Tento blog pravděpodobně porušuje Podmínky.

O kultuře hašení, ale nejen o tomhle

12. října 2011 v 17:38 | Šárka |  10/2011
... V životě mého táty hrají různé náhody velikou úlohu ...
... Impulsem k dnešnímu článku je mi článek ...
... Lidi vezmou na nepřizpůsobivé lidi vidle. Tak to dopadne...
... Na obrázku shora uvedeného "hudebníka", českého politika, senátora, bývalého předsedy Křesťanské a demokratické unie-Československé strany lidové, bývaleho starosty města Vsetína, bývalého ministra pro místní rozvoj a prvního místopředsedy vlády České republiky, respektive jeho rozhovor, který poskytl 2. října 2011 ...
... Odkaz na tenhle článek je na konci tohohle článku ...
... Dříve než, na obrázku shora uvedený "hudebník" do politiky vstoupil pracoval, po ukončení Střední průmyslové školy v roce 1982 (tehdy v Gottwaldově, dnes opět ve Zlíně) ve Zbrojovce Vsetín, nejprve jako technik bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, později jako vedoucí technik bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ...
... Ale pozor! Znovu opakuji, pozor! O shora uvedeného "hudebníka" či Romy, jak by se mohl laskavý čtenář či laskavá čtenářka domnívat, se v mém dnešním článku nejedná. V mém dnešním článku se jedná o něco zcela jiného ...
... Můj táta byl účastníkem různých školení, kurzů, seminářů a pracovních porad, které se konaly na území celé tehdejší Československé republiky. Konaly se nejen v Praze a v Brně, ať tady máme zastoupené historicky české země, ale konaly se i v Bratislavě, ať tady máme zastoupené i Slovensko. Samozřejmě, shora uvedené akce se nekonaly pouze ve shora uvedených třech městech. Konaly se i jinde. Ve svém článku se zmíním ale jen o Choceradech, Praze a Vsetíně ...
... Mého tátu zajímají pouze fakta, žádné kdyby a tak dále a tak podobně. Mám před sebou písemnost na které je hlavička a logo Domu techniky Československé vědeckotechnické společnosti Praha a z téhle písemnosti, jedná se o potvrzení účasti, je "patrno" (úmyslně se vyhýbám slovu "prokázáno"), že můj táta, v téhle písemnosti je uvedeno jeho jméno a jeho další osobní údaje, absolvoval ve dnech 24. až 28. září 1990 kurs Měření hluku a chvění v rozsahu třicet čtyři hodin. Z tohohle potvrzení je dále patrno, že potvrzení bylo vystaveno 24. září 1990 v Praze ředitelem shora uvedeného Domu techniky doktorem Zdeňkem Vobořilem a na potvrzení je patrně jeho podpis. Ano, podpis lze přece jen takhle číst. Dokonce při trošce fantazie laskavého čtenáře či laskavé čtenářky lze podpis ředitele Domu techniky v Praze, skutečně takhle přečíst. Ale jistota tohle zcela jistě není. Může tohle být jeho podpis, ale nemusí. Tenhle kurs se konal v Choceradech ...
... "Tohle, že je podpis ředitele Domu techniky v Praze, pana doktora Zdeňka Vobořila," mohla by říci například shora uvedená soudkyně. "Je," řekl by táta patrně k tomuhle. Ale řeknu vám, že kdyby tohle shora uvedená soudkyně prověřila? Ano, patrně by zjistila, že tohle je skutečně podpis ředitele Domu techniky v Praze. Ale pokud by chtěla zjistit, kde tohle potvrzení ředitel Domu techniky v Praze podepsal, musela by si ho předvolat a vyslechnout. Dnes, alespoň doufejme, že se pan doktor Zdeněk Vobořil těší stále dobrému zdraví, by si tohle tenhle svědek patrně již nepamatoval. Tohle by byl přece jen zázrak, pokud by si tohle ještě dnes pan doktor Zdeněk Vobořil pamatoval i vzhledem ke skutečnosti, že "V Praze dne ..." je na potvrzení předtištěno a datum "24.9.1990" je napsáno na psacím stroji. Tohleto si patrně dnes pamatuje pouze můj táta, jak tohle tehdy všechno bylo. Ano, pokud by se skutečně o něco důležitého jednalo, byl by v tomhle případě můj táta klíčový svědek, řečeno tedy ještě jinak: "Pokud by se skutečně o něco důležitého jednalo, byl by v tomhle případě můj táta velice důležitá a je docela dost dobře možné, že i ohrožená osoba, protože by mohl například vědět víc než je zdrávo, řekněme tohle takhle. Pokud by se takhle skutečně stalo, záleželo by patrně potom na tom, kdo by tenhle případ šetřil. Zda renomovaný odborník-odborníci či úplný diletant-diletanti. Podle tohohle by výsledek šetření potom vypadal ...
... Bylo tohle takhle ...

... Můj táta se vždycky tak trochu ze všeho ulil a výjimku neudělal ani v kurzu v Choceradech. "Když už jsem tady a mám příležitost," uvažoval táta "tak se tam podívám!" rozhodl se nakonec a udělal si malý výlet ...
... Pacifikem Čerčany - Světlá nad Sázavou, který táta vždycky miloval, jel do Zruče nad Sázavou. "Jel jsem motoráčkem krásnou posázavskou krajinou," řekl mi ...
... Nejraději táta sedává na chodbičce v posledním voze, hned u dveří ...
... Aby si tahle filmová místa prohlédl ...
... A když táta viděl, co vidět chtěl ...
... Šel do Společenského domu Sázavan, který není daleko, kde se nejen dobře občerstvil, ale prohlédl si tam i další filmové místo ...
... Táta nevěděl kam se jeho oblíbený herec v tehdejší Československé republice ztratil. "Co se s ním stalo, kam zmizel?" říkal si "umřel už snad?" i takhle táta uvažoval ...
... Když táta z Chocerad do Zruče nad Sázavou jel, věděl už kde jeho oblíbený herec žije ...
... Pojďme ještě do Kolína, kde se odehrává jiný filmový příběh ...
... O mladých lidech ...
... Ale nejen o nich ...
... Natočený o dva roky dříve ...
... Kolín nebyl součástí tátota výletu z Chocerad do Zruče nad Sázavou ...
... Filmová místa v Kolíně ...
... Navštívil můj táta při jiné pracovní příležitosti ...
... Bohužel, hlavní hrdina Petr filmu Černý Petr dnes již nežije ...
... Ladislav Jakim ...
(15. říjen 1945 - 27. únor 1992)
... Zemřel náhle na infarkt myokardu, na parkovišti za volantem svého vozu. Na rozdíl od herce Vladimíra Pucholta, který v roce 1967 z Československa odešel, nejprve do Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, později do Kanady, kde se stal dětským lékařem a dnes žije v Torontu, žil herec Ladislav Jakim v Československu a stal se právníkem v Praze. V roce 1972 nastoupil do Advokátní kanceláře v Hybernské ulici jako advokátní koncipient , později přešel do Advokátní poradny v ulici Na Příkopě a později pak do Advokátní poradny na Čkalově ulici ...

... "Ahóóój!!! hoj! ... Cos mu udělal??? ... Zdeňku, Zdeňku, Zdeňku, Zdeňku, Zdeňku, pojď sem!!! ... Hele, půjč mě dvacku!!!"...
... Muž, který v pivnici U Pinkasů tátovi (a nejen jemu) tuhle informaci sdělil byl rovněž hostem pivnice a byl zvědavý: "A čím se chlapci zabýváte?" ptal se jich tam, když všichni seděli u jednoho stolu. Tohle bylo po ukončení jednoho semináře, konaného v Praze, a potom táta už jel rovnou domů. A když se od nich muž dozvěděl čím se zabývají, tak vyslovil k jejich práci uznání a chválil je za tohle. Ano, lze tohle takhle říci: "Dobře chlapci děláte," řekl jim. A protože posezení v pivnici probíhalo v přátelské atmosféře přemýšlel táta: "Mám tohle zkusit?" táta byl zvědavý, chtěl se tohle dozvědět, chtěl vědět, co se s ním stalo, kam se ztratil. "Mám se ho zeptat? pořád se k téhle otázce nemohl táta odhodlat. "Třeba tohle bude vědět!" rozhodoval se a váhal ještě. "Zkusím se ho zeptat, hlavu mi za tohle snad nikdo neutrhne," říkal si. Samozřejmě, táta nemohl vědět, jestli mu tenhle muž vůbec něco řekne. Dnes, když se na tohle díváme zpětně, jaká byla tehdy doba, že mnoho lidí šlo cestou nejmenšího odporu a mnoho lidí, kteří něco vědělo, co bylo v tehdejší době ve společnosti úplné tabu a nemluvilo se tedy o tomhle veřejně vůbec a tak dále a tak podobně. Ano, nemusel jim tenhle muž říci vůbec nic, ale nakonec jim něco řekl, přece jen se něco od něho dozvěděli ...
... Když je o tomhle někdy řeč, tak táta se usmívá a říká: "Tuhle informaci mám od pana policejního prezidenta. Ale pravda tohle celá skutečně není. Tohle je přece jen trochu jinak ...
... Knížka kriminálních příběhů autora Jiřího Marka "Panoptikum Města pražského", ve které je příběh "Pan rada v Paříži" uveden, vyšla poprvé v roce 1979. V tomhle příběhu jede na mezinárodní kongres pánů policejních radů, konaný v Paříži, pan rada Vacátko, v podání herce Jaroslava Marvana ...
... Stejnojmenný televizní seriál režiséra Antonína Moskalyka "Panoptikum Města pražského", ve kterém je podle shora uvedené literární předlohy, shora uvedený příběh zpracován, vznikl v roce 1986. V tomhle filmovém zpracování jede, na shora uvedený kongres, pan rada Korejs, v podání herce Jiřího Adamíry ...
... Na shora uvedeném obrázku je pan policejní prezident, který na služební cestu, na mezinárodní kongres pánů radů ...
... Konaný v Paříži, svého podřízeného pana radu Korejse, vyslal ...
... Celostátní seminář konaný v Praze, kterého se táta zúčastnil, se konal v době mezi vydáním shora uvedené knížky a vznikem shora uvedeného televizního seriálu. Tohle muselo být tedy mezi roky 1979 až 1986. Jindy tohle být nemohlo ...
... Z Prahy domů, z pivnice U Pinkasů, cestoval táta mezinárodním rychlíkem, seděl v kupé první třídy a cítil se skvěle. "Tohle byl velice pěkný prožitek," řekl mi ...
... "Soud má tedy, Šárko, za prokázané, že se váš otec s policejním prezidentem, který pana radu Vacátka (podle knížky vydané v roce 1979) nebo pana radu Korejse (podle televizního seriálu z roku l986) vyslal na mezinárodní kongres pánů radů do Paříže, nikdy nesetkal, natož aby se ještě setkal v Paříži s manžely Vacátkovými!" - "Ne, tohle není pravda!" vykřikla jsem v soudní síni zcela spontánně "můj táta se s nimi v Paříži setkal, viděl je tam oba, zeptejte se, prosím, své kolegyně, ta ho zná rovněž, s tou se setkal ještě dříve než s vámi!" nedala jsem se jen tak hned odbýt paní soudkyní, protože paní soudkyně byla skutečně, nejen v tátově právní věci nekompetentní, což je o ní dostatečně známo ...
... "Tohle musím, paní předsedkyně, vědět přece sama nejlépe. Můj táta byl v Paříži ještě dříve než shora uvedený televizní seriál vůbec vznikl. A protože shora uvedenou knížku už tehdy znal, když v Paříži byl, nemohl v Paříži "vidět" pana radu Korejse, musel v Paříži "vidět" pana radu Vacátka!" bránila jsem se důrazně nepravdivému nařčení mého táty z takovéhle nehoráznosti ...
... Můj táta viděl parní lokomotivu u Cerhovic, právě parní lokomotiva vjížděla na železniční viadukt, když jako spolujezdec seděl v osobním voze, který řídil otec jeho kamaráda Richarda, který byl oblečen v uniformě pilota. Parní lokomotiva přijížděla na železniční viadukt zlevé strany a Západní expres Paříž - Praha v tuhle chvíli duněl nad nimi, když pod viatuktem v osobním vozem projížděli. A teď pozor! Následuje zatáčka vpravo a už jedete na Cerhovice! Tohle je snadné pro každého kdo tuhle starou silnici na Prahu zná. Tohle bylo už zcela objasněno dávno, tam ho vidět nemohl, protože ho zakrývala záclonka potištěná nápisy, ale poznal ho podle pana Antonína Fábery, který s ním v kupé rovněž cestoval ...
... A potom, jak mi táta řekl a cituji ze shora uvedené knížky: "Pan rada nazítří stál v Louvru před obrazem Mony Lisy, díval se pozorně na její úsměv. Vzpomněl v koutku srdce na slečnu Elsu, na své zakolísání i prohlédnutí a řekl: Řekl bych, že ta ženská se proto tak usmívá, že toho moc ví. Člověk, má milá, vždycky musí vědět o něco víc než ti druzí, aby se mohl usmívat! Nad Paříží se rozklenula duha míru a pan a paní Vacátkovi se vedli podpaží směrem k Notre Dame v růžovém oparu pařížského jara." Konec citace ze shora uvedené knížky, respektive konec citace závěru kriminálního příběhu "Pan rada v Paříži", strana sto třicet šest. Ano, když táta v Paříži byl, tak na tuhle pasáž ze shora uvedené knížky myslel, mimo jiné, jak mi můj táta řekl ...
... Samozřejmě, když jsem pana radu Vacátka a jeho paní v Paříži "viděl", jak se tam spolu vedou, ve shora uvedené knížce zachyceném růžovém oparu pařížského jara, říkal jsem si, že jim muselo být tehdy hej, že byli v Paříži na jaře. "Ale já jsem na jaře v Paříži nebyl," řekl mi táta "byl jsem v Paříži na podzim," dozvěděla jsem se od něho dále. Táta měl tehdy už dost na tohle roční období nevhodné boty a ve Skotsku, kam potom přiletěl, už dokonce sněžilo a byl tam dost velký rozbředlý sněhový marast. První co táta musel tehdy udělat bylo, že si musel koupit nové zimní boty. A táta v těchto zimních botech potom chodil i doma. Stalo se, že si některé osoby tohohle všimli a ptali se táty: "Pavle, kdes tyhle zimní boty koupil?" jak byly tyhle zimní boty pěkné. "Ve Skotsku," odpověděl jim táta po pravdě a smál se u toho. "Ne, Pavle, vážně, kdes tyhle boty koupil, kde je mají?" chtěli mít tyhle zimní boty rovněž, proto takhle naléhali. "Koupil jsem je v Bratislavě," musel táta nakonec říci těmhle dotěravcům, aby se jejich dotěrnosti zbavil. A jeden tátův kamarád, který Bratislavu dobře znal, chtěl ještě vědět kde je v Bratislavě měli. Táta mu řekl jeden obchod s obuví. Nakukal mu, že obchod je nedaleko Centrálného trhoviska, jinak by se patrně jeho zvědavosti či dotěrnosti, takhle tohle tehdy táta bral, jen tak snadno nezbavil. Je pravda, že tenhle obchod s obuví v Bratislavě skutečně existoval. Táta šel okolo tohohle obchodu s obuví několikrát a tak tohle musel vědět sám nejlépe ...
... A nyní vám povím o tátově celostátním semináři, který se konal v hotelu Vsacan ...
... Ve Vsetíně ...
... V hotelu Vsacan byl táta tehdy i ubytován. Z tohohle celostátního semináře, který se jmenoval "Právní aspekty v oblasti ..." ve které táta pracoval, má táta dodnes doma sborník přednášek odborníků-lektorů z různých technických oborů ...
... Ke shora uvedenému "hudebníkovi" se hodí, podle názoru mého táty, tahle historka ...
... Jeden z renomovaných odborníků-lektor, který na shora uvedeném celostátním semináři přednášel, byl z Vysoké školy báňské, fakulty bezpečnosti práce a požární ochrany v průmyslu. I tenhle renomovaný odborník uváděl ve své odborné přednášce různé příklady z praxe. Laskavý čtenář či laskavá čtenářka by se nasmál(a), pokud bych měla ve svém článku všechny příklady z praxe, které jsem od táty kdy slyšela, uvádět. Uvedu jen příklad, ve kterém shora uvedený odborník-lektor vysvětluje co se rozumí pod termínem "kultura hašení" požáru. Tady tenhle jeho příklad z praxe je: Manželé či rodina, žijící snad někde na frýdecko-místecku, tohle si táta už přesně nepamatuje, měli samostatně v zahradě stojící podsklepený rodinný domek. A patrně v ročním období, kdy už bylo chladno, si místnosti v rodinném domku vymalovali. Aby jim vymalování místností pěkně vysychalo, tak si zatopili ve vymalovaných místnostech v kamnech. Na půdě rodinného domku měli uskladněné seno, které v důsledku závady komína počalo na půdě hořet. Přivolaní dobrovolní hasiči nasadili hned několik proudů vody, nasadili tedy několik požárních hadic a vesele vodou hořící seno na půdě hasili. Když přestali hasit, nekontrolovatelně stříkat vodu na půdu, uvedl odborník-lektor, tak měli vlastníci rodinného domku rodinný domek nejen celý promáčený, ale ve sklepě měli dokonce po kolena vody. Vznikla takhle zbytečná škoda na majetku velkého rozsahu, protože stačilo, aby si jeden z dobrovolných hasičů nasadil dýchací přístroj, který dobrovolní hasiči sebou měli, vystoupil po žebříku na půdu rodinného domku a vidlemi hořící seno nabral a dvířky nebo okénkem, či co na půdě bylo, hořící seno vyhodil. Vzniklý požár sena na půdě rodinného domku by takhle mohli uhasit téměř bez potřeby vody. A tomuhle se říká "kultura hašení" požáru. "Teď nevím, jestli nemuseli nakonec vlastníci rodinný domek dokonce zbořit," řekl mi táta "ale myslím, že tohle není právě tenhle případ, že se mi už tady pletou, vzhledem k již velikému časovému odstupu, dva různé požáry dvou různých rodinných domků, že se mi míchají dva požáry do sebe. Ale i tak!" řekl mi táta "nebyli tohle, Šárko, korunovaní volové?" položil mi táta tuhle otázku. Tak nevím, kultuře hašení požáru téměř nerozumím, ale když tohle celé vezmu přece jen tak trochu svým selským rozumem, tak vám řeknu, že tohle je hrůza! ...
... A přitom stačilo jenom málo! Vzít na tyhle dobrovolné hasiče vidle a odehnat je od hořícího rodinného domku někam pryč. Například poslat je do ...
... Vidím, že si rozumíme. Já bych je tam poslala a můj táta by je tam poslal taky ...
... Ale pojďme na Valašsku k veselejším věcem - začátek ...
... V prodejně hudebního vydavatelství Supraphon Praha ve Vsetíně, byla kdysi vedoucí známá zpěvačka lidových písniček paní Jarmila Šuláková, která je i dnes, přes svůj věk, velice vitální a stále koncertuje ...
... "To si vždycky ráno dám doma panáka slivovice, vezmu si vepřové řízky, které si den předem, před cestou doma nasmažím a jedeme s Fleretem koncertovat," říká ...

... Hudební skupina ...
... Fleret ...
... Ale pojďme na Valašsku k veselejším věcem - konec ...

... Jiné nebezpečí ...
... Lidi vezmou na nepřizpůsobivé lidi vidle. Tak to dopadne ...
... Pozor ...
... Na jednoduchá řešení ...
... Nejen tady ...
... Ale i jinde ...
... Můj táta by tohle nepodceňoval! ...
... Můj táta má patrně trochu strach, aby se nestal velkopopovický kozel "lyžařem", myslím si. "I tohle by se mohlo, Šárko, snadno stát," řekl mi "takovéhle věci mohou jít potom náramně rychle!" postrašil mě ještě ...
... Konec ...
TOPlist



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010