Siňor Mattioli nebo hrabě Martucci

24. srpna 2011 v 15:54 | Jarda |  08/2011
... Dost často se stává, že ve svých článcích uvádím, že můj článek je určen čtenářům od šesti let. Nedávno jsem viděl v televizi, na shora uvedeném obrázku uvedeného chlapce, a říkám si: "Ježíšmarjá, já snad budu muset věkovou hranici čtenářů i čtenářek svých článků ještě více snížit. Přizpůsobit se světovému trendu, či co. Nakonec jsem se rozhodl, že nejnižší věkovou hranici svých čtenářů a čtenářek přece jen snižovat nebudu, pouze u tohohle článku udělám výjimku a věkovou hranici čtenářů i čtenářek o čtyři roky snížím. Tak tedy dnes již od dvou let ...
... Ale pozor! ...
... Příště už bude věková hranice čtenářů i čtenářek stanovena na minimálně šest let ...
... Pro diváky bez věkového omezení ...
... Arran Fernandez se stal ve svých patnácti letech nejmladším studentem matematiky na Fitzwilliam College Univerzity of Cambridge. Chlapec je prý snad ještě větší hudební génius než byl Wolfgang Amadeus Mozart ...
... Ve svých dvou letech prý uměl číst, ve svých třech letech prý začal hrát na klávesové nástroje a ve svých pěti letech prý zkomponoval první sonátu ...
... Siňor Mattioli ...
... Hrabě Martucci ...
... Minulou neděli 21. srpna jsme byli se ženou ve společnosti, kde byl mimo jiné přítomen i moderátor zábavného pořadu, o kterém se zmiňuji ve svém článku "Zaručené" zprávy z bulvánu ze dne 28. května 2011. Na tenhle svůj článek se odvolávám a odkazuji ...
... Mimo jiné přišla řeč i na zprávy z V.I.P. společnosti, respektive na love story hraběte Martucciho a zpěvačky Bartošové ...
... Hovořilo se i o dopravní nehodě, kterou měl osobní vůz (patrně řízený italským řidičem), ve kterém zpěvačka, matka-Iveta Bartošová cestovala se svým synem Arturem z Itálie do České republiky ...
... A hovořilo se i o tom, že hrabě Domenico Achille Carmine Elia Martucci Marino della Torre již oficiálně ohlásil konec jejich vztahu , který přece jen neměl dlouhého trvání ...
... Při téhle příležitosti jsem se moderátorovi tehdejšího zábavného pořadu zmínil o svém shora uvedeném článku, o svém prožitku z tehdejšího jeho večerního zábavného pořadu i z tehdejší večerní návštěvy restaurace. Jaké bylo však moje překvapení! "Tohle nebyl hrabě Martucci," sdělil mi moderátor tehdejšího zábavného pořadu. "A kdo tohle tedy byl?" zeptal jsem se udiveně já i moje žena. "Mattioli," sdělil nám moderátor tehdejšího zábavného pořadu. "To přece není možné, vždyť mluvil o Olomouci a tak podobně a tak dále?" byl jsem překvapen. Překvapena byla i moje žena. "Vždyť jsme viděli fotografie!" zvolala "tohle byl přece hrabě Martucci!" zírali jsme oba patrně s pootevřenou pusou. "Kdo by si tohle kdy vůbec pomyslel, že tohle nebyl tehdy hrabě Martucci, ale siňor Mattioli, který za nás všechny v restauraci nakonec i zaplatil společný účet, protože podle jeho vyjádření jsme byli jeho hosté!" ...
... Objednal jsem si tehdy i cigarety a až do téhle chvíle jsem myslel, že mi moje cigarety zaplatil hrabě Martucci. Skutečně tohle byla síla. Dodnes (a je tohle už třetí den od neděle) nevím jak je tohle skutečně! ...
... Vzhledem k informaci z neděle 21. srpna 2011 považoval jsem za nutné napsat tenhle článek, ale ještě jednou opakuji, nevím zcela jistě jak se věci mají skutečně. Nevím co si mám o tomhle myslet. Mýlí se snad, například vzhledem k časovému odstupu, moderátor tehdejšího zábavného pořadu? Nevím! Osobně si myslím, že jsem v jeho zábavném pořadu viděl vystupovat a u stolu potom s námi v restauraci seděl hrabě Martucci. Tohle je přece jen trošku ostuda, nevědět koho jsme byli v restauraci hosté ...
... Respektive takhle zpochybnit něco co vypadalo jako zcela jisté! ...
... Něco podobného se mi v mém životě stalo. Každým rokem se v Brně prodává burčák, ale kdo burčák zná a ví co burčák je, tak tomu nemusím nic vysvětlovat. Pravý burčák se na ulici neprodává. Pravý burčák, kterého je ve skutečnosti jen malé množství se dává jen přátelům a ještě omezeně. Bylo tohle již před lety. Burčák byl i tehdy, jako vždy výtečný. Hostitel, pan Matalík-senior mi z ničeho nic, právě při pití tohohle jeho produktu, položil zcela nečekaně otázku: "Jak se ti líbilo v Itálii, v Německu, ve Francii, ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska a v Rakousku?" - "Děkuji za zeptání, pane Matalíku," řekl jsem zdvořile. Do Itálie, jak víte jezdím velice rád. Miluji tuhle zemi od svých nejméně dvanácti let a ještě jsem nechodil ani do základní školy, když už jsem od své prababičky Olgy věděl, že Itálie je na mapě země ve Středozemním moři ve tvaru holínky. Líbí se mi italská mentalita, Italové jsou přece jen temperantnější, tohle je zcela jisté, ale jsou velice srdeční a obětaví a rodina je u nich na prvním místě, drží při sobě a pomohou vám kdykoliv, je-li potřeba nějak pomoci. Tenhle jejich naturel mi vyhovuje velice. V Německu jsem byl poprvé, jak rovněž víte, ve svých patnácti letech, o letních prázdninách. Týden jsem byl tehdy v Berlíně, u tety Traudl a strýce Kurta a svých tří bratranců: Wolfiho, Veniho a Frediho, se svými rodiči a svými sourozenci a čtrnáct dní jsme potom strávili ještě u moře. Připadl jsem si tam rovněž jako doma. Jak v Berlíně, tak i u moře. Můj dědeček hovořil jen německy, ale česky rozuměl. Mluvili jsme na něho česky a on nám německy odpovídal a babička nám překládala. Německo mám moc rád a mám tam i bratrance Karla a strýce Karla, kteří jsou původem z Moravy, odkud je znám a sestřenici Olgu, která je původem z Čech, odkud ji znám rovněž," dozvěděl se pan Matalík ode mne. Francii miluji již ze střední školy a nedám na na tuhle zemi dopustit. Ve Francii se cítím rovněž jako doma a skvěle. Francouzi jsou nám Čechům v mnohém i podobní. Do Rakouska jezdím rovněž rád a Vídeň miluji, z Brna jste tam za chvilku a odsud, ze Slovácka, jste tam ještě dříve. A potom! Přece se dříve říkalo, že Brno je předměstím Vídně!" Nebylo tohle nic, co jsem mu řekl, co by hostitel nevěděl a napil jsem se burčáku. "A v Anglii?" zeptal se pan Matalík "jak tam se ti, Jarku, líbilo?" Kouknul jsem na hostitele: "Co to na mě pan Matalík zkouší?" říkám si v duchu, ale nedal jsem nic najevo. Chtěl jsem právě na jeho otázku obezřetně (člověk někdy neví s kým právě hovoří, může se tohle někdy stát a stává se i tohle) odpovědět, když do vinného sklípku vstoupil jeho syn Jožka a Maruška. Maruška je Jožky-juniora paní, která nám přinesla na velikém dřevěném tácku malé pohoštění. Všechno samé výtečné věci, domácí provenience a prvotřídní jakosti. "Táto," slyším Jožku jak říká, když poslední otázku svého otce zaslechl "nech Járu na pokoji, v životě už zkusil dost, málokdo by tohle, co Jára vydržel!" K tomuhle se sluší a patří dodat, že otec syna poslechl ...
... A ještě vám k tomuhle řeknu jednu velice důležitou věc! Když se například někdo "chytne" shora uvedeného dřevěného tácku, na kterém přinesla Maruška pohoštění do vinného sklípku (nemluvím vyloženě o vědomém úmyslu, myslím nyní, když se někdo "chytne" shora uvedeného dřevěného tácku nevědomě) nikdy nemůžete vědět co z tohohle nakonec vznikne. Někdy se může stát, že i úplný nesmysl, vyložená pitomost, zvláště chytne-li se tohohle neodborník čili úplný diletant! Potom se může i snadno stát, že se člověk dozví, že dřevěný tácek nebyl dřevěný, ale co já vím z čeho byl vyrobený, například, dejme tomu, že tácek byl vyrobený z aluminia. A jsme u jádra věci! Tohle mi připomíná jednoho strůjce jedné veliké intriky, který poté, co jeho veliká intrika praskla a snad všichni již neměli žádných pochybností, že je tohle právě on, kdo za vším stojí a manipuluje se svědky, prohlásil pohoršeně: "To jsou věci, je tohle vůbec možné a kroutil nad tímhle nevěřícně hlavou, chtějíce tímhle patrně naznačit: "Já nic, já muzikant!" ...
... Před několika lety se stalo, že se na mě obrátil bratr, zda bych s ním nejel do Francie, respektive do města Bordeaux. "Umíš francouzky," řekl mi, což mě velice potěšilo. Jel bych, což o tohle, mám přece tuhle zemi velice rád a nedám na ni dopustit. Nakonec jsem odmítl, byly by tohle dlouhé hodiny cesty ve voze a vím tohle zcela jistě! Nedokázal bych ve voze celé tyhle dlouhé hodiny mlčet. A řeknu vám tohle přímo! Nerad bych se například ve voze od bratra dozvěděl, že shora uvedený dřevěný tácek, byl vyrobený, co já vím z čeho? "Z polyvinylchloridu!" řekl by mi například bratr. "Brácho, z PVC říkáš?" pousmál bych se ve voze smutně. "Tohle je úplný nesmysl, vyložená pitomost, vždyť jsem ten dřevěný tácek viděl, byl skutečně vyrobený ze dřeva!" řekl bych bratrovi smutně a důrazně. A kdybych věděl že byl tácek dubový, řekl bych mu i tohle: "Byl z dubového dřeva! A Maruška umělé hmoty moc nepoužívá a umělohmotné tácky vyloženě nesnáší!" dodal bych ještě k tomuhle. Řeknu vám, že přesně nevím co by se cestou do Bordeaux mohlo ve voze ještě stát. Je docela dost dobře možné, že shodou okolností by měl bratr i pravomocné soudní rozhodnutí u sebe (omylem či nedopatřením například) a já bych potom v tomhle pravomocném soudním rozhodnutí, samozřejmě mimo poučení, že proti tomuhle soudnímu rozhodnutí není odvolání přípustné, četl například i tohle: "PVC, takzvaný polyvinylchrorid čili polymer vinylchloridu a tak dále a tak podobně. Celé pojednání o téhle umělé hmotě by v tomhle pravomocném soudním rozhodnutí bylo uvedeno. Někdo by si mohl i myslet, že orgány činné v trestním řízení se zabývaly věcí zevruvně a věnovali věci patřičnou pozornost, z pravomocného soudního rozhodnutí tohle je přece zcela patrné. "Běž do prdele, brácho!" mohl bych takhle, nyní již i ve Francii, říci k tomuhle. Nebo například při zpáteční cestě z Bordeaux, mohlo by se docela dost dobře shora uvedené i tam přihodit, v jiné zemi, v některé ze zemí kudy bratr projížděl, když se z Bordeaux domů do České republiky vracel. A stát by se tohle mohlo i na Azurovém pobřeží, které mám rovněž rád, například v Saint Tropez, kudy bratr projížděl rovněž a kde se i zastavil, aby si to tam všechno prohlédl včetně četnické stanice, známé z filmů o francozském četníkovi ...
... "Brácho tady jsem byl před lety, počkej kdy tohle bylo. Ano, syn začal právě chodit do druhé třídy." - "Běž do prdele, brácho, ty žes tady byl už tehdy!?" - "No, tak nebyl!" řekl bych patrně bratrovi, abych tohle rychle zamluvil a bratr nabyl dojmu, že kecám. Tohle je jako s tím shora uvedeným dřevěným táckem ...
... Tácek byl dřevěný de facto a umělohmotný de iure ...
... A de iure bude dřevěný tácek umělohmotný tak dlouho dokud bude vadné pravomocné soudní rozhodnutí platit, respektive bude dřevěný tácek umělohmotný, tak dlouho až bude pravomocné soudní rozhodnutí jako vadné zrušeno, což se již dávno stalo a tácek je dávno dřevěný i de iure. "Exil je velice těžká věc," brácho. A některé věci jsou celkem jednoduché. Ale podle toho jak pro koho! ...
... "Bonjour, messieurs ... ", mohl by nás někde cestou oslovit strážník. "Když někam cestuji, mám všechny doklady v pořádku," pokáral bych svého bratra, pokud by mu něco z potřebných dokladů k takovéhle cestě do ciziny chybělo. "Víte, pane strážníku," řekl bych možná, co já vím, jak by bylo tohle. "Bratr nebyl nikdy příliš na pořádek v tomhleto!" ...
... "Jeďte, ať vás tu už nevidím!" ...
... Mohli bychom pak slyšet od muže francouzského zákona ...
... Večer mě pak Maruška zavezla ...
... Na nádraží ...
... A netrvalo dlouho ...
... A byl jsem doma ...
... Konec ...
TOPlist
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010