Dva milovníci jazzu v baru Michala Prokopa

8. ledna 2012 v 15:50 | Jarda |  01/2012
... Dva milovníci jazzu v baru Michala Prokopa ...
... Hosty Michala Prokopa jsou ...
... Potom jsem uviděl pana doktora Strasse už jenom jednou. Utíkal jsem se saxofonem průchodem v domě, který vedl do Židovské ulice, a tam jsem vrazil do pana doktora. Pozdravil jsem ho a zůstal jsem v rozpacích stát. Pan doktor se bezvýrazně a jakoby stydlivě usmál a řekl: "Jak se vám daří?" - "Dobře," řekl jsem a zastyděl jsem se za to, že jsem řekl dobře, i když to byla pravda, a polilo mě horko, když jsem si uvědomil, že mi pan doktor vyká, ačkoli když jsem s ním mluvil naposled, ještě mi tykal, ale to jsem chodil teprve do tercie. Odmlčeli jsme se a já nevěděl, co říct. "Co to nesete?" zeptal se pan doktor a ukázal na dlouhý kufr s tenorsaxofonem . "Saxofon," řekl jsem. Pan doktor se na mě udiveně podíval. "Saxofon? Ale ..." ale nedořekl to. Zdálo se mi , že se začervenal, a já se v tom okamžiku začervenal taky, znovu, protože jsem pochopil, proč to nedořekl; věděl, že už nemá právo, ptát se po mém zdravotním stavu, po tom, jak se saxofon snáší s mými průduškami, neboď je žid, a tohle je moje árijská záležitost. A tak se jenom nějak, nevím jak, se mnou rozloučil a odešel, a já věděl, co mi chtěl říct, a věděl jsem, že jednou budu muset saxofonu zanechat, protože to moje průdušky nesnesou. To byla poslední diagnóza pana doktora Strasse v našem městečku. Potom jsem se dozvěděl, že ho v Terezíně oběsili. Za nic. Nepozdravil prý nějakého esesáka. Měl přece vždycky takový slabý hlas, takový, který slyším dosud, kdy už ty silné, zdravé, vojácké hlasy dávno zmizely v opovržení času ...

... Náchod ...
... Z deníku Josefa Krátkého, žáka III. b obecné školy chlapecké v K. (čili v Kostelci čili v Náchodě): Už se těším až budu chodit do šestiletého gymnázia čili do druhé jedenáctiletky doktora Zdeňka Nejedlého v K. (čili v Kostelci čili v Náchodě) ...
... Prima = osmá třída základní školy ...
... Sekunda = devátá třída základní školy ...
... Tercie = první ročník střední školy ...
... Kvarta = druhý ročník střední školy ...
... Kvinta = třetí ročník střední školy ...
... Sexta = čtvrtý ročník střední školy ...
... Z tajného deníku Vasila Krátkého, žáka III. b Druhé jedenáctiletky doktora Zdeňka Nejedlého v K. (čili v Kostelci čili v Náchodě): Co je to prima, sekunda, tercie, kvarta, kvinta sexta, septima a oktáva osmiletého gymnázia? Prima = šestá třída základní školy, sekunda = sedmá třída základní školy, tercie = osmá třída základní školy, kvarta = devátá třída základní školy, kvinta = první ročník střední školy, sexta = druhý ročník střední školy, septima = třetí ročník střední školy a oktáva = čtvrtý ročník střední školy ...
... Josef Škvorecký chodil do reálného gymnázia čili řekl bych, pokud se nemýlím, do Druhé jedenáctiletky doktora Zdeňka Nejedlého v K. (čili v Kostelci čili v Náchodě), kterou v roce tisíc devět set čtyřicet tři ukončil maturitou a do konce druhé světové byl totálně nasazen a pracoval jako dělník v německé letecké továrně Metallbauwerke Zimmermann und Schling v Náchodě, později v Novém Městě nad Metují a nakonec v přádelně firmy Bartoň, opět v Náchodě. Chtěl se stát rovněž lékařem a v roce tisíc devět set čtyřicet šest, začal na lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze studovat, ale nakonec se rozhodl jinak a po prvním semestru přestoupil na filosofickou fakultu ...
... Po pádu komunistického totalitního režimu navštívil Josef Škvorecký rodné město celkem čtyřikrát. Poprvé dvanáctého května tisíc devět set devadesát, podruhé v roce tisíc devět set devadesát čtyři, potřetí v roce tisíc devět set devadesát čtyři a počtvrté v roce dva tisíce čtyři ...
... PhDr. Josef Škvorecký ...
[27.4.1924 Náchod - 3.1.2012 Toronto (Kanada)]
... Do Náchoda jsou situovány jeho Zbabělci a řada dalších jeho próz. Josef Škvorecký neměl sourozence. V letech nacistické okupace mu zahynul otec (?) v koncentračním táboře v Belsenu: "... kdykoliv si na něj vzpomenu, vždycky ho vidím v té šedivé buřince, jak se mračí a dává mi pohlavek, anebo celého namydleného v pruhované košili, jak odchází s dědou v mysliveckém klobouku polní cestou k zapadajícímu slunci. Bůhví jak skončil, a bůhví jestli pořád nadával, asi ano, měl to v povaze. Už nikdy jsme o něm neslyšeli ..." vzpomíná na svého otce. Matka mu zemřela v roce tisíc devět set čtyřicet sedm, v roce ve kterém mu bylo dvacet tři let. O životě Josefa Škvoreckého v jeho rodném městě se můžeme dočíst v jeho knížkách. S nástupem nacismu přišel o nejbližší lidi, kteří zahynuli v nacistických koncentačních táborech. Mimo svého strýčka Pavla Kohna, svou tetu, jeho ženu-sestru jeho matky, kteří zemřeli doma, ve svém pražském bytě na zápal plic a svou druhou tetu Pavlu, sestru strýce Pavla Kohna, která stačila ještě včas z Československé republiky v roce tisíc devět set třicet devět uprchnout: "... druhý den bylo patnáctého března a do Prahy přijeli Němci. Když strýčka a tetičku spalovali v krematoriu, bylo už na pohřbu jenom několik málo lidí, teta Pavla byla za hranicemi a byt zabralo gestapo ..."O jeho tetě Pavle se v knížce dočítáme: "... když přišel Hitler, utekla teta Pavla za hranice a už jsme o ní nikdy neslyšeli. Po válce se nevrátila ..." Po studiu angličtiny a filosofie na Karlově univerzitě v Praze zakončeném v roce tisíc devět set padesát jedna doktorátem a po následující dvouleté či snad dokonce po dvou a půl leté vojenské službě pracoval jako redaktor časopisu Světová literatura a v anglo-americké redakci tehdejšího Státního nakladatelství krásné literatury. Spolupracoval s divadlem Plamen a vytvořil i cyklus detektivních povídek Smutek poručíka Borůvky. Nad detektivkářský průměr povyšuje povídky právě tenhle smutek, smutek nad lidstvem, smutek nad tím, jak lidstvo stále nepoučitelně zakopává o stejný kámen, smutek nad neschopností vykoupit svět z jeho bolestí a utrpení. Zajímavější je však knížka Nápady čtenáře detektivek. Tahle knížka je poutavě napsaný výklad o vzniku detektivky jako literárního žánru, o jejich klasicích, o předních autorech anglosaských detektivek, o hlavních znacích tohohle žánru, o psychologických příčinách obliby detektivek. Znalost anglosaských detektivek prostředkoval československým čtenářům i jako vynikající překladatel a autor doslovů v knížkách. K vrcholkům jeho překladatelské činnosti, ještě v období do jeho odchodu do exilu v roce tisíc devět set šedesát devět, jsou překlady vynikajících děl moderní severoamerické prózy. Představitelům téhle angloamerické literatury věnoval i řadu informativních studií v rovněž již ve shora uvedeném časopise Světová literatura ...
V Praze dne 4. ledna 2012
Vážená paní Salivarová,
s hlubokým pohnutím jsem přijal zprávu o smrti Vašeho manžela. Dovolte mi, abych Vám za sebe a za celou českou veřejnost vyjádřil co nejhlubší soustrast.
Josef Škvorecký byl a navždy zůstane zcela výjimečným fenoménem českého kulturního a společenského života druhé poloviny dvacátého století. Jak jsem o něm řekl v Náchodě při jeho osmdesátinách, byl to "svobodný muž v nesvobodném světě". Nejen svým bohatým, žánrově i tématicky pestrým dílem, ale - či snad především - svými životními postoji. Nepatřil k té převažující části českých intelektuálů, kteří museli projít zkušeností v komunistické straně, aby pochopili svůj omyl, ale patřil k těm nemnoha, jimž bylo vždy intuitivně jasné, že se svoboda a komunismus spojit nedají.
Josef Škvorecký byl solitér, který k nám v nejtěžších dobách nesvobody vnesl ducha amerického konzervatismu a svobodomyslnosti. I v kanadské emigraci, po sovětské okupaci Československa, nejenže neztratil kontakt se svou vlastí, ale pracoval pro ni a pro její budoucí svobodu jako málokdo druhý. Často vzpomínám na naše setkání v Americe - na Cornellu i na Berkeley - na jaře 1969.
Osobně jsem mu za jeho úžasnou aktivitu několikrát po roce 1989 poděkoval. V této chvíli tak chci učinit ještě jednou, nikoli však naposledy. Svým dílem i skvělým příkladem občanských a lidských postojů s námi Josef Škorecký zůstane ještě dlouho. Věřím navíc, že to platí nejen pro generace, se kterými sdílel pohnuté osudy naší země v druhé polovině XX. století a počátku století jedenadvacátého.
Vážená a milá paní Salivarová,
přijměte, prosím, v této pro Vás těžké chvíli ujištění o mé hluboké účasti na Vašem smutku. Není fráze říci, že nejen já, ale i velká část české veřejnosti je v tuto chvíli s Vámi.
Václav Klaus
... S manželkou Zdenou Salivarovou se oženil v roce tisíc devět set padesát osm ...
... Jejich manželství bylo bezdětné ...
... Při své poslední návštěvě rodného města ...
... Shora uvedený obrázek je z restaurace Port Arthur v Purkyňově ulici ...
... "... Židům sebrali auta a zakázali jim chodit do restaurací. Všude viseli tabulky ŽIDŮM NEPŘÍSTUPNO, jenom na hospodě, která se jmenovala Port Arthur a stála na samém kraji města u řeky, pověsili štít KAVÁRNA PRO ŽIDY. Jednou večer v pozdním létě, kdy slunce jako medová poleva leželo na všem, i na duši, šel jsem kolem téhle kavárny pro židy; právě jsem doprovodil domů Márinku, ona na mě mrkla hnědýma očima, což mi tenkrát ke štěstí úplně stačilo, a napadlo mi podívat se oknem dovnitř. Protože do okna hospody svítilo slunce, musel jsem zase přimáčknout nos na sklo, jako jsem to dělával v kavárně na náměstí, když jsem byl docela malý. Uvnitř, za stolem s politým kostkovaným ubrusem seděli pan doktor Strass s panem Ohrenzugem a s panem učitelem Katzem nad třemi šálky bukvicové kávy, všichni neoholení, nemluvili, mlčeli. Jen seděli, nehybní nad špinavou kávou, dívali se před sebe a nemluvili. Vypadali sešlí, ošumělí a velmi staří. Rychle jsem stáhl hlavu od okna a měl jsem najednou po té zamilované náladě, a když jsem uviděl, že proti mně pochoduje četa brunátných, zdravě vyhlížejících německých vojáků a zpívají nějakou písničku o Lebe wohl, Erika, zabočil jsem radši do postranní uličky, abych se na ně nemusel dívat, protože jsem se nějak styděl ani nevím za co. Potom jsem se dozvěděl, že ho v Terezíně oběsili. Za nic. Nepozdravil prý nějakého esesáka. Měl přece vždycky takový slabý hlas, takový, který slyším dosud, kdy už ty silné, zdravé, vojácké hlasy dávno zmizely v opovržení času ..." ...
... Povídku Pan doktor Strass napsal v roce tisíc devět set padesát sedm ...
... Náchod ...
... Toronto ...
... Čest jeho jménu, práci a památce ..
... Konec ...
TOPlist

 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010