17. listopad 1989 - stopy, fakta a nová svědectví!

16. listopadu 2011 v 19:21 | R. Moser |  11/2011
... Případ Valeriana, osmnáctiletého syna sekretářsky doktora Josepha Kleinstücka, paní Jaroslawy Rostfreiové, měl ještě soudní dohru ...
... V soudním řízení, ve kterém zastupoval Valeriana doktor Joseph Kleinstück, a které se konalo v Innsbrucku, byl úspěšný Valerian. Vzhledem ke skutečnosti, že soud považoval za nutné, abych byl v projednávané právní věci rovněž vyslechnut, byl jsem soudem obeslán a v soudním řízení vyslechnut jako svědek ...
... Dohodli jsme se tedy, že pojedeme do Innsbrucku všichni čtyři jedním vozem a ráno v sedm hodin vyzvedneme, paní Jaroslawu Rostfreiovou a jejího syna Valeriana, u nich doma ...
... Cesta k soudnímu jednání v Innsbrucku ...
... Wien - Innsbruck ...
... Už jsme byli několik kilometrů před Seewalchenem am Attersee ...
... U severního okraje jezera ...
... A ještě snad ani nebylo jedenáct hodin a byli jsme už za Salzburgem ...
... "Ještě dvě hodiny a jsme tam," nechal se slyšet doktor Joseph Kleinstück od volantu "v pohodě se ještě cestou někde najíme," dodal ještě k tomuhle ...
... Paní Jaroslawa Rostfreiová, která ve voze plakala, čemuž jsme se s doktorem Josephem Kleinstückem nijak divit nemohli, protože jsme důvod jejího pláče znali, neměla na jídlo v tuhle chvíli však ani pomyšlení ...
... Měla strach, aby jejího syna Valeriana nakonec nezavřeli. Zkrátka a dobře, aby Valerian nemusel do vězení. Doktor Joseph Kleinstück byl v téhle věci zkušený a optimista, tak jako vždycky. Samozřejmě, byl si zcela vědom skutečnosti, že u soudu kolikrát slyšíte a vidíte věci, že se nestačíte divit ušima a očima, co tam slyšíte a vidíte kolikrát za nehoráznosti. Nicméně, k tomuhle bych chtěl už pouze říci, že doktor Joseph Kleinstück svou klidnou, trpělivou, snášenlivou, otevřenou a rozvážnou povahou dodával své sekretářce klidu a optimismu, což se mu velice dařilo, protože matka Valeriana se zklidnila, očekávajíc v klidu a pokoře vývoj věcí příštích, v nejbližších hodinách, ale přece jen a stále s velikou obavou: "Josephe," tykají si oba, protože se znají již léta. "Jarku jsem znal už téměř dva roky před příchodem do Vídně," svěřil se mi jednou ve vinárně, doktor Joseph Kleinstuck, když mi vyprávěl o velice ostudném případu, který tehdy řešil na jižní Moravě. Tehdy se mi rovněž svěřil, proč se z velice pěkného a prostorného pětipokojového bytu ve třetím poschodí, ve druhém vídeňském obvodě, po své pratetě Marii (vdově po jeho prastrýci doktorovi Jaroslawovi Wahlovi, který je současně i prastrýcem jeho o dva roky mladšího bratrance profesora Jaroslawa Rohacka) přestěhoval do sice rovněž velice pěkného, ale již méně prostorného dvoupokojového bytu z druhého vídeňského obvodu do severní okrajové části Vídně: "Richarde, protože jsem se oženil a potřebovali jsme se ženou byt větší," vysvětlil mi, což mi bylo velice podivné, ale i tohleto se ihned vysvětlilo. Jeho prateta Marie se po smrti jeho prastrýce doktora Jaroslawa Wahla (1898-1975) přestěhovala, do sice rovněž velice pěkného, ale do menšího, jednopokojového bytu v prvním poschodí, ve stejném domě, kde většinu svého života se svým manželem prožila. "Tenhle jednopokojový byt mé pratetě Marii už stačil, chtěla se přestěhovat do menšího bytu," řekl mi doktor Joseph Kleinstück k tomuhle tehdy ve vinárně, čímž se všechno opět ihned vysvětlilo. "Aha, takhle tohle tedy je!" já mu ve vinárně na tohle. Ale zpět k věci: K tomuhle vám musím ještě říci, že i když si matka Valeriana dělala cestou do Innsbrucku veliké starosti, jak Valerian u soudu v Innsbrucku nakonec dopadne, zda nepůjde přece jen do vězení, čemuž se nikdo divit ani nemohl, jako nemohl se nikdo divit jejím objektivě neodůvodněným obavám, tak tenhle její osmnáctiletý syn své mámě řekl: "Mámo, zavřít mohou, pustit musí!" ...
... Valerian se prý měl chovat slušně, tvrdila zcela neobjektivně a zcela umanutě Valerianova matka! Podle ní by se musel patrně nechat Valerian ubít policistou až k smrti, potom by byla patrně Valerianova matka spokojena, alespoň tohle podle tohohle jejího postoje k Valerianovi vypadá. Tohleto by snad Valerianova matka chtěla? Tohle snad ne! A jeho otec? Škoda už mluvit o tomhle dále! ...
... Ale, jak jsem už shora uvedl a znovu tedy jen opakuji, dopadlo tohle všechno nakonec u soudu dobře, protože Valerian žádný přestupek, natož dokonce trestný čin, nespáchal, Valerian byl sympatický, inteligentní a hodný kluk! V tomhletom se jeho matka velice mýlila, protože se Valerianovi věnovala málo, téměř vůbec! Ano, v tomhle tohle bylo rovněž, samozřejmě i mimo jiné! ...
... V soudním řízení, u soudu v Innsbrucku rozhodovali však kompetentní a slušní lidé. V tomhletom všechno tohle bylo, proto v Innsbucku pravda a spravedlnost zvítězila! ...
... Cesta ze soudního jednání v Innsbrucku ...
... Wien - Innsbruck ...
... "Richarde, tohle bylo něco zcela jiného než na jižní Moravě tehdy před léty!" řekl mi doktor Joseph Kleinstück cestou ve voze z Innsbrucku do Vídně ...
... "Valerianův otec neměl z Itálie do Vídně Valerianově matce vůbec telefonovat, neměl jí vůbec nic o tomhle říkat, dokud sám nezjistil jak se věci mají skutečně!" dozvěděl jsem se od něho v justiční budově v Innsbrucku, ihned po ukončení soudního řízení, tak aby tohle samozřejmě Valerianova matka neslyšela. "Měl s Valerianem nejprve sám promluvit. Tímhle všemu nasadil Valerianův otec jenom "korunu!" řekl mi doktor Joseph Kleinstück doslova a dost naštvaně, protože Valerianův otec i Valerianova matka byli v tomhle směru úplní diletanti (fakticky), což bylo snad každému od samého počátku patrno. "Uvěřili úplnému nesmyslu, uvěřili vyložené pitomosti!" uzavřel doktor Joseph Kleinstück tuhle velice nešťastnou a velice krutou záležitost (fakticky) ...
... Z Innsbrucku do Vídně jsme se vrátili v pozdních nočních hodinách ...
... Cestou jsme totiž ještě odbočili z dálnice na večeři ...
... Do velice příjemného rodinného podniku ...
... Nedaleko Salzburgu ...
... Ale zpět k dnešnímu tématu nazvaného ...
... 17. listopad 1989 - stopy, fakta a nová svědectví! ...
... Velice důležitým lidským projevem, zejména tolik deklarované lidské slušnosti a tolik deklarované lidské ohleduplnosti, zejména totalitního komunistického režimu, kde pravda je vydávána za lež a lež za pravdu ...
... Je i návštěva nemocných ...
... Ať již doma ...
... Ale zvláště ve zdravotnickém zařízení, neboť svědomitá, ale přece jen neosobní péče zdravotnického personálu (sestřiček, lékařů, pánů docentů a pánů profesorů, odborníků možná i špičkové světové úrovně či co já vím koho ještě dále) spolu se stesky stejně postižených hospitalizovaných osob a vědomí vlastní nemohoucnosti a vyřazenosti ze života působí úzkosti, depresivní stavy, pocit osamocení a případně i nepřiměřený strach z dalšího vývoje nemoci nebo bolestivých zákroků. Nemocný, kterému se čas v jednotvárném prostředí bez možnosti tvořivé činnosti a kontaktu s okolním světem jednotvárně vleče, čeká netrpělivě na hodiny návštěv. Téměř doslova s očima "přibitýma" na dveřích očekává, kdy vejdou jeho rodiče-matka a otec, jeho sourozenci, příbuzní a kamarádi a přátelé, aby ho potěšili a informovali, co se děje doma, na pracovišti ...
... Ve škole a tak dále a tak podobně ...
... Tohle je totiž v životě velice důležité, nejdůležitější snad vůbec! ...
... Hlavně, aby ho ujistili svou soudržností, že jim v jejich životě chybí, že na něho nezapomněli! Aby tohle nebylo tak, že návštěvy se trousí k okolním pacientům a k němu dosud nikdo nepřišel ...
... Ačkoliv návštěvní doba je již téměř z poloviny pryč ...
... Jak prý tohle kdysi bývalo (ještě za komunistické totality, u našich severních sousedů v Československu), jak mi řekl kdysi před léty i doktor Joseph Kleinstück ve Vídni ...
... Byly tam prý stanovené závazné návštěvní dny a dokonce i hodiny, kdy mohli lidé do nemocnice za pacientem přijít, dozvěděl jsem se tehdy od něho ...
... Komunisté a jejich sympatizanci-přisluhovači prý měli ke svým hospitalizovaným soudruhům přístup denně a po celých dvacet čtyři hodin," vyprávěl mi kdysi jeden člověk kdesi. Tomuhle tvrzení jsem přece jen moc nevěřil a myslím si dokonce, že tahle informace bude patřit přece jen do kategorie lidové tvořivosti ...
... Bohužel nemám však osobní zkušenosti doktora Josepha Kleinstücka a tak tohleto nemohu přece jen objektivně posoudit! Ale doktor Joseph Kleinstück má v tomhle směru zcela jistě pravdu. Dovedete se vžít do pocitů takovýchhle pacientů? Jak je jim trapně před spolupacienty, kteří jsou obklopeni houfem svých nejbližších, na jejichž stolcích se hromadí květiny, ovoce a jiné dárky, jsou jim vyřizovány vzkazy o zájmu o jejich zdraví. Cítí se jako na pranýři, jako by nikomu nestáli za to, aby si udělal chvíli času, odřekl si víkendový výlet či co já vím jaké ještě svoje další osobní zájmy a další osobní záliby. Radost z návštěv i smutek těch, kteří byli sami, odeznívá ještě dloho dní. A psychický stav má pochopitelně veliký podíl na průběhu nemoci, a je proto samozřejmou a více než přátelskou službou právě tohle, co již bylo dávno vtěleno do morálních kodexů minulých epoch, které totalitní fašistický, nacistický a komunistický režim dokázaly jen podupat a zničit snad úplně ...
... Nemocné navštěvovati, takhle se tohle sluší a patří! ...
... Člověka, který se v červnu 1989 postavil tankům v Číně, už nikdy nenašli! ...
... Tohle se v listopadu 1989 v Československu naštěstí už nestalo! ...
... Tady je důkaz! ...
... Student matematicko-fyzikální fakulty Karlovy univerzity v Praze, Martin Šmíd oddechuje doma u rodičů v Berouně ve svém pokoji, není mrtvý jak se říkalo ...
... Dodnes se nikdo, Ministerstvo vnitra či Ministerstvo spravedlnosti například, neomluvil těm, kteří byli na Národní třídě v pátek 17. listopadu 1989 bezpečnostními složkami komunistické totalitní moci brutálně zmláceni a utrpěli různá i těžká zranění, s trvalými následky do konce života ...
... A o tom, že by je některá osoba, zástupce komunistické totalitní moci, doma či v nemocnici navštívila po listopadu 1989? Tak o tomhle ani nemluvě! Stejně by o tohle nikdo z nich patrně nestál! ...
... Ale co noví mocipáni? ...
... Dnes již jen českého státu! ...
... Ano, tohle je ono! Rovněž nic! Natož se těmhle lidem jménem Českého státu omluvit a nahradit jim způsobenou škodu na zdraví! A tak dále a tak podobně. A o tomhle tahle současnost (dvacet dva let po takzvané "sametové revoluci") stále je! ...
... Dokonce uvažovali někteří soudruzi-představitelé komunistické totalitní moci, že by ještě v listopadu 1989, znovu opakuji, že by ještě v listopadu 1989, vyjely na Národní třídu v Praze tanky, asi tak jako vyjely tanky v červnu 1989 na náměstí Nebeského klidu v Číně! A tak dále a tak podobně ...
... "Patrně tohle, Richarde, ani jinak udělat tehdy nešlo! Ale jakápak sametová revoluce?! Tomuhle se jen takhle v České republice říká! Tohleto byl jen přece jen jakýsi happening, který začal v Praze a odtud se dále, poměrně dost pomalu, šířil po republice. Kolo dějin se pohnulo kupředu téměř samo, v tomhletom tohle všechno je!" dozvěděl jsem se od doktora Josepha Kleinstücka již kdysi před lety ve Vídni. V tomhletom prý i je celý dnešní marazmus v České republice, zejména mravní úpadek! ...
... "Právo (právní normy), které neslouží spravedlnosti je (jsou) k ničemu! V právu je třeba, podle mého názoru, všechno měřit mravností!" říká i doktor Joseph Kleinstück ...
... Ale dosti moralizování, o tomhle článek zcela jistě není! ...
... Je však pravda, že tohle takhle v České republice je a téměř všude! ...
... Doktor Paul Rohacek tehdy právě přijel do Vídně z Itálie nočním mezinárodním železničním spojem. A právě podle téhle události, příjezdu doktora Paula Rohacka z Itálie do Vídně, si tohle takhle dodnes velice dobře pamatuji, protože právě tohle je moje mnemotechnická pomůcka na tohle! ...
... Nikomu, prosím, ale ani slovo o tomhle! Platí? Jsme domluveni v tomhle? Dnes už skončíme, ale příště vám povím o prvních stopách. Povím vám o tom, čeho si všiml ve Vídni, krátce po onom slavném pátku 17. listopadu 1989, profesor Jaroslaw Rohacek. Zkrátka a dobře, vrátíme se do jeho prvního školního roku 1989/1990, který byl jeho prvním školním rokem, kdy po ukončení univerzitních studií ve Vídni, začal vyučovat na střední škole, rovněž ve Vídni. Začneme tím co se snad již zcela jistě stalo každému či pokud se ještě každému tohle snad zcela jistě nestalo, tak je velice pravděpodobné, že se mu snad zcela jistě tohle stane či stát se mu tohle snad zcela jistě může v budoucnosti! Problém je pouze v tomhle: Každý tohle ani snad sám sobě nepřizná, natož aby tohle přiznal ještě veřejně, aby se k tomuhle vůbec hlásil a zatlouká i tohle, kolikrát zatlouká tohle až do své smrti! Samozřejmě, mimo jiná další zatloukání a mimo jiná další nepřiznání! A tohle všechno ani sobě, protože má sám, jak se říká "máslo na hlavě"! ...
... "Ty Richarde," řekl mi kdysi dávno před lety kolega Ernst Stockinger při jeho jedné z návštěv ve Vídni, když už se přestěhoval z Vídně do Salzburgu "tohle se mi rovněž stalo a už několikrát!" dozvěděl jsem se od něho tehdy. "Nemohl jsem najít kapsičku, kapsička nebyla vzadu a nebyla ani vpředu. Chtěl jsem si do kapsičky uložit kapesník, byl jsem tehdy nachlazen a měl jsem rýmu!" vyprávěl mi kdysi před léty při své návštěvě ve Vídni. Byla prý uvnitř a bohužel, jeho paní si tohohle jako na potvoru ihned všimla, což byla pro Ernsta Stockingera taková veliká smůla a takový veliký trapas, že i když se mu tohle stalo doma, v soukromí jejich rodinné vilky v Salzburgu, tak myslel, že se hanbou propadne! A navíc, jeho paní o tomhle co tehdy viděla potom všem vyprávěla. "Okamžitě si, Ernst, vezmi čisté trenýrky a tyhle dej ihned do špinavého prádla," poručila mu tehdy rezolutně jeho paní, která je zubní lékařka, jak jistě víte nejlépe sami. "Richarde, představ si tohle! Byly už nahnědlé a dokonce už z obou stran!" řekl mi ještě k tomuhle Ernst Stockinger ...
... A nebylo prý u nich snad nikdy jediné návštěvy, které by o tomhle, jeho paní, co doma tehdy viděla, nevyprávěla! ...
... Zatím tolik ...
... 1/2 ...
... Pokračování ...
TOPlist



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010