Já a můj bratr, který se měl jmenovat Ferdinand, ale nakonec se jmenuje jinak, Mark Twain a Olina!

30. listopadu 2011 v 17:35 | Jarda |  11/2011
... Na Vranovské přehradě jsem nebyl poprvé v létě, jak by se mohl například kdosi mylně domnívat. Tohle takhle nebylo. Poprvé jsem byl na Vranovské přehradě se svým otcem, který mě vzal sebou, když jel v jakési pracovní záležitosti na hrad Bítov ...
... Tohle bylo ještě před narozením mého (tehdy jsem se alespoň domníval, že tomuhle takhle je) druhého sourozence. Když se můj "druhý" sourozenec-bratr narodil, tak mi bylo šest let a něco! ...
... Jakmile jsem spatřil nákladní automobil přijíždět, tak jsem se velice zaradoval, protože jsem se na cestu na hrad Bítov nejen těšil, ale hlavně jsem se těšil, že pojedu nákladním automobilem, protože jsem ještě nikdy ve svém životě nákladním automobilem nejen nejel a ještě nikdy ve svém životě jsem neseděl v nákladním automobilu ani v kabině ...
... Na shora uvedeném obrázku je brána do hradu Bítov zachycena v létě, ale my (řidič nákladního automobilu, já vedle řidiče uprostřed a můj otec vedle mě) jsme přijeli nákladním automobilem k téhle hradní bráně v zimě ...
... Tohle bylo takhle ...
... Na nákladní automobil, respektive na svého otce jsem čekal před zámkem v Nových Syrovicích. Když nákladní automobil, ve kterém seděl můj otec jako spolujezdec, přijížděl tak jsem stál na krajnici vozovky, ale na straně řidiče přijíždějícího nákladního automobilu. Z kabiny nákladního automobilu jsem dostal znamení, ze kterého jsem vyrozuměl, že nestojím na správné straně, že nebudu do nákladního automobilu nastupovat dveřmi řidiče, ale že budu do nákladního automobilu nastupovat dveřmi spolujezdce. A patrně i jak jsem byl v radostné náladě a rozrušen či co já vím jak tohle tehdy bylo, tak ve snaze rychle přeběhnout vozovku na druhou stranu, uklouzl jsem na náledí a ležel jsem na vozovce, když nákladní automobil přijížděl a už brzdil či spíše už zastavoval. Co já vím jakou jel rychlostí. Dnes jeho rychlost odhaduji tak maximálně do dvou až třech kilometrů za hodinu v inkriminovaném okamžiku kdy jsem přebíhal vozovku, uklouzl jsem na náledí a myslel jsem si, že mě nákladní automobil přejede. Tohle se stalo před zámkem v Nových Syrovicích u zámecké brány. Později, když už jsme jeli a seděl jsem v kabině vedle řidiče, který se tomu, že jsem si myslel, že mě nákladní automobil přejede, smál, tak mě řidič nákladního automobilu ujistil, že mi žádné nebezpečí nehrozilo. Zkrátka a dobře, že tohle předvídal a počítal i s tímhle přece jen, dozvěděl jsem se od něho cestou od zámku v Nových Syrovicích k hradu Bítovu. V době kdy se tohle stalo mi mohlo být tak maximálně pět let a řidiči, odhaduji dnes, tak okolo dvaceti let. Věřte takovémuhle mladému a možná, že ještě přece jen nezkušenému klukovi? Co když jen tak kecá, předvádí se, machruje a řídit nákladní automobil pořádně ani neumí! ...
... Ale jak jsem již shora řekl, nestalo se vůbec nic, všechno bylo úplně v pořádku a nebudeme se již tímhle nejen zabývat, ale vykašleme se na tohle přímo a úplně! ...
... Herec Jiří Krytinář není s naším vyprávěním v žádné souvislosti. Jeho příhoda z doby kdy jako kluk byl hospitalizovám v dětské nemocnici v Brně-Černých Polích je v článku uvedena jen pro dokreslení našeho vyprávění ...
... Kraj Vysočina ...
... Nedvědice a hrad Pernštejn ...
... Vlak přijíždí do Nedvědice ...
... Hrad Pernštejn je pěkně vidět z vlakového nádraží v Nedvědici ...
... Z vlakového nádraží v Nedvědici ...
... Není do Sejřku daleko ...
... Sejřek - rodiště Jiřího Krytináře ...
... Kaple svaté Anny v Sejřku ...
... 0 Brno hlavní nádraží ...
... 2 Brno-Židenice ...
... 11 Brno-Královo Pole ...
... 13 Brno-Řečkovice ...
... 18 Česká ...
... 21 Kuřim ...
... 27 Čebín ...
... 30 Hradčany ...
... 32 Tišnov ...
... 36 Štěpánovice ...
... 40 Borač ...
... 43 Prudká zastávka ...
... 45 Doubravník ...
... 48 Nedvědice ...
... Pan Krytinář vyprávěl před časem v jakémsi televizním pořadu, že když byl jako kluk hospitalizován v dětské nemocnici v Brně-Černých Polích, že ho to tam přestalo jaksi bavit či co, nelíbilo se mu tam snad a nechtěl tam už dokonce dále pobývat: "Tak jsem se rozhodl, že z nemocnice uteču domů," vyprávěl v jakémsi televizním pořadu: "Bydleli jsme v Sejřku, což je kousek od Nedvědice," dozvěděli se televizní diváci od pana Krytináře "v pyžamu se mě podařilo dostat z dětské nemocnice v Brně-Černých Polích," vyprávěl dále televizním divákům o svém útěku. Už nevím jestli byl pan Krytinář zadržen v tramvaji, když jel od dětské nemocnice v Brně-Černých Polích na hlavní nádraží v Brně či jestli byl pan Krytinář zadržen dokonce až na hlavním nádraží v Brně! Jestli se mu podařilo dostat se až tam? Zkrátka a dobře, když byl pan Krytinář v pyžamu na útěku kdesi v Brně zadržen, tak šupem putoval zpět do dětské nemocnice v Brně-Černých Polích ...
... Nevím kdy pan Krytinář v dětské nemocnici v Brně-Černých Polích, kterou projektoval významný architekt Bedřich Rozehnal, pobýval ...
... Vím jen, že i já jsem byl jako kluk v téhle nemocnici hospitalizován, respektive měl jsem být jako kluk v téhle nemocnici hospitalizován. Přece jen je lépe takhle tohle vyjádřit. Když jsem příběh pana Krytináře v televizním pořadu slyšel, tak jsem se jeho příběhu upřímně zasmál, protože i mě se cosi podobného stalo. Tohleto již souvislost s naším vyprávěním má: V dětské nemocnici v Brně-Černých Polích mi trhali nosní mandle. Jednalo se snad jen o krátkodobou hospitalizaci. Ráno jsem byl do nemocnice přijat a bylo mi slíbeno, že tam budu pouze jeden den, protože jsem v nemocnici nechtěl zůstat v žádném případě. "Jen jednou se tady vyspíš a už půjdeš domů!" bylo mi slíbeno. Jen proto jsem se nechal přemluvit a v nemocnici jsem zůstal nakonec. Operativní zákrok si pamatuji dobře. Po operativním zákroku jsem usnul a probudil jsem se, když se podávala odpolední svačina. Nemohl jsem pořádně jíst či spíše polykat, ale tohleto si už tak přesně nepamatuji. Vím jen, že jsem dostal k odpolední svačině bílou kávu a pečivo-rohlík, který jsem si do bílé kávy namáčel. Kolem krku jsem měl jakými obklad. A protože jsem po operativním zákroku usnul na nemocničním lůžku a probudil jsem se až na odpolední svačinu a v domnění, že už jsem se jednou v nemocnici vyspal a v domnění, že tahleta odpolední svačina je snídaně, tak jsem tohohle už měl dost! A protože mě nechtěli z nemocnice propustit domů, tak jsem se rozhodl, že z nemocnice uteču! Podařilo se mi nepozorovaně proplížit se z oddělení, kde jsem byl hospitalizován. Na dlouhé chodbě, kterou jsem musel celou až k východu z oddělení nenápadně přejít, byly mnohé dveře otevřeny a v jednotlivých místnostech po obou stranách chodby bylo vidět zdravotní personál. Musel jsem si počínat velice obezřetně, aby mě nikdo z nich nespatřil, potom jsema běžel po schodech, kolem šachty výtahu, ale běžel jsem až kamsi do suterénu, potom zase kamsi nahoru, možná do prvního či druhého poschodí či co já vím kam všude. Neměl jsem žádnou orientaci v budově dětské nemocnice v Brně-Černých Polích! Zkrátka a dobře, bloudíl jsem tam, ale nakonec jsem se z budovy dětské nemocnice v Brně-Černých Polích, jakýmsi postranním východem přece jen dostal ven, ale abych se dostal z areálu nemocnice, alespoň jsem si tohle v tuhle chvíli myslel, musel jsem přelést ještě dva, naštěstí nízké ploty, ale potom je zase přelést zpátky, protože mi bylo zcela jasné, že tudy cesta ven z areálu nemocnice nevede, ale nakonec se mi přece jen podařilo areál nemocnice opustit a dostal jsem se až na Černopolní ulici. Nezbylo mi ale nic jiného než se nenápadně proplížit pod okénkem vrátnice. Kdo ví jak tohle tam vypadá či jak tohle tam vypadalo, tak je nyní ve výhodě. Ještě snad tři či čtyři kroky a jste či byli jste z areálu nemocnice venku na Černopolní ulici. Sotva jsem na Černopolní ulici vyšel, snad jsem udělal znovu tři či čtyři kroky, tak mě kdosi zezadu chytil za pyžamo. Tohle byl vrátný, který mě zadržel, pevně mě držel a už mě nepustil. Pustil mě teprve až jsme byli uvnitř vrátnice. Měl jsem jen pyžamo, obklad kolem krku jsem zahodil při útěku. Děda-vrátný hned kamsi telefonoval, aby zjistil odkud jsem utekl, z kterého oddělení a když tohle zjistit, tak jsem potom čekal až si pro mě na vrátnici přijdou z oddělení, kde jsem byl hospitalizován a odkud jsem utekl. A k tomuhle vám už jen řeknu jak mě tenhle děda-vrátný vlastně uviděl. Měl jsem smůlu v tomhle, protože se děda-vrátný právě v inkriminovaném okamžiku, kdy jsem již opouštěl areál nemocnice a byl již snad z poloviny, jednou nohou jak se říká, na ulici, tak se kouknul do zrcátka, které měl na okně venku, aby viděl i za roh ke vstupní a výstupní brance a nemusel se z okna vrátnice vyklánět. Cožpak o tohle! V létě by tohle ještě šlo, ale co v zimě? Tohle by bylo už horší, protože v zimě by se vyklánění z okna vrátnice dědovi-vrátnému patrně nelíbilo. Nevím přesně ve kterém ročním období jsem se podrobil operativnímu zákroku. Vím jen, že bylo teplo a na vrátnici měl děda-vrátný otevřené okno. Zpětné zrcátko, kterým viděl děda-vrátný ke vstupní a výstupní brance, jsem samozřejmě viděl! Proto jsem si dával bedlivý pozor, aby mě děda-vrátný, v zrcátku při útěku nezahlédl. Zkrátka a dobře, choval jsem se velice obezřetně, ale jak se nakonec ukázalo bylo tohle přece jen málo! Útěk z dětské nemocnice v Brně-Černých Polích se mi nepovedl, protože jsem byl jsem zadržen jak jsem již řekl a putoval jsem šupem zpět na oddělení, ze kterého jsem utekl, asi tak jako pan Krytinář kdysi přede mnou! ...
... K tomuhle vám ještě ale musím říci, že jsem na vrátnici dědovi-vrátnému slíbil, že v nemocnici stejně nebudu, že znovu uteču. Nahoru na oddělení odkud jsem utekl jsme potom jeli výtahem. Ve výtahu mě vezli dvě zdravotní sestry, které si pro mě na vrátnici přišli. To co jsem potom na oddělení dělal, tak tohle už bylo patrně i na nemocniční personál příliš. Zkrátka a dobře, moje prababička, která bydlela nedaleko nemocnice si pro mě ještě téhož odpoledne přišla, podepsala v nemocnici revers, a když jsem se svojí prababičkou, nyní již legálně, procházel vrátnicí na Černopolní ulici, tak vrátný stál právě na chodníku před vrátnicí a s moji prababičkou se pozdravili, ale nevím co si myslel, když mě znovu viděl? Už jsem totiž nebyl v pyžamu! Je docela dost dobře možné, že si mohl myslet či že si mohl v duchu, jen tak pro sebe, říkat: "Kluk jedna mizerná, nakonec si přece jen i tohle jaksi zařídil, že v nemocnici stejně nebude, že tam nezůstane!" a zasalutoval mi nakonec! A snad o něco později, snad až o několik dní, tohle už nevím, jsem se vrátil domů do Nových Syrovic. Když jsem později a poprvé četl knížku Josefa Škvoreckého Hořkej svět, respektive jeho povídku v téhle knížce, která se jmenuje Pan doktor Strass, tak jsem si vzpomněl (dnes by se řeklo na praktického lékaře) na pana doktora Rudolfa Němce v Nových Syrovicích. K panu doktorovi Němcovi jsem potom chodíval na kontroly, když mě propustili z dětské nemocnice v Brně-Černých Polích na revers ...
... "Pan doktor Strasse měl svoji ordinaci ve vile nad řekou. Jeho vila vypadala spíše jako zámek. Zvenčí byl kolem dokola železný plot ze samých železných oštěpů se špičatými hroty a brána, umělecky vykovaná, a na veřejích brány byl v kování monogram dědečka pana doktora Strasse: KS. Z obou veřejí brány vyčnívaly dvě tyče a ty byly asi do poloviny výšky obtočeny dvojicí Aeskulapových hadů, takže když byla brána zavřená, měli hadové hlavy bojovně naježené proti sobě a vyplazovali jeden na druhého pozlacené jazyky. Za branou se šlo po široké pískové cestě, kudy sjížděl dědeček pana doktora Strasse ve svém automobilu na ulici, a vždycky když jel z kopečka s vypnutým motorem, praskal mu pod pneumatikami písek. Cesta se zatáčela zvolna doleva až k vile. Vila měla vysokou věž nahoře s dřevěným trámovím, v němž byly vyřezávané hlavice, chrliče a zvířata. Nad nimi se svažovala špičatá střecha a na ní žerť s plechovou korouhví. V korouhvi byl vysekán letopočet 1900," takhle vzpomíná na pana doktora Strasse autor knížky Hořký svět Josef Škvorecký ...
... Vždycky když jsem tuhle povídku Josefa Škvoreckého v knížce Hořkej svět četl, vždycky jsem viděl vilu v Nových Syrovicích, která je na kopci a na konci obce a ordinaci pana doktora Němce ve vile. Tahle vila je nedaleko rybníka, ve kterém jsem se v zimě topil. Spadl jsem tehdy do vysekané díry u břehu rybníka, která tam byla vysekána, aby ryby měli ve vodě vzduch-kyslík na dýchání. Byl jsem však zachráněn a přenesen do jednoho stavení nedaleko rybníka, kde jsem se zahříval u kuchyňského kachlového sporáku, nad kterým se sušili všechny moje mokré svršky, včetně trenýrek. Byl jsem zabalen do deky, popíjel horký čaj a čekal jsem tam až pro mě někdo z rodičů příjde a odvede mě domů ...
... Mám dobrou paměť na čísla, pamatuji si jmeniny a narozeniny, ale u bratra jsem s datem jeho narození měl malý problém. Věděl jsem však kdo má jmeniny na jeho narozeniny, tak jsem se vždycky podíval do kalendáře a hned jsem měl jistotu ...
... Později jsem dostal ze Spojených států amerických dopis ...
... Dopis byl odpovědí na můj dopis, který jsem do Spojených států amerických napsal ...
... Obsah dopisu mi udělal radost a radost mi udělala i obálka dopisu. Dopis odeslaný z městečka Davis v Kalifornii měl na obálce barevný obrázek Halleyovy komety a portrét Marka Twaina. Bylo tehdy právě výročí Halleyovy komety. A protože Halleyova kometa se naposledy ve Sluneční soustavě objevila v roce 1986, tak nejen podle tohohle přesně vím, že jsem v Nových Syrovicích byl naposledy ještě před tímhle rokem. V Nových Syrovicích jsem byl naposledy v létě 1983. Jel jsem do Nových Syrovic z Vranovské přehrady a potom jsem pokračoval dále do Moravských Budějovic. Musím se do Nových Syrovic podívat, říkal jsem si tehdy. Kdoví jak tohle všechno ještě bude, jak tohle všechno ještě dopadne, uvažoval jsem. Kdoví jestli se sem ještě někdy vůbec podívám? Nebylo mi nijak veselo, spíše naopak! Byl jsem i u vily na kopci na konci obce a šel jsem k brance a koukám a byl jsem tak převapen, tohle bych skutečně nečekal! Byla tam kovová tabulka-cedulka a na kovové tabulce-cedulce vyryté jméno. Tohle přece není možné, aby pan doktor Němec ještě ordinoval, říkám si! Nevím jak tohle je, ale je docela dost dobře možné, že ve vile ordinuje nyní jeho syn," říkám si jdouce již k nedalekému rybníku, kde jsem se před léty v zimě topil a nechybělo mnoho a utopil jsem se tam. Vzpomínám, že jednu chvilku jsem se díval na oblohu, když jsem byl pod ledem. Prosvítalo tam světlo. Ale jestli měl pan doktor Rudolf Němec syna? Tak tohle nevím! Ale je tohle nakonec i možné! ...
... Tohle co vám nyní řeknu, tak tohle mě překvapilo nejvíce. Když jsem byl u branky před vilou pana doktora Němce, tak jsem samozřejmě nahlédl do zahrady. Tohle byl pro mne takový šok, tohle bylo jako bych se vrátil do dětství, poznával jsem tam snad každý detail a připadlo mi, že se tady snad nic nezměnilo. Tahle zahrada, ve které vila s ordinací pana doktora Němce státa, se vůbec nezměnila, protože byla takhle, jak jsem si ji pamatoval. Je tohle vůbec možné, říkám si nevěřícně. Měl jsem velice divný pocit. Připadlo mi totiž jako bych se vrátil v čase do minulosti a při tom tohle bylo jakoby včera. Takhle mi tohle připadlo! ...
... Ale zpět k věci ...
... Halleyova kometa a americký spisovatel a humorista Mark Twain způsobily, respektive dopis s barevným obrázkem na dopisní obálce, který jsem ze Spojených států amerických dostal způsobil, že jsem si datum bratrových narozenin zapamatoval. Samozřejmě, vím dodnes kdo jmeniny měl, když se bratr narodil, ale už se do kalendáře na tyhle jmeniny nedívám. A právě za tohle vděčím Halleyově kometě a americkému spisovateli a humoristovi Marku Twainovi, protože jsem si už trvale zapamatoval, kdy se Halleyova kometa objevila naposledy ve Sluneční soustavě a kdy a kde se narodil a kdy a kde zemřel americký spisovatel a humorista Mark Twain. Vidím tyhle údaje, tahle data stále před sebou, respektive vidím stále před sebou obrázek na obálce dopisu, který jsem dostal s města Davisu v Kalifornii ...
... U barevného obrázku na dopisní obálce Halleyovy komety a portrétu amerického spisovatele a humoristy Marka Twaina byla uvedena i jeho známá věta, kterou vyslovil rok před svou smrtí: "Přišel jsem na svět s Halleyovou kometou. Za rok se má Halleyova kometa vrátit a myslím, že s ní opět odejdu. Bylo by tohle největší zklamání v mém životě, pokud by tomuhle takhle nebylo!" ...
... A skutečně! ...
... Mark Twain zemřel ...
... Když se Halleyova kometa opět objevila! ...
... Mark Twain ...
(Vlastním jménem Samuel Langhorne Clemens)
[30.11.1835 Florida (stát Missouri) - 21.4.1910 Redding (stát Connecticut]
... Až se znovu objeví Hallyova kometa ve Sluneční soustavě ...
... Bude svět slavit i sté výročí letu prvního člověka do vesmíru ...
... Protože tohle se stane v roce dva tisíce šedesát jedna ...
... A tohle je moje mnemotechnická pomůcka, jak si zapamatovat v kterém roce se objeví opět Halleyova kometa ve Sluneční soustavě ...
... Zkrátka a dobře, kdy bude opět možné Halleyovu kometu vidět ...
... Můj bratr se měl původně jmenovat Ferdinand, ale nakonec se jmenuje jinak, protože když otec jméno Ferdinand pro mého bratra navrhl, nevím nakolik tohle myslel vážně, tak matka zvolala: "Táto, ty ses snad úplně zvláznil?" A protože, z tohohle období si můj bratr nic pamatovat nemůže, tak ještě z tohohle období přece jen něco prozradím. Nejdříve velice přidám, aby si laskavý čtenář a laskavá čtenářka mohla představit co se sice nikdy nestalo, ale stát se klidně mohlo a potom opět uberu, aby si laskavý čtenář či laskavá čtenářka oddechl od téhle hrůzy, která se stát mohla, ale nestala se nakonec. A odpovědná osoba za tohle by bylo zcela konkrétní děvče, protože prohlásilo asi tohle: "Paní, půjčte nám ho, prosím," žadonilo tohle děvče snad vůbec výškou největší a patrně i nejrozumější ze všech přítomných děvčat, která téhle její žádosti byla osobně přítomna a žadonila rovněž, aby si hluboký dětský kočárek s mým bratrem mohla povozit: "Dobře, děvčata, ale dávejte veliký pozor a nechoďte nikam daleko, ať se mu nic nestane!" nechala se matka tehdy asi takhle slyšet. Byl jsem u tohohle osobně přítomen a tak tohle mohu dosvědčit. "Paní, nemějte žádný strach, my na něho dáme pozor," slíbilo snad vůbec výškou největší a patrně i nejrozumější děvče "viďte holky?" zeptalo se svých kamarádek. A děvčata souhlasně přikyvovala hlavami, a tak dále a tak podobně, tomuhle. Matka tedy hluboký dětský kočárek s mým ještě ani zdaleka ne ročním bratrem děvčatům půjčila a děvčata vozila hluboký dětský kočárek kolem našeho domu a v jeho nejbližším okolí ...
... Cestou z Grenoblu do Turína, cestoval jsem jako spolujezdec, míjeli jsme na dálnici A32 za tunelem Fréjus dopravní nehodu ...
... Pokud by se stalo, že by mě smrt zastihla ...
... Kdesi! ...
... Nikdy nemůžeme vědět kde vás smrt zastihne ...
... Říkal jsem si ...
... Pokud by se snad mému bratrovi něco stalo, tak se nedozví jméno Oliny ...
... Ale vycházejme z tohohle! ...
... Nestalo se nic! ...
... Fakticky! ...
... Halleyova kometa a americký spisovatel a humorista Mark Twain je moje mnemotechnická pomůcka na den narození mého bratra, který se měl Ferdinand, ale jmenuje jinak ...
... Vidíte nyní, že je možné psát o ničem ...
... Ale o "ničem" přece jen v úvozovkách ...
... A brácho ...
... Vzpomínáš si ještě na dobrodružství Toma Sawyera? ...
... Konec ...
TOPlist
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010