Tlukot slavíka

15. září 2011 v 13:32 | Philostrat, Riccardo |  Dekameron
... Když Elisa umlkla, naslouchajíc projevům chvály, jíž posluchačky nikterak nešetřily, vyzvala královna Philostrata, aby pokračoval. Tento s úsměvem na rtech začal ...
... Není tomu dlouho, šlechetné dámy, kdy žil v kraji Emilia-Romagna, v provincii Forlì-Cesena, kavalír jménem Lizio da Valbora ...
... V dosti vysokém věku obdařila ho choť dceruškou, která vyrostla v líbeznou dívku, pověstnou svojí krásou v celé krajině. Jsouc jediným dítkem svých pečlivých rodičů, vyrůstala jako vzácná květinka ve skleníku ...
... "Okamžik, prosím," přerušila náhle Philostratovo vyprávění královna, neboť z nedalekého statku přicházel Antonio, dvanáctiletý vnuk hostitelů, na jejichž statku se přechodně zdržovala královská družina, a který rovněž utekl z města na venkov, aby se u dědečka a u babičky zachránil před morem, který vypukl tehdy ve Florencii. "Čeho si žádáš, Antonio?" otázala se chlapce královna. "Chtěl bych také poslouchat vaše vyprávění," odvětil Antonio královně zdvořile. "A už je ti šestnáct let, Antonio?" zeptala se královna vlídně. Antonio byl mazaný jak liška a ani vteřinu se nerozmýšlel: "Už mi bylo osmnáct," odpověděl tak přesvědčivě, že by tomuhle snad hned každý uvěřil, kdo by ho neznal. "Antonio, nevymýšlej si a ihned odejdi!" rozkázala Antoniovi královna, která samozřejmě jeho věk znala a tohle nestydaté chlapcovo vědomě nepravdivé tvrzení ji přece jen trošku popudilo. Poté co byl takhle Antonio donucen se vzdálit, vyzvala královna Philostrata, aby pokračoval ve vyprávění, čehož se tento, stále s úsměvem na rtech, chopil a pokračoval ...
... Do domu pana Lizia docházel ušlechtilý mladý muž Ricciardo Menardi, který nebyl milovníkem vyložené promiskuity, ale nebyl ani milovníkem vyložené monoganie ...
... Manželé měli Ricciarda rádi jako vlastního syna a domnívali se tudíž, že i jejich Catarina sdílí jejich příbuzenské pocity a že tudíž není nutno jí před ním chrániti. Leč chyba lávky. Ricciardo zamiloval se ohnivě do Catariny, která jeho lásku opětovala ...
... Zpočátku byl Ricciardo nesmělý, později však se odvážil Catarině vyznati ze svých citů, žádaje ji, aby nedopustila, by planou láskou zemřel. Catarina měla tytéž touhy, jsouc však přísně střežena, nevěděla, jak by milenci dopomohla ke schůzce, jež by jejich smysly ukojila. Přenechala mu proto volbu prostředku, kterým pak chtěla cíle dosáhnouti ...
... Po krátkém uvažování jí Ricciardo sdělil, že se musí ubytovati v arkýři, vybíhajícím do zahrady a dále k vinohradu. Plachým polibkem byla zpečetěna tato úmluva a již příštím dnem počala Catarina kouti železo. Stěžovala si matce na neúprosné vedro, které jí bránilo spáti, žádajíc, aby se směla přestěhovat do arkýře. Pan Lizio nechtěl o provedení tohoto návrhu ani slyšeti a tu Catarina ve zlosti, že se jí plán hatí, celou noc sebou házela na lůžku, žádajíc co chvíli matku, aby k ní přišla, ježto jí z nesmírného horka rozbolela hlava ...
... Příštího rána opětovala dívka svoji prosbu tvrdíc, že v arkýři je chládek a že při tlukotu slavíka by mohla celou noc klidně spáti. Pan Lizio se znovu rozčílil, řka: "Co je to za slavíka, jehož tlukot jí má uspati? Naučím ji spáti při cvrkotu lučních kobylek!" Catarina slyšíc tuto odpověď, v následující noci trápila matku ještě hůře než předešle, takže ráno byl pan Lizio nucen povoliti, jakž při přesile žen se dalo očekávati ...
... Jakmile dívka tuto odpověď slyšela, bez meškání dala si přenésti postel do arkýře, aby ještě této noci podlehla kouzlu slavíka. Ricciarda vyrozuměla, že se jí podařilo prosadit svoji vůli. Když pan Lizio slyšel, že se dcera odebrala na lůžko, zavřel dveře svojí ložnice, vedoucí k arkýři a rovněž ulehl ...
... Zjistiv, že v domě všechno spí, vystoupil Ricciardo pomocí žebříku na zahradní zeď a s velikým namáháním šplhal po výstupcích ve zdi k arkýři. Roztoužená panna ho náruživě objala a ježto její panenské lože bylo dosti široké, aby pojalo oba ve svoji náruč, ulehli, aby společně naslouchali zpěvu slavíka. Noc byla krátká a ježto slavík pěl celou noc píseň lásky, působící jim netušených rozkoší, únavou usnuli ...
... Jejich bílá těla ladně splývala s bělostí lůžka a divně spletené údy připomínaly rej lásky Fauna s Nymfou ...
... Mezitím se rozednilo. Pan Lizio vstal a chtěl se přesvědčiti, jak se dceři spalo v arkýři při tlukotu slavíka. Potichu stoupal po schodech a odhrnuv záclonu, spatřil výše popsaný obraz. Rovněž tak tiše sestoupil a vešed do ložnici, vyzval svoji choť, aby se s ním šla podívati na spící dceru, jíž se podařilo chytili líbezně zpívajícího slavíka, jehož pevně svírá v hrsti ...
... Donna Giacomina nechtěla věřiti svému sluchu. Rychle se upravivši, následovala svého chotě a při spatření obou milenců, stále ještě v hluboký spánek pohřížených, chtěla popuzeně vraziti do arkýře ...
... Pan Lizio, o kterém bylo všeobecně známo, že dříve v zaměstnání z pozice své pravomoci jednal protiprávně, arogantně, ukvapeně a neprozíravě a vadný a neprávem učiněný právní úkon nedokázal sám nikdy odvolat, protože by měl dojem, že by tohle mohl být důkaz jeho slabosti a nepevnosti názorů a takhle potom takhle poškozenému nezbylo už nic jiného než se domáhat svého práva soudní cestou, respektive v takhle podané žalobě požádat soud současně i o soudní ochranu, se v tomhle případě zachoval výtečně! ...
... Byl totiž klidnější než jeho choť a uváživ celou situaci, uvědomil si totiž, z jakého rodu Ricciardo pochází a připomenuv si, jakým jměním tento rod oplývá, hodlal těžiti ze situace a proto prosil svoji choť, aby se utišila, vysvětluje jí, že lepšího zetě by si pro svoje milované dítě přáti nemohli. Radujíc se v duchu ze štěstí, které její dcera v noci prožívala, sestupovala dobrá matka potichu se schodů, mezitím, co pan Lazio zůstal na stráži ...
... Záhy na to probudil se Ricciardo a zpozorovav, že je bílý den, zděšeně probudil Catarinu, tázaje se jí, co má nyní činiti. Při těchto slovech odhrnul pan Lizio záclonu, odvětiv, že se o jeho odchod z tohoto domu postará. Ricciardo, nevěda, co pan Lizio svými slovy zamýšlí, prosil o ušetření svého života, ponechávaje mu na vůli volbu trestu, o němž prý ví, že ho zaslouží ...
... Pan Lizio otcovskými slovy kázal mladíka, který hřešil na jejich dobrotu a tak nevděčně se jim odsložil za lásku, jíž mu přinášeli vstříc. Naznačil mu, že jediným prostředkem, jímž by svoji vinu mohl smýt, je zasnoubení s Catarinou ...
... Ricciardo se ani vteřinu nerozmýšlel a objav srdečně pana Lizia, děkoval mu nelíčenými slovy a sliboval, že skvost, který v podobě Catariny obdržel, bude jak náleží opatrovati. Paní Giacomina přinesla zásnubní prsteny, jimiž úmluva byla zpečetěna. Poté, naznačivše mladým lidem, aby zůstali ještě ležeti, spustili rodiče záclonu a šetrně se vzdálili ...
... Ještě téhož dne opakováno bylo zasnoubení Ricciarda s Catarinou v přítomnosti celého příbuzenstva a bylo stanoveno datum svatby ...
... Uváděje mladou choť do svého domu, těšil se Ricciardo, že bude moci naslouchati zpěvu slavíka kdykoliv se mu zlíbí ...
... Ciao! ...
... Finito ...
... Konec čtvrtého příběhu pátého dne ...
... Philostrat ...
(16.7. 1313 zřejmě v Certaldu, Toskánsko - 21.12.1375 v Certaldu)
... Italský renesanční básník, autor novel a románů. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy. Narodil se jako nemanželský syn zástupce florentského bankovního domu Bardiů. Svou matku sice nepoznal, ale jeho otec věnoval jeho výchově a vzdělání značnou pozornost. Studoval práva na neapolské univerzitě. Otec mu umožnil přístup na neapolský královský dvůr a tím i styk s řadou vzdělanců. Díky své schopnosti vyprávět vtipné příhody ze života a zajímavě fabulovat měl Giovanni Boccaccio ve společnosti velký úspěch. Milostné vztahy ho inspirovaly i k napsání erotického románu Dekameron. Stal se prvním životopiscem Danteho a vykladačem jeho Božské komedie. V Neapoli prožil nešťastnou lásku k hraběnce Marii d´Aquino, která pravděpodobně pod jménem Fiammetta se objevila i v jeho díle. Po návratu do Florencie byl pověřován diplomatickými cestami. Později, když byl zbaven městských úřadů, procházel Giovanni Boccaccio náboženskou krizí, přijal nižší svěcení a odjel do Certalda. Ke konci života psal převážně v latině a věnoval se studiu jazyků ...
... Tři jeho citáty ...
... Lépe je pykat za to, co jsme si užili, než litovat to, co jsme propásli ...
... V lásce vyhrává ten, kdo miluje méně ...
... Je lépe litovat, že jsme něco zažili, než litovat, že jsme nezažili nic ...
... Známý cyklus Dekameron je považován za vrcholné Boccacciovo dílo. Vznikl mezi roky 1348 až 1353. Jedná se o soubor sta novel převážně s erotickým zaměřením. Příběhy jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset a odtud je název cyklu). Své zážitky si vypráví deset dní deset urozenýchh mladých lidí. Sedm žen a tři muži, kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348 ...
... Čas si krátí vyprávěním na různá témata ...
... O lidech, které postihly různé nehody, ale vše dobře dopadlo ...
... O lidech, kteří svou obratností dosáhli svého ...
... O lidech, jejichž láska špatně skončila ...
... O milencích ...
... O tom, jak ženy obelstily své muže ...
... O šprýmech, které si ženy a muži tropí navzájem ...
... Církev dílo odsoudila ...
Giovanni Boccaccio - Dekameron
Přeložila a svým nákladem vydala Anna Běhounková
V hlavní komisi "Mars" knižní dům v Praze
Štočky zhotovil z ilustrací dle starých rytin Štencův grafický závod
Obálka mistra Václava Čuffy
Vytiskl Fr. Ziegner, Král. Vinohrady, Říčanská č. 1984, 1928
9/100 ...
TOPlist
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010