"V zemi kde znamená zítra již včera," alespoň mi tohle takhle někdy připadne - dokončení

5. září 2011 v 12:22 | Jaroslav |  09/2011
... Proč tenhle článek (dnes už poslední, třetí část) vlastně píšu? ...
... Důvod uvedu na konci článku ...
... Užívalo se padělaných protokolů, zfalšovaných magnetofonových nahrávek a trikových fotografií. Šířena byla "varování před agenty Státní bezpečnosti," jež měla podněcovat atmosféru všeobecné nedůvěry a vzájemného obviňování, podezřívání a strachu, dokládaná "zaručenými" zprávami o stycích se Státní bezpečností nebo o zbabělém chování u výslechů. Pak následovaly výhrůžné dopisy "zrádcům". Adresátům, žijícím v Československu, přicházely z domova i ze zahraničí padělané dopisy, například od skupiny Listy anebo Amnesty International, podněcující ke kolportáži exilových časopisů anebo k opatřování zpráv nebo finančních prostředků ...
... Mezinárodní rozsah měla akce s použitím padělaných dopisů Alexandra Isajeviče Solženicyna (tehdy ještě žijícího ve Svazu sovětských socialistických republik) Vasiliovi Orechovovi, řediteli Ruské národní asociace v Bruselu, exilové instituce, zabývající se dějinami carské armády ...
... V roce 1972 přicházely do Bruselu dotazy Alexdrandra Isajeviče Solženicyna, vztahující se k dějinám První světové války ...
.. Pak následoval předstíraně podnět Alexandra Isajeviče Solženicyna, aby Vasilij Orechov, ředitel Ruské národní asociace v Bruselu, přijel do Prahy anebo do Prahy poslal svého zástupce. Dopisy byly odesílány z Prahy se zpáteční adresou spisovatele Josefa Nesvadby, později měl být odesílatelem dopisů jakýsi Otakar Horký z Revoluční třídy číslo 1 v Praze ...
... Což byla adresa Československých aerolinií ...
... Tohle však nebyla žádná "novinka". Telefonní čísla patřila ve skutečnosti velvyslanectví Svazu sovětských socialistických republik v Československé socialistické republicev a Státní bezpečnosti v Praze ...
... Ano, takhle se tohle dělalo "včera", takhle se tohle dělá "dnes" a takhle se tohle bude dělat i "zítra", pokud bude chtít někdo někomu něco takhle "dokázat"! ...
... Alexandr Isajevič Solženicyn ...
(11.12.1918 Kislovodsk - 3.8.2008 Moskva)
... Ruský spisovatel, publicista a sovětský disident ...
... Rusko ...
... Kislovodsk, který se nachází přibližně čtyři sta padesát kilometrů jihovýchodně od Rostova na Donu, je počtem sanatorií největším lázeňským městem Ruska ...
... Po ukončení střední školy studoval na fakultě matematicko-fyzikální a na fakultě filozofické univerzity Rostově na Donu. Vysokoškoské studium přerušilo napadení jeho rodné země v roce 1941, kdy se dobrovolně přihlásil do Rudé armády a poté odešel bojovat na frontu. Jako důstojník dělostřelectva byl dvakrát vyznamenán za statečnost. Za kritiku Josefa Stalina, kterou uvedl ve svém dopise svému příteli, byl zatčen a odeslán do trestného tábora ...
... V různých trestných táborech strávil osm let a potom, od roku 1953 do roku 1956, žil ve vyhnanství v Kazachstánu. V roce 1957 byl rehabilitován a poté pracoval jako učitel. V roce 1968 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů ...
... V roce 1970 byl navržen na Nobelovu cenu míru za literaturu, která mu byla udělena, ale on si jí nevyzvedl z obavy, že pokud by odjel ze země, že by ho u již státní, komunistická totalitní moc nepustila zpět do země ...
... V roce 1973 vyšlo na Západě jeho stěžejní dílo "Souostroví Gulag", odhalující a popisující poměry v sovětských komunistických táborech, které se stalo synonymem politické a lidské obžaloby stalinismu. První české úplné vydání, (tři svazky) by mělo vyjít ještě v tomhle roce...
... V následujím roce byl zbaven státního občanství a násilně vypovězen ze země. Odjel nejprve do Spolkové republiky Německo (tehdejšího takzvaného západního Německa) a později do Spojených států amerických, kde se usadil ...
... V roce 1983 obdržel Templetonovu cenu - mimořádně významné ocenění každoročně udělované Templetonovou nadací za "pokrok ve výzkumu a objevy týkající se duchovních skutečností" ...
... Cena je pojmenována po svém zakladateli, americkém obchodníkovi a filantropovi siru Johnu Marksovi Templetonovi ...
... Templetonovu cenu obvykle předává princ Filip ...
... V Buckinghamském paláci v Londýně ...
... V roce 1973 byla Templetonova cena udělena poprvé a první nositelkou Templetovovy ceny se stala Matka Tereza ...
... Do své rodné země se vrátil, po dvaceti letech exilu ...
... V roce 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd ...
... Příčinou jeho úmrtí byl infarkt myokardu ...
... "Odjeď do New Yorku a my za to pustíme tvé kamarády z vězení," řekli mu příslušníci Státní bezpečnosti. Takovou nabídku dostal ve vazbě Václav Havel v roce 1979 od Komunistické strany Československa ...
... "Mám odjet do svobodného světa s rizikem, že mě už nepustí zpátky do mé rodné země, a tím dát svobodu kamarádům, kteří jsou ve vězení se mnou? Nebo v bitvě proti Komunistické straně Československa vytrvat a nabídku odmítnout?" řešil Václav Havel složité osobní dilema ve vazbě ...
... Samozřejmě, "odsunutí" Václava Havla za hranice Československa by bylo pro představitele tehdejší státní moci velice výhodné. Zmizela by hlavní ikona odpůrce tehdejší státní moci ...
... Kvůli tomuhle složitému osobnímu dilematu si tehdy Václav Havel ve vězení vyžádal návštěvu své manželky Olgy, která ho utvrdila v tom, že má nabídku odmítnout. "Pak mě už jen odvedli zpátky do cely," vzpomíná Václav Havel ...
... Tehdy byl Václav Havel odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši čtyři a půl roku a tehdy došlo rovněž k podlomení jeho zdraví, se kterým se potýká dodnes. Chartu 77 podepsalo za dobu její existence necelých devatenáct set osob, z toho dvacet pět osob svůj podpis později odvolalo ...
... Po lednu 1977, kdy bylo vydáno první prohlášení Charty 77, ve kterém byly požadavky Charty 77 poprvé zveřejněny, vyrobila Státní bezpečnost celou paletu nejrůznějších padělků. Jedním z nich byl dopis podepsaný zneužitými jmény politických vězňů padesátých let minulého století, odmítající Chartu 77 jako podnik odstavených komunistických prominentů, kteří chtějí opět získat svoje stará privilegia ...
... Následovaly podvržené texty takzvaného "tiskového výboru Charty 77", padělaný "Otevřený dopis Charty 77 takzvanému Desátému všeodborovému sjezdu", a falzifikáty, pokoušející se rozštěpit nadstranické a nadkonfesní společenství signatářů Charty 77. Podobný záměr sledovaly i "dopisy ze zahraničí", údajně zachycené Státní bezpečností, které byly adresované profesorovi Jiřímu Hájkovi, inženýrovi Ivanu Havlovi a profesorovi Zdeňkovi Jičínskému ...
... Tedy opět nic nového pod sluncem ...
... Totéž platí i pro anonymní dopisy "rozhořčených občanů" ředitelům škol, závodů a tak dále, požadujích rozhodné kroky proti církvím a věřícím ...
... Rovněž padělatelé náboženských samizdatů pouze imitovali staré vzory ...
... Bez precedentu byly pouze výhrůžné dopisy jakési "Revoluční akce", přicházející mluvčímu Charty 77 Ladislavovi Lisovi a hrozící mu únosem jeho dětí, nebude-li zaplaceno výkupné třicet pět tisíc, tehdy ještě takzvaných západoněmeckcýh marek ...
... Komunistická strana nezná rovnocenné odpůrce, zná nejom nepřátele. Z rozdílu mezi těmito pojmy pak logicky vyplývají zásady praxe politického boje. Na milost může být vzat pouze odpůrce, který kapituluje a kolaboruje. Nepřítel, to je "třídní nepřítel" musí být zničen a o volbě prostředků rozhoduje kromě cíle jenom okamžitá taktická situace ...
... Umělým zvýšením materiálné úrovně života i všudypřítomným policejním dohledem se komunistickému totalitnímu režimu na počátku takzvané normalizace podařilo zajistit politický klid. Plánovaná hospodářská konjuktura však vedla k ekologické devastaci tehdejší Československé socialistické republiky i k morálnímu úpadku společnosti. Většina lidí se po srpnu 1969, kdy policie a armáda potlačily velké demonstrace, stáhla do soukromí, věnovala se svým chatám, chalupám i dalším koníčkům a na politiku rezignovala. Prostřednictvím stanic BBC, Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky však byla informována o dění ve světě. Vzpomínky na rok 1968 v jejích myslích ožívaly při poslechu gramofonových desek i při vítězstvích československých hokejistů nad sovětským týmem. Projevem tajeného vzdoru obyvatel byla emigrace, zejména poté, co se v roce 1979 hospodářské poměry zhoršily. Aktivní protesty, tohle je třeba si nejen uvědomit, ale zejména si tohle přiznat a nic si v tomhle nenalhávat, vznášelo jen shora uvedených necelých devatenáct set signatářů Charty 77, odvolávajících se na lidská práva, respektive na komunistickou totalitní státní mocí vydanou právní normu, vyhlášku ministra zahraničních věcí číslo 120/76 zveřejněnou v částce 23 Sbírky zákonů Československé socialistické republiky ze dne 13. října 1976, o Mezinárodní paktu o občanských a politických právech a Mezinárodní paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, kterou komunistická totalitní moc však nehodlala de facto respektovat, přestože se k dodržování těchto mezinárodních paktů (svým podpisem dne 7. října 1968 v New Yorku a dne 11. listopadu 1975 souhlasem Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a ratifikací prezidenta Československé socialistické republiky) zavázala. Tohle byla veliká "schizofrenie" tehdejší doby, odvolávat se na platné právní normy, zveřejněné ve Sbírce zákonů, které de facto neplatily a být za tohle ještě navíc politicky perzekuován, dokonce tresně stíhán, vězněn a neskutečně dehonestován a tak dále a tak podobně. Kdo chce vědět více, sám si najde další informace. K rozrušení komunistické totalitní moci přispěla pak kombinace mnoha domácích, ale především zahraničních faktorů. Kromě zřetelné vyčerpanosti takzvaného socialistického hospodářství sehrál v roce 1985 významnou roli nástup komunistického reformátora Michaila Gorbačova ve Svazu sovětských socialistických republik. Tenhle, ve světě mimořádně oblíbený politik zbavil napětí vztahy se Spojenými státy americkými a nepostavil se proti zboření berlínské zdi, která byla od srpna 1961 symbolem rozdělené Evropy. Právě demontáž berlínské zdi v listopadu 1989 zahájila rozpad sovětského bloku. Také představitelé komunistické totalitní moci v Československé socialistické republice, vedení generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa, zcela neschopným Miloušem Jakešem, museli vzdorovat rostoucí nespokojenosti. Tahle nespokojenost se projevila v letech 1988-1989 velikými pouličními protesty v hlavních městech obou federativních republik (v Praze a v Bratislavě), aktivním vystupováním ekologického hnutí, požadavky katolíků, zašťítěných autoritou kardinála Františka Tomáška, celou sérií petičních požadavků i sílící odvahou umělců, zvláště pak divadelníků ...
... Když bezpečnostní jednotky komunistické totalitní státní moci v Praze v pátek 17. listopadu 1989 tvrdě zakročily proti studentské manifestaci (konané při příležitosti padesátého výročí nacistické represe) proti mladým lidem-vysokoškolákům, vyvolal tento ve své podstatě zbabělý a tvrdý zákrok, s fingovaným úmrtím příslušníka Státní bezpečnosti poručíka Ludvíka Zifčáka alias vysokoškolského studenta matematicko-fyzikální fakulty Karlovy Univerzity v Praze Martina Šmída, lavinu rozhořčení. Pod jeho náporem se komunistický totalitní režim v závěru roku 1989 úplně zhroutil. Komunistická strana Československa se zřekla ústavou zaručené vedoucí funkce ve společnosti a 10. prosince 1989 JUDr. Gustáv Husák abdikoval z funkce prezidenta Československé socialistické republiky. Současně byla jmenována nová vláda a 29. prosince 1989 zvolilo Federální shromáždění nového prezidenta, ale tady pozor! Federální shromáždění zvolilo nového prezidenta stále ještě Československé socialistické republiky, protože nikdo ještě dost dobře nevěděl a ani dost dobře vědět ještě nemohl, co bude dále. Komunisté se ještě báli, nevěděli ještě a ani vědět ještě nemohli co se s nimi stane. Nestalo se s nimi nic, ba právě naopak. A co z tohohle vyplývá nakonec? Asi tohle: V pátek 17. listopadu 1989, vím bylo na Národní třídě při studentské manifestace zraněno mnoho osob, o čemž se samozřejmě mnoho nemluví, jaksi se tohle nehodí do takzvané "Sametové revoluce". A někteří z nich si ponesou následky utrpěného zranění do konce svého života. Ano, pátek 17. listopad 1989! Tohle nebyla revoluce, ale je pravda, že se jí říká sametová snad už od samého počátku. Ano, v pátek 17. listopadu 1989 se konal na Národní třídě v Praze spíše happening. Ale pozor! Nechci tohle bagatelizovat, znovu opakuji, nechci tohle bagatelizovat ve vztahu k těm, kteří na Národní třídě tehdy byli! Z patnácti miliónů obyvatelů Československé socialistické republiky, bojovalo pouze necelých devatenáct set obyvatelů proti komunistickému totalitnímu režimu, ale jen slovem a perem a nesli si za tohle kruté důsledky, těžkou perzekuci od svých nepřátel. Ale nejen oni, ale i jejich rodiny a jejich přátelé. Tohle jsou pro mne čeští a slovenští národní hrdinové! O tomhle nemůže být žádných pochyb. A za dobu mého života ... Skutečně bylo jich málo, kteří bojovali proti komunistickému totalitnímu režimu se zbraní v ruce ... A my si těchto hrdinů nevážíme ... Samozřejmě, tohle neplatí o všech občanech České republiky, ale je pravda, že těchhle občanů je v České republice, alespoň podle posledního provedeného průzkumu veřejného mínění, který zadala Česká televize a který byl proveden minulý měsíc v souvislosti s bratry Ctiradem a Josefem Mašíny, většina. Myslím si, že v tomhle případě i v České republice nadále platí slova experta ústavního práva a profesora práva chicagské univerzity, (pronesená v roce 1986 v Chicagu), o kterém se zmiňuje spisovatel Arnošt Lustig v předmluvě své knihy Démanty noci vydané v roce 1986 ve Spojených státech amerických: "Definice spravedlnosti neexistuje, existuje jen definice nespravedlnosti, a to případ od případu!" ...
... 3/3 ...
TOPlist

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010