Psychické násilí a setkání ve Veroně

19. července 2011 v 16:01 | R. Moser |  07/2011
... Dobrý den milé děti, přátelé a příznivci blogu jaroslaw.blog.cz ...
... V loňském roce jsem hovořil o připravované knížce profesora Jaroslawa Rohacka. Nedávno jsem navštívil kancelář doktora Josepha Kleinstücka na Okružní třídě, abych mu vrátil opravené stolní hodiny. Doktor Joseph Kleinstück nebyl ve své kanceláři přítomen. "Je v Itálii na dovolené," řekla mi jeho sekretářka paní Rostfreiová. Ale měl jsem štěstí. V kanceláři jsem zastihl syna profesora Jaroslawa Rohacka, doktora Paula Rohacka, který mi sdělil několik dalších informací o připravované knížce svého otce. Původně mi nechtěl nic sdělit, ale když jsem naléhal přece jen něco nového jsem se nakonec od něho dozvěděl. V okamžiku kdy jsme chtěli z kanceláře odejít ozvalo se zaklepání na dveře. "Bitte herein," (vstupte, prosím, laskavý překlad paní Rostfreiové) vyzvala paní Rostfreiová osobu za dveřmi. Mladý muž, který vstoupil do místnosti mohl být tak ve věku okolo třiceti let, odhadoval bych. Z mého zvědavého pohledu poznala paní Rostfreiová nevyslovenou otázku: "Wer ist dieser Herr?" (kdo je ten pán, laskavý překlad paní Rostfreiové) "Guten morgen," (dobré jitro, laskavý překlad paní Rostfreiové) pozdravil neznámý mladý muž a obraceje se k paní Rostfreiové řekl: "Ich bitte um Entschuldigung, dass ich so spät komme." (omlouvám se, že přicházím pozdě, laskavý překlad paní Rostfreiové). Paní Rostfreiová nám mladého muže představila. Byl to syn Georga Benady, Georg Benada-junior. "Freut mich, dass ich Sie kennenlerne, Herr Doktor," (těší mě, že vás poznávám, pane doktore, laskavý překlad paní Rostfreiové) řekl příchozí mladý muž doktorovi Paulovi Rohackovi, synovi profesora Jaroslawa Rohacka. "Freut mich sehr," (potěšení je na mé straně, laskavý překlad paní Rostfreiové) uvedl tento. "Sie kennen einander noch nicht?" (vy se ještě neznáte, laskavý překlad paní Rostfreiové) obrátila se paní Rostfreiová na příchozího. "Leider kann ich mich nicht erinnern," (bohužel si nevzpomínám, laskavý překlad paní Rostfreiové) uvedl jsem. Rovněž i od syna Georga Benady, Georga Benady-juniora dozvěděl jsem se další informace. "A odkud se váš otec s profesorem Rohackem zná?" zeptal jsem se pana Georga Benady-juniora. Zajímalo mě tohle již dávno, to proto jsem se zeptal, když se mi nyní zcela nečekaně příležitost naskytla. "Tak tohle vám bohužel neřeknu, pane Mosere," odpověděl mi Georg Benada-junior "vím jen, že se znají dlouho, zřejmě již z Moravského Krumlova, patrně se setkali poprvé právě tam, v městské knihovně," dozvěděl jsem se ještě od něho. Hned poté jsme odjeli do jedné výletní restaurace za městem, severozápadně od Vídně ...
... Kde jsem se dozvěděl (samozřemě, nechtěl jsem se hned vyptávat, tohle bylo až po obědě, někdy odpoledne, spíše již k večeru) potom ještě více. Otec Georga Benady, juniora, Georg Benada-senior je Qiorgio alias Giorgio z Moravského Krumlova. "A proč má váš otec dvě jména, Qiorgio a Giorgio, když se jmenuje Jiří," zeptal jsem se. "Jméno Giorgio si můj otec zvolil podle své oblíbené knihy jednoho českého a jednoho italského autora. A protože, v době kdy můj otec knihu italského autora četl mu bylo asi deset či jedenáct let," mladý muž se pousmál při vzpomínce na svého otce. "Můj táta samozřejmě tehdy italsky neuměl a jméno Giorgio si vlastně nevědomě zkomolil." Zkrátka a dobře, bylo tohle tak, že otec Georga Benady-juniora, Georg Benada-senior, si nevědomě zaměnil písmeno G za Q, čímž byla letitá záhada odhalena ...
... Pro čtenáře i pro diváky bez omezení věku ...
... Děj knížky začíná událostí, která se stala v rychlíku, tehdy jedenáctiletému Giorgiovi, jedoucího z nádraží Praha-střed do Brna-hlavního nádraží, přes Českou Třebovou. Vlak vyjel z Prahy kolem deváté hodiny dopoledne. Ve vlaku bylo příjemně teplo, venku mrzlo a za oknem ubíhala zasněžená krajina. Giorgio cestoval tehdy sám a četl si v knížce Slovenských pohádek od autora Pavola Dobšinského, řekli jsme si již v loňském roce. Dnes informaci doplním a řeknu vám, že se tehdy jednalo o dvě data: 2. září a 12. prosince ...
... Doma byla skříň, která byla uzamčena a Giorgio a ani jeho mladší sourozenci do ní neměli přístup. Giorgio byl ze sourozenců nejstarší. Giorgio už nemohl dále čekat. Nemůžeme se mu ani divit! Posbíral doma všechny klíče, které našel a měl štěstí. Jeden z nalezených klíčů do zámku v uzamčené skříni pasoval. Otevřel skříň a ve skříni našel soudní písemnost z počátku padesátých let minulého století, kterou si přečetl, dále ve skříni našel svůj rodný list, který si rovněž přečetl a malý modrý papírek. Byla to týdenní jízdenka na autobus městské hromadné dopravy, provozované firmou ČSAD v místě Giorgiova bydliště, v Moravském Krumlově. Giorgio tuhle jízdenku otočil a na druhé straně spatřil jakýsi text, napsaný rukopisem svého otce. Rukopis Giorgiova otce bylo velice obtížné přečíst, ale nakonec se přece jen Giorgiovi podařilo otcův rukopis vyluštit. Byla to adresa. Je pravda, že město, které na jízdence bylo uvedeno, Giorgia nijak nepřekpapilo. Bylo to jedno ze třech míst, které tehdy zaslechl, ještě dříve než vstoupil se svojí asi tříletou sestrou z verandy do kuchyně. Giorgio a jeho sestra Šárka se vraceli tehdy ze zahrady. O tom co doma v uzamčené skříni Giorgio tehdy našel věděl jen Paolo a později jeho kamarád Riccardo, který se to dozvěděl od Paola na Smrekovici ve Velké Fatře na Slovensku a dále to věděl muž, který tragicky zahynul na železničním přejezdu na Slovácku, který se to dozvěděl později od Riccarda ...
... Později, v době kdy bylo Giorgiovi dvacetdva roků se tohle dozvěděli i kriminalisté. Kriminalistům v místě Giorgova bydliště přišel totiž tehdy dálnopisem požadavek vsetínských kriminalistů, aby byl Giorgio vyslechnut v případu, který šetřili tihle kriminalisté ve svém okrese. Z tohoto důvodu v téhle věci Giorgia tehdy doma navštívil kriminalista z místa Giorgiova bydliště. Vzhledem k tomu, že kriminalista Giorgia doma nezastihl, nechal mu vzkaz u domovnice v domě, aby se Giorgio dostavil na jeho pracoviště. Jen pro úplnost dodávám, že v domě, ve kterém tehdy Giorgio bydlel, sousedé Giorgia dobře znali, protože si ho pamatovali již od jeho dětství. Už krátce po svém narození Giorgio v tomhle domě bydlel. Ale zpět k věci. Od domovnice se Giorgio nedověděl v jaké záležitosti ho kriminalista vyhledal. Domovnice Giorgiovi pouze sdělila, že muž, který Giorgia hledal byl asi středního věku, byl elegantně oděn a z celého jeho vystupování bylo prý patrno, že se jedná o velice inteligentního, kultivovaného a vzdělaného člověka, což se nakonec i potvrdilo, neboť i Giorgio se s tímhle kriminalistou snadno a rychle dohodl a poté co kriminalista vše sepsal do protokolu, a protože Giorgio s obsahem jeho protokolu souhlasil, neměl k obsahu jeho protokolu žádných výhrad a nežádal ani žádných oprav, změn či jiných doplnění, tak tenhle jeho protokol podepsal," uvedli jsme si v loňském roce dále ...
... A tady, v kanceláři kriminalisty se chvíli zdržíme. Když se Giorgio, krátce po návštěvě kriminalisty u něho doma, do kanceláře kriminalisty dostavil, sdělil mu tento co je předmětem jeho předvolání. Když se Giorgio od kriminalisty dozvěděl co se stalo (tohle byla veliká tragédie) vybavil se mu hned obraz, který viděl před léty o prázninách na Valašsku. "To je mi velice líto," řekl Giorgio kriminalistovi "nic o tomhle nevím a nevím co vám k tomuhle můžu říci," takhle nějak tohle Giorgio kriminalistovi řekl. Ale jak jsem již shora uvedl, kriminalista byl nejen kompetentní člověk, ale není pochyb, že mu nechyběla i empatie. Zkrátka a dobře, věděl patrně jak se Giorgio v téhle chvíli cítí, dokázal si patrně představit jak by bylo jemu, pokud by byl na Giorgiově místě, co by asi cítil a co by asi prožíval. A tak když Giorgio řekl: "Nevím co vám k tomuhle mohu říci, mnoho toho nevím, jen to co jsem četl ve dvanácti letech v soudní písemnosti a co jsem slyšel potom ještě později." Zkrátka a dobře, Giorgio tehdy pravdivě uvedl, že má jen zprostředkované informace a uvedl od koho tyhle informace získal. Informace nebyly od jeho rodičů. Ti mu neřekli dodnes vůbec nic, zejména pak jeho otec a uvedl dále, že mu tedy chybí objektivní pohled na celou záležitost. A tenhle kriminalista Giorgiovi povídá: "Bude nejlépe, když řeknete všechno co víte!" Myslel tohle tak, aby se záležitost takhle vyřídila nyní již celá a Giorgio měl už klid. Zkrátka a dobře, aby Giorgio řekl všechno co věděl a více už k tomuhle nemusel případně ještě v budoucnu dodávat, pokud by se snad ještě, v průběhu dalšího vyšetřování, vyskytly nějaké nesrovnalosti. Ale to jsem trošku odbočil. Tohle je velice důležité. Kriminalista a Giorgio si v klidu sedli a o celé záležitosti si nejdříve pohovořili. S něčím podobným se Giorgio ve své rodině dosud nesetkal. No, pohovořili? Spíše tohle bylo tak, že kriminalista nechal Giorgia souvisle hovořit a Giorgio uvedl všechno co věděl. Nebylo tohohle mnoho. A teprve potom tohle všechno kriminalista sepsal do protokolu, který Giorgio nakonec podepsal. Tímhle byla celá záležitost uzavřena. Alespoň se Giorgio tehdy domníval, že tomuhle takhle je. Ale jak budoucnost později ukázala mýlil se velice. Giorgio říká, že si myslí, že byl tehdy vyslechnut v rámci takzvaného rutinního šetření. Řečeno ještě jinak, pokud by Giorgio vyslechnut nebyl vůbec, bylo by vyšetřování kriminalistů neúplné a třeba někdo, co já vím, nadřízený některého vyšetřovatele, prokurátor, soudce či i nějaký advokát například by mohli říci: "A proč jste nevyslechli taky toho chlapce, vyšetřování je takhle neúplné a chlapec by mohl možná ještě vnést do celého případu jasno," mohli by dojít k takovémuhle závěru například a měli by patrně pravdu. Nebo "jste nekopetentní, odbyli jste celou věc," mohl by si právem i někdo pomyslet "jste úplní diletanti, vás tak nechat něco ještě někdy vyšetřovat," mohl by si pomyslet ještě možná někdo další, "úplně neschopní pitomci," pomyslel by si třeba potom i nějaký soudce například, ale nemusel by dát nic najevo, takže by se na nic nepřišlo, že si tenhle soudce něco takovéhohle vůbec myslí. Samozřejmě tohle jsou jen příklady, ale je pravda, že jsou tohle příklady z praxe a chyby se mohou pak vršit jedna chyba za druhou a šířit snad pak i geometrickou řadou, když tohle mírně nadsadím. A potom, co já vím, například po jedenácti až třinácti letech, v nějakém přezkumném řízení, podle nějakého nového zákona, může nějaký prokurátor a soud, který se záležitostí bude opět po letech zabývat, říci: "Idioti!" A bylo by tohle ještě horší. "Věděli o tomhle již tehdy, konali takhle zcela vědomě!" řekl by pak možná takovýhle prokurátor a soud. Šetření kriminalistů mělo dát odpověď na otázku ...
... Nešťastná náhoda, vražda či sebevražda? ...
... A teď vám řeknu věc, která se shora uvedeným textem zdánlivě nesouvisí. Kdysi dávno jel Giorgiův otec odněkud z Čech, myslím že z Ústí nad Labem do Moravského Krumlova. Když přijel do Brna, měl ještě nějaký čas do odjezdu vlaku do Moravského Krumlova, byl to poslední odjezd vlaku z Brna do Znojma, snad někdy po jedenácté hodině večer a Giorgiův otec seděl u pátého nástupiště brněnského hlavního nádraží v čekárně, když tu se ozval jakýsi veliký rachot a Giorgiův otec, chtěje se přesvědčit co se stalo, vyšel ven z čekárny. Vypadalo to jako kdybyste se ocitli například v Berlíně v roce 1945. V železniční stanici Střelice, která je vzdálená třináct kilometrů od téhle čekárny, se uvolnilo asi šest plně naložených železničních vozů-cisteren a tyhle železniční vozy-cisterny valily ze Střelic do Brna asi po dobu dvaceti minut. Železniční trať do Brna je snad ze Střelic pořád trošku z kopečka. Ano, železniční trať ze Střelic do Brna klesá a na pátém nástupišti v Brně na kusé koleji byla právě přistavena vlaková souprava, osobní vlak jedoucí do Moravského Krumlova a dále do Znojma. Na poslední chvíli někdo přehodil ještě vyhýbku, aby zabránil snad ještě většímu železničnímu neštěstí. Železniční vozy-cisterny narazily do stojící vlakové soupravy na pátém nástupišti snad stokilometrovou rychlostí, co já vím jaká rychlost tohle byla přesně v okamžiku nárazu a vyhodily ji z kusé, myslím z deváté koleje. Naštěstí byla vlaková souprava ještě prázdná, a tahle proletěla budovou u pátého nástupiště, naštěstí ani tam se snad nikdo v téhle chvíli zrovna nenacházel a na ulici zrovna projížděla tramvaj od Nových sadů k hlavnímu nádraží, o kterou letící vlaková souprava jen zezadu trošku štrejchla, asi jen o spojovací táhlo tramvaje tak, že se opět snad nic nikomu, tentokrát na ulici a v tramvaji nestalo a napálila naproti do budovy, myslím že tam byly kanceláře Čedoku, byly tam, teď si vzpomínám, vlaková souprava se nabourala právě do téhle budovy a šest železničních vozů-cisterem ji ještě do téhle budovy přirazilo. Takhle nějak tohle tehdy bylo. Takhle nějak tohle otec Giorgia doma Giorgiově matce vyprávěl. Otec Giorgia (nechybělo moc) unikl tehdy jisté smrti ...
... "Jindy se stalo, že otec byl na nějaká služební cestě, někde snad u Děčína, a pracovní jednání probíhalo ještě i v sobotu dopoledne a v pondělí ráno už tam musel být znovu, pracovní jednání ještě neskončilo. Otec se tehdy rozhodl, že pojede domů i když tohle bude jen na pár hodin, co se doma zdrží. Cesta do Moravského Krumlova až odněkud od Děčína byla tehdy vlakem velice zdlouhavá a dosti úmorná. Přijel by domů totiž v sobotu po půlnoci, vlastně už v neděli a v neděli by rovněž, po nedělním obědě musel z domova odjíždět zpět," řekl mi Giorgio ...
... "Když otec přijel tehdy v sobotu večer do Brna, tak zase na tenhle poslední noční osobní vlak jedoucí do Moravského Krumlova a dále do Znojma v téhle čekárně čekal," dozvěděl jsem se od Giorgia. A jak tak potom v tomhle nočním osobním vlaku otec jede stalo se, že z nějakého neznámého důvodu (uvažujme zatím takhle, tohle je důležité) v železniční stanici Moravský Krumlov nakonec nevystoupil," řekl mi Giorgio ...
0 Brno hlavní nádraží
3 Brno-Horní Heršpice
9 Troubsko
12 Střelice dolní
13 Střelice
16 Radostice
19 Silůvky
23 Moravské Bránice
29 Budkovice
33 Moravský Krumlov
37 Rakšice
40 Bohutice
44 Našiměřice
47 Miroslav
... "Usnul jsem ve vlaku a přejel," řekl otec Giorgia později doma ...
... "Už nestálo otci za to z vlaku vystoupit a vracet se zpět do Moravského Krumlova, zpáteční vlak jel až ráno," řekl mi Giorgio to co se později doma od rodičů dozvěděl ...
... Otec Giorgia jel tedy už do Znojma a přes Jihlavu se vracel zpět k Děčínu ...
... "Byl vůbec tehdy otec na Moravě?" položil mi Giorgio otázku ...
... Řeknu vám, co se kdysi stalo o generaci mladšímu bratrovi doktora Pavla Skovajsy. Giorgův strýc Franz Koch (polorodný bratr z druhého manželství matky shora uvedeného doktora Pavla Skovajsy, mohlo mu tehdy být tak kolem třiceti let, možná i o něco více, možná o rok či dva, už nevím přesně kolik mu bylo, ale vím že pracoval jako kuchař u jídelních a lůžkových vozů, když se tohle stalo) jel vlakem z Prahy do Brna. V Praze se namazal a cestoval v kupé první vozové třídy kde usnul. A když s ním průvodčí zatřásl tak se probral a automaticky sáhl do náprsní kapsy a průvodčímu povídá: "Pane vrchní, zaplatím!" ...
... Tohle bylo již před lety. Sešel jsem se ve Veroně s profesorem Jaroslawem Rohackem. Už nemohu zcela přesně určit kdy tohle bylo, ale vím že mi profesor Jaroslaw Rohacek ukazoval fotografii jakéhosi obrazu. Na obrazu byla jakási madona se sedícím a spícím dítětem na klíně. V prvním okamžiku jsem si myslel, že madona je matka Georga Benady-seniora (viděl jsem totiž její fotografii z počátku padesátých let minulého století, kdy ji pouliční fotograf vyfotografoval při procházce v Praze) nebo že je tohle žena toho mládence paní Viola Nováková, která se později provdala a přijala nové příjmení. Nevím jak se dnes jmenuje a není tohle ani pro nás důležité vědět. O shora uvedeném mládenci se ještě dále zmíním. Tohle musela být rovněž věc nevědomá, říkám si. Vždyť on si tyhle typy žen přímo nevědomě vybíral. Ano, on u žen viděl určité rysy, které mu připomínaly jeho matku Marii. Řečeno ještě jinak: On hledal nevědomě v dívkách či v mladých ženách obraz shora uvedené madony, jeho matky, která seděla v padesátých letech pražskému akademickému malíři modelem ... Ne! Tohle je obraz až z pozdějšího malířova uměleckého období, dívám se na obraz na fotografii ještě jednou. Ano, zcela jistě je tohle ona! Pražský akademický malíř, od počátku sedmdesátých let minulého století žijící v exilu ve Švýcarsku, jehož mnohé obrazy rodina Novákova vlastní zachytil na obraze mládencovu matku Marii, při svém letním pobytu na Slovensku počátkem šedesátých let minulého století ...
... K obrazu s názvem Léto v Žilině měl profesor Jaroslaw Rohácek ve Veroně i ověřovací list s uvedením názvu obrazu, rokem jeho zhotoveni, prodejní cenou a podpisem autora-akademického malíře ...
... Nakonec jsme hledaný obraz, Léto v Žilině, v jednom měšťanském domě ve Veroně, našli. Podpis autora na obraze i ověřovacím listu byl identický. A jak se tenhle obraz dostal až do Verony, ptáte se možná? Tohle je velice dlouhá historie, která začíná v listopadu 1933 odjezdem inženýra Pavla Skovajsy (otce doktora Pavla Skovajsy, dědečka inženýra Pavla Skovajsy a pradědečka Pavla Skovajsy) do Ameriky! Jednou se k téhle historii vrátíme ...
... Protože jsme měli nakonec přece jen ještě trošku času, řekli jsme si i o tom, co to vlastně psychické násilí, respektive psychické násílí v rodině je ...
... Profesor Jaroslaw Rohacek o psychickém násilí v rodině říká ...
... "Psychické násilí v rodině se projevuje především slovně. Dítě je rodiči podceňováno, zešměšňováno, je mu neustále připomínána jeho skutečná či domnělá nedostatečnost. Psychické násilí může nabýt i podobu citového vydírání, kdy rodiče udržují u dítěte pocit viny i zdánlivě laskavě a vyžadují na dítěti určitý způsob chování k odčinění téhle viny. Psychické násilí mohou rodiče vyvíjet i celkovým výchovným klimatem v rodině. Nemožnost jakékoliv diskuze, svobodného rozhodnutí dítěte či projevení vlastního názoru, přehnané uplatňování autority ze strany rodičů a absolutní omezování dítěte nemusí být doprovázeno skutečným fyzickým násilím, ale dítě v takovémhle prostředí strádá nedostatkem prostoru k vlastnímu rozvoji. Takovéhle výchovné prostředí můžeme najít v tradičních patriarchálních rodinách, v našem prostředí však mohou podobné dominantní a autoritářské postoje vyvinout i matky. Tohle chování může být ze strany rodičů zdůvodňováno tradicemi rodiny, ale i obavou o dítě, snahou zabránit negativním vlivům a podobně. Ve skutečnosti však prokazuje, že rodiče se považují za absolutní pány dítěte a spíše než citový vztah je k dítěti poutá pocit vlastnictví," uvádí k tomuhle profesor Jaroslaw Rohacek dále ...
... Profesor Jaroslaw Rohacek se ve Veroně zdržel pouze jeden den a večerním vlakem se vracel zpět do Florencie. Před svým odjezdem mi ještě k tomuhle řekl: "Psychicky dítě strádá rovněž v rodině, kde se mu nedostává uspokojení základních psychických potřeb. Hovoříme potom o psychické deprivaci dítěte. Především neuspokojování potřeby citového přijetí, lásky a bezpečí, to je citová deprivace, může vést nejen k deformacím v rozvoji osobnosti, ale v extrémních případech i k fyzické újmě. Psychická deprivace se týká rovněž potřeby dosáhnout určitého sociálního přijetí a potvrzení vlastního významu. Zesměšňování dítěte, odmítání uznat jeho přednosti a zdůrazňování chyb způsobuje deformace a sociální deprivaci dítěte," uvedl profesor Jaroslaw Rohacek před svým odjezdem do Florencie, kde strávil ještě jeden den a další den odjížděl do Pisy. A jak jsem se dozvěděl později ve Vídni, z Florencie do Pisy cestoval autobusem ...
... Profesor Jaroslaw Rohacek byl možná už někde v půli své cesty z Verony do Florencie, když jsem si vzpomněl na případ, který se stal kdysi ve Vídni. Otec se domáhal čtrnáct let styku se svým dítětem, z toho třináct a půl roku soudní cestou, dvakrát dal dokonce návrh na vyloučení soudkyně pro podjatost, dvakrát psal předsedovi příslušného soudu, kde ho žádal o přešetření procesního postupu a zejména rychlosti řízení a nakonec, když se dostavil do kanceláře soudkyně, aby se zeptal jaká překážka brání v dalším pokračování řízení tak mu tahle soudkyně povídá: "Já vím ten paragraf tam nebyl!" Otec tohle samozřejmě věděl, ale že zrovna tenhle paragraf soudkyně použila bylo na pováženou! Otec nevěděl proč tohle tahle soudkyně udělala. "Buďto plní něčí příkazy," skutečně i takhle otec už v zoufalství a v beznaději uvažoval, nevěděl už jak si tohle jinak vysvětlit, nebo je zcela nekopetentní, což se i později skutečně prokázalo. Ale což o tohle, tohle by ještě šlo domníval se možná otec, když s ní již neformálně hovořil a tahle soudkyně, snad se nepletu, bylo tohle přece jen ve Vídni nebo snad bylo jinde, teď jsem ztratil jistotu. Zkrátka a dobře, takhle soudkyně, ať již byla vídeňská či nikoliv, otci řekla: "Můj syn se se svým otcem taky nestýkal, ale v sedmnácti letech se s ním potkal kdesi ve vinárně a od té doby žije u něho!" Bylo tohle prý pro otce dítěte hrozné, dozvěděl jsem se později, když jsem otce vyslýchal v nemocnici. Řekl mi: "Když jsem se vypotácel, pane komisaři, z Justičního paláce, vůbec nic si nepamatuji. Jen to, že jsem vystupoval z tramvaje u nás na konečné. Přejel jsem nevědomě jednu tramvajovou zastávku. Nebylo tohle zase tak daleko, tak jsem šel domů již pěšky," uvedl mi do protokolu počátkem roku zraněný otec na náledí před domem. "Ježíšmarjá," zvolal jsem "a co kdyby vás srazila nějaká tramvaj či nějaké auto?" zeptal jsem se s neskrývaným úžasem a myslel jsem jeho duševní rozpoložení po shora uvedeném rozhovoru se soudkyní a obdržení shora uvedené informace. "Pokud by se takhle stalo, byl bych rád, pane komisaři," řekl mi otec dítěte "měl bych už pokoj od všeho až do smrti," což je ostatně pravda. Už by otec dítěte odpočíval v klidu a v pokoji. Naštěstí se mu téměř nic nestalo. Odpočíval nyní v klidu nemocničního pokoje. Tohle bylo tedy počátkem roku, když s touhle soudkyní hovořil a odpoledne uklouzl na náledí před domem, uvedl jsem již shora. Ale tohle se muže stát každému, že ukloune na náledí, poleží si pak půl roku v nemocnici a zase možná dobrý. "Ale kdybych skončil v tomhle duševním rozpoložení pod koly nějaké tramvaje či nějakého auta," řekl mi otec dítěte "pokud bych si dal alespoň v Justičním paláci panáka v bufetu,snad jej tam mají, doufejme. Ano, pokud by mne tohle napadlo, bylo by tohle pro mne velice dobré. Příčinou mého úrazu by byl patrně alkohol, ne duševní rozpoložení, popřípadě ještě i náledí a v nejlepším případě by tohle mohlo být i neobjasněné úmrtí! Samozřejmě za předpokladu, že by tohle tragické úmrtí vyšetřovali kompetentní lidé, ne opět nějací neschopní či nekopetentní diletanti," nestačil jsem téměř protokolovat jeho výpověď. "A alkohol, pane komisaři, jak jistě sám víte," řekl mi otec již téměř dospělého syna "je metla lidstva!" S tímhle jsem nemohl nesouhlasit a hned jsem tohle rovněž zaprotokoloval a žlutým označovačem zvýraznil ...
... Řeknu vám, že mě tohle tak vzalo, že jsem šel ještě večer na panáka do hospody u nás v Hütteldorfu. Když jsem se potom potácel noční ulicí k domovu, vyřvával jsem staré vídeňské pijácké písničky. "Co se stalo, pane komisaři, že jste se takhle zřídil, tohle nebývá u vás zvykem?" zeptal se mě na ulici jeden kolega ...
... Nevím jak jsem se domů z hospody nakonec dostal a ráno koukám můj protokol sepsaný včera v nemocnici leží pod postelí, patrně jsem si jej ještě před spaním četl na lůžku, celý pozvracený a jsou na něm i jakési šlápoty, evidentně nějaký traktorový vzorek od podrážky obuvi. "Ježíšmarjá, co se včera stalo?" říkám si koukaje na sebe v koupelně do zrcadla. A potom jsem si vzpomněl ...
... "Nebylo zjištěno nic, proč by se otec s dítětem stýkat nemohl," uvedl otec do nyní již pozvraceného a pošlapaného mého včerejšího protokolu. Tohle bylo po čtrnácti letech zjištění soudu. Být na místě tohohle otce, říkám si v koupelně, tak nevím. A za tohle se nikdo v justici ani nestydí, kroutím hlavou nad tímhle nevěřícně. A najednou jsem si vzpomněl. Mohlo být chvíli po desáté hodině večer, když ten kluk s dcerou hostinského přišli právě z vinohradu. Ano, on měl pracovní boty a na nich traktorový vzorek, když si k našemu stolu venku pod pergolou přisedli. Bylo mu osmnáct a rok žije s otcem říkal, teď si vzpomínám. "A s matkou se nestýkáš," zeptal se tohohle kluka doktor Paul Rohacek. "Dnes jsme měli jít s matkou na večeři, ale volala mi odpoledne, že nemůže. Neví kde ji hlava stojí a zítra má důležité stání u soudu, musí se ještě doma připravit a půjde dnes brzy večer spát," odpověděl mu tenhle kluk. Ano, tohle přece byl syn shora uvedené soudkyně. Bylo mu sedmnáct, když svého otce potkal ve vinárně a od téhle doby žije u něho. A pak jsem je ještě viděl, od našeho stolu pod pergolou, v rosvíceném okně v podkroví. Helga, dcera hostinského, tak přibližně v jeho věku a pěkná blondýnka stahovala zrovna žaluzie. Bylo mi tohle nyní hned jasné. Jeho matka má důležité stání dnes a ten kluk, její syn měl důležité stání už včera. Nebylo žádných pobyb, tohle bylo zcela evidentní. To tenhle kluk mi přišlápl včera večer můj v nemocnici sepsaný protokol se zraněným otcem dnes již téměř dospělého syna a někdo z včerejších přítomných hostů v pergole výletní restaurace mi sepsaný protokol a velice důležitou úřední listinu navíc ještě ke všemu pozvracel ...
... Psychické násilí v rodině páchané rodiči či jedním z rodičů na dítěti nevědomě či vědomě! Tohle vyjde nakonec pro vaše dítě nastejno, věřte mi, dítě tomuhle nerozumí vůbec a ani nemůže, protože miluje oba rodiče, ale je dobré pro rodiče tomuhle rozumět! Samozřejmě, jen za předpokladu, pokud svoje dítě milujete také ... Nebudu tohle dále raději rozvádět, ale možná přece jen i tohle někomu pomůže! ...
... Shora uvedená informace je samozřejmě zdarma. U renomovaného odborníka byste museli zaplatit, co já vím kolik? Třicet korun? Nevím! Je pravda, že tahle investice se vám může nakonec přece jen vyplatit ...
... Co to je třicet korun? To je jedno euro přibližně!. A hele, tady zrovna jde na nádraží syn soudkyně. Asi jede k otci, říkám si vraceje se v noci domů ze služby ...

... Rexi! ...
... Uvidíš zítra! ...
... To zase bude na starém nádraží v Hütteldorfu nablito! ...
... Ende ...
TOPlist


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010