Pojďme tam a pijme ho!

28. listopadu 2011 v 13:52 | Šárka |  11/2011
... Pojďme tam a pijme ho! ...
... Český film Kajínek viděl včera večer táta poprvé ...
... "Je tohle takhle, jak tvůrci filmu uvádějí" nechal se slyšet po skončení filmu "film inspirovaný skutečným příběhem." Tohle myslí táta tak, že tenhle film chtěl vidět, film viděl a tohle mu stačí! ...
... Tolik tedy k tomuhle! ...
... Ale včera večer jsem se dozvěděla věci, které jsem ještě neznala! ...
... Pro diváky i pro čtenáře od osmnácti let! ...
... Je-li ti osmnáct let a více klikni, prosím, na obrázek pro potvrzení věku! ...
... "Kdysi byl v televizi uváděn pořad, který se jmenoval Hovory H," dozvěděla jsem se ...
... "První díl Hovorů H byl vysílán v Československé televizi v páek 31. ledna 1969 z letohrádku královny Anny v Praze a rychle si získal přízeň televizních diváků," říká pan Horníček ...
... V roce 1971 byl bohužel televizní pořad Hovory H zrušen a teprve až po roce 1989 mohl dále pokračovat, dozvěděla jsem se včera večer ...
... Tenhle televizní pořad herce Miroslava Horníčka měl táta v oblibě. "Pan Horníček byl geniální," řekl mi. "Do svého pořadu si zval různé zajímavé hosty a odpovídal na různé dotazy diváků," vyprávěl mi táta. Na dotaz: "Pane Horníčku, kam se poděje tma v místnosti, když v místnosti rozsvítíme?" odpověděl geniálně: "Je v místnosti pořád, akorát není vidět!" Tímhle si pan Horníček tátu získal úplně. Táta se setkal, mimo film a televizní obrazovku, s panem Horníčkem poprvé někdy v druhé polovině devadesátých let minulého století. Třikrát jako divák v hledišti divadla a dvakrát jako divák na veřejné nahrávce Českého rozhlasu ...

... Častým hostem jeho pořadu Hovory H býval jeho přítel-herec, scénárista a režisér Vladimír Svitáček. "Jako kluk jsem se s panem Svitáčkem setkal ve Střelicích," řekl mi k jedinému svému náhodnému setkání s přítelem pana Horníčka. Na tomhle by nebylo zase nic tak moc zvláštního, protože táta jako kluk do Střelic, ale nejen tam jezdil a znal to tam velice dobře. "To on mě řekl kde v Praze bydlí," dozvěděla jsem se od táty tohle, co jsem ještě nikdy od něho neslyšela. Pan Svitáček prý měl či ještě pořád má příbuzné ve Střelicích, kde se i narodil, takže i restauraci u vlakového nádraží dobře znal. "Ve Vršovicích, což je ve Střelicích nad vlakovým nádražím v kopci, měl prý sestru," dozvěděla jsem se od táty. "A kde v Praze pan Svitáček bydlel?" zeptala jsem se táty. "Bydlel na Vinohradech, v ulici Na rybníčku číslo čtrnáct," dozvěděla jsem se od něho a hned mi bylo i tohle jasné! I na tuhle adresu a na tohle číslo má táta mnemotechnickou pomůcku, proto si jeho adresu dodnes pamatuje. Tohle jsou v tomhle případě tátovy osudové jedničky, říkám si přemýšleje o tomhle. Tohle přece jen není náhoda! ...
... Tohle bylo takhle, řekl mi táta: "V době kdy byl televizní pořad pana Horníčka Hovory H uváděn, někdy v téhle době tohle muselo být," vyprávěl mi včera večer táta. "Tehdy vyšla v časopisu Mladý svět zvláštní příloha s názvem Pojďme tam a pijme ho! Tahle příloha (reportáž) byla věnována pivu. V příloze bylo mnoho informací, zajímavostí a humoru a bylo tam i mnoho černobílých fotografií pořízených většinou v restauracích nižších cenových skupin. V úvodu téhle přílohy říká pan Horníček: "Pamatuji si, že za mých mladých let bývali v Plzni pivaři, v pivnici U Salzmannů" a ještě jedna plzeňská pivnice byla v příloze uvedena, jejíž jméno už táta zapomněl "kteří vypili za den osmdesát až sto dvacet piv!" Tolik vzpomínka pana Horníčka, která je ve zvláštní příloze (reportáži) časopisu Mladý svět uvedena ...
... Půjdeme-li po lávce na shora uvedeném obrázku ...
... Z leva do prava ...
... Dostanete se k vlakovému nádraží ve Střelicích ...
... Ale nejdříve půjdete kolem restaurace, která je po levé straně, dáme-li se na konci lávky do prava a půjdeme směrem k nádražní budově ...
... "Je tohle vůbec možné, aby někdo tolik piv vypil?" zeptal se táta pana Svitáčka. "Zřejmě ano, když tohle pan Horníček tvrdí," odpověděl pan Svitáček něco v tomhle smyslu tátovi. "Takže zase žádná jistota," řekl mi táta k tomuhle. Tohle tátu pořád zajímalo a chtěl tohle od někoho potvrdit. Pořád tohle vrtalo tátovi v hlavě. Jak tohle vlastně je, říkal si táta, protože tomuhle moc nevěřil. Vůbec si tohle neuměl představit, aby někdo za den vypil osmdesát až sto dvacet piv! ...
... O několik let později ležel táta už téměř měsíc doma s jakousi těžkou virózou. Teprve až po převozu do vyškovské nemocnice se zjistilo, že má táta těžký zápal plic. Velice dlouho si ve vyškovské nemocnici poležel a právě z téhle doby je další jeho vzpomínka a vyprávění ...
... "Vedle mě, na nemocničním lůžku po levé straně u okna ležel již starší člověk, bývalý hostinský v restauraci na náměstí ve Slavkově u Brna, pan Hofírek. Mimo jiné i známý jako veliký včelař na okrese Vyškov," vyprávěl mi táta. "Restaurace na náměstí ve Slavkově u Brna panu Hofírkovi dříve patřila, ale když mu ji znárodnili a přišel o ni, tak tam pořád jako vedoucí restaurace pracoval," dozvěděla jsem se včera. Táta tehdy pro kohosi sháněl včelí produkt, který se jmenuje propolis. "Přijeď ke mě a já ti propolis dám!" slíbil tátovi pan Hofírek ve vyškovské nemocnici. "Byl jsem u pana Hofírka několikrát," řekl mi táta. Ale o tohle se zase až tak moc nejedná. Jedná se pořád o shora uvedené. Zkrátka a dobře, táta se panu Hofírkovi svěřil s tím co ho neustále "trápí", s tím co ve zvláštní příloze (reportáži) časopisu Mladý svět kdysi četl. "Taky jsem míval takovéhle pivaře," potvrdil tátovi pan Hofírek tohleto "bývalo tohle vždy v období konání trhů," dozvěděl se táta od pana Hofírka dále. "Trhy se konaly na náměstí ve Slavkově u Brna," doplnil táta ještě tohle k tomuhle. "A co jste čepoval?" zeptal se táta pana Hofírka. Myslel jestli pan Hofírek čepoval pivo desítku či pivo dvanáctku, protože v pivnici U Salzmannů v Plzni se přece čepuje dvanáctka Pilsner Urquell. Ve Slavkově u Brna v restauraci u pana Hofírka byli pivaři, kteří za první republiky, podle svědectví pana Hofírka, skutečně osmdesát až sto dvacet piv za den v jeho restauraci vypili, ale pozor! Pili pivo desítku ne pivo dvanáctku! ...
... Tolik ke svědectví hostinského pana Hofírka ze Slavkova u Brna ...
... Teprve až po dalších letech se tátovi naskytla příležitost, že se snad dozví ještě více. Tohle bylo takhle: Táta seděl jako divák v hledišti divadla a na jevišti, mezi hosty zábavného pořadu, byl i pan Horníček, který vyprávěl cosi ze svých vzpomínek: "Přátelé, pamatuji si, že v době mého mládí bývali v Plzni pivaři, kteří za den vypili ..." pan Horníček se odmlčel a zeptal se diváků, kolik si diváci myslí, že těch vypitých piv za den bylo. "Už nevím jestli se z hlediště ozval nějaký divák hned," vyprávěl mi včera táta. Na jevišti byla i jakási šéfredaktorka jakéhosi časopisu, která do tohohle zábavného pořadu přivezla i jakési ceny, které mohli diváci vyhrát, protože se v tomhle zábavném pořadu i soutěžilo. "A tahle paní, protože patrně správnou odpověď znala," domnívá se táta, tak řekla asi tohle: "Počkejte, prosím, pane Horníčku. Tohle je vhodná otázka pro soutěž a vytáhla snad z nějaké tašky či odkud kuchyňské elektrické hodiny, které ukázala divákům v hledišti a o tyhle kuchyňské hodiny se soutěžilo: "Kdo odpoví správně na otázku pana Horníčka nebo bude svou odpovědí počtu vypitých piv nejblíže," uvedla k tomuhle, ukazujíce kuchyňské hodiny, které vytáhla z obalu-papírové krabice "tak vyhraje tuhle cenu, elektrické kuchyňské hodiny!" řekla a podívala se na ciferník "značky Quartz" uvedla ještě i značku hodin. "Tyhle kuchyňské elektrické hodiny věnoval do soutěže časopis Chvilka pro tebe," dozvěděli se diváci i tohleto. Na ciferníku kuchyňských hodin bylo uvedeno i logo tohohle časopisu. Z hlediště někdo z diváků vykřikl jakési číslo. Diváci v hledišti se tomuhle číslu zasmáli, protože tohle bylo skutečně velice nízké. Tenhle počet piv vypije snad každý, pomyslel si táta. Postupně diváci přidávali a když kdosi nakonec vykřikl, pro některé diváky v hledišti už těžko uvěřitelné číslo: "třicet pět piv!" tak pan Horníček řekl: "Přátelé, tohle je pořád málo!" a ještě snad k tomuhle pro diváky doplnil: "Tohle bývali pivaři, kteří už v pivnici seděli a pili pivo od sedmi hodin od rána, protože již takhle brzy se pivnice otevírala a seděli v pivnici a pili pivo až do půlnoci, kdy se pivnice zavírala!" Opět se začaly ozývat hlasy diváků z hlediště, ale pořád ještě tohle bylo málo. Táta povídá: "Osmdesát až sto dvacet piv," ale protože tohle nevykřikl, tak tohle slyšeli jen nejblíže sedící diváci v hledišti a dvě dámy se podívali na tátu zcela nevěřícně! Ale protože táta seděl v hledišti blízko jeviště, tak pan Horníček tohle rovněž uslyšel: "Teď jsem správnou odpověď zaslechl!" zvolal a už se díval směrem kde seděl táta. Kuchyňské elektrické hodiny máme dodnes doma, pověšené na zdi v kuchyni a je na ně spolehnutí. Jdou úplně přesně. Akorát, snad jednou za rok a půl musíme v nich vyměnit baterii. Tužková baterie jeden a půl voltu vydrží v kuchyňských hodinách takhle dlouho. A protože se touhle soutěží zábavný pořad nečekaně zdržel, a aby se patrně ještě ke slovu dostali i další hosté, tak se už nemohl táta pana Horníčka zeptat, jaké pivo pivaři v Plzni, za jeho mladých let pili, jestli pili pivo desítku či jestli pili pivo dvanáctku. Onoho večera se již tátovi nenaskytla příležitost zeptat se pana Horníčka, jak tohle tehdy bylo! "Pořád jsem se, Šárko, nedozvěděl pili-li pivo desítku nebo pili-li pivo dvanáctku!" řekl mi táta včera večer po skončení českého filmu Kajínek. K tomuhle už jen pro vysvětlení dodám, že táta se sám přihlásit nechtěl, že zná správnou odpověď na otázku pana Horníčka! Vstupenku do divadla totiž dostal zdarma "tohle by vypadalo trapně a nehodilo by se tohle!" byl názoru. Asi, aby si někdo například nemyslel: "Vstupenku do divadla má zdarma a tohle mu ještě nestačí, ještě musí vyhrát i kuchyňské elektrické hodiny!" ...
... Jak tohle vlastně je se táta nedozvěděl dodnes! Tohle bylo takhle: Táta potkal známého, což ale není jeho kamarád, který externě spolupracuje s Českým rozhlasem Praha. A tenhle člověk, který patrně věděl, že táta má rád humor pana Horníčka, tak tátu pozval na veřejnou rozhlasovou nahrávku, kam táta i šel. "Tohle bylo poslední vystoupení pana Horníčka, které jsem viděl. Právě tady jsem pana Horníčka viděl naposledy," dozvěděla jsem se od něho včera večer. Zkrátka a dobře, po skončení téhle veřejné rozhlasové nahrávky se ještě chvíli sedělo ve vedlejší místnosti rozhlasového studia, kde bylo i přichystáno jakési malé občerstvení a odtud potom řidič pořadatele veřejné rozhlasové nahrávky zavezl pana Horníčka domů. Pan Horníček seděl na opačném konci stolu než seděl táta. Tohle vlastně bylo několik stolů, ve tvaru čtverce, sestavených za sebou do řady. Asi tak dvanáct míst-židlí u tohohle dlouhého stolu. Samozřejmě, táta se nevnucoval, tohle by se vůbec nehodilo, ale byl rád, že u tohohle dlouhého může sedět a může ještě poslouchat vyprávění pana Horníčka ...
... Pan Horníček hovořil i o knížce, kterou máme i my doma v knihovně a rozčiloval se na jejího autora. Autor knížky, kterou pan Horníček před jejím vydáním neautorizoval, v knížce uvedl, že se pan Horníček narodil 11. listopadu, což panu Horníčkovi velice vadilo, protože pan Horníček se narodil 10. listopadu. Ano, v téhle knize o životě pana Horníčka je tahle veliká chyba! "Tohle jsem zcela chápal," uvedl mi k tomuhle táta. "Co tohle může být za autora, který udělá chybu i v datu narození člověka o jehož životě píše knížku?!" řekl mi táta včera večer k tomuhle. A protože táta byl nakonec panu Horníčkovi představen, ale k tomuhle vám ještě dříve řeknu, že táta se nechtěl panu Horníčkovi nijak vnucovat, protože bylo na panu Horníčkovi velice dobře vidět, že je už unaven a patrně by už byl nejraději doma. Nicméně příležitost se tátovi přece jen naskytla a táta se mohl pana Horníčka nakonec zeptat! Velice stručně a věcně mu sdělil již shora uvedené a zeptal se pana Horníčka asi takhle: "Jaké pivo tihle pivaři vlastně pili, pane Horníčku? Desítku nebo dvanáctku?" Pan Horníček se zamyslel a řekl tátovi: "Víte, že tohle ani nevím!" ...
... A tak se táta zase tohle nedozvěděl! A už jenom závěrem vám řeknu, že o shora uvedeném autorovi knihy se pan Horníček vyjádřil velice nelichotivě, čemuž se nakonec, panu Horníčkovi, divit nikdo nemůže a uvedl ještě historku, kterou jste možná rovněž od pana Horníčka slyšeli. Ale když tuhle historku vyprávěl pan Horníček veřejně, tak se takhle velice nelichotivě o člověkovi, o kterém ve své historce hovoří, nikdy nevyjádřil ...
... Při svých veřejných vystoupeních nezapomněl pan Horníček snad nikdy zdůraznit, že je původem z Plzně, kde bydlel na Škvrňanech, ne na Skvrňanech, jak je tohle správně spisovně, v Karlově ulici. V domě v Karlově ulici, kde bydlel pan Horníček se svými rodiči, se rodina Horníčkova několikrát stěhovala, bydleli v několika bytech, ale pořád bydleli v bytech ve stejném domě: "Dnes je v tomhle domě, kde jsme kdysi bydleli," vyprávěl kolikrát pan Horníček "penzion, ve kterém bývám hostem a ve sklepní místnosti, kde býval kdysi náš sklep, v rohu téhle sklepní místnosti, kde jsme měli kdysi uloženo uhlí, je dnes jídelní stůl restaurace penzionu, u kterého sedávám při své návštěvě v Plzni. A jednou jsem tam seděl, když za mnou přišel jakýsi člověk, který mě přesvědčoval, že tady kde nyní sedím, jsme žádné uhlí mít nikdy nemohli, protože jsme v tomhle domě nikdy nebydleli! Prý jsem s rodiči bydlel ve vedlejším domě, přesvědčoval mě!" A protože pan Horníček velice dobře věděl, podle jeho vyjádření, ve kterém domě se svými rodiči bydlel, a kde byl jejich sklep, a ve kterém rohu měli uloženo uhlí, pro které kdysi do sklepa chodíval, tak o tomhle člověku hovořil jako o blbovi. "Když jsem pana Horníčka viděl naposledy," řekl mi táta "vyjádřil se o tomhle člověkovi, který se ho v penzionu něco prý naotravoval, ještě více nelichotivěji, ještě více drsněji!" dozvěděla jsem se od táty nakonec i tohleto ...
... "Kde blb, tam nebezpečno!" ...
... Nejen v tomhle měl pan Horníček zcela jistě pravdu! ...
... K českému filmu Kajínek, který byl včera večer uveden v televizi, a který viděl táta poprvé, táta uvedl: "Šárko, Vladimír Dlouhý byl dobrý herec!"...
... Konec ...
TOPlist
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010