Sen profesora Lise, ale nejen sen. I o jiném!

20. listopadu 2011 v 15:41 | J. Benada |  11/2011
... Výbuch brněnské teplárny v pátek 28. února 1975 ve večerních hodinách, jehož příčinou byla vysoká (už výbušná hranice) koncentrace černouhelného prachu v ovzduší (ze staré mlýnice černého uhlí se požár šířil do dalších objektů), jsem viděl na vlastní oči z obývacího pokoje našeho brněnského bytu. Při tomhle výbuchu zahynula celá odpolední směna (mělo se jednat o osmnáct osob-zaměstnanců brněnské teplárny). Oficiální zpráva (respektive takhle jsem tehdy tohle slyšel vyprávět) tehdejšího totalitního komunistického režimu byla, že při tomhle výbuchu v pátek 28. února 1975 zahynula pouze jedna osoba-jeden zaměstnanec brněnské teplárny. A k tomuhle vám řeknu, samozřejmě jen to, co o tomhle vím, co jsem viděl v pátek 28. února 1975 na vlastní oči a to co jsem slyšel o několik let později na vlastní uši a nejen od očitých svědků tehdejší tragické události ...

Foto z archivu Vysokého učení technického v Brně
... Profesor inženýr doktor h. c. Vladimír Lis, CSc ...
(4.6.1877 Praha - 27.6.1971 Brno)
... Inženýr elektrotechniky, profesor konstrukční elektrotechniky, v letech 1917 až 1918 rektor Vysokého učení technického v Brně a průkopník pokrokové myšlenky výroby tepla a elektrické energie, kdy místo dosavadní třiceti procentní účinnosti využití uhelného paliva je uhelné palivo využito až z osmdesáti procentní účinností. Tuhle svoji geniální myšlenku, tenhle svůj geniální sen dokázal, zejména díky své houževnatosti, prosadit v praxi. Za necelé dva roky byla na bažinatém pozemku postavena brněnská teplárna, která vyráběla a dodávala odběratelům teplo ve formě páry a elektrickou energii ve světových parametrech. Mimo mnohé jiné je znám i tím, že již v roce 1926 vypracoval návrh pražského metra ...
... Ahoj Jardo! Jak se ti jezdí? ...

... Výkop pro budoucí komín brněnské teplárny, který je jednou z dominant města a je vidět i z brněnského hlavního nádraží, byl proveden v roce 1929 ...
... Tohle byl můj první složitější případ, který jsem ve své praxi řešil ...
... Nastoupil jsem do funkce 10. února a 2. března k tragické události došlo ...
... Dostavil jsem se k podnikovému řediteli, který mi přidělil svůj osobní vůz Tatra 613 i s řidičem: "Jeď tam, ale s ředitelem (jednalo se o podnikového ředitele nejmenovaného stavebního podniku na Slovácku) se nehádej!" řekl mi "kdyby bylo potřeba hned mi volej!" asi tohle dodal k tomuhle "spoléhám na tebe, že si poradíš sám se vším dobře," asi takhle nějak mi projevil svoji důvěru, což bylo pro mne přece jen jakési ocenění a říkal jsem si, že nyní záleží už na mě jak se v nové funkci uvedu. Tenhle případ byl přece jen složitější i v tomhle: Podnikový ředitel shora nejmenovaného stavebního podniku na Slovácku, jehož zaměstnanec utrpěl 2. března smrtelné zranění v areálu našeho závodu na Slovácku (při opravě střechy se prolomil střešní krytinou a pádem na betonovou podlahu výrobní haly, asi z výšky šesti metrů, utrpěl smrtelné zranění) měl syna-studenta vysoké školy, který v době své studentské pracovní brigády v době letních prázdnin kdesi, nebylo tohle ještě tehdy tak dávno, utrpěl rovněž smrtelné zranění, a věděl tedy velice dobře co tohle obnáší, ale nejen s orgány státního odborného dozoru. A navíc museli ředitelé podniků každý smrtelný úraz neprodleně (telefonicky) a osobně hlásit i na zvláštní oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Československa v Praze (tuhle svoji "stranickou" povinnost, uloženou jim jejich "chlebodárci" nemohli na žádného svého podřízeného zaměstnance přenést či delegovat jak se říká vznešeněji) a právě tohohle se ředitelé podniků velice obávali (asi jako se obává čert kříže, jak jsem ve své praxi vypozoroval), čemuž se člověk divit ani nemohl a musel je nakonec i v tomhle chápat, přece jen trochu s nimi soucítit i když si tohle kolikrát ani nezasloužili a tak dále a tak podobně ...
... "Nakopat jim do zadku kolikrát za tomhle!" Ano, máte zcela jistě v tomhle pravdu. Rovněž jsem tenhle názor ve své praxi kolikrát zaslechl. Ale tohle bývá přece jen složitější. Zkrátka a dobře bylo tohle ještě složitější, nehodlám tohle dále rozvádět. Snad k tomuhle pouze řeknu, že můj nadřízený měl obavu, aby tenhle podnikový ředitel na Slovácku nešel mému nadřízenému tak trošku po "krku" pokud by jím řízený podnik měl nějaký podíl viny na smrti svého zaměstnance, který utrpěl smrtelný úraz v našem závodě na Slovácku, protože se ředitelé podniků shora uvedeného zvláštního oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Československa v Praze velice obávali. Je pravda, že tohle byl skutečně komplikovaný případ od samého počátku a je pravda, že řešením tohohle tragického případu jsem se v nové funkci u svého zaměstnavatele dobře uvedl, ale nejen u něho. Uvedl jsem se dobře i u všech státních institucí, které se tímhle tragickým případem zabývaly ve smyslu právních a ostatních předpisů a právě i z těchhle dobře informovaných zdrojů pocházejí moje informace ...
... Jednou, už později jsem se účastnil jakéhosi závěrečného jednání, už nevím jestli tohle bylo v tehdejším Gottwaldově, dnes opět ve Zlíně nebo jestli tohle bylo ve Znojmě. Vím, že na tomhle jednání byl přítomen inspektor státního odborného dozoru z Brna, nejmenovaný inženýr, kterého jsem tehdy již dobře znal. Nevím už jak k tomuhle jednání tenhle inspektor státního odborného dozoru, nejmenovaný inženýr, z Brna přijel. Vím jen, že z tohohle jednání jel do Brna s námi, svezli jsme ho do Brna naším vozem. Kde vás máme, pane inženýre vysadit? zeptal jsem se ho kdesi před Brnem. "Potřeboval bych na střelnici," dělil nám. Tak jsme ho na požadované místo zavezli, jel tam na střelby z pistole. A když jsme na střelnici byli tak nám nabídl: "Chcete si to taky vyzkoušet?" Tohle bylo poprvé, kdy jsem střílel z pistole! Ale zpět k věci a ještě k jednání v tehdejším Gottwaldově, dnes opět ve Zlíně či k jednání ve Znojmě. Nakonec tohohle jednání se začalo mezi účastníky hovořit o všem možném, jak už tohle takhle zpravidla bývá, a přišla rovněž řeč na výbuch černouhelného prachu v brněnské teplárně v pátek 28. února 1975. Podnikový ředitel podniku, kde se tohle jednání konalo, řekl asi tohle a myslel tohle skutečně vážně: "Tam to muselo být tehdy hrozné!" uvedl pokrytecky a jakoby s velikou účastí a jakoby s velikým soucitem "dokonce tam byl i jeden mrtvý zaměstnanec!" skutečně tohle tenhle podnikový ředitel řekl a všichni účastníci tohohle jednání s tímhle jeho tvrzením mlčky souhlasili, patrně rovněž pokrytecky! Respektive neprotestoval z nich nikdo (i mlčení je lež, poznámka autora) jen já jsem se ozval. Byl jsem tehdy patrně přece jen naivní, alespoň v tomhletom. "Tohle přece není pravda!" asi takhle jsem překvapením na tomhle jednání skutečně nevykřikl, ale vyjádřil jsem před všemi účastníky tohohle jednání svůj nesouhlas s tvrzením shora nejmenovaného podnikového ředitele. Koukali všichni na mne jako na černou ovci, když jsem řekl: Tam přece zahynula celá odpolední směna, osmnáct zaměstnanců brněnské teplárny! Nikdy nezapomenu na pohled shora nejmenovaného podnikového ředitele v Gottwaldově, dnes opět ve Zlíně či ve Znojmě, na výraz v jeho očích, když se na mě podíval a řekl: "Soudruhu (nikdy jsem soudruh nebyl, ale tohle se takhle tehdy říkalo) tam zahynul pouze jeden člověk!" Nebylo už možné nijak tomuhle podnikovému řediteli odporovat, tímhle bych si rozhodně nepomohl, tímhle bych si rozhodně neposloužil. Pouze bych na sebe zbytečně upozornil a je docela dost dobře možné, že by mi už šli soudruzi, alespoň soudruzi tohohle ražení, po "krku"! Tohohle podnikového ředitele jsem viděl jen jednou. Nevím už jestli tohle bylo v Gottwaldově, dnes opět ve Zlíně či jestli tohle bylo ve Znojmě. Mlčel jsem tedy už a myslel jsem si: Kamaráde, lžeš jako když tiskne. Ty tohle víš patrně moc dobře, kolik mrtvých v brněnské teplárně bylo! Samozřejmě, jak říkám a znovu opakuji, neřekl jsem už raději nic, protože s tímhle jsem už měl bohaté životní zkušenosti, jako že lež je vydávána za pravdu a pravda je vydávána za lež. Ano, takhle tohle tehdy bylo! A typy osobnosti tohohle podnikového ředitele z Gottwaldova, dnes opět ze Zlína či ze Znojma jsem už vyloženě nesnášel ...
... Po nějakém čase jsem jel s dalším inspektorem státního odborného dozoru, inženýrem Musilem, který dnes již nežije, který byl mimo jiné známý i tím, že sbíral a četl statistické ročenky, různé údaje v nich porovnával a vyvozoval si z tohohle svého studia své závěry. Shodou okolností opět na Slovácko. Ve vlaku, při zpáteční cestě, mi inženýr Musil vypravoval, že když se například začaly objevovat výrazně zvýšené počty úmrtí na zhoubné nádory v tehdejším Československu, že vydavatel statistické ročenky, kde byla uvedena tabulka počtu těchto úmrtí a grafy počtu nárůstů onemocnění v jednotlivých letech, raději tabulku a grafy počtu nárůstů onemocnění v jednotlivých letech (tyhle údaje byly uváděny ve statistické ročence podle sdělení pana inženýra Musila po dobu mnoha let) ze statistické ročenky vyřadil a dále je již ve statistické ročence neuváděl ...
... Asi nechtěl vydavatel statistické ročenky šířit paniku mezi lidmi, respektive čtenáři statistické ročenky, protože čtenáři by tohle stejně vyprávěli dále, nenechali by si ze statistické ročenky získané informace pro sebe, vyprávěli by tohle dalším lidem a šířilo by se tohle geometrickou řadou, uvedl jsem k tomuhle svůj názor v kupé rychlíku asi takhle, když jsme už byli kdesi před Veselím nad Moravou ...
... Ale když už jsme u tohohle a hovoříme o tomhle, tak se pana inženýra Musila na tohle zeptám, říkám si (znali jsme se již delší dobu, tak jsem si tohle mohl dovolil, myslel jsem si) a vyprávěl jsem mu o shora uvedeném jednání v Gottwaldově, dnes opět ve Zlíně či o jednání ve Znojmě a o počtu mrtvých osob v brněnské teplárně v pátek 28. února 1975. Je docela dost dobře možné, že tohle bylo právě tímhle, že jsme se již dobře s panem inženýrem Musilem znali, proto mi pan inženýr Musil patrně odpověděl, jak tohle vlastně tedy je, jak se tohle vlastně ve statistice počítá: "Když je člověk mrtvý hned (tohle mi bylo zcela jasné) tak se mezi mrtvé počítá," vysvětlil mi pan inženýr Musil v kupé rychlíku tohle asi takhle. "A další lidé, kteří zemřou v důsledku úrazu do dvaceti čtyř hodin se do statistiky mrtvých počítají rovněž," dozvěděl jsem se od pana inženýra Musila. "Lidé, kteří zemřou (v příčinné souvislosti s úrazem, který utrpěli, poznámka autora) později," vyprávěl mi pan inženýr Musil "po více než dvaceti čtyřech hodinách," dozvěděl jsem se od inspektora státního odborného dozoru pana inženýra Musila "tak tihle lidé mají "smůlu", ale takhle se pan inženýr Musil skutečně v kupé rychlíku nevyjádřil. Tohle jen takhle vyznělo. Pan inženýr Musil byl inteligentní a kultivovaný člověk a vážil jsem si ho, byl pro mne uznávanou a respektovanou autoritou a mnohému jsem se od něho nepřímo přiučil. "Kdo podlehne zranění po dvaceti čtyřech hodinách od doby kdy úraz utrpěl, tak se už do statistiky mrtvých nepočítá!" dozvěděl jsem se překvapující skutečnost. Aha, tak takhle tohle tedy je! kroutil jsem nad tímhle hlavou snad i nevěřícně. Tohle je nyní už zcela jasné, podlehl utrpěnému zranění (v příčinné souvislosti s úrazem, který utrpěl, poznámka autora), ale až po dvaceti čtyřech hodinách, proto se už mezi mrtvé, alespoň ve statistice, nepočítá! ...
... A k tomuhle vám ještě řeknu, že jsme právě projížději krajinou, kterou mám velice rád, mezi železniční stanicí Brankovice a železniční stanicí Nesovice: Pane inženýre, tohle přece dávno vím. Čtyři zaměstnanci brněnské teplárně utrpěli smrtelné zranění hned (na místě byli mrtví) a ostatní zaměstnanci brněnské teplárny, celá odpolední směna, hovořilo se o celkem osmnácti osobách, tedy čtrnáct dalších zaměstnanců brněnské teplárny podlehlo utrpěným zraněním (v příčinné souvislosti s úrazem, který utrpěli, poznámka autora) až po dvaceti čtyřech hodinách! ...
... A už jsme byli kdesi za Nevojicemi, když jsem panu inženýrovi Musilovi řekl, že jsem tenhle výbuch v pátek 28. února 1975 ...
... Viděl z okna obývacího pokoje našeho bytu ...
... Tohle bylo takhle ...
... Asi tak okolo osmé hodině večerní natáhl jsem se doma na gauč v obývacím pokoji, a když jsem měl oči ještě otevřené viděl jsem zavřeným oknem večerní oblohu, protože na okně byla pouze záclona, okno nebylo ničím jiným zataženo. Tohle byla jen chvilka spánku, měl jsem po službě a únavou jsem usnul, když moje mladá žena děsivě vykřikla, tohle byla veliká rána a i ona tohle zahlédla oknem, vcházela právě z kuchyně do obývacího pokoje. Večerní obloha byla naráz osvětlená a viděl jsem jak letí cosi vysoko a viděl jsem jak tohle cosi dosáhlo svého vrcholu a jakoby se snad na chvíli kdesi vysoko zastavilo a pak jsem viděl jak tohle, nevěděl jsem ještě co tohle bylo, začalo padat ...
... Hned jsem se oblékl a vyrazil tam kde jsem si myslel, že tohle mohlo být ...
... Ulice Špitálka, kde se tohle stalo byla už, z ulice Radlas, uzavřená, všude se ozývalo houkání vozů rychlé záchranné pomoci, hasičů a policie, ale dostal jsem se ještě až před brněnskou teplárnu ...
... Viděl jsem tohle na vlastní oči ...
... Brněnskou teplárnu, její střechu, olizovaly vysoké ohnivé jazyky ze všech stran a zranění byli přenášeni do vozů rychle záchranné pomoci, které s pronikavým houkáním přijížděly a odjížděly ...
... Všude ruch, zmatek a pláč rodinných příslušníků či kamarádů či známých zaměstnanců brněnské teplárny, kteří na odpolední pracovní směně pracovali a tak dále a tak podobně ...
... Samozřejmě, nevím všechno, ale tohle vím zcela jistě ...
... Vím jak se statistika v tehdejším Československu vedla a vím tohle od inspektora státního odborného dozoru pana inženýra Musila, který mi o tomhle vyprávěl v kupé rychlíku jedoucím z Trenčianské Teplé do Brna hlavního nádraží ...
... Po téhle tragické události byla brněnská teplárna převedena na zemní plyn ...
... V úterý 20. listopadu 1978 ráno ozval se opět děsivý výbuch. Plynový kotel, myslím že číslo dvacet devět vybuchl. V tomhle plynovém kotli, jehož výška byla, pokud se nemýlím dvacet dva metrů, a který byl již delší dobu odstaven v důsledku opravy, která se již chýlila ke konci, ale uvnitř plynového kotle bylo stále postaveno lešení, na kterém pracovali ještě lidé. Zkrátka a dobře, uvnitř tohohle plynového kotle pracovali ještě lidé, když dal člověk, který k tomuhle měl pravomoc a za práce v plynovém kotli odpovídal, pokyn "odslepit" plynové potrubí a pustit do tohohle plynového kotle plyn. Skutečně! Neskutečné! Ale je tohle takhle! I o tomhle výbuchu vím rovněž více, ale tohle si řekneme možná jindy. K tomuhle vám řeknu již pouze, co mi vyprávěl nejmenovaný brněnský advokát, později soudce soudu prvního stupně a později soudce soudu druhého stupně, který okolo tohohle kotle šel už po výbuchu, když už dávno bylo všechno odklizeno: "Po plynovém kotli nebylo jediné památky," uvedl mi k tomuhle "a na místě plynového kotle nebylo vůbec nic!" čemuž jsem se podivil: Je tohle vůbec možné, pane doktore? kroutil jsem hlavou nad tímhle snad i nevěřícně. Je pravda, že tohle mi vyprávěl i bývalý zaměstnanec brněnské teplárny, který okolo tohohle plynového kotle ráno procházel, snad necelou hodinu před jeho výbuchem: "Ty vole!" oslovil mě "pokud bych se snad necelou hodinu ještě na pracovišti opozdil, "což prý se mu mohlo snadno stát, řekl mi, "tak bych byl ve statistice už uveden mezi mrtvými, tohle bych přežít zcela jistě nemohl!" Ano, v tomhle měl patrně pravdu. Tehdy ho patrně zachránilo, že spěchal na vlak na brněnské hlavní nádraží. A kam jsi jel, takhle brzy ráno? zeptal jsem se ho ...
... "Na domácí zabijačku," odpověděl mi ...
... Do obce na Vyškovsku, už si nevzpomínám jak se obec jmenovala ...
... Ale hovořil o říčce Litavě, která obcí protéká ...
... Vážany nad Litavou? ...
... Nebo jel ještě dále od Brna? ...
... Tady je domácí zabijačka! ...
... A tady rovněž! ...
... Brankovice ...
... A potom se v tomhle vyznejte! ...
... Dobrou chuť! ...
... Tak už jsme tady! ...
... Nashledanou, pane inženýre! rozloučil jsem se. "Mějte se!" odpověděl mi a podali jsme si ruce. A kam jsme jeli spolu příště? Tak tohle už nevím! ...
... Sorry!...
... Konec ...
TOPlist

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010