Strakoš a veverka aneb "pomsta"!

20. května 2011 v 14:20 | Jarda Roháček |  05/2011
... Mezi zájmy profesora B. patřila i turistika, literatura, hudba, klavír, kytara, zahrada a četba ...
... Jiřího Suchého netřeba představovat. V našem případě stačí vědět, že jeho činnost je zaměřena i na poezii a prózu, která zahrnuje především písňové texty ...
... Ulici Váci v Budapešti jsem tehdy ještě neznal. A oba, profesora B. a slečnu Janu, která patřila do jeho pracovního týmu, jsem znal teprve necelý měsíc, když mi profesor B. "provedl" něco čemu jsem tehdy vůbec nerozuměl a za co jsem se mu "pomstil" při první vhodné příležitosti, která se mi nečekamě naskytla. Pro lepší názornost a pochopení provedu rekapitulaci toho co se tehdy stalo a co jsem již ve svém předchozím článku napsal, abyste tohle nemuseli v mém předchozím článku hledat ...
... V místnosti byla otevřená snad všechna okna, jinak by tam bylo k zalknutí. Myšlenkami jsem byl úplně někde jinde, když tu po mé pravici sedící soused Standa do mne strčil. Významně se na mne podíval a řekl: "Poslouchej, vole, mluví o tobě!" Nevěřil jsem vlastním uším, co profesor B. o mě a o slečně Janě říkal. Přede mnou byla něčí hlava a neviděl jsem přes ni na profesora B. dobře. Naklonil jsem se tedy více doprava. "Co tohle má znamenat," říkám si ohromeně! "Proč tohle profesor B. říká?" Není nijak nadsazené, že jsem byl úplně vedle. Naše pohledy se setkaly a já, sedíce úplně vzadu, na druhém konci místnosti, jsem zvolal přes celou místnost zdrceně: "A kde se to mělo stát?" Snad všichni se na mě s úsměvem koukali. Mysleli si, že to co profesor B. říká je pravda. Nebylo pochybností. Měl jsem jejich sympatie, ale neprávem. A pokud na tohle ještě nezapomněli, myslí si to patrně dodnes. Myslí si patrně dodnes, že se tehdy stalo to, co se tehdy nestalo! A profesor B. mi odpověděl s ledovým klidem anglického gentlemana: "Na schodech do suterénu!" Nezmohl jsem se už vůbec na nic! Nebyla to pravda a profesor B. to dobře věděl. Neviděl nás tam. Nevěděl jsem celé roky proč tohle profesor B. udělal. Měl jsem několik verzí k vysvětlení. A teprve až v jeho knížce, kterou jsem si koupil, jsem na něco narazil. Profesor B. se ve své knížce vrací svými vzpomínkami do prvního léta po skončení druhé světové války: " ... na hlavní třídě noční Budapešti ...", četl jsem. "Tady na Váci út," říkám si. "Tohle to bude!" Profesor B. byl mazaný jako liška. Fakticky! ...
... A již ve svém předchozím článku jsem uvedl, že profesor B. moji "pomstu" ocenil okamžitě. Je pravda, že ale nedal nic najevo, zachoval ledový klid anglického gentlemana. První byl Standa, který za mnou přišel a potom chodili další, kteří byli mé "pomstě" osobně přítomni. A všichni se smáli: "Konečně se našel někdo, kdo mu to vrátil za všechny. To má za to, že si z lidí jen utahuje!" říkali. Měl jsem velikou obavu, že jsem to se svou "pomstou" přece jen přehnal. Myslel jsem si, že to byla ode mne přece jen nehorázná drzost, že jsem ho urazil, profesor B. byl přece jen nejvyšší autoritou. "Všichni se smáli, jen profesor B. se nesmál!" odpovídal jsem snad každému, kdo za mnou tehdy přišel. Měl jsem velikou obavu co z tohohle mého jednání, z mé "pomsty" ještě bude za nepříjemnosti. "No nesmál," bylo mi řečeno "nesmál se, ale škubalo to s ním pěkně!" A jak jsem se dozvěděl o několik dní později, profesor B. se smál velice srdečně. Ale až ve své pracovně! ...
... "... na hlavní třídě noční Budapešti při procházkách se svou milou maďarsko-židovskou láskou Editkou ..." četl jsem. "Tady na Váci út," říkám si znovu. Tak na tohle bych bez knížky profesora B. přijít sám nemohl ...
... Profesor B. dohrál písničku a řeč se stočila nyní správným směrem, na písničky Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. "Teď by to šlo," říkám si. Byla to právě ona vhodná příležitost k mé "pomstě", která se mi nyní takhle nečekamě naskytla. "Teď nebo nikdy! Kdy se mi zase takováhle či podobná příležitost naskytne? Nikdy!" říkám si. Byli tam snad všichni podřízení profesora B., když říkám celé téhle společnosti: "Četl jsem takovou knižku, již dříve, tak dva, tři roky," a všichni se na mě koukali a čekali co to bude. Co jim jako řeknu. "Od Jiřího Suchého a jmenovala se Motýl," povídám jim. "Byly tam, pokud si ještě dobře vzpomínám," schválně jsem řeč protahoval "básničky Jiřího Suchého a písňové texty, ale nedalo se zcela bezpečně určit, který text je básnička a který text je písnička," napínal jsem ještě jejich zvědavost. "A jeden text," slyším se jak tohle říkám, ale ještě jsem chvíli zaváhal. Tohle byla skutečně přece jen síla. "A jeden text se mi velice líbil," a udělám to, pomyslel jsem si ještě již úplně rozhodně "ale nevím, jestli je to básnička nebo písnička. Nikdy jsem tuhle písničku ještě neslyšel," tak a je to venku, pomyslel jsem si ještě. "A jaká jsou slova?" zeptal se mě kolega profesora B. "Už si je tak přesně nepamatuji," vysvětluji společnosti "ale vím že se básnička či písnička jmenuje Psychiatrická," říkám jim. "A tak zkuste slova dát nějak dohromady, třeba to někdo zná," nabádali mě. "Dobře já to zkusím, ale bude to jen tak, jak mě ta slova utkvěla v paměti," vymlouval jsem se ještě. Viděl jsem ale, že se nemohou už dočkat a spustil jsem, tak jak jsem si text zapamatoval, protože se mi velice líbil, když jsem shora uvedenou knížku četl ...
... Ubohý psychiatře
ve třetím bydlíš patře.
A když pacient tě natře
spadneš ze schodů.
A tam, kdo ví
do mladé vrazíš vdovy.
Manželka se to doví
lidské řeči
vše pak ještě náležitě zvětší
a dojde k rozvodu.
Až nebudeš
ubohý psychiatře
vědět kudy kam
vyhledej
ubohý psychiatře
psychiatra
z jiného obvodu ...
... Kouknul jsem na profesora B. a ztuhl jsem! Profesor B. se nesmál! ...
... "Tak tohle jsem přece jen přestřelil," došlo mi okamžitě! ...
... Knížku Jiřího Suchého Motýl, která vyšla v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1965 a obsahuje písňové texty autora z tohohle období, jsem poprvé četl mnoho let po jejím vydání ...
... A to profesor B. už věděl, že znám nejen knížky, na shora uvedeném obrázku uvedeného, jeho pražského kolegy. "A já udělám tohle, takovouhle pitomost" říkám si. Nejraději bych se neviděl a po chvíli jsem raději zmizel úplně z budovy. "Pitomče jeden," říkám si znovu, když jsem kouřil cigaretu venku ...
... Ale ještě jsem neřekl za co tohle byla "pomsta" ...
... Již jsem uvedl, že slečna Jana patřila do pracovního týmu profesora B. A tahle skutečnost by snad měla stačit k závěru, že bych si ke slečně Janě nic nedovolil. A profesor B. tehdy tvrdil, že jsme se, se slečnou Janou muchlali na schodech vedoucích do suterénu. Nebyla to pravda. Fakticky! Je pravda, že jsme já a slečna Jana byli milenci, ale až o téměř půl roku později. Tehdy ještě ne! Profesor B. tehdy neřekl přímo, že jsme já a slečna Jana na schodech vedoucích do suterénu souložili. Tohle by si profesor B. nikdy nedovolil tvrdit. Ale jak mi kdysi řekla jedna slečna řeznice-uzenářka. Bylo mi tehdy dvacet let a chodil jsem si k ní do řeznictví-uzenářství kupovat svačiny. Ano, od téhle slečny řeznice-uzenářky jsem tohle přirovnání slyšel poprvé v životě. Řekla mi: "To by vám už bylo platný, jak mrtvýmu zimník!" A její matka, která v tomhle řeznictví-uzenářství rovněž prodávavala, přikyvovala souhlasně. Řeznictví-uzenářství bylo na náměstí, naproti kostela a hned vedle pošty. Ano! A profesor B. tohle musel zcela jistě vědět a zcela jistě tohle věděl. On neřekl, že jsme na schodech vedoucích do suterénu, já a slečna Jana, souložili. Ale nebylo pochyb. Mysleli si to snad všichni, kteří profesora B. tehdy slyšeli. Byl jsem zdrcen, protože jsem profesorovi B. důvěřoval, byl pro mě uznávanou a respektovanou autoritou a neznal jsem jeho motivaci, nevěděl jsem proč mě tohle profesor B. udělal. Nerozuměl jsem tomu! Pokud by se tohle dozvěděl tehdy i můj otec, řekl by tohle pak mé matce a ta by tohle pak vyprávěla dále. Inu, šířilo by se tohle geometrickou řadou. A všichni by mě možná poklepávali po rameni: "Ty kurevníku jeden, tak tys vysouložil asistentku univerzitního profesora, na schodech vedoucích do suterénu?" A co bych mohl na tohle říci? Nic! ...
... Z knížky brněnského ošetřujícího lékaře pana primáře Štrosmajera - začátek opisu ...
... Na mimopražskou kliniku byl přijat v manickém stavu známý pražský herec M.K. Tento herec v knize o svém životě otevřeně a velmi výstižně vypráví o svých depresivních a manických stavech. Manici nebývají zrovna ukáznění pacienti a dávají psychiatrům i ošetřovatelům pořádně zabrat. Dá se oprávněně předpokládat, že umístěním pana M.K. mimo Prahu si chtěli pražští psychiatři od supervitálního herce odpočinout, protože je nadměrně vyčerpávaly jeho nápady, úvahy, návrhy, otázky, poznámky, postřehy, požadavky a podněty. Na mimopražské klinice měl herec K. poměrnou volnost. Neměl zde však svůj vůz, méně znal město a lidi a to omezovalo jeho společenský a migrační rozlet. Asi se tu herec více nudil než v Praze. Bloumal po klinice, všechno si prohlížel, navazoval hovory, ale ne každý měl pro něj tolik času, kolik by mu vyhovovalo, a když už vyčerpal všechny pro sebe jen trochu zajímavé dojmy, zapsal se do zaměstnanecké knihy příchodů a odchodů v přízemí kliniky pod různé místní doktory velkým, energickým a zřetelným písmem, jak je u maniaků zvykem: ODCHÁZÍM! PRIMÁŘ ŠTROSMAJER ...
... Zmizel ...
... A objevil se až v Praze ...
... Z knížky brněnského ošetřujícího lékaře pana primáře Štrosmajera - konec opisu ...
... "A teď si představte situaci, že by pan primář Štrosmajer tohle, co se tehdy nestalo, ale co se tehdy stát mělo. Ano! Tohle, co se pan primář Štrosmajer dozvěděl na psychiatrické klinice u mého brněnského kolegy, vyprávěl svým známým v Praze či co já vím kde ještě a komu," říká pražský ošetřující lékař pana primáře Štrosmajera ...
... "Byl jsem v Brně," řekl by možná pan primář Štrosmajer například někde ve společnosti "a představte si, že jsem se tam na psychiatrické klinice dozvěděl, že nějakej mladej kluk, Jarda Roháček se jmenuje, vysouložil na schodišti vedoucího do sutérénu jakési budovy Masarykovy univerzity asistentku mého známého brněnského lékaře, univerzitního profesora B." ...
... Samozřejmě, tohle by si profesor B. nikdy k mladému muži nedovolil ...
... Tohle byla pouze demonstrace. Profesor B. a slečna Jana si při své demonstraci ověřili jak bude mladý muž reagovat na vznesené křivé obvinění a samozřejmě několik dní jeho reakci nejen oni bedlivě sledovali ...
... A pokud vím, mladý muž jezdil později i do Budapešti ...
... Ona totiž slečna Jana měla slovenskou matku a maďarského otce ...
... Profesor B. byl první kdo mladému muži oficiálně řekl, že se ničeho špatného nedopustil a pochválil ho, že v demonstraci obstál na výtečnou! Pro mladého muže bylo ocenění profesora B., mého brněnského kolegy, nejvyšší hodnotou. Je pravda, že mladý muž tohle samozřejmě věděl od samého počátku, ale byl rád, že na tohle profesor B. přišel sám a zcela nezávisle. Ale hlavně, že tohle mladému muži řekl, protože tohle bylo to nejdůležitější! ...
... Kdyby hloupost nadnášela! ...
... M1 Vörösmarty tér - Mexikói út ...
... Podzemní dráha-metro v Budapešti má tři linky: žlutou linku M1, která je nejstarší a nazývá se Földalatti Vasút (podzemní dráha) a je k ní snadný přístup, protože není hluboko v podzemí. Je hned pod povrchem vozovky. Červenou linku M2 a modrou linku M3, které se nazývají Metró (metro) ...
... 2/2 ...
TOPlist
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010