O chlapci, který se dokázal dívat na Zemi z měsíce a nejen o něm aneb "a proč chlapec z Prahy-Podolí?" říkáte si možná!

19. června 2011 v 16:24 | Jarda |  06/2011
... Než obsadilo nacistické Německo Československo ...
... Žila česko-židovská rodina Ginzových spokojeně v Praze ...
... Dědeček Petra a Evy, Čech Josef Ginz, který pocházel ze Ždánic u Kouřimi, měl v Kostelci nad Černými lesy obchod-antikvariát a starožitnosti a po příchodu do Prahy si otevřel podobný obchod na Jungmannově náměstí v Praze. Zemřel předčasně v padesáti pěti letech, ještě před první světovou válkou a byl tedy holokaustu, který později krutě postihl jeho rodinu, ušetřen ...
... Do židovské školy, s českým vyučovacím jazykem, chodil Petr ...
... V Praze-Starém Městě, v Jáchymově ulici číslo 3 ...
... Jdeme-li směrem ze Staroměstského náměstí ...
... Pařížskou ulicí ...
... Tak je Jáchymova ulice první ulice vlevo, za kostelem svatého Mikuláše ...
... Do téhle židovské školy chodila i Petrova sestra Eva ...
... Zpočátku Petra vodili do školy rodiče ...
... Později chodil Petr do školy se svým spolužákem Felixem Bardachem, který bydlel ve vedlejší Petrské ulici. Žáci v téhle škole měli značnou volnost a příležitost k rozvinutí svých vloh a schopností. Petr byl u svých spolužáků oblíben a rovněž i učitelé měli Petra rádi ...
... Vzpomínky Petrových rodičů - začátek vzpomínání ...
... Onu hroznou bouři, probuzenou Adolfem Hitlerem, jsem přežil z celé naší rodiny jen já (otec Petra a Evy měl čtyři sourozence, poznámka autora) ...
... K těmto obětem z naší rodiny nutno připočítat i ty, kdož se narodili v další generaci. Našeho syna Petra a jeho bratrance Pavla, nejmladšího syna mého bratra Miloše, vzpomínal otec Petra a Evy na prožité hrůzy ...
... Jak jsme se všichni, plní slz při našem návratu z Terezína domů, objímali ...
... Volá maminka: "Kde je Petr?" Ujistili jsme ji s Evou, že mnoho vězňů ještě přijde a že se jistě všichni shledáme. Ale týdny a měsíce plynuly a naše naděje stále slábla. Stále jsme však všichni tři doufali, že se s Petrem shledáme. Na mnoha stranách se šířily pověsti, že sovětské vojsko dopravilo velký počet vězněných dětí do Sovětského svazu na zotavenou. Nechtěli jsme však dále žít v nejistotě, vzpomínal otec Petra a Evy na den návratu z Terezína a následující období v osvobozeném Československu ...
... Michail Alexandrovič Šolochov ...
... [24.5.1905 (Rusko) - 21.2.1984 (Sovětský svaz)] ...
... Sovětský spisovatel ...
... Napsal jsem Michailu Šolochovovi, s jehož rodinou jsme se znali, dozvídáme se od otce Petra a Evy dále. Brzy jsem dostal jeho odpověď, že se bohužel mýlím. Po skončení války se žádní mladí vězňové do Sovětského svazu nedostali, odepsal mu tento. Tohle byl tedy konec všem našim nadějím, uvedl otec Petra a Evy ...
... V blízkosti letenského výstaviště byly rozsáhlé kůlny, na jejichž zemi se shromažďovaly oběti, určené k dopravě do Terezína. Pražská náboženská obec pokryla hlínu starými matracemi. Tam jsem 24. října 1942 doprovázel našeho syna Petra. Hovořili jsme spolu vážně, ale vystříhal jsem se vzbudit v něm smutné myšlenky. Utěšovali jsme jeden druhého, jak brzy se zase sejdeme u maminky. Došli jsme spolu až k místu, kam bylo povoleno průvodcům se přiblížit, přitiskl jsem našeho Petra k sobě, políbili jsme se a Petr si to namířil ke vchodu. Několikrát se ještě ohlédl, zamávali jsme na sebe a Petr zmizel v bráně. Jak jsem se dostal domů, nevím. Byl jsem si dobře vědom toho, že ženiny nervy by tento rozchod, jejž jsem měl za sebou, nesnesly. Při loučení doma se Petr držel hrdinně, aby mamince nepřitížil, a ještě ji utěšoval: "Neplač maminko, neboj se o mne, já se ti vrátím," vzpomínal na svého syna Petrův tatínek ...
... "Dokud byly naše děti v Terezíně, utěšovala jsem se, že se nám vrátí. Když jsem se, na ulici v Praze, od známých dozvěděla, že byl Petr z Terezína odvezen, padla na mne smrtelná mdloba. Cítila jsem, že se stalo něco hrozného. Tohle nám bylo potvrzeno teprve o deset let později. Až do téhle doby jsem doufala a ještě věřila v nějaký zázrak. Jehuda Bacon, který odešel stejným transportem jako Petr z Terezína do Osvětimi, nám pověděl, že na osvětimském nádraží, hned jak dojeli, třídili vězně na dvě strany. Napravo a nalevo. Ti nalevo šli do plynové komory. Tou cestou viděl jít našeho syna Petra. Snažíme se nemyslit, nevzpomínat, abychom vůbec mohli žít," vzpomínala na svého syna Petrova maminka ...
... Petr v Terezíně a my v Praze toužili jsme vědět co nejčastěji a co nejvíce jeden o druhém a využívali jsme každé možnosti, jak se přihlásit. Když Petrovi jemu povolené lístky už nestačily, psal nám pod jménem některého svého terezínského kamaráda, který neměl komu psát. K tomu všemu neuměl Petr dostatečně německy, a tak byl obsah jeho zpráv zpravidla hodně chudý, vyprávěl otec Petra a Evy ...
... Konečně ale našel možnost k otevřenější korespondenci. Způsobem nám neznámým se seznámil s českými četníky, kteří konali v Terezíně službu. Někteří se patrně nabídli, že mu v Praze doručí jeho psaní. Tímto způsobem se dostalo do našich rukou několik rozsáhlých psaní od naší maminky (od babičky Berty-matky otce Petra a Evy, poznámka autora), někdy poněkud cenzurovaných a bohaté a necenzurované dopisy od Petra, napsané česky s přebohatým obsahem. Byli jsme přešťastni z každé zprávy našich drahých, ale povzbudilo nás i každé slovo od přátel, kteří k nám nebyli vázáni příbuzenstvím," vzpomínali pak oba rodiče ...
... Vzpomínky Petrových rodičů - konec vzpomínání ...
... Maminka Petra a Evy milovala hudbu, měla krásný hlas a ráda zpívala doma árie z oper a operet. Po již druhé prožité světové válce, po prožitém holocaustu a prožitém neštěstí, které postihlo jejího syna Petra, už nikdy nezpívala ...
... Už zpívat nemohla! ...
... Walter Eisinger ...
... (1913 - 1945) ...
... Profesor češtiny a němčiny na chlapeckém židovském gymnáziu v Brně, na Hybešově ulici, svými svěřenci v terezínském ghettu přezdívaný Prcek. Po deportaci do Terezína začátkem roku 1942 dostal na starost jeden z takzvaných "chlapeckých domovů" umístěný v budově bývalé terezínské školy (objektu L 407, Domov 1), kde byli soustředěni chlapci ve věku přibližně od deseti do patnáctti let. Profesorovi Walterovi Eisingerovi se tady podařilo shromáždit řadu vězněných talentovaných chlapců a založit chlapeckou samosprávu, takzvanou "Republiku Škid", a iniciovat vydávání časopisu s názvem Vedem, který prohluboval znalosti a mravní život chlapců a jehož vedení se na téměř dva roky ujal Petr, který byl nejen šefredaktorem tohohle časopisu, ale i jeho hlavním přisvěvovatelem i jeho hlavním ilustrátorem. Profesor Walter Eisinger, který se svojí snoubenkou Věrou uzavřel v červnu 1944 na terezínské radnici sňatek, byl někdy v létě 1944 transportován z Terezína do Osvětimi, kde byl určitou dobu vězněn a nakonec z Osvětimi transportován do Buchenwaldu ...
... Profesor Walter Eisinger se domů rovněž nevrátil ...
... V lednu 1945, při pochodu smrti, byl zastřelen ...
... V letech 1941-1945 byly v terezínském ghettu děti odděleny od rodičů. Nesměly se vzdělávat. Za porušení tohohle zákazu hrozily přísné tresty. A přece se našli stateční lidé, kteří v terezínském ghettu tajně organizovali vyučování a přednášky. Jedním z nich byl i shora uvedený profesor, který stál i u zrodu časopisu "Vedem" ...
...Jiří Kurt Kotouč ...
(1928 Brno - 2008 Praha)
... Předseda chlapecké samosprávy takzvané republiky "Škid", Petrův terezínský kamarád a jeho nejbližší spolupracovník v redakci časopisu "Vedem". Než obsadilo nacistické Německo Československo žil s rodiči v Brně. Jeho rodiče byli ale zatčeni již v roce 1941 a následně deportováni do Osvětimi, kde o rok později zahynuli. Do Terezína byl deportován ve stejné době jako Petr. Po počátečních dramatických týdnech se stal rovněž i on obyvatelem "chlapeckého domova, objektu L 407, Domov 1" pod vedením profesora Waltera Eisingera. Z Terezína byl transportován, přibližně ve stejné době jako Petr, do Osvětimi, kde se mu ale podařilo přežít do konce války. Na otázku, kdo vůbec časopis Vedem vymyslel, odpověděl Jiří Kurt Kotouč bez zaváhání: "To byl jednoznačně Petrův nápad ... Samozřejmě náš vychovatel Walter Eisinger přišel s iniciativou, že založíme samosprávu, ovšem ten vlastní nápad, že tahle samospráva "Republika Škid" bude mít časopis, byl Petrův." ...
... "A proč chlapec z Prahy-Podolí, když se Petr narodil a žil v jiné městské části Prahy?" říkáte si možná a máte v tomhle pravdu!. Ale i tohle vám vysvětlím ...
... Ale pozor! ...
... Tohle je jen můj subjektivní pohled, respektive jak tohle celé vidím já, svýma očima! ...
... Je pravda, že v rodině Petra a Evy všichni sportovali. V zimě lyžovali a bruslili, v létě rádi plavali a podnikali pěší tůry, zejména o školních prázdninách ...
... Maminka Petra a Evy, jejíž otec byl učitel, pocházela z Hradce Králové a časté návštěvy příbuzných v tomhle městě ...
... Zejména na Vánoce, patří k jejich nejkrásnějším vzpomínkám na dětství ...
.... Okamžikem, kdy začínají nosit židovskou hvězdu končí jejich šťastné dětství ...
... Jejich tatínek, který ovládal několik jazyků a byl vedoucím exportního oddělení textilního podniku je propuštěn ze zaměstnání, umývá nádobí v židovské nemocnici a je to ještě všechno daleko a daleko horší. Brzy je zavřena i židovská škola v Jáchymově ulici. V téhle době chodí Petr na dlouhé procházky, jezdí až za Prahu do Šárky a chce být pokud možno sám. O čem přemýšlí na svých výletech a v jakém svém vysněném světě žije? Jaké zmatky, úzkost a snad i strach musí Petr v téhle době prožívat? Myslím si, že vžít se do Petrovy situace není tak těžké a složité. Co si o tomhle myslíte? Je nebo není? V téhle době začíná Petr i pracovat. Po zaučení u židovské obce čistí psací stroje a provádí jejich malé opravy. Když jsou pak deportovány velké skupiny Židů, vyhledává Petr mezi nimi staré a slabší spoluobčany a pomáhá jim, ačkoliv sám není veliký silák, odnášet jejich zavazadla až do blízkosti místa jejich nástupu. Přiblížit se však až k samotnému nástupišti nemůže ...
... Tohle bylo zakázáno a přísně trestáno ...
... Mohlo by se Petrovi velice snadno přihodit, že by si ho tam hned nechali ...
... A odjel by s nimi ...
... Nejprve do Bohušovic nad Ohří ...
... A pak by šel s nimi ještě dále ...
... Muzeum ghetta v Terezíně ...
... Vyšehradský tunel, směr z centra Prahy do Podolí ...
... Rodina sourozenců Petra a Evy udržovala úzké vztahy s rodinou otcovy nejstarší sestry Hermy. Teta Herma a strýc Karel Levitusovi si, v polovině třicátých let minulého století, postavili rodinnou vilku v jižní části vilového předměstí Prahy-Podolí. Tady, v rodinné vilce v Praze-Podolí, obě děti, Petr a Eva, vyrůstaly a prožívaly tady nejkrásnější chvíle svého šťastného, ale krátkého dětství. Na zahradě rodinné vilky se pořádaly rodinné pikniky, slavnosti a scházela se tady širší rodina vůbec, včetně všech bratranců a sestřenic ...
... Po nacistické okupaci, po 15. březnu 1939, se všechno rázem změnilo ...
... Jejich dětský svět zmizel v nenávratnu a plány do budoucna se staly minulostí ...
... Přes množící se protižidovské zákony a různé protižidovské nařízení, respektive jen samé zákazy, pokračovala i nadále setkání širší rodiny v rodinné vilce v Praze-Podolí ...
... "Rodinná vilka, naší tety Hermy a strýce Karla, v Praze-Podolí se zdála být posledním bezpečným útočištem naší celé širší rodiny," říká Petrova sestra Eva, dnes paní Chava Pressburger ...
... Samozřejmě, tyhle události nemohu pamatovat, ale myslím si, že je nejen dobré, ale i nutné tyhle události znát, respektive, že je nutné znát minulost svého národa ...
... Nevím ani kde se rodinná vilka rodiny Levitusových v Praze-Podolí nachází, nevím ani jak rodinná vilka rodiny Levitusových v Praze-Podolí vypadá. A ani fotografii rodinné vilky rodiny Levitusových v Praze-Podolí jsem nikdy neviděl ...
... Představuji si tuhle rodinnou vilku v Praze-Podolí tak, jako rodinnou vilku v Brně-Černých Polích. V prvním poschodí byla veranda, kde byl i jídelní stůl a v létě se na verandě i jedlo. Z verandy byl výhled do udržované a vzrostlé ovocné zahrady a na jídelním stole bývalo snad stále čerstvé, respektive právě očesané či natrhané ovoce. Koukám, tahle broskev je nejpěknější ze všech broskví v míse na jídelním stole, ale všechny broskve v míse na jídelním stole jsou pěkné, ale přece jen ... Tuhle broskev si vezmu! rozhodl jsem se ...
... "Jarku, dej pozor!" slyším hlas strýce Rudolfa ... "Může tam být vosa!" varuje mě důrazně ještě moje prababička Olga ... Pozdě! ...
... Byla tam, potvora! ...
... "A vy víte, prosím, na které ulici se tahle rodinná vilka v Brně-Černých Polích nachází, milý Holmesi?" zeptal se doktor Watson zdvořile svého společníka. "Drahý doktore Watsone," oslovil slavný detektiv svého společníka neméně zvořile, ale zatvářil se tak, že ... Doktora Watsona hned napadlo: "Tenhle nic neví, dělá jen chytrého, že všechno zná" myslel si doktor Watson v duchu "a než by přiznal, že hovno ví, udělá ze mne raději pitomce!" doktorovi Watsonovi tohle bylo zcela jasné. Dále se raději na nic nevyptával, odpověď na svoji otázku nečekal a zbytek cesty z Londýna do Doveru již mlčel ...
... Stejně by se doktor Watson nic dozvěděl, jeho společník by mu nic neřekl! Rodinná vilka v Brně-Černých Polích se nachází na ulici ... Řeknu tohle jinak, řeknu tohle slovy vídeňského profesora Jaroslawa Rohacka: "Pojedete-li tramvají, Merhautovou, nahoru do kopce, tak je tahle ulice po levé straně. Můžete vystoupit už na zastávce Venhudova, ale lepší je, když pojedete až nahoru, na konečnou do Štefanikovy čtvrti. Ze zastávky Venhudova i z konečné tramvaje ve Štefanikově čtvrti není k téhle rodinné vilce daleko. Ale z konečné tramvaje ve Štefanikově čtvrti je k téhle rodinné vilce přece jen blíže!" sdělil mi shora uvedený profesor ...
... 3/4 ...
... Pokračování ...



TOPlist
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010