Diamantový prsten

10. října 2011 v 16:53 | Tonča J. |  10/2011
... V době, kdy byl inženýr Zdeněk Šmahel ještě posluchačem Vysokého učení technického v Praze a bydlel na studentských kolejích zašel mnohokrát do kavárny U Nováků, ve Vodičkově ulici, nahoru do prvního poschodí, do herny. A nyní když byl na služební cestě v Praze a procházel se po městě vzpomněl si na tahle svá dávná studenská léta ...
... Před chvíli měl telefonický hovor. Volal mu jeho bratranec Honza, pražský taxikář, že měl nečekané rito do Brna, ale už se z Brna vrací, že jejich schůzka platí. "Honzo, jsem právě v Opatovické ulici, počkám na tebe v Café Jericho," řekl mu do telefonu Zdeněk, protože mu bylo už zima ...
... "Dobře, Zdeňku, budu se snažit, abych tam byl co nejdřív," souhlasil Zdeňkův bratranec Honza. K tomuhle musím ale přece jen doplnit, že i když je Honza jen o dva roky starší než Zdeněk, tak skutečnými bratranci oba kluci nejsou. Honza a jeho o dva roky starší bratr Jirka jsou ve skutečnosti bratranci Zdeňkova otce, ale protože mezi nimi není příliš veliký věkový rozdíl a znají se od dětství, tak tohle berou takhle. Zdeňkova brněnská babička je Honzova a Jirkova teta, protože Zdeňkova babička a jejich matka jsou sestry. Pokud by snad tohle nebylo někomu ještě dostatečně jasné, tak tedy ještě jednou a trochu jinak: Zdeňkova brněnská prababička je matkou obou sester, Zdeňkovi brněnské babičky a matky obou kluků, Honzy a Jirky, tedy Zdeňkova brněnská prababička je Honzova a Jirkova babička ...
... Zdeněk vešel dovnitř, posadil se u baru a objednal si ...
... Netrvalo dlouho a Zdeňka oslovil mladík, který hledal plonkového hráče. "Rád si s tebou šachy zahraju," řekl Zdeněk tomuhle klukovi na jeho nabídku, kterou uvítal "alespoň mi čekání na Honzu uteče," myslel si ...
... Oba kluci zasedli k šachovnici a skutečně obdivuhodným tempem dokázal Zdeněk prohrát tři šachové partie za sebou. Jeho partnerem byl kluk přibližně stejného stáří a během šachové hry se trochu skamarádili. Když černý král naposledy opustil své rozprášené vojsko, opustili hráči šachový stolek a přesedli si k vedlejšímu stolu. Ještě chvilku se u piva bavili o dámských gambitech a Aljechinových obranách, potom se Zbyněk rozpovídal více o sobě. Zdeněk se od Zbyňka dozvěděl, že je z jižní Moravy a pracuje u stavební firmy na území celé České republiky, která provádí revitalizace bytových domů: zateplování, fasády, výměnu oken a tak dále a tak podobně, že je krátce ženatý, doma má nejen mladou ženu, ale i tříměsíčního synka Pavlíka. Otcovské starosti Zdeněk Zbyňkovi nezáviděl, protože věděl jak tohle chodí. Rovněž měl malého synka. A navíc, jak se od svého nového kamaráda Zdeněk dozvěděl, žijí mladí manželé v dvoupokojovém bytě, splácejí hypotéku a tak dále a tak podobně, tohle jistě rovněž znáte. A Zbyněk je od deseti let sirotkem a jeho tchán a tchyně mladé rodině nijak finančně vypomoci nemohou, protože se mají sami co ohánět. Mají ještě doma dcerku a synka. Zbyněk měl dvanáctiletou švagrovou Květoslavu a devítiletého švagra Aloise, jak se Zdeněk od něho dozvěděl. "Už dlouho se zabývám myšlenkou, že bych jej prodal," řekl Zbyněk Zdeňkovi, když mu diamantový prsten ukazoval. "Ale to víš, Zdeňku, tohle je jediný můj majetek po rodičích, který mi zbyl. Tenhle maminčin krásný diamantový prsten." Zdeňkovi tohle bylo zcela jasné, Zbyněk se s diamantovým prstenem po mamince rozloučit nemohl. Z pochopitelných citových důvodů nemohl diamantový prsten jen tak prodat, pořád se k něčemu takovémuhle nemohl odhodlat. Zdeněk si diamantový prsten prohlížel a ani si nevšiml, že se u jejich stolu objevil Honza. Přivítali se a Honza Zdeňkovi povídá: "Ukaž, Zdeňku, co to máš?" a aniž by se Zdeňka dovolil, sebral mu diamantový prsten a prohlížel si jej ze všech stran. "Honzo tenhle prsten není můj," řekl mu Zdeněk a podíval se na Zbyňka omluvně, cítil se patrně trochu trapně. "Tady kamarád," představil Zdeněk Zbyňka Honzovi "tohle je jeho prsten." A vylíčil stručně Honzovi co se od Zbyňka dozvěděl. Honza podal Zbyňkovi ruku a představil se: "Já jsem Honza, Zdeňkův pražský bratranec a vrátil mu jeho diamantový prsten. "Jestli máš skutečně zájem," nabídl Honza Zbyňkovi "vím o někom, kdo tyhle věcičky sbírá a je vždycky ochoten velmi dobře zaplatit ...
... Zdeněk se zpočátku domníval, že ke Zbyňkovu náhlému rozhodnutí přispělo patrně těch několik vypitých půllitrů, že těch několik půllitrových Bernardů dopomohlo ke Zbyňkovu rozhodnutí, protože Zbyněk s Honzovou nabídkou překvapivě souhlasil, souhlasil s tím, že Honza mu tuhle obchodní transakci zprostředkuje. Hned na tohle Honza kývl na obsluhu, že by chtěl objednat tři panáky. "Honzo, ty tady nejsi vozem?" zeptal se Zdeněk překvapeně. "Zdeňku, přece nepojedu vozem, když bydlíme za rohem!" Zdeněk Honzův pohled ale zaregistroval. Bylo mu tohle divné, ale neřekl nic. Honzův pohled byl výmluvný a jakoby říkal: "Zdeňku mlč a na nic se nyní neptej!" Osluha přinesla tři objednané panáky a kluci je obrátili do sebe: "Ať žijeme!", přiťukli si. Honza vytáhl mobilní telefon a vyhledal kontakt na svého známého. Představil se, ale patrně byl v tomhle místě špatný signál či co já vím, co tohle bylo, protože inženýr Cvrček Honzovi v telefonu špatně rozuměl a Honza musel všechno několikrát opakovat. Nakonec se Honza na Zbyňka a Zdeňka výmluvně podíval a vyšel ven na Opatovickou ulici a oba kluci Honzu viděli oknem kavárny jak venku na Opatovické ulici telefonuje. Když se po chvíli vrátil řekl klukům: "Kupec nás za hodinu očekává." Čas letěl jako voda a když zaplatili a vyšli na ulici řekl Honza: "Pojedeme na Vinohrady taxíkem." Honza si sedl vedle řidiče a sdělil mu vinohradskou adresu. Zbyněk se Zdeňkem si sedli dozadu. Když dorazili do Václavovy ulice na Vinohradech řekl Honza Zdeňkovi: "Zdeňku, ty tady zůstaň, my jsme za chvíli se Zbyňkem zpátky. Zatímco Zdeněk seděl v taxíku a čekal, vystoupali Honza a Zbyněk do druhého patra starého vinohradského měšťanského domu a zaklepali na dveře, na kterých byla připevněna mosazná cedulka "Ing. Karel Cvrček" ...
... Inženýr Karel Cvrček otevřel až za hodnou chvíli, oblečen s županu, či spíše ve světle modrém froté koupacím plášti, tvář měl nabílenou mýdlovou pěnou a v ruce držel holicí štětku. "Promiňte," omlouval se na prahu "Ale nemůžu vás pozvat dál. Víte, mám návštěvu." ztišil hlas, významně přimhouřil oko a dodal: "Dámskou." Nicméně diamantový prsten ho zajímal, potěžkal ho na dlani a zmizel uvnitř bytu. Honza a Zbyněk chvilku čekali před zavřenými dveřmi. Patom Honza Zbyňkovi povídá: "Zbyňku, tohle vypadá na delší dobu, skočím dolů a propustím taxíkáře, ať ho nemusíme zbytečně platit. Raději tyhle ušetřené peníze propijeme." Honza seběhl dolů a Zbyněk čekal na chodbě na pana inženýra. Zdeněk viděl jak Honza vyšel z domu na ulici a čeká před domem. Zdeněk se musel smát "ten Honza," říkal si "vždycky, už jako malej kluk, byl mazanej jako liška!" Samozřejmě, taxikář, Honzův kolega a kamarád Roman mu už řekl o co jde. "Honza dnes v Brně navštívil vaši babičku," řekl taxikář Zdeňkovi "od pátku má nová plastová okna a teď ji čeká už jen vymalování bytu. Nemohla diamantový prstýnek po své matce najít," dozvěděl se Zdeněk od taxikáře Romana. "A Honza se nyní, mimo taxikaření, zabývá i starožitnostmi. Samozřejmě, Zdeňku, Honza hned tenhle diamantový prsten v kavárně Jericho poznal, jen jej ve vašich rukách uviděl." Ale to už z vedlejšího domu, v hnědé kožené bundě podšité bílým beránkem, vybíhal Zdeňkův druhý bratranec Jirka, od pěny na holení ještě celý obličej, který si levou rukou nyní otíral jakousi světlemodrou textilií a v pravé ruce mával namydlenou holící štětkou ...
... A když oba kluci, Honza a Jirka, nasedli do taxíku, Roman se odpíchl od chodníku a netrvalo dlouho a koncová světla vozu taxislužby zmizela za rohem ...
... Zatímco se Zdeněk ve voze ještě vítal se svým bratrancem Jirkou, dlouho se oba kluci neviděli, tak Honza telefonoval do pivnice U Zlatého tygra ...
... "Ano, máme u vás rezervovaný stůl, zdrželi jsme se deset minut. Ano, naše rezervace stále platí, za chvíli jsme tam." ...
... Netrvalo dlouho a přijeli do Husovy ulice ...
... Do plzeňské pivnice ...
... U Zlatého tygra ...
... Ještě téhož dne se Zdeňkova brněnská babička a Honzova a Jirkova brněnská teta tohle dozvěděla: "Už tvůj ztracený diamantový prsten máme a Zdeněk ti jej v pondělí do Brna přiveze!" ...
... "Tak Zdeněk je s vámi v Praze?" byla Zdeňkova brněnská babička mile a příjemně překvapena, když slyšela v telefonu hlas svého synovce Honzy, že zase vnuka Zdeňka po delší době spatří ...
... Kdo byl Zbyněk nevím. Řeknu vám jen co vím: Když jsem potkala krátce na tohle, na náměstí Míru, paní, která v domě bydlí a Honzu a Jirku zná od dětství, protože kdysi oba kluci v tomhle domě s rodiči bydleli rovněž, samozřejmě, ještě jako malí kluci, tak mi řekla asi tohle: "Jdu ve čtvrtek Toničko nahoru s nákupem a v druhém patře stojí jakýsi mladý člověk: "Na koho čekáte mladej?" ptám se ho přátelsky. "Mladý muž mě slušně pozdravil a dozvěděla jsem se od něho, že tam čeká na jakéhosi inženýra Cvrčka. Podivila jsem se tomuhle a říkám mu, že nikdo takovéhohle jména v domě nebydlí, když tu mi ten kluk ukázal cedulku na dveřích. Dala jsem se do velikého smíchu. To si z vás někdo udělal legraci, říkám mu. Tohle jsou jen spojovačky do vedlejšího domu. Tohle žádný byt není!" ...
... Ano, ten kluk vzal za kliku, otevřel tyhle dveře a uviděl jen dlouhou úzkou dlaždičkovou podlahu a na konci chodby okno, které matně osvětlovalo litinové zábradlí druhého schodiště v sousedním domě. A právě v tomhle okamžiku, jak tohle tomuhle klukovi všechno došlo, zanadával a zaklel spontánně ...
... "Byl určitě z Ostravy, ne z jižní Moravy," řekla mi paní ...
... Když Zdeněk babičce ztracený diamantový prsten do Brna přivezl byla babička ráda, že se její diamantový prsten našel. "A proč jste si v domě nechali vyměnit okna nyní, až v zimě?" zeptal se Zdeněk babičky udiveně. "Zdeňku, výměna oken měla být ukončena do konce září nejpozději, ale víš jak tohle chodí. A výměna oken bude ještě i podstatně dražší, než se původně počítalo," dozvěděl se Zdeněk od babičky. Což o tohle, plastová okna byla velice pěkná. Zdeněk hned zkusil otevřít ventilačku v kuchyni, ale okenní klička mu zůstala v ruce. "Nech si, babičko, tyhle závady zavčas odstranit, dříve než firma právně zanikne," doporučil Zdeněk babičce. O převodu právních závazků zaniklé firmy de iure a o pasivní legitimaci se Zdeněk babičce raději nezmínil vůbec. Zdeňkova babička by patrně tomuhle stejně nerozuměla. Zdeňkova babička totiž byla ještě ze "staré školy" a věřila ještě i v jiné hodnoty. "Přece nebudu tímhle babičku strašit," řekl si Zdeněk a neřekl ji nic. Pasivní legitimace může být náramně dobrá věc: "Tímhle způsobem se ztratily celé továrny," řekl Zdeňkovi kdysi jeden, ještě mladý, podle Zdeňkova názoru ještě ne docela dost zkušený soudce, vzhledem ke skutečnosti, že na Zdeňkův dotaz: "Kdo tedy je, podle vašeho názoru, v projednávané právní věci pasivně legitimní, pane předsedo?" se tohle Zdeněk, ani po čtyřech letech soudního projednávání restitučního nároku, od tohohle soudce nedozvěděl ...
... Když byl po týdenní služební cestě Zdeněk na zpáteční cestě domů, povzdychl si s úsměvem na palubě letadla: "V téhle České republice se člověk nenudí. Pořád se tam cosi děje, mnoho se tam změnilo k lepšímu. I U Zlatého tygra je to pořád pěkné, ale žít bych tam už asi nemohl." ...
... Plzeňská pivnice ...
... U Zlatého tygra ...
... Café Jericho ...
... www.nakafco.cz ...
... V Opatovické ulici ...
... Café Jericho ...
... Je příjemná kavárna ...
... Nedaleko ...
... Pivovaru U Fleků ...
... V Křemencové ulici ...
... Pozor! ...
... Pro posluchače bez omezení věkové hranice ...

... Konec ...
TOPlist


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010