Divil jsem se tomuhle velice a nakonec povídám: "Tak o tomhle skutečně nic nevím a slyším tohle poprvé!"

6. září 2011 v 16:12 | Jarda |  09/2011
... Knížka Františka Koukolíka a Jany Drtilové "Vzpoura deprivantů" s podtilulem "O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci", kterou vydalo nakladatelství Makropulos Praha v roce 1996, stojí nejen za přečtení. Něco z téhle knihy dnes, na konci tohohle článku uvedu, protože tohle takhle bylo v minulosti, tohle takhle je v současnosti a tohle takhle bude i v budoucnosti ...
... Je nutné rozlišovat mezi jevem a podstatou. Ano, myslím si, že právě v tomhle i dnes tohle všechno opět je. Myslím to co se dnes opět děje! ...
... Pro čtenáře nejen od patnácti let ...
... Pro diváky bez věkového omezení ...
... Dnes již přesně nevím kdy a v kterém knihkupectví jsem si shora uvedenou knížku koupil. Nemám totiž ke knížce paragon o koupi knížky. Ale myslím si, že jsem si tuhle knížku koupil krátce poté co se objevila na pultech knihkupců a že jsem si ji koupil v brněnském knihkupectví Barvič a Novotný na České ulici ...
... Základní škola byla nová, právě otevřená, ale chodil jsem do ní už jen dva poslední roky povinné školní docházky. Když jsem se vyklonil z jednoho ze dvou oken našeho nového bytu, ze kterých byla tahle základní škola vidět, byla základní škola po pravé straně, ale viděl jsem ji jen z boku a jen ze zadní části, kde byla sportovní hřiště a tak podobně a za nimi jsem viděl ještě okraj malého lesíka. Čímž jsem chtěl naznačit, že do základní školy jsem měl, poslední dva roky poviné školní docházky, z domova jen kousek, což byla i nebyla výhoda. Ještě dříve, když jsem dojížděl do školy na jízdním kole bylo tohle přece jen lepší. Nevěřili byste jak jsem byl na jízdním kole mobilní a kde všude jsem na jízdním kole byl a kolikrát jsem například ještě i náměstí v našem městečku, kde jsme dříve bydleli, objel kolem dokola a s kolika lidmi jsem se ráno ještě setkal a hovořil. A tohle všechno ještě před osmou hodinou, před začátkem školního vyučování! A o tohle všechno jsem nyní přišel tím, že jsme se přestěhovali do velkého města. V posledním roce školní docházky mě rodiče přihlásili na hodiny doučování českého jazyka a matematiky, protože z těchto předmětů se konaly přijímací zkoušky na střední školy a rodiče, kteří byli patrně názoru, že jejich syn nebude právě jeden z nejchytřejších, nechtěli patrně ponechat nic náhodě či snad neodpovědně riskovat ...
... Můj učitel na hodiny doučování českého jazyka byl z mého pohledu již starý pán-důchodce. Než odešel do důchodu, tak pracoval jako ředitel jedné z mnoha základních škol ve městě. Na jeho hodiny doučování českého jazyka jsem musel dojíždět přes celé město. Když jsem zazvonil u domovních dveří jeho bytu v měšťanském domě, tak mi otevřela vždy jeho paní a uvedla mě k němu do pokoje, který byl něco mezi obývacím pokojem a pracovnou a kde mě můj učitel na doučování českého jazyka vlídně přijal. Jednou jsem k nim zase přišel a otevřela mi, tak jako vždy jeho paní. Od ní jsem se dozvěděl smutnou zprávu. Její manžel, můj učitel na doučování českého jazyka, už nevím kolik dní tohle bylo, snad dva či tři dny tohle mohly být od téhle smutné události, zemřel. Když jsem tuhle skutečnost doma oznámil, rodiče mi nevěřili. Mysleli si, že jsem si tohle celé vymyslel, abych nemusel na hodiny doučování českého jazyka chodit. A je docela dost dobře možné, že tomuhle rodiče věří dodnes. Můžete mi tohle věřit, ale věřit mi tohle nemusíte. Tohle mi je celkem jedno. Je pravda, že mě doučování českého jazyka moc nebavilo a můj učitel na hodiny doučování českého jazyka tohle poznal, ale co patrně můj učitel na hodiny doučování českého jazyka nepoznal, protože jsem mu tohle nikdy na hodinách doučování českého jazyka neřekl je, že jsem k němu na hodiny doučování českého jazyka chodil rád, protože mě bavilo poslouchat jeho vyprávění ...
... Můj učitel na hodiny doučování matematiky byl rovněž z mého pohledu již starší pán, který bydlel hned naproti naší základní školy v panelovém domě a měl jsem to k němu z domova kousek. Když jsem zazvonil u dveří jeho bytu otevřel mi většinou on nebo někdy se i stalo, že mi otevřela jeho paní a vždycky jsem byl uveden do kuchyně, kde jsem usedl na židli u jídelního stolu. Můj učitel na hodiny doučování matematiky byl rovněž vlídný člověk, ale jak bych tohle vyjádřil nejlépe? Možná tohle bylo tím, že mezi mým učitelem na hodiny doučování matematiky a mým učitelem na hodiny doučování českého jazyka byl již větší věkový rozdíl, přinejmenším jedné generace (jak se říká, oba už byli z jiné "školy"), byl můj učitel na hodiny doučování matematiky přece už jen jiný. Byl přísnější a ne již tak srdečný jako můj učitel na hodiny doučování českého jazyka. Například, když jsem měl za úkol naučit se doma, co mi přikázal, a přišel jsem k němu na další hodinu doučování matematiky a nic jsem neuměl, protože jsem se na učení doma vykašlal a ani se na matematické příklady doma nepodíval. Ano, potom si mohl patrně tohle myslet, nedivil bych se tomuhle, kdyby si tohle skutečně myslel: "Kluk jedna mizerná, zase se na učení doma vykašlal, ani se na matematické příklady doma nepodíval, vůbec se na moji hodinu doučování matematiky doma nepřipravil. Takhle se na střední školu nedostane, přijímací zkoušku úspěšně nevykoná, kluk jedna mizerná!" Někdy jsem už myslel, že se na jeho hodině doučování matematiky hanbou propadnu, jak jsem se cítil trapně, že jsem se zase doma na jeho hodinu doučování matematiky nepřipravil. A to mi ještě navíc u některých matematických příkladů můj učitel na hodiny doučování matematiky říkal a ukazoval na některé matematické příklady dokonce přímo prstem: "Tenhle matematický příklad se dobře nauč, dobře si jej osvoj," řekl mi snad tohle a takhle přímo ...
... Na matematiku jsme měli na základní škole dosti nepříjemnou učitelku. A jednou, patrně se musela učitelka matematiky na naší třídu nějak zlobit, patrně jsme ji museli něco provést či co já vím, co se jí tehdy stalo, že byla v hodině matematiky na nás tak přísná a tak nepříjemná: "Já jsem neměla původně vůbec na základní škole vyučovat," řekla nám tehdy tohle. "Měla jsem pracovat v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy," dozvěděli jsme se od ní v hodině matematiky ještě, když se tohle vzápětí stalo. Tohle bylo zcela evidentní. Naše učitelka matematiky vůbec nevěděla, že je v naší základní škole přítomen, že do naší základní školy přišel, a byla velice překvapena, když se objevil v naší třídě! Ozvalo se totiž zaklepání na dveře a do třídy vstoupil ředitel naší základní školy doprovázen starším mužem. Celá třída povstala, tak jak se sluší a patří, aby oba vstupující pozdravila. Ředitel naší základní školy však dal vzápětí pokyn a všichni jsme hned usedli na svá místa. Svého hosta potom představil naší učitelce matematiky a celé naší třídě. Starší muž, kterého ředitel základní školy do naší třídy uvedl, byl školní inspektor, který se přišel podívat na naši hodinu matematiky. Právě v tuhle chvíli byste museli naší učitelku matematiky vidět. Tohle nelze popisovat. Samozřejmě, byl jsem na tomhle snad úplně shodně jako ona. Rovněž na mrtvici a myslel jsem, že v tuhle chvíli omdlím. Jen do třídy školní inspektor vstoupil, hned jsem ho poznal a dělal jsem všechno možné, aby mě nespatřil, ale stejně si mě po chvíli všiml a zdálo se mi (možná tohle mohly být i moje veliké oči), že na mě jaksi divně pokukuje, jako kdybych mu byl odněkud povědomý, ale nevěděl odkud. Školním inspektorem byl totiž můj učitel na hodiny doučovaní matematiky. Když jsem k němu ještě téhož dne odpoledne přišel na hodinu doučovaní matematiky a on mi otevřel, dělal jsem jako bych ho vůbec nepoznal a nevěděl, že je školní inspektor, a že jsme se dnes dopoledne viděli v naší třídě na hodině matematiky. Vůbec jsme o jeho návštěvě naší školy nemluvili. Ani slovo nepadlo o tomhle. Byl jsem rád, když konečně nekonečně dlouhá hodina doučování matematiky skončila a zmizel jsem. Cítil jsem se trapně. Když mě totiž učitelka matematiky v průběhu jeho návštěvy v hodině matematiky vyvolala a měl jsem jí cosi říci, měl jsem takovou trému, že jsem nemohl trémou téměř promluvit, ale ještě ke všemu navíc, vůbec nic jsem neuměl a školnímu inspektorovi tohle bylo zcela jasné. Učitelka matematiky tedy vyvolala moji spolužačku, aby tahle snad zachránila trapnou situaci a ta odpověděla učitelce matematiky správně a učitelka matematiky byla spokojena. Školní inspektor byl spokojen rovněž, ale mé spolužačky se ještě na něco zeptal, položil jí ještě jakousi podotázku, aby si snad ještě něco upřesnil či ověřil, či co já vím co ještě chtěl a co tímhle sledoval a ona i jemu odpověděla správně a školní inspektor Blanku, tak se spolužačka jmenovala, pochválil, což se hned příznivě projevilo na učitelce matematiky. Závěrem musím ještě říci, že můj učitel na hodiny doučování matematiky byl "nezmar". Když jsem totiž odpoledne za ním domů na hodinu doučování matematiky přišel a zase jsem nic neuměl, protože jsem se na matematické příklady zase doma nepodíval. Ano, můj učitel na hodiny doučování matematiky měl se mnou velikou trpělivost. Znovu jsme probírali tedy to, co jsme probírali již na minulé hodině doučování matematiky. Znovu jsme probírali ty shodné matematické příklady, které jsem se měl doma za úkol naučit. A nakonec, když jsem matematický příklad vyřešil, můj učitel vzal tužku, matematický příklad v mém sešitě na hodiny doučování matematiky označil a někdy udělal u matematického příkladu ještě i vykřičník. "Vidíš to," snad mi tohle takhle řekl "tenhle matematický příklad se dobře nauč, dobře si jej osvoj!" ...
... Ústav jaderného výzkumu v Řeži u Prahy ...
... Ze všech učitelů, kteří nás poslední dva roky základní školy učili, vybavují se mi jen čtyři. Jeden učitel a tři učitelky, včetně již shora uvedené učitelky matematiky. Křestní jména si nepamatuji ani u jednoho z nich. Vybavují se mi jen tři příjmení. Příjmení učitele a příjmení dvou učitelek. Dnes, s odstupem času mohu říci, že mimo jednu učitelku, naší třídní, kterou jsme měli na zeměpis, nebyli na téhle nové základní škole žádné osobnosti. Možná by někdo mohl říci: "Ale byli tam osobnosti, mýlíš se v tomhle!" - "Ano, je docela dost dobře možné, že na naší nové základní škole byli osobnosti," odpověděl bych. "Ale pokud tam skutečně osobnosti byli, tak potom, mimo již shora uvedenou naší třídní, žádnou další osobnost neznám ...
... A ještě vám povím jeden "drb", který je patrně pravdivý. Naše učitelka matematiky měla syna, který chodil na stejnou základní školu, ale teprve na první stupeň, určený pro žáky první až páté třídy ...
... V hodině výtvarné výchovy měli žáci namalovat cosi k důstojné oslavě výročí takzvaného Vítězného února 1948. Matka syna byla prý na mrtvici, protože její syn namaloval bílé, zasněžené pole a připojil nápis "Únor bílý, pole sílí!" Je ale pravda, že syn na rozdíl od matky měl pravdu. Z tohohle jeho bílého, zasněženého pole musel zcela jistě na rozdíl od takzvaného Vítězného února 1948 "dýchat" mír, klid a pohoda. Alespoň já jsem si tehdy tohle takhle představoval a představuju si tohle takhle dodnes ...
... Jeho matka byla prý veliká soudružka! ...
... Velice dobře si pamatuji když přišli rodiče, v posledním školním roce povinné školní docházky, do naší základní školy a učitelka matematika jim (v mé přítomnosti) četla moje komplexní hodnocení. "Teď mi snad už k tomuhle všemu rodiče všechno řeknou," říkal jsem si a čekal jsem na tohle. Velice jsem se mýlil, rodiče mi k tomuhle všemu opět neřekli vůbec nic, přestože jsem tohle všechno už věděl čtvrtým rokem a měl jsem s tím od dvanácti let veliký problém. Všechno jsem si totiž přečetl, již téměř před čtyřmi lety v soudním rozsudku z počátku padesátých let minulého století. Nevěděl jsem si s tím rady a velice mě tohle trápilo. Tohle byla samozřejmě zcela nepřiměřená psychická zátěž pro jedenáctiletého až dvanáctiletého kluka, viděno alespoň očima odborníka, s čímž samozřejmě nemohu nesouhlasit. K tomuhle mohu jenom říci, že jsem tohle takhle vždycky chápal, protože tohle je nejen objektivní pravda, ale i moje prožitá osobní zkušenost ...
... Ještě se zmíním o dvou svých spolužácích. První z nich se jmenoval Jarda a bydlel ve vilce nedaleko našeho bydliště. Jardu jsem svým způsobem obdivoval, jak byl oprsklej. Pokud se nemýlím byl Jarda můj první spolužák, který už kouřil cigarety. Většinou kouřil v šatně, ukryt mezi pověšenými kabáty. A když odcházel z vyučování, ještě nevyšel ani ze školní budovy a už si na chodbě klidně zapálil cigaretu, což jsem obdivoval rovněž, tuhle jeho oprsklost. Jarda byl rovněž první člověk v mém životě, který mi nabídl cigaretu. A taky dost často na všechno říkával: "Savětskij čelavěk nikagda nězmrzňot!" Jarda byl srandista ...
... Někdy v průběhu posledního školního roku na základní škole přišel do naší třídy nový spolužák. Jmenoval se Zdeněk a od počátku školního roku byla naše nová základní škola, teď přesně už nevím, jestli druhou nebo dokonce již třetí základní školou v jeho posledním školním roce na základní škole. Zdeňka na jeho předchozích základních školách nechtěli, nevydržel tam dlouho. Nevím co jim tam Zdeněk provedl, že se ho vždy rádi zbavili. Náhodou, Zdeněk byl výborný. Bydlel až na druhém konci města a do naší nové základní školy měl nejdelší cestu ze všech žáků v naší třídě. Zdeněk žil jen s matkou, která byla divadelní zpěvačka a jeho otce jsem nikdy neviděl. Zdeněk byl rovněž ve všem již zkušenější a rovněž vypadal již starší. To, že je mu patnáct let, tak tohle by snad nikdo neřekl, vypadal skutečně starší. Jednou Zdeněk (když byla jakási hodinová přestávka mezi dopoledním vyučováním a jakousi odpolední vyučovací hodinou, myslím, že jsme měli tehdy "dílny" či jak se tenhle předmět nazýval oficiálně) povídá: "Pánové, zajdeme si na pivo!" Jak Zdeněk řekl, tak se i stalo. Šli jsme do hospody, která byla na rohu ulice v nedaleké vilové čtvrti a dodnes tam stojí, ale uvnitř je dnes zcela přestavěná, takže tenhle lokál vypadá dnes zcela jinak ...
... Tahle hospoda, tenhle lokál, vypadal podobně jako známá hospoda U kalicha, tak jak tuhle hospodu známe z filmu "Osudy dobrého vojáka Švejka". Hostinký za výčepním pultem, starší pán, nosil podobnou čepičku a v mládí býval veliký a patrně i slavný sportovec. Dnes již nevím jestli boxer nebo řecko-římský zápasník. V lokále měl zarámované a pověšené diplomy a různá uznání, z doby svého mládí, kdy ještě sportoval. V tomhle lokále bylo i podobné dřevěné a částečně z matného skla prosklené závětří, hned za vstupními dveřmi z ulice, vestaněné do prostoru lokálu. Vzpomínám si, když jsme tam poprvé vešli a přišli k výčepnímu pultu zeptal se nás hostinský: "Co to bude?" Už nevím, jestli nás nějak oslovil. "Tři piva, šéfe!" poručil si Zdeněk u hostinského zcela suverénně. Hostinský se na nás podíval, změřil si nás od hlavy k patě a povídá: "A pánové, a je vám osmnáct alespoň dohromady?" Pamatuji si tohle jako dnes, co mu Zdeněk odpověděl. Na tohle zapomenout nelze. "O tomhle nemůže být žádná řeč, šéfe!" řekl hostinskému Zdeněk. Hostinský načepoval tedy tři piva a řekl: "Kluci, stoupněte si támhle a ukázal do roku mezi zdí lokálu a jednou stranou vestavěného dřevěného, částečně matným sklem proskleného závětří: "Ať vás nikdo nevidí!" Potom později, když jsme tam chodili na pivo, vždycky jsme stáli na stejném místě a když z ulice do lokálu někdo vstupoval a procházel do lokálu vestavěným dřevěným, z matného skla částečně proskleným závětřím, tak jsme svoje půllitry s pivem rychle schovali. Vstupující host, když procházel dvoukřídlými dveřmi závětří, takzvanými lítačkami, tak nás ještě jedním křídlem lítaček překryl a když se křídlo lítaček vrátilo opět do původní polohy za právě vstupujícím hostem do lokálu, tak jsme se podívali na hostinského a ten nám dal znamení: "Kluci, je to dobré, tohohle člověka znám!" nebo "Kluci, pozor, tohohle člověka neznám, nevím kdo tohle je!" A my jsme svoje půllitry s pivem nechali schované, tak aby hostinskému neznámý host nás s půllitrem piva v ruce nezahlédl a hostinský neměl s námi nějaký zbytečný problém, že nám pivo načepoval. Většinou si nás nikdo z příchozích hostů ani nevšiml. Zdeněk je v mém životě první člověk se kterým jsem byl v hospodě a který mi objednal první pivo, ačkoliv mi byla teprve patnáct. A ještě vám něco o Zdeňkovi řeknu. Zdeněk byl fešák na kterého holky letěly, ale určitě byl ještě panic. Když jsme se vraceli ze shora uvedené hospody, museli jsme jít přes park. A Zdeněk se cestou bavil nejen sám, ale bavil i nás. Vždycky, když šla proti nám nějaká slečna a zrovna nás míjela, Zdeněk k ní přistoupil, dal slušné pozdravení a zeptal se: "Slečno, prosím vás, nevíte kolik je hodin?" Slečna se koukla na svoje náramkové hodinky a ještě dříve než stačila Zdeňkovi odpovědět, tak jí Zdeněk stihl ještě podat vysvětlení: "Víte mě stojí ... A teď bychom se od slečny mohli dozvěděl, kolik hodin je, ale nikdy jsme se tohle nedozvěděli, nikdy se tohle nestalo, protože Zdeněk rychle ještě dodal: "... !" ...
... To byste museli vidět tyhle slečny právě v tomhle okamžiku ...
... Je pravda, že někdy jsme tohle pěkně od některé slečny schytali, ale svíjeli jsme se smíchem vždycky. "Pánové, támhle zrovna zase jedna jde!" upozornil nás Zdeněk, abychom se opět zklidnili. Poslední školní rok na nové základní škole ubíhal a přišel čas přijímací zkoušky na střední školu a nyní jsem měl zhodnotit či dobře prodat to, co jsem se nejen v základní škole naučil. Přijímací zkouška z českého jazyka a matematiky se konala v nejvyšším poschodí budovy střední školy, v posluchárně fyziky a chemie ...
... Diktát z českého jazyka byla klasika ...
... Tak jak jí známe například z filmu "Marečku, podejte mi pero," od pana proferora Hrbolka: "Sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc," a tak podobně ...
... "Hliník je stále nepřítomen!" ...
... "Hliník se vodstěhoval do Humpolce!" ...
... "Mě to nezajímá kde je. To ať si vyřídí s kolegou třídním. Já mu píšu nepřítomen!" ...
... Humpolec ...
... Detail paměťní desky ...
... Diktát měl název "Čapkova Strž" ...
... Samozřejmě, hned jsem napsal: "Čapkova strž", protože jsem nevěděl, že je tohle místní název místa kam jezdíval spisovatel Karel Čapek a kde je dnes jeho památník. Moje spolužačka Blanka, která se hlásila na stejnou střední školu a seděla nyní ve školní lavici po mé pravé straně, mě hned na chybu upozornila, takže jsem v tomhle nakonec chybu neudělal a měl jsem tohle správně. Ale nebýt Blanky, tak skutečně nevím jak by diktát dopadl ...
... Po přijímací zkoušce z českého jazyka následovala přijímací zkouška z matematiky, která se skládala z celé řady různých matematickcýh příkladů a bylo zcela patrné, že bylo jen dobře, že jsem na hodiny doučování matematiky chodil. Můj učitel na hodiny doučování matematiky mě přece jen něco z matematiky naučil. Vzpomínám si, že se v téhle přijímací zkoušce objevil příklad, který mi tehdy moc nešel, moc dobře jsem si jej neosvojil. "Tohle je matematický příklad o společné práci," říkám si. Jednalo se o jakousi nádrž, která měla přítokový a odtokový ventil. Přítokovým ventilem se nádrž naplnila za určitý počet minut, pokud byl odtokový ventil uzavřen. Odtokovým ventilem se pak tahle nádrž vyprázdnila za určitý počet minut, pokud byl přítokový ventil uzavřen. Pamatuji si, že tohle bylo pomalejší a počet minut téhle prodlevy bylo číslo našeho domu, kde jsme bydleli, naše adresa. Měli jsme vypočítat jak dlouho bude trvat naplnění téhle nádrže, je-li současně otevřen přítokový i odtokový ventil. Nechtěl jsem nic riskovat a vytáhl jsem si tahák který jsem si doma připravil. Nedávno jsem tenhle starý tahák v jedné knížce matematiky, které mám stále doma, našel. Příklad byl shodný, pouze doby naplnění a vyprázdnění nádrže shodné nebyly ...
... Když jsem se potom doma podíval do svého sešitu na hodiny doučování matematiky, bylo mi tohle hned jasné. V přijímací zkoušce z matematiky na střední školu byly shodné matematické příklady, které jsem měl ve svém sešitě na hodiny doučování matematiky. Samozřejmě, čísla se neshodovala. Ale byly tohle matematické příklady, které mi můj učitel na hodiny doučování matematiky v mém sešitě na hodiny doučování matematiky tužkou označil. Já jsem pana Boka, (nevím jestli měl nějaký akademický titul, na domovních dveřích měli napsáno pouze Bokovi) podezříval, že tyhle matematické příklady znal. Ale dokažte mu tohle!. Na tuhle střední školu se hlásilo mnohonásobně více zájemců než mohla tahle střední škola vůbec přijmout. A nejhorší na tomhle bylo, že moje spolužačka ze základní školy Blanka, která byla zcela jednoznačně na přijímací zkoušku z obou shora uvedených učebních předmětů lépe připravena než já ...
... Ano, tohle bylo v mém životě moje první setkání s nespravedlností, respektive jsem tehdy tohle takhle prožíval. Byl jsem ke studiu na střední škole přijat, ale moje spolužačka ze základní školy Blanka ke studiu na střední škole přijata nebyla! ...
... Takovéhle školní vysvědčení jsem nikdy nevlastnil ...
... Ale zpět ke shora uvedené knížce, která stála sto třicet korun. Tohle vím zcela jistě, protože je na ní pořád nalepena samolepka knihkupce-cenovka. Knížka mě v knihkupetví zaujala tím, co je uvedeno na její zadní straně: "Valí se to na nás den za dnem, rok za rokem. Epidemická vlna násilí, kriminality a korupce. Nájemní vrazi, Kocourkovští ministři. Sekty páchající vraždy a hromadné sebevraždy. Tělesně a duševně týrané děti. Noví a noví narkomani. Šarlatáni, kteří "léčí" nezvládnutelné zhoubné nádory a ozřejmují naše minulé životy. Podvody ve vědě a antivědě. Pokles úrovně vzdělání dětí ...
... Čtyři jaderné noční můry ...
... První z nich je druhá studená válka, která může nastat v souvislosti se selháním politické a ekonomické reformy v Rusku. Předpokládá se, že by je doprovázel vnitřní neklid, nestabilní vedení státu, nespolehlivé velení armády spolu s nedostatečně vycvičeným personálem (k tomuhle považuji za nutné připomenout, že knížka byla vydána v roce 1996) ...
... Druhou představuje možnost vystupňování kterékoli války vedené konvenčními prostředky do války jaderné. Důvodem by byla "geopolitická nerovnováha" podobná těm, které vedly k první a druhé světové válce ...
... Třetí můrou je epidemické rozšířování jaderných zbraní do rukou dalších států. Je možné, že v průběhu deseti let může jaderné zbraně vlastnit až třetina ze současných sto devádesáti dvou států. Balistické rakety, které by je dopravovaly na cíl, by v tomto případě potřebovaly kolem deseti minut letu. Většina států by proto vypracovala automatický systém odpálení vlastních raket na základě pouhého varování, na jehož ověření by nebyl čas. Selhání takového systému s rychlým řetězovým odpalovaním raket dalšími státy je pravděpodobný. Čtvrtou jadernou můrou je jaderný terorismus. Tohle uvádějí autoři ve shora uvedené knížce ...
... Knížka je určena všem lidem zajímajícím se o zlo ve společnosti a není tohle právě lehké čtení i přesto, že se jí autoři snažili napsat co nejsrozumitelněji, aby byla přístupná i středoškolákům ...
... V kapitole "Násilí" rozlišují autoři shora uvedené knížky tři druhy lidského útočného chování: Epizodickou poruchu kontroly chování, Antisociální poruchu osobnosti a násilí, které je důsledkem nutkavých mechanismů. Dále potom Násilnickou menšinu - výsledek vztahu mezi poškozením mozku a sociálními poměry. Násilné chování chlapců v souvislosti s jejich "odmítnutím" matkami. Výskyt a důsledky fyzického násilí páchaného na dětech v rodinách. Násilí a transgenerační přenos dětí. Násilí a televize (jedenáctileté americké dítě zhlédne za svůj život osm tisíc vražd a sto tisíc dalších násilných činů, uvádějí autoři v téhle pasáži shora uvedené kapitoly). Násilí a sociální vztahy. Násilí v životě amerických středoškoláků. Šikana a poslední pasáž téhle kapitoly má název Sebevraždy mladistvých chlapců ...
... "Stejně závažným jevem je narůstající míra šikany ve školách. Za šikanu se považuje záměrné a nevyprovokované užití síly jedním dítětem nebo jejich skupinou s cílem opakovaně způsobit bolest nebo tíseň jinému dítěti. Do rámce šikany spadá bití, tahání oběti, rozšiřování pomluv, provokování, ohrožování, vydírání a oloupení. Průzkum více šesti tisíc anglických dětí ve třech dvaceti školách zjistil, že oběti šikany bylo dvacet sedm procent dětí základní školy a deset procent dětí ve škole střední. Přitom deset procent dětí základní školy a čtyři procenta dětí střední školy bylo obětí šikany přinejmenším jednou týdně. Většina dětí to neřekla doma ani učitelům. Šikana oběti poškozuje psychologicky i sociálně. Oběti pravidelné šikany postrádají sebedůvěru, mají nižší sebeúctu, mají méně blízských přátel, porušena bývá jejich schopnost soustředění. Je možné, že se šikana podílí na dětském sebepoškozování a sebevražedných pokusech. V dospělosti jsou oběti šikany náchylnější ke stavům úzkosti, deprese a osamělosti, mohou mít obtíže s heterosexuálními vztahy. Oběti šikany se často stávají záškoláky, častěji navštěvují lékaře s rozmanitými příznaky včetně poruch vědomí, zvracení, bolestí v končetinách, bolesti hlavy. Šikanující dítě se naučí, jak lze zneužitím síly ovládat jiné lidi. Šikanující chování se stane součástí jejich sociálně psychologické výbavy, často zřejmě antisociálního chování "Docházka do školy bez nebezpečí šikany je základním demokratickým právem dítěte. Na jakékoli podobné instituce je dlužno pohlížet stejně - včetně vojenské základní služby (znovu připomínám, že knížka byla vydána v roce 1996, poznámka autora). Šikana je jedním z častých důvodů vedoucích děti a dospívající ke kontaktu s Linkou bezpečí. Jde o běžný jev, vyskytující se jak na školách, tak v učilištích a v kasárnách. V několika případech šikany jsme zaznamenali reakci školy: V průběhu doby, kdy byla oběť v nemocnici na lůžku pro újmu na zdraví jako důsledku šikany, vedli vyučující třídu k pocitu, že poškozený spolužák svým chováním útočníky provokoval. Učitel tělesné výchovy přihlížel průběhu tělesného násilí páchaného na oběti a komentoval dění výroky o neschopnosti a zbabělosti šikanovaného. Rodiče oběti citují postoje učitelů, kteří z této školy odešli, protože odmítají postoje i postupy vedení školy zajišťující bezúhonný zevní vzhled výroky ve smyslu "v našem zařízení se šikana nevyskytuje". Linka Bezpečí zřízená nadací Naše dítě v září 1994 v Praze.Bohnicích, zabývající se psychologickou a psychiatrickou pomocí dětem a mladistvým, kromě jiného právě otázkou šikany, očekávala před svým vznikem na základě anglických zkušeností šest až osm tisíc telefonátů měsíčně. Již v říjnu 1994, byl počet telefonátů dvacet sedm tisíc pět set dvacet šest. Kolem dvaceti pěti tisíc telefonátů měsíčně zvládala Linka bezpečí v celém následujícím období. Počet závažných hovorů je podobně jako ve světě přibližně pětinou počtu všech hovorů. Nejčastějšími problémy jsou citové vztahy, šikana a sebevražedné tendence, následuje školní selhávání z mimointelektových důvodů, tělesné a duševní týrání a pohlavní zneužívání. Pravdopodobně přibývají dnes i poruchy sociální přizpůsobivosti," uvádějí autoři ve shora uvedené knížce ...
... Byl jsem na pivě se svým spolužákem ze střední školy a přišla řeč na naši první chmelovou brigádu, bylo mám tehdy patnáct. "Já jsem se na základní škole ani na střední škole s šikanou nikdy nesetkal," říkám kamarádovi. "Ne, a co na chmelu v nultém ročníku mazáci?" položil mi otázku kamarád a řekl mi jaké úsluhy mazáci po nich požadovali. Divil jsem se tomuhle velice a nakonec povívám: "Tak o tomhle skutečně nic nevím a slyším tohle poprvé!" ...
... Konec ...
TOPlist
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010