O letadélku Káněti a jiné příhody

17. srpna 2011 v 17:23 | Jurášek Benada |  08/2011
... Oklamomský obchodník s automobily Clyde Vernon Cessna okouzlen Blérietovým přeletem kanálu La Manche začal vyrábět a předvádět kopie jeho "monoplánů" ...
... Již v roce 1911 ...
... Clyde Vernon Cessna ...
[5.12.1879 Hawthorne (USA, stát Iowa) - 20.11.1954 Rago (USA, stát Kansas)]
... Zakladatel legendární značky, kterou neslo či nese více než sto tisíc letounů, po světové hospodářské krizi ve třicátých letech minulého století zatrpkl, předal továrnu synovcům Drawenovi a Dwightovi Wallaceovým a před svou smrtí v roce 1954 ...
... Dokonce jeden ze svých historických strojů vlatnoručně rozbil ...
... V roce 1935 společnost pohltila firma General Dynamics ...
... Která se orientuje zejména na výrobu proudových strojů Cessna-Citation ...
... S kapacitou od čtyř do dvanácti cestujících ...
... F-16 Fighting Falcon, rovněž známý produkt shora uvedené firmy ...
... Hornokřídlá Cessna 172 patřila k nejúspěšnějším turistickým letounům světa ...
... Hlavním hrdinou knížky je osmiletý, zvědavý, odvážný, nebojácný a po dobrodružství toužící chlapec Vojta, který se chce stát pilotem letadla ...
... Společně se svojí sestrou Anežkou chodí tajně do leteckého hangáru, kde je ale mrzutý děda Kozelka nerad vidí. Vojtovi a Anežce se přesto podaří seznámit se s pilotem letadélka panem Hejdukem, který nakonec Vojtovi a Anežce dovolí, aby letadélkem přece jen letěli. Zejména Vojta si létání oblíbí natolik, že dál chodí tajně do leteckého hangáru a tajně si létá, tak aby tohle nikdo nevěděl. A jednou se stane, že Vojta a jeho sestra Anežka doletí letadélkem až k babičce a k dědečkovi Kozelkovým k nim do vesnice a tam tohle praskne, že sami letadélkem létají. Samozřejmě, když se tohle všechno dozví pilot letadélka pan Hejduk, není z tohohle moc nadšen. Ale potom se stane něco velice významného, co změní celou situaci. Ano, myslím že tohle mohu takhle říci. Vojta, jeho sestra Anežka a jejich kamarádi ... Nevím mám-li vám konec příběhu prozradit, ještě váhám! Dobře tedy, řeknu vám jak tohle celé nakonec dopadlo ...
... Když se blížil čas letecké přehlídky, tehdy se tohle stalo! Pilot letatélka pan Hejduk chtěl s letadélkem přistát, ale ledadélku se nevysunul podvozek. Autor knihy, spisovatel Bohumil Říha, tohle takhle ve své knížce alespoň popisuje. Samozřejmě, kdo jiný mohl tehdy rychle, ale zejména účinně na letišti zasánout a pilotovi panu Hejdukovi pomoci a letadélko takhle zachránit před téměř jistou havárií. Vojta a jeho kamarádi. A jejich odměna za tohle byla potom parádní. Za odměnu mohli všichni na letecké přehlídce ledadélkem letět před obyvateli celé jejich vesnice, ale hlavně, tohle bylo velice důležitější, pokud ne vůbec nejdůležitější, mohli všichni letadélkem letět před svými rodiči. A tak se vlastně stalo, že jejich rodiče viděli tehdy něco, co dosud nikdy ve svém životě neviděli. A tímhle tohle celé prasklo ...
... Samozřejmě, literární příhěh se odehrává už kdysi dávno, ale modelová situace, o které se nyní zmíním je aktuální stále. Pepík, kamarád Vojty je na začátku příhěhu ustrašený chlapec, ale prochází v příhěhu velikou proměnou. Jedna příhoda vypráví o tom jak Pepík dostane od rodičů nové jízdní kolo. A aby nové jízdní kolo nějak nepoškodil nebo si nějak neublížil, pokud by na novém jízdním kole snad i jezdil, může nové jízdní kolo vodit jen doma po dvorku. Samozřejmě, i Pepík se naučí na novém jízdním kole jezdit, jak taky jinak, přece nebude nové jízdní kolo pořád vodit jen doma po dvorku. Co by tohle bylo za kluka! A dokonce, představte si tohle. Pepík chce být i pilotem letadla! Právě z Pepíka, z ustrašeného chlapce se stává odvážný a nebojácný chlapec na konci příběhu, ale jeho rodiče se o Pepíka neustále bojí. Myslím si, že v tomhle není žádná veliká nadsázka, když tohle takhle řeknu: Rodiče jsou s Pepíka úplně zděšeni. Jejich Pepík je druhý Vojta a je na tohle i patřičně hrdý! ...
... Letiště Brno-Slatina ...
... Sobota 31. května 1997 ...
... Pro čtenáře od osmi let ...
... Pro diváky bez omezení věku ...
... Zpráva ze dne 6. srpna 2011 - začátek téměř opisu ...
... Před středeční vraždou spisovatelky Simony Monyové-Ingrové, z níž je podezřelý její manžel Boris Ingr neměla brněnská policie žádné informace o tom, že by žena byla obětí domácího násilí ...
... O tom teď vypovídají v médiích a internetových diskusích ...
... Známí oběti ...
... Spisovatelky Simony Monyové-Ingrové ...
... Mluvčí jihomoravské policejní správy Petra Vedrová se pozastavuje také nad informací z reportáže televize Nova, že spisovatelka Simona Monyová-Ingrová, krátce před smrtí telefonovala na policii v Brně-Obřanech a požádala o pomoc, která jí ale nebyla poskytnuta ...
... "To je úplný nesmysl, v Obřanech ani není policejní oddělení," kroutí hlavou policejní mluvčí "je zarážející, kolik lidí teď tvrdí, že o její tíživé situaci vědělo. Proč teda nikdo z nich nekontaktoval policii?" pokládá si policejní mluvčí jihomoravské policejní správy otázku ...
... Zpráva ze dne 6. srpna 2011 - konec téměř opisu ...
... Omlouvám se, že se k téhle nešťastné události ještě vracím. Nic o ní nevím, ale když jsem byl, ještě ani ne v letech nejstaršího syna spisovatelky získal jsem zkušenost, které se dodnes držím a právě o tuhle zkušenost bych se chtěl s vámi podělit ...
... Tohle bylo někdy v listopadu a bylo tohle ráno. Byl jsem řidič tramvaje a jel jsem do Obřan. Už na Veveří ulici jsem volal: "FBX 101 ...", což byl tehdy, nevím jak je tomuhle dnes, volací znak dopravního dispečinku Dopravního podniku města Brna, v radiotelefonii. "Vysadím cestující a soupravu odstavím, nelíbí se mi vůbec tahle závada," hlásil jsem vysílačkou v ranní dopravní špičce na dopravní dispečink a popsal závadu. "Zkuste pokračovat ještě k hlavnímu nádraží, už to tam hlásíme dispečerovi," bylo mi asi tohle řečeno. Měl jsem skutečně už obavu, že se něco stane, ale k hlavnímu nádraží jsem nakonec dojel. "Vydržte ještě," řekl mi dispečer u hlavního nádraží, který již byl informován z dopravního dispečinku a dal mi další pokyny a instrukce: "Zkuste dojet ještě na konečnou do Obřan, a tam vlak odstavte," řekl mi. Tramvajím se říká vlaky, tohle jen pro vysvětlení. "Dobře, zkusím ještě pokračovat v jízdě, uvidím kam až dojedu," souhlasil jsem nakonec s dispečerem. V Husovicích u trolejbusové vozovny jsem volal opět na dopravní dispečink. "Končím, dále už se soupravou nejedu!" A popsal jsem opět závadu, to co souprava dělá. Zkrátka a dobře, řekl jsem, že si myslím, že se soupravou na konečnou stanici do Obřan už nedojedu. "Na náměstí Republiky cestující vysaďte," což byla již další tramvajová zastávka "a ve smyčce Maloměřice-most vlak odstavte," což je z náměstí Republiky už nedaleko. Takhle bylo na dopravním dispečinku nakonec rozhodnuto ...
... Z Nováčkovy ulice jsem odbočil do prava do Dačického ulice, po které jedete jen kousek a hned odbočíte do leva do Dukelské třídy. A na náměstí Republiky je to potom už kousek a rovinka ...
... V tomhle čase a v těchto místech byla souprava už poloprázdná. Začal jsem brzdit a v tomhle okamžiku se tohle stalo. V prostoru řidiče vyšlehly plameny, ale něco takového či podobného jsem čekal, v tu ránu mi začala hořet uniforma. Už nevím jak přesně, ale vím že se tohle stalo velice rychle. Opustil jsem prostor řidiče, ani nevím přesně jak, a válel se na podlaze ve voze až jsem se uhasil. Byla tohle ale jen chvilka a tramvaj, která jela chvíli bez řidiče, když jsem se válel na podlaze ve voze a hasil jsem se, už pomalu dojížděla k zastávce na náměstí Republiky, už jela snad jen krokem. V celém voze bylo plno kouře a sazí a vypadal jsem jak poloviční kominík. Opatrně jsem soupravu ještě dobrzdil a požár uhasil, vlastně už všechno vyhořelo, už nebylo pořádně ani co hasit, jen kouř a saze byly ve voze, jak jsem již shora uvedl. K tomuhle vám ještě řeknu, že když souprava konečně zastavila, tak nikdo z cestujících v ní už nebyl. Cestující si otevřeli dveře sami a vyskákali z tramvaje a nyní stáli na chodníku a sledovali dění. Netrvalo dlouho a objevil se houkající vůz rychlé lékařské pomoci, který mě naložil a houkající odjížděl z místa nehody do Úrazové nemocnice v Brně, ale snad hned za prvním rohem řidič vozu rychlé lékařské pomoci houkačku vypnul, protože moje zranění nebyla lékařem shledána jako vážná. Utrpěl jsem popáleninu na zádech a na pravém lýtku. Tohle bylo sice bolestivé, ale nic vážného tohle nebylo. Po ošetření v Úrazové nemocnici jsem dostal pokyn hlásit se ještě téhož dne u závodního lékaře. Šel jsem domů, kde jsem se umyl a převlékl a někdy po poledni jsem byl už na závodním zdravotním středisku. Měl bych tehdy pracovní neschopenku, pokud by v ordinaci závodní lékařky nezazvonil telefon. "Máte se hned dostavit k vedoucímu dopravního střediska," řekla mi závodní lékařka. "Samozřejmě," řekl mi vedoucí dopravního střediska tramvají "uniformu dostanete novou," a tak dále a tak podobně, vyšel mě vstříc snad ve všem "ale potřeboval bych kdybyste nemarodil, soutěžíme o bezúrazový provoz," a tak dále a tak podobně. Jednalo se o jakousi standartu a podle mého názoru volovinu. Zdraví je přednější přece. Vedoucí dopravního střediska mě ještě podrobněji informoval o tom jak se věci, se shora uvedenou standartou soutěže o bezúrazový provoz mají, respektive jaká jsou kritéria téhle soutěže. Kritéria soutěže byla poměrně srozumitelná a bylo nám jasné, že se do nich s mým pracovním úrazem nevejdeme. Pokud bych marodil, mohl by si vedoucí dopravního střediska nechat chuť na standartu o bezúrazový provoz rovnou zajít. Nakonec jsem se nechal ukecat a nemarodil jsem. Už nevím přesně jak, ale vedoucí dopravního střediska mi moje pochopení, pro shora uvedenou, podle mého názoru, volovinu vykompenzoval. Dost často se stává, že "svět" nechce objektivní pravdu ani slyšet! Ba, právě naopak! ...
... Druhý den vyšla v novinách Svobodné slovo, v rubrice Z černé kroniky, zpráva asi tohohle znění: "Včera v ranních hodinách došlo na náměstí Republiky v Brně k požáru tramvaje linky číslo dvanáct. Za jízdy náhle vyšlehly prostoru řidiče plameny a řidič, který utrpěl popáleniny, a kterému se ještě podařilo tramvajovou soupravu zastavit a požár tramvaje uhasit byl vozem rychlé lékařské pomoci převezen do Úrazové nemocnice v Brně. Řidič utrpěl popáleniny ... v novinové zprávě bylo uvedeno jakého byly popáleniny stupně, což jsem ani sám nevěděl, a jeho zdravotní stav je vážný ...
... Od téhle doby vím, že se v novinách píšou kolikrát vyložené nesmysly a úplné pitomosti. Zkrátka a dobře, že nemůžu věřit všemu co se někde, například v televizi říká a někde, například v novinách píše! ...
... Spisovatelka Simona Monyová-Ingrová ...
... Se kterou se včera, v úterý 16. srpna 2011, v Brně ...
... Naposledy rozloučila rodina a veřejnost ...
... Hovořila o jednom svém prožitku ...
... Před čtrnácti lety ...
... Na letiště v Brně-Slatině ...
"V rámci Dětského dne na letišti v Brně-Slatině jsem tenkrát zamluvila pro sebe a své dva syny (tehdy osmiletého Michala a čtyřletého Dominika) vyhlídkový let nad Brnem. Třebaže se kluci těšili, z postelí jsem je musela doslova dolovat, nějak se jim vstávat nechtělo. Sice se zpožděním, ale nakonec jsme se přece jen vypravili. Byla sobota dopoledne a uzízla jsem s dětmi v dopravní zácpě. Moje nervozita rostla, hypnotizovala jsem každý semafor, aby naskočila konečně zelená. U letiště začínalo jít do tuhého a bylo jasné, že pokud nenajdu rychle místo k zaparkování, mohou se kluci s vyhlídkovým letem rozloučit. Samozřejmě hned jsem oběma klukům vyčetla jejich zdržování. Když jsme doběhli na místo, odkud mělo letadlo vzlétnout, bylo už pozdě. Do malého letadla právě nastupoval starší muž se dvěma chlapci. Zklamání kluků bylo veliké, a tak jsem šla za pořadateli, jestli bych nemohla s dětmi letět později. Bylo mi sděleno, že tohle byl poslední vyhlídkový let a naše rezervace propadla. I přes noje prosby, koketní úsměvy a nabídku úplatku zůstali organizátoři neoblomní, synové Michal a Dominik tohle obrečeli. Po několika minutách se za našimi zády ozvala obrovská rána a vznesl se oblak prachu a kouře. Letadlo spadlo. Spadlo právě tohle letadlo, kterým jsme měli letět. Rychle jsem pod nějakou záminkou kluky odtáhla pryč, aby katastrofu neviděly. Večer jsem se v televizních zprávách dozvěděla, že zemřeli čtyři lidé. Pilot letadla a dědeček se dvěma vnuky. Na tuhle smrt měla rezervaci celá moje rodina, ale zpoždění nás zachránilo. Občas se ve mě ozve mrazivý dojem, jako bychom naše životy komusi ukradli. A když se mi narodil později třetí syn Šimon, na Den dětí už jsme pro jistotu chodili jen do zoologické zahrady." ...
... Tolik spisovatelka ...
... Autogramiáda úterý 18. května 2010 ...
... Simona Monyová-Ingrová ...
... Rozená Urbánková ...
... Tohle, co vám nyní řeknu, je zaneseno v soudním spise Městského soudu v Brně a lze tohle tedy snadno ověřit. Tohle není jedna z historek, které si lidé různě "kradou" nebo v mnoha případech i vymýšlejí. Autor tohohle článku udělal rovněž před léty na letišti v Brně-Slatině rezervaci na vyhlídkový let nad Brnem, rezervaci pro tři osoby a rovněž na sobotu. Ale stalo se, že jim do jejich již rezervovaného vyhlídkového letu cosi nečekaného přišlo a jejich rezervovaný vyhlídkový let se nakonec nerealizoval. "Nevadí, poletíme jindy," řekli si účastníci nerealizovaného vyhlídkového letu nad Brnem. Ale potom se stalo, že přišla ona shora uvedená osudná sobota 31. května 1997, tahle shora uvedená letecká nehoda. Jejich vyhlídkový let nad Brnem se takhle nerealizoval dodnes. Jak mi Jurášek Benada řekl: "Knížku o letadéku Káněti jsem měl jako kluk velice rád," pak se na chvíli odmlčel, asi vzpomínal na něco či na někoho, a po chvíli pokračoval "chtěl jsem proto abychom také letěli," což jsem chápal ...
... "Ale někdy je skutečně lepší se na některé věci vykašlat!" řekl mi nakonec ...
... "A co se tehdy na letiště v Brně-Slatině stalo, že letadlo spadlo?" zeptal jsem se ho zvědavě. "Mnoho nevím, neznám oficiální výsledky šetření všech příčin a všech dalších okolností téhle letecké nehody," řekl mi ...
... "Všech příčin a všech dalších okolností," zejména na tahle slova kladl důraz! Řeknu vám tedy jeho verzi. Ale pozor, není vydávána za objektivní pravdu! ...
... Poté, co dědeček obou kluků-vnuků usedl vpravo, vedle možná mladého, mohl by si třeba i někdo myslet, ale zkušeného třicetiletého pilota ...
... A kluci-vnuci usedli na zadní sedadlo letadla Cessna 172 a letadlo se rozjelo po startovací dráze na letišti v Brně-Slatině ...
... V okamžiku kdy se letadlo odpoutalo od země a začalo stoupat k obloze, uvolnila se z nějakého důvodu pravá přední sedačka, na které seděl dědeček kluků-vnuků a sedačka se sedícím dědečkem kluků-vnuků popojela dozadu...
... Těžko říci zda tohle bylo tím, že se dědeček kluků-vnuků ulekl či tohle bylo tím, že dědeček kluků-vnuků ztratil v tuhle chvíli balanc, ale patrně, ve snaze balanc nějak vyrovnat, potřeboval se dědeček kluků-vnuků něčeho "pevného" zachytit ...
... Zkrátka a dobře, autor tohohle článku se domnívá, že dědeček kluků-vnuků, patrně ne dostatečně znalý poměrů létání (samozřejmě, tohle není pro dědečka kluků-vnuků nijak hanlivě myšleno), chytil za páku řízení (knipl) a malér byl na světě ...
... Cessna 172 ...
... Posádka a cestující ...
Celkem čtyři osoby - pilot a tři cestující
... Maximální rychlost ...
Dvěstě dvacet osm kilometrů za hodinu
... Maximální letová hladina ...
Čtyřitisíce sto šestnáct metrů
... Maximální dolet ...
Tisíc dvěstě sedmdesát dva kilometrů
... Obrázky letadla Cessna 172 jsou pouze ilustrační ...
... Konec ...
TOPlist
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010