Járově dopise přece jen nepřekvapí a snad ani překvapit nemůže další Járova věta: "Vaněk mi také psal, že se má nyní jako o hodech, toť se ví, že mnohem lepší než-li v poli," píše Jára ve svém dopise psaném v Sibini v sobotu čtvrtého září tisíc devět set patnáct ...
... Samozřejmě, táta si nemyslí, že by tenhle Vaněk byl Vaněk, kterého známe z románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka. "Tohle bude přece jen náhoda," dodává táta k tomuhle ...
... A už vůbec tohle nemůže být ani hostinský Josef Palivec, protože v doslovu knížky autor knížky, Osudy dobrého vojáka Švejka, Jaroslav Hašek uvádí ...
... "Při té příležitosti upozorňuji," že hostinský Palivec je na živu. Přečkal válku, kterou proseděl v žaláři, a zůstal stále týmž, jako když měl tu aféru s obrazem císaře Františka Josefa. Přišel mě též navštívit, když četl, že je v knize, a skoupil přes dvacet sešitů prvého čísla, která rozdal svým známým, a přispěl tak k rozšíření knihy. Měl upřímnou radost z toho, že jsem o něm psal a vylíčil ho jako známého sprosťáka. "Mne už nikdo nepředělá," řekl ke mně, "já jsem po celý život mluvil sprostě, jak jsem si myslel, a budu tak mluvit dál. Nevezmu si kvůli nějaký krávě ubrousek na hubu. Já jsem dnes slavnej." Jeho sebevědomí opravdu stouplo. Jeho sláva je založena na několika silných výrazech. Jemu to stačí ke spokojenosti, a kdybych byl chtěl snad upozornit ho, reprodukuje jeho hovor věrně a přesně, jak jsem popsal, že tak mluvit nemá, což ovšem nebylo mým úmyslem, rozhodně bych urazil toho dobrého člověka. Nehledanými výrazy, prostě a poctivě vyjádřil odpor českého člověka proti byzantismu a slušným výrazům." ...
... Rovněž žádný z filmových představitelů literárních postav románu tohle není, aby nedošlo k nedorozumění a předešlo by se takhle tomuhle, proto tohle uvádím ještě ...
... "Tenhleten Vaněk tohle je, materialista z Kralup nad Vltavou," říká táta ...
Jan Vaněk
(23.5.1888 Praha-Žižkov - 25.8.1927 Kralupy nad Vltavou)
... Jaroslav Hašek se s Janem Vaňkem seznámil v roce tisíc devět set patnáct ve sběrném táboře v Mostu nad Litavou. Jan Vaněk, který se vyučil drogistou, jak sám říká ve své kanceláři Josefu Švejkovi při jejich prvním setkání v kasárnách v Českých Budějovicích, a který po vyučení pracoval jako příručí v drogerii Josefa Kysely v Jungmannově ulici v Kralupech nad Vltavou zakoupil v roce tisíc devět set třináct od lékárníka Pacovského dům na Palackého náměsti číslo devadesát pět v Kralupech nad Vltavou a spojil lékárnu s drogerií ve velký drogistický závod. Po vypuknutí světové války v roce tisíc devět set čtrnáct narukoval na vojnu, vojnu přežil a vrátil se domů do Kralup nad Vltavou, kde pak dál vedl svůj závod. Je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze. A jak vidíme na shora uvedeném obrázku jeho drogerie je v domě v Kralupech nad Vltavou snad ještě i dnes ...
... Náš, tátův nejoblíbenější předek Jára, se z fronty světové války již domů nevrátil. Padl kdesi, nevíme ani kde a samozřejmě nevíme ani kde jsou uloženy jeho tělesné ostatky ...
... Ale pozor, Jára, ne Josef Švejk, aby se tohle nakonec nespletlo! ...
... Mezi bratry je, v roce tisíc devět set patnáct, dvaceti šestiletá sestra Olga ...
... Manželé Viktor a Olga ...
... Víte, ono je tohle všechno patrně takhle ...
... O historii našeho rodu se v celé naší rodině zajímá jen a jen můj táta a ví o historii našeho rodu tedy patrně i nejvíce ...
... Konec ...
TOPlist

 


Komentáře

1 Dann =) Dann =) | Web | 6. ledna 2012 v 18:19 | Reagovat

super blog =P

2 otto otto | 23. ledna 2012 v 15:56 | Reagovat

super blog=P

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010