Tento blog pravděpodobně porušuje Podmínky.

Barevný svět aneb "homo, buzo, sexo, prco"!

7. října 2011 v 18:05 | Šárka |  10/2011
... Impuls k napsání tohohle článku mi dal článek zveřejněný na internetu 3. října 2011 "Stát pracuje pro bílé. Romové mají strach chodit do škol", ve kterém se bývalý ministr pro lidská práva a menšiny Michal Kocáb, ve stínu rasových sporů na Šluknovsku, zastává Romů ...
... A citát mého táty: "Nezajímá mě barva pleti člověka, zajímá mě jen jeho charakter." A k tomuhle vám ještě řeknu, že se nedávno nechal táta slyšet, že rudé bělochy, černé bělochy a hnědé bělochy vyloženě nesnáší. Můj táta říká, že měl patrně v životě veliké štěstí, že s Romy nikdy nežil (například v jednom domě, na pracovišti a tak dále a tak podobně, takhle tohle můj táta myslí), a že do svých třiceti let má s Romy jen dvě životní zkušenosti, o kterých se dnes zmíním. První životní zkušenost je "špatná" a je z kina v Krupce-Bohosudově, bylo mu tehdy jedenáct let a druhá životní zkušenost je "dobrá" a je z brněnské vazební věznice, ve které táta strávil šedesát tři dní, bylo mu tehdy dvacet devět let ...
... První tátova životní zkušenost s Romy ...
... Začátek ...
... Jednou mi táta vyprávěl, že ještě když jako kluk jezdil na prázdniny do Bohosudova, že tam bylo vždycky krásně ...
... V létě chodili například na koupaliště, na maliny a na houby do lesa, jezdili na výlety, stanovali kdesi u Hřenska nebo si hráli na zahradě, které byly v Bohosudově dvě, zkrátka a dobře prožívali různá klukovská "dobrodružství" a tak dále a tak podobně ...
... Jezdívali i sedačkovou lanovkou na Komáří vížku. Ze sedačkové lanovky je krásný výhled na České středohoří, které máte před sebou jako na dlani ...
... "A zimní prázdniny byly stejně krásné jako letní prázdniny," řekl mi táta ...
... Věnovali se zimním sportům ...
... A táta se v Bohosudově učil i lyžovat ...
... Jen jednou se prý stalo, že o zimních prázdninách bylo teplo-obleva a nedalo se lyžovat. Táta, bylo mu tehdy, jak jsem již shora uvedla, jedenáct let a jeho o čtyři roky mladší bratr-strýček Petr, vzali lyže a vyjeli sedačkovou lanovkou na Komáří vížku, kde bylo sněhu plno. Z Komáří vížky se nevraceli dolů sedačkovou lanovkou, ale sjížděli, z tohohle osm set sedm metrů nad mořem položeného kopce, na lyžích. Táta tehdy ještě moc lyžovat neuměl, a tak se samozřejmě různým "držkopádům" nevyhnul. A když už byli téměř dole a sjížděli tam kdesi po lukách, bylo na lukách mnoho míst, kde v důsledku tepla-oblevy, nebyl už sníh. "Bylo tam jen bláto," řekl mi táta. A protože táta, jak jsem již shora uvedla, tehdy ještě moc lyžovat neuměl, tak se těmhle blátivým místům nejen včas nevyhnul, ale dokonce nestačil ani včas na lyžích zastavit. A jak mi táta řekl: "Z tohohle mokrého sněhu jsem vjel přímo do blátivého místa a samozřejmě opět se dostavil držkopád!" Když táta přišel domů byl nejen celý promočený od mokrého sněhu, ale byl od bláta znečištěný tak, že měl bláto i za ušima a vypadal prý jako "čuně". Ale i když bylo tátovi teprve jedenáct let a strýček Petr byl o čtyři roky ještě mladší, byli kluci poměrně dost samostatní. Například, když jeli na Komáří vížku sedačkou lanovkou, dostali mimo peněz na jízdenku na sedačkovou lanovku i malé kapesné, aby si mohli nahoře na Komáří vížce zajít do restaurace na občerstvení. "Vařili tam výborné přesnídavkové polévky," řekl mi táta k tomuhle. Zkrátka a dobře, kluci si uměli v restauraci poručit to, co chtěli ...
... A jednou se stalo, že šli do místního kina na jakési odpolední filmové představení a seděli v první řadě, nedaleko filmového plátna. Po levé straně táty seděl strýček Petr a vedle strýčka Petra asi tak deset romských dětí. A jeden tenhle romský paňár, který seděl vedle strýčka Petra začal při filmovém představení, ještě se svým kámošem, cpát strýčkovi do pusy jakýsi chleba namazaný jakýmsi sádlem, podle strýčkova sdělení sádlem nevalné chutí: "Jestli tohle nesežereš, tak ti dáme do držky," bylo strýčkovi Petrovi řečeno romskými paňáry. Táta situaci vyhodnotil tak, že vzhledem k jejich přesile (když si v kině přesedli, vyměnili si místa tak, že táta seděl vedle romského paňára) řekl táta strýčkovi Petrovi: "Jak film skončí mizíme," což se jim podařilo, protože je romští paňáři po skončení filmového představení ještě venku hledali, ale už je venku nenašli ...
... Tohle je tátova první životní zkušenost s Romy ...
... Konec ...
... Druhá tátova životní zkušenost s Romy ...
... Začátek ...
... Když tátu bachař do cely vazební věznice přivedl, bylo v cele pět vězňů, všude byly samé korále a tak podobně. Zkrátka a dobře, všechno co je k výrobě jablonecké bižuterie potřeba, včetně nůžek a dalších ostrých předmětů, které by obviněný ve vazbě neměl mít vůbec k dispozici. Když se v cele, zalité zimním sluncem, táta trošku rozkoukal, tak zjistil, že je z vězňů nejstarší a jablonecká bižuterie, kterou tátovi spoluvězni vyrábějí je určena pro černošky v Africe. Tohle říkám mimo jiné i z důvodu, že tohle bylo poprvé od jeho zadržení příslušníky Obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti ve Vyškově, před téměř dvěma dny, kdy se táta poprvé zasmál. Cituji tátu, co mi k tomuhle řekl: "Když jsem, Šárko, viděl tyhle téměř dohola ostříhané kluky jak tam ve vězeňské cele navlíkají korále a vyrábějí jabloneckou bižuterii (všude byly bedny s materiálem a bedny s hotovými výrobky) a dozvěděl jsem se od velitele cely, což byl kluk o rok mladší, ale už zkušený vězeň-recidivista, že pracují na termínované zakázce určené do Afriky tak mě to tak rozesmálo ...". Ano, tohle bylo poprvé od tátova zadržení, jak jsem již shora uvedla, kdy se táta poprvé od svého zadržení, před téměr dvěma dny, zasmál. Nesmál se však dlouho. Bachař na chodbě, který smích slyšel, začal mlátit do dveří, což prý byl příšerný zvuk, jako když mlátíte železem do železa, ale tátovi tohle připadlo ještě horší a myslel si, že mu v první chvíli praskne ušní bubínek, než tomuhle mlácení bachaře do dveří cely později přece jen trošku přivykl. "Tohle bylo o nervy," řekl mi táta. A k tomuhle mlácení do dveří cely ještě bachař řval cosi na chodbě, takže se táta musel ztišit a nemohl se smát už tak hlasitě. "Ale nejvíce mě, Šárko, překvapila reakce mých spoluvězňů na bachařovo mlácení do dveří cely a jeho řvaní na chodbě," sdělil mi táta "nic podobného bych si nikdy osobně nedovolil," dozvěděla jsem se od něho ještě. Oni všichni tátovi spoluvězni celou situaci komentovali slovy, která se nedají ani dnes uvést veřejně. Laskavý čtenář či laskavá čtenářka si nemusí klást žádné meze ve své fantazii. V průběhu tátova věznění tam, na adresu bachařů na chodbě, padla snad všechna vyloženě nejsprostější slova, která laskavý čtenář či laskavá čtenářka patrně zná, i když je nikdy nepoužívá. Nejslušnější nadávka určená bachařovi na chodbě byla: "Polib si prdel, ty kreténe!" Téhle urážky se dopustil ještě poměrně mladý a nezkušený osmnáctiletý mládenec. A takhle tohle bylo pořád. Několikrát za den, po celou dobu tátova věznění. To znamená šedesát dva dní v téhle cele. "Kdo tomuhle nevěří, tak ať se někde informuje." řekl mi táta k tomuhle "nejlépe by možná udělal, kdyby se informoval přímo u bachařů," dozvěděla jsem se ještě "jaké nadávky ve vazební věznici na jejich hlavy od vězňů padaly!" doplnil ještě táta tohleto. Jen jednou prý se stalo, že takhle urážený bachař tyhle urážky už nevydržel, ozvalo se rachocení otvíraných dveří vězeňské cely, vzápětí se dveře otevřely a bachař se objevil ve dveřích, vzteky bez sebe, a když chtěl něco říct, ale ještě než se k něčemu vůbec zmohl, než otevřel ústa, tak velitel cely vyskočit ze stoličky, na které seděl, postavil se do pozoru a s úsměvem ve tváři mu podal hlášení: "Pane veliteli, velitel cely číslo to a to, (uvedl číslo cely) ten a ten (představil se bachařovi, aby bachař věděl kdo mu podává hlášení)" a uvedl počet osob v cele (samozřejmě, že bachař všechno věděl, v tomhle hlášení nebyla pro bachaře jediná cenná informace, pokud by snad bachař chtěl nějakou cennou informaci vůbec získat). Můj táta tomuhle, téhle šaškárně, říká štábní kultura. Ale zpět k věci: Bachař, který vyslechl hlášení velitele cely (o aktuální situaci na cele) zařval: "Kdo tohle řekl!" Samozřejmě nikdo se k tomuhle nepřihlásil. "Všichni spoluvězni se jen usmívali a mysleli si v duchu: "Vlez nám na záda!" Samozřejmě tohle si myslet mohli, podle mého názoru. "Šárko, tohle si pravděpodovně nikdo z mých spoluvězňů nemyslel," řekl mi táta "tohle bylo daleko horší," dozvěděla jsem se od něho. A protože bachař nic nezjistil, tak uvedl snad jen poznámku: "Ještě jednou! A zahrozil čímsi ...!" a zavřel dveře cely z venku chodby. Samozřejmě, všechno se opět opakovalo. "Nadávky nejhrubšího zrna padaly pořád. Po celou dobu co jsem tam byl, celých šedesát dva dní," řekl mi táta "ale jen jednou tohle bachař nevydržel, otevřel dveře a vlítl na celu." ...
... Poté, co byl táta, v průběhu vazby nepravomocně soudem prvního stupně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, se zařazením do první nápravně-výchovné skupiny, byl i nadále držen ve vazbě, neboť i nadále prý trvaly důvody takzvané koluzní vazby, byla prý i nadále obava, že by táta prý mohle mařit výsledky vyšetřování, ovlivňovat prý svědky či dokonce prý uprchout, aby se nepravomocně uloženému trestu prý vyhnul, mohl by se prý někde skrývat či co já vím, co všechno tohle obnáší a co všechno by táta mohl ještě dělat. To bych se musela zeptat ještě táty, ale proč bych tohle dělala? Kdo chce tohle vědět, tak si tohle může sám zjistit. Šedesátý třetí den se s rachotem otevřely dveře cely: "Sbalte si všechny věci!" řekl tátovi bachař. Táta nevěděl, že ho propouštějí. Tohle se dozvěděl až úplně nakonec. Bachař mu řekl a úplně až na závěr: "Propouští vás Krajský soud!" A protože se táta mohl holit na cele jen jednou týdně tupou žiletkou, ve studené vodě a ve velice krátké době, kterou měli k holení vězňové vymezenu (někdo si stačil například oholit jen polovinu obličeje, jenom jednu tvář, a musel zase týden čekat, než mu holicí strojek s tupou žiletkou bachaři znovu zapůjčí). A nyní, patrně jak měl táta první možnost oholit se ostrou žiletkou v teplé vodě, tak se trošku řízl ve tváři. A ten bachař, který s tátou propouštěcí formality vyřizoval, se na tátu podíval a povídá: "Takhle vás nemůžeme nikam pustit, ještě by si mohl někdo kdo ví co pomyslet, že se vám u nás něco stalo!" Bachař zavedl tátu na ošetřovnu, tam mu jeho říznutí žiletkou potřeli jakousi desinfekcí a nalepili mu na ně kousek náplasti a asi za dva měsíce přišlo tátovi za tohle lékařské ošetření vyúčtování. Táta měl dopis s tímhle vyúčtováním na poště a musel si pro něj na poštu jít. Na dopisní obálce, v levém rohu nahoře, bylo veliké černé razítko VĚZNICE BRNO, poštovní schránka ... Zaměstnankyně pošty za poštovní přepážkou patrně koukala a mohla si například myslet: "Tohle bude patrně pěkný dacan!" Samozřejmě, těchto dopisů přicházelo ještě více. V jednom takovémhle dopise s razítkem na dopisní obálce VĚZNICE BRNO, poštovní schránka ... byl přípis, že táta prý neodevzal při propouštění ručník a za tuhle ztrátu, jak bylo uvedeno v tomhle přípise, musel táta zaplatit šest korun a čtyřicet haléřů. Za shora uvedené lékařské ošetření musel táta zaplatit sto korun. Kdo nevěří může se podívat do rehabilitačního spisu. Všechny tyhle písemnosti si vyžádalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky, kam je táta v roce 1994 poslal. Samozřejmě bylo tohohle ještě daleko více. "Šárko," řekl mi táta "tohle celé by bylo na knížku." Zkrátka a dobře, je docela dost dobře možné, že se tátovi už nechtělo o tomhle všem dále nikomu vypravovat, patrně proto se takhle vyjádřil, že by se tohle všechno dalo napsat a vydat i knižně. K tomuhle jen dodám, že ani na bachaře, který ho propouštěl, se táta nijak nezlobil. Táta totiž správně pochopil proč mu bachař, který ho přijímal, cibuli nechal. Ale přece jen vám musím říci ještě tohle: Když byl táta zadržen 28. ledna byl sníh a mráz a když byl táta propuštěn z vazební věznice 1. dubna bylo tehdy už veliké teplo a táta si připadl hrozně, protože měl zimní boty, zimní kalhoty, zimní bundu, která bylo roztrhaná od policisty, který tátu napadl a byly na ní fleky od krve a tak dále a tak podobně. Když tátu ostříhali 30. ledna téměř dohola, říkal si táta ve vazební věznici: "Pokud by mě nyní propustili, nemohl bych ani takhle nikam jít!" A v tomhle měl táta smůlu, protože 31. března, jeden den před jeho propuštěním z vazební věznice, když mu vlasy přece jen už narostly, ostříhali tátu znovu a opět téměř dohola. A jak jsem již shora uvedla, bylo již 1. dubna a veliké teplo a tátovi nezbylo nic jiného než aby si i zimní čepici na hlavu nasadil a takhle přijel domů ...
... Ani ne hodinu a půl před tím, než byl táta ve Vyškově 28. ledna, krátce před půl čtvrtou odpoledne zadržen, tak koupil na Zelném trhu v Brně asi tři kilogramy malé pěkné cibule, protože doma cibule už nebyla. A bachař, který s tátou vyřizoval vstupní formality 30. ledna (29. ledna v podveřeních hodinách byl táta sice do vazební věznice dopraven, ale noc strávil v jakési ponuré, zatuchlé a páchnoucí cele, patrně i bez okna), tak tátovi tuhle cibuli nasypal do ložního povlaku od polštáře a když tátu na celu přivedl, tak si táta ložní povlak s cibulí a dalšími svými věcmi odložil do plechové skříňky ...
... Bylo tohle takhle: "Tu cibuli vám nechám," řekl bachař tátovi a nasypal mu jí do ložního povlaku od polštáře. "A k čemu mi cibule bude?" podivil se táta tomuhle. "Uvidíte!" řekl tátovi bachař. "Bachař měl pravdu," řekl mi táta ...
... "V poledne, když nám v ešusu otvorem ve dveřích cely podávali oběd," řekl mi táta "jedli jsme oběd polévkovou lžící a byl hovězí guláš s houskovým knedlíkem," dozvěděla jsem se od táty. Zkrátka a dobře, jak se táta o několik dní později dozvěděl, ve vazební věznici vařil uvězněný kuchař z interhotelu a vařil dobře. Jeho guláš s houskovým knedlíkem byl vynikající. Ale prý tomuhle guláši ještě něco chybělo, řekl mi táta: "Chtěl by trošku vylepšit cibulí," řekl táta při prvním obědě na cele a šel do kovové skříňky. Velitel cely, zkušený vězeň-recidivista, nevěřil vlastním očím, když cibuli viděl a ke všemu ještě takovéhle veliké množtví drobné malé cibule. Hned vzal nůžky a cibuli (přiděloval ji každému ze spoluvězňů jako šafránu) spoluvězňům do guláše nastříhal. "Ale tímhle tohle neskončilo, Šárko," řekl mi táta k tomuhle. Sotva prý oběd dojedli a ešusy otvorem ve dveřích cely vrátili, začal velitel cely morseovou abecedou na několika místech vyťukávat do zdi zprávu. Potom vysál vodu ze sifónu na záchodě a záchodovou odpadní trubku použil místo telefonu. Ono tohle bylo totiž tak, že tátovi spoluvězni byli zadrženi bez finanční hotovosti, neměli tedy ve vazební věznici žádné peníze na účtě a nemohli si tedy nic koupit, respektive nemohli si nic ve vazební věznici objednat (nebylo tohohle mnoho, co jste ve vazební věznici za peníze na svém účtě oficiálně dostali). A protože tátovi spoluvězni, všichni kuřáci, neměli již delší dobu co kouřit, tak netrvalo prý dlouho a věděla tohle snad celá dvě poschodí. Na stejné chodbě, ale v jiné cele byl uvězněn jakýsi Rom. Asi tak v tátových letech, který byl velice šikovný a uměl ledacos zařídit. Žádný problém, alespoň v tomhletom směru, pro něho snad neexistoval. A i ten se tohle těmihle informačními kanály dozvěděl: "Je tady kluk, který má cibuli!" ...
... A už večer, když chodbař-vězeň podával otvorem ve dveřích cely ešusy s večeří, tak nenápadně veliteli cely předal jakýsi balíček. Balíček byl v pořádku, jak se velitel cely při večeři přesvědčil a obsahoval jedno balení tabáku značky "Taras Bulba", cigaretové papírky značky "Vážka". Kolik těchto cigaretových balíčků bylo neví dnes už ani táta. A dále byly v balíčku tři krabičky zápalek, což si táta dodnes pamatuje. Když kluci po večeři ešusy otvorem ve dveřích cely vracely, tak nenápadně velitel cely předal chodbaři-vězni jakýsi balíček. Samozřejmě, když chodbař-vězeň doručil nenápadně tenhle balíček adresátovi-Romovi. Nevím samozřejmě přesně jak tohle tehdy bylo, ale být tohle tehdy takhle mohlo a patrně tohle tehdy takhle i bylo ...
... Když adresát balíčku-Rom přiděloval tátovu cibuli na cele svým spoluvězňům, patrně rovněž v malém množství, jako by cibule byla šafrán, tak všichni jeho spoluvězni tohle věděli: Tohle je cibule, koupená na Zelném trhu předevčírem odpoledne klukem, který ve Vyškově na nádraží zmlátil policajta. A protože byl táta jediný, který měl peníze na účtě, tak všem klukům nakupoval. Samozřejmě, nakupoval jen zcela nezbytné věci: zubní kartáčky, zubní pasty a další nezbytné věci osobní potřeby a na přání velitele cely předplatil i denní tisk, takže kluci na cele měli nejen co číst, ale měli přece jen i jakési informace. Pravda, mimo Rudého práva ve vazební věznici jiné noviny nebyly. "Ale vězni prý vykoučili i tyhle noviny, když jim někdy došly cigaretové papírky a neměly do čeho tabák ubalit," dozvěděla jsem se i tohle od táty, který se tohle dozvěděl od jednoho svého spoluvězně. "Tohleto se odehrálo ale v jiné československé věznici. V brněnské vazební věznici, alespoň v době mého pobytu a na naší vězeňské cele se Rudé právo nekouřilo," řekl mi táta k tomuhle ...
... Táta většinou nakupoval tabák shora uvedené značky, cigaretové papírky shora uvedené značky rovněž, zápalky a omezeně nakupoval cigarety bez filtru značky "Start", které se ale kouřili ve vězeňské cele omezeně, protože se za krabičku těchto cigaret daly ve vazební věznici pořídit potřebnější či přece jen důležitější věci. Tyhle cigarety značky "Start" byly tehdy ještě bez varování ministerstva zdravotnictví. "S cigaretami značky "Start" se muselo řádně hospodařit," dozvěděla jsem se ještě od táty, který byl v těchletěch věcech zcela nezkušený, nevěděl jak tohle všechno ve věznicích vůbec chodí. A tohle byl i důvod proč všechno nechával na velitelovi cely. Samozřejmě, velitele cely táta kontroloval. Tohle jinak ani nešlo. Jinak by se táta nemohl ani divit, kdyby velitel cely udělal z táty pitomce. Například za tátovu cibuli by si pořídit tabákové výrobky jen pro sebe či co já vím co ještě, co by se mu mohlo hodit, co by potřeboval. I tohle by se ve vazební věznici mohlo snadno stát a táta i s tímhle musel počítat! ...
... "Ona totiž cibule ve vězení má cenu zlata!" řekl mi táta ...
... Když nepočítám první noc, kterou táta strávil, v jakési ponuré, zatuchlé a páchnoucí cele, s jakýmsi hňupem, který tátovi řekl, hned co táta na celu přišel: "Už jsem tři dny neměl cigaretu a nebudu-li ji mít do rána, tak tě zabiju!" Táta tohohle hňupa nebral samozřejmě vážně, ale víte jak tohle chodí? Na zdravém spánku tohle nepřidá zcela určitě! Ale zpět k věci: V cele zalité sluncem strávil táta šedesát dva dní mezi korály jablonecké bižuterie. Domněnka spoluvězňů, že táta zmlátil na nádraží ve Vyškově policajta a dokonce v hodnosti poručíka, společně s tím, že táta měl nejen cibuli, ale měl u sebe i peníze, když byl zadržen a ve věznici je měl nyní na účtě a mohl s nimi částečně disponovat, mohl z nich čerpat, přinesla tátovi zcela jistě určité výhody či privilegia mezi spoluvězni. Například táta nemusel tak intenzivně pracovat (ve vazbě se nepracuje, ale v tomhle případě je tohle jinak, poznámka autorky), což některým spoluvězňům někdy vadilo, že táta údajně dost rychle korále nenavlíká a tak dále a tak podobně (tohle byla sice veliká oblbovačka, ale pořád tohle bylo lepší, než nedělat šedesát dva dní ve vazební cele vůbec nic, je pravda, že tohle bylo mizerně placemo, téměř vůbec a nikdo by tohle jinak nedělal, denní výdělek postačoval na denní náklady vazby) a upozorňovali na tohle velitele cely: "Koukej makat a nestarej se po čem ti nic není," řekl jim velitel cely na tohle "čí tabák kouříš toho píseň zpívej!" dodal ještě k tomuhle. Vím, říká se: "Čí chleba jíš toho píseň zpívej!" taky jsem se divila, když jsem tohle od táty slyšela. Ale je tomuhle takhle, takhle jak jsem tohle napsala. Největší a nejčastější připomínky měl již shora uvedený osmnáctiletý mládenec, který prý byl odněkud od Znojma či z jakési obce tohohle okresu. A o tomhletom osmnáctiletém mládenci vám ještě řeknu tohle: Kluci si vyprávěli různé veselé příběhy a tak dále a tak podobně, kolikrát, spíše pořád, tohle byla skutečně veliká legrace. A tenhle kluk vyprávěl jakýsi velice legrační příběh a ve svém příběhu použil označení "homo, buzo, sexo, prco", což byl termín, kterým označoval homosexuálně orientované jedince ...
... Táta, když tohle "homo, buzo, sexo, prco" slyšel, tak ho tohle rozesmálo tak, že pokud by opět bachař nezačal do dveří cely mlátit a řvát na chodbě, tak se táta smíchy patrně zadusil. A opět se všechno opakovalo. Jen tenhle ještě mladý a nezkušený osmnáctiletý mládenec byl ze všech "nejslušnější". Když všichni na adresu bachaře zařvali opět nějakou nadávku, tak tenhle kluk zařval nadávku "nejslušnější" ze všech zařvaných nadávek: "Vyliš si prdel, ty ...!" Skutečně, tohle se nedá psát ani na internetu. Tohle byste museli sami slyšet či být u tohohle osobně přítomni. Táta se snažil později všechno ze své hlavy vytěsnit a již se s nikým ze svých shora uvedených spoluvězňů neviděl. Jen s jedním klukem, tenhle kluk byl ve vazební věznici uvězněn nevinně a když se později na tohle přišlo a byl obžaloby zproštěn, tak přišel za tátou a poděkoval mu. Táta byl totiž jediný člověk, který mu tohle na cele ve vazební věznici věřil ...
... "No, vidíš!" řekl mu a šli spolu na pivo. Ale hlavně bych chtěla vzkázat tomu shora uvedenému Romovi, asi v letech mého táty, který dokázal všechno zařídit, že pokud by mu táta dal například londýnské telefonní číslo s tím, ať tam někdo večer zavolá a řekne to a ono. Ano, zařídil by tenhle Rom patrně i tohle a druhý den u snídaně, když by chodbař-vězeň podával snídani otvorem ve dveřích cely, dostal by táta lístek či by chodbař-vězeň tátovi jen ústně sdělil, samozřejmě tak, aby tohle bachař neviděl: "Mám zprávu z Londýna a všichni tě pozdravují." Samozřejmě, tohle je jen příklad, jeden z mnoha příkladů. Zpráva by mohla být i odjinud. On totiž můj táta nezmlátil přílušníka Veřejné bezpečnosti ve Vyškově na nádraží, což se samozřejmě od počátku vědělo, ale příslušník Veřejné bezpečnosti napadl mého tátu, ale tohle nebylo pouze na nádraží ...
... Tohle bylo v místě železniční vlečky, odhadem pět metrů od ulice Na Hraničkách. Na nádraží ve Vyškově jeho útok dále pokračoval. Později byl táta zcela rehabilitován. A vidíte, i tenhle Rom skočil na "špek" orgánům činným v trestním řízení, zejména okresní prokurátorky ve Vyškově JUDr. Františky Pilátové, "kované" soudružky své "rodné" strany a vyšetřovatele Městské prokuratury v Brně, který odvedl velice mizernou práci. Tenhle člověk patří, podle názoru mého táty, k lidem, kteří jdou cestou nejmenšího odporu, protože si byl tehdy tenhle vyšetřovatel velice dobře vědom, že jedná protiprávně a bylo mu tohle zcela šuma fuk, že bude táta tímhle jeho, znovu opakuji, tímhle jeho vědomě protiprávním jednáním, neprávem odsouzen. Jeho jméno vám, na doporučení mého prastrýce Jaroslava Urbánka a jeho matky Anny, rozené Mádrové, mé prababičky raději neřeknu. A potom věřte někomu! A jak můj táta říká a znovu cituji jeho slova ...
"Nezajímá mě barva pleti člověka, zajímá mě jen jeho charakter. A rudé bělochy, černé bělochy a hnědé bělohy vyloženě nesnáším!"...
... Komunismus ...
... Fašismus ...
... A nacismus ...
... Můj táta vyloženě nesnáší! ...

... Brněnská hantýrka (brněnské hantec) obohatila slovesem "tunelovat" i češtinu: "Ufachčit na někoho tunel" neznamená nic jiného než "Udělat na někoho podraz"...
... Tohle je tátova druhá životní zkušenost s Romy ...
... Konec ...
... V době, kdy byl táta v dvouleté podmínce a pracoval na šachtě stala se podivná věc: "Pavle, máš tady návštěvu. Čeká na tebe nějaký pán," informoval tátu na chodbě jeho nadřízený, štajgr pan Lutera, když táta vyfáral a šel už do kantýny, aby spláchl prach a výfukové zplodiny z důlní lokomotivy. Muže, který přijel osobním vozem s brněnskou státní poznávací značkou, a který se tátovi představil jako doktor Fišer, táta neznal. Táta si z počátku myslel, že muž za ním přijel ve věci výměny státního bytu v Brně-Černých Polích na Merhautově ulici. "Tohle mohla být provokace," řekl mi k tomuhle táta "měl jsem strach, protože jsem nevěděl kdo tohle je a co tohle má vůbec znamenat!" dozvěděla jsem se od něho ...
... Bylo tohle ale zcela jinak. Táta strach mít nemusel, nemusel se ničeho obávat. Muž, povoláním právník, který za tátou tehdy přijel v zastoupení svého mandanta, přivezl tátovi jen dobré zprávy ...
... "Moje první vzpomínka na matku je z Bohosudova: Jdeme na nádraží v Bohosudově, tohle je někdy uprostřed zimy, a vezeme za sebou sáně," řekl muži, který za ním přijel. "Tohle je v únoru a tvému tátovi byly čtyři roky," řekla mi babička. "A který československý hraniční přechod doktor Fischer (takhle se jeho jméno psalo) použil?" zeptala jsem se babičky. "Tak tohle, Šárko, nevím!" odpověděla mi babička ...
... Cikáni do roku 1971 takhle označované etnikum a od roku 1971 pak Romové = označení etnika, jehož kořeny sahají do středověké Indie. Nejvíce příslušníků tohohle etnika žije v Evropě. Romským jazykem, který je rozdělen na několik dialektů, hovoří pouze kolem dvou milionů Romů, protože mnoho Romů považuje za svůj mateřský jazyk jazyk země, ve které žijí nebo mluví jazykovými smíšeninami, to znamení kombinací jazyka země ve které žijí a romského jazyka. Na svém světovém sjezdu v roce 1971 se Romové v Londýně usnesli, že označením příslušníků romského národa je etnonymum Rom(ové) a od té doby se datuje i jejich požadavek, aby tento fakt byl majoritou respektován ...
... Více informací ...
... rom = muž, manžel ...
... romňi = žena, manželka ...
... roma = lidé ...
... etnikum = kmen nebo národ ...
... dialekt = nářečí ...
... etnonymum = jméno nebo název národa ...
... majorita = většina, zejména při hlasování ...
... Konec ...
TOPlist



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010