Strakoš a veverka

17. května 2011 v 17:58 | Jarda Roháček |  05/2011

... Z knížky mého oblíbeného autora - začátek opisu ...

... Doktorovi medicíny neuškodí, když občas onemocní a dostane se do nemocnice. Vidí pak nemoc ne z ptačí perspektivy, jak je zvyklý, ale pohledem žabím, pěkně zespodu, z místa, kde může být živý tvor řízením osudu přehlížen ...
... Opuštěn, umlčen, odstrčen a vyděšen ...
... Psychiatr B. se octl po běžné a zdařilé operaci na nemocničním pokoji se třemi muži: vedoucím smíšeného družstevního obchodu na malém městě, venkovským zemědělským důchodcem a dalším nenápadným mužem, který z pokoje brzy odešel, takže nezanechal v psychiatrově paměti žádnou stopu ...
... Když psychiatra vezli na operační sál na pojízdné židli, dělalo se mu po tlumivé injekci nevolno zřejmě při poklesu krevního tlaku, i skláněl hlavu ke kolenům, aby se nepozvracel. "Co je vám?" ptal se řidič pojízdné židle, sanitář. "Je mi na blití," vysvětlil srozumitelně psychiatr. "Vy jste nějakej posera," podivil se šéf vozítka. "To je správná diagnóza," připustil B. a soustředil se na to, aby dojel bez poskvrny na sál ...
... Večer po návratu na pokoj odmítl B. léky na spaní s tím, že spává dobře. Sestra o tom při vizitě referovala chirurgovi v tom smyslu, že pan doktor nechce léky a že ona neví co s tím ...
... Psychiatr B. v roli pacienta pochopil, že je nevýhodné budit pozornost personálu, lepší je tabletku přijmout a zahodit ....
... Když se stav pacienta zlepšil, mohl se vlastními silami doplazit na záchod. Ve staré nemocniční budově bylo vše stísněné, záchod byl koedukovaný, tedy společný pro obě pohlaví. Vnitřní zástrčka v kabině chyběla a dveře si zevnitř mohl vykonavatel potřeby přidržovat šňůrkou, vytvořenou z obvazu. Šňůru už delší dobu nikdo nevyměnil, takže původně bílý textil zežloutl a nahnědl tím, co utvělo na rukou návštěvníka kabinky ...
... Při pobytu v kabince rostla v psychiatrovi obava, že další netrpěliný návštěvník či dokonce návštěvnice by mohl rázným tahem zvenčí vyvléct vykonavatele potřeby za šňůru ze záchodku ven ...
... Toto nebezpečí mohlo ovšem mít i kladný vliv: posádka kabiny se snažila svůj úkon co nejvíc urychlit a uvolnit místo pro další. Naštěstí nebyl B. hygienicky přecitlivělý, neboť byl zvyklý rýpat se na zahrádce v kompostu, takže přežil svůj kontakt se šňůrou sice se znechucením, ale bez prudší reakce zažívacího traktu. Krátký pobyt na oddělení ho naučil, že nemá personál dráždit nezvyklými a náročnými nápady. Nevystoupil proto s otevřeným požadavkem, aby špinavé přidržovadlo na záchodě bylo vyměněno (když už nebylo možné zástrčku opravit), ale zvořile požádal o kus obinadla na křečové žíly. Sestra vrhla krátký pohled na žadatelova lýtka a prohlásila, že žádné křečové žíly nevidí a že s obvazy se musí šetřit. Připomněla, že pan doktor ji už dříve překvapil odmítáním hypnotik a že podle jejího názoru je poněkud ovlivněn stykem s duševně nemocnými ...
... Na to psychiatr pochopil, že některé věci nelze vyřídit přímo ani oklikou a že nezbývá nic jiného než smířit se s chodem tohoto světa ...
... Na pokoji s pacienty se psychiatr pokusil odhadnout své postavení mezi spolupacienty. Navrhl anketu, abychom si navzájem odhalili svá povolání. Psychiatra potěšilo, že dva pacienti ho označili za inženýra, třetí se nevyjádřil s tím, že nemá na takové pitomosti náladu. Psychiatra dojalo, že lid má k němu větší ohledy než střední zdravotnický personál ...
... A až do svého odchodu své psychiatrické inkognito udržel. Psychiatrova odbornost si však na pokoji přišla přece jen na svoje ...
... Zemědělec Strakoš se vrátil v poledne po operaci ze sálu na pokoj a usnul. V noci se však probral, vrtěl sebou a dělal jakési šplhavé pohyby. Občas vykřikl: "Veverka nebo Strakoš? Strakoš nebo veverka?" Sestry ho přivázaly k lůžku, aby si neublížil. Druhý den ráno se probral a zeptal se: "Pánové, jsem Strakoš nebo Veverka? "Jak jste na to přišel?" "Vidíte ten strom za oknem?" mluvil pan Strakoš vzrušeně. "Tam jsem v noci byl jako veverka. To vám byla nádhera svobodně si poskakovat po větvích. Chvílema jsem si nebyl jistý a ptal jsem se sám sebe? Su já Strakoš nebo veverka? Teď už to chválabohu vím - su Strakoš ...
... A když jsem si tak skákal, přišli nějací lidi ze zoologické zahrady, lapli mě a strčili do malinké klece, ve které jsem se nemohl ani hnout. Kurva, co je toto?" Prohlížel si popruhy, kterými byl přivázán k lůžku. Psychiatr mu vysvětlil, že takové stavy se po operaci někdy stávají, jsou přechodné a nemá se čeho bát. "Bát?" divil se Strakoš, "těšil bych se na to, ale už to asi nikdy nezažiju." ...
... Spolubydlící na pokoji pan Horák byl statný muž s knírkem snědé tváře, "maďarský typ", jeho rod zčásti pocházel z jižního Slovenska ...
... Nápadnější však byl něčím jiným. Navštěvoval ho pravidelně nadporučík v uniformě, menší štíhlé postavy s jemnými rysy ve tváři. Choval se k panu Horákovi velmi něžně, nosil mu nápoje, ovoce a pochoutky a časopisy, tiše s ním šeptal a někdy se letno drželi za ruce. Když jednou nadporučík odešel, poskytl pan Horák, aniž byl tázán, vysvětlení: "To je můj bratranec." Zemědělec Strakoš poznamenal: "Fešák bratranec," hlasem z něhož se nedalo vytušit, co Strakoš pochopil ...
... Po roce se setkal psychiatr s panem Horákem na otevřeném oddělení psychiatrické kliniky. Oba se rychle poznali. Pan Horák málo jedl, hubl a trápil se. Nadporučík, jeho partner, ho opustil. Horák měl manko v obchodě na malém městě, který vedl a vyšetřování na krku a navíc pooperační potíže ...
... Posteskl si: "Jak nám bylo dobře doktore, na té chirurgii." ...
... "Skoro jako Strakošovi ve větvích," dodal psychiatr ...

... Z knížky mého oblíbeného autora - konec opisu ...

... Shodou okolností jsem se setkal v nemocnici i já s jinak sexuálně orientovaným člověkem. Byl jsem si poprvé zcela vědom, že s takto jinak sexuálně orientovaným člověkem hovořím. Byl to student filozofie, který sedával na chodbě nemocničního oddělení, která byla v jednom místě rozšířená a byl tam jakýsi společenský koutek s knihovnou, kde si mohli pacienti asi jednou týdně vypůjčit knížky ke čtení a byla tam i televize, tak jak tohle v nemocnicích zpravidla bývá. Pořád četl nějaké své knížky a něco si z nich vypisoval, podklady pro nějakou svoji studentskou práci. "Co to pořád píšeš?" zeptal jsem se ho jednou? ...
... "Češi v rumunském banátu," odpověděl mi. Nevěděl jsem co to rumunský banát je a on mi to vysvětlil. "A tys tam někdy byl?" zeptal jsem se ho. "Ne," zasmál se ...
... Bylo mě to divné! Nemohl jsem pochopit jak může psát o Češích v rumunském banátu, když tam nikdy nebyl a nikdy s žádným rumunským Čechem nemluvil ...
... Je pravda, že dnes se nedivím ničemu ...

... A někdy příště zase o tom, co mi jednou profesor B. "provedl" a jak jsem se mu za tohle "pomstil" při první vhodné příležitosti, která se mi nečekaně naskytla ...
... V místnosti byla otevřená snad všechna okna, jinak by tam bylo k zalknutí. Myšlenkami jsem byl úplně někde jinde, když tu po mé pravici sedící soused Standa do mne strčil. Významně se na mne podíval a řekl: "Poslouchej, vole, mluví o tobě!" Nevěřil jsem vlastním uším, co profesor B. o mě a o slečně Janě říkal. Přede mnou byla něčí hlava a neviděl jsem přes ni na profesora B. dobře. Naklonil jsem se tedy více doprava. "Co tohle má znamenat," říkám si ohromeně! "Proč tohle profesor B. říká?" Není nijak nadsazené, že jsem byl úplně vedle. Naše pohledy se setkaly a já, sedíce úplně vzadu, na druhém konci místnosti, jsem zvolal přes celou místnost zcela zdrcen: "A kde se to mělo stát?" Snad všichni se na mě s úsměvem koukali. Mysleli si, že to co profesor B. říká je pravda. Nebylo pochybností. Měl jsem jejich sympatie, ale neprávem. A pokud na tohle ještě nezapomněli, myslí si to patrně dodnes. Myslí si patrně dodnes, že se tehdy stalo to, co se tehdy nestalo! A profesor B. mi odpověděl s ledovým klidem anglického gentlemanna: "Na schodech do suterénu!" Nezmohl jsem se už vůbec na nic! Nebyla to pravda a profesor B. to dobře věděl. Neviděl nás tam. Nevěděl jsem celé roky proč tohle profesor B. udělal. Měl jsem několik verzí k vysvětlení. A teprve až v jeho knížce, kterou jsem si koupil, jsem na něco narazil ...
... Profesor B. se ve své knížce vrací svými vzpomínkami do prvního léta po skončení druhé světové války: " ... na hlavní třídě noční Budapešti ...", četl jsem. "Tady na Váci utca," říkám si. "Tohle to bude!" ...
... Profesor B. byl mazaný jako liška. Fakticky! ...
... Základní kámen stavby ...
... Univerzitního kampusu Masarykovy univerzity v Brně-Bohunicích ...
... A už jen pro úplnost dodám, že profesor B. moji "pomstu" ocenil okamžitě. Je pravda, že ale hned nedal nic najevo, zachoval ledový klid anglického gentlemanna. První byl Standa, který za mnou přišel a potom chodili další, kteří byli mé "pomstě" osobně přítomni. A všichni se smáli: "Konečně se našel někdo, kdo mu to vrátil za všechny. To má za to, že si z lidí jen utahuje!" říkali. Měl jsem velikou obavu, že jsem to se svou "pomstou" přece jen přehnal. Myslel jsem si, že to byla ode mne přece jen nehorázná drzost, že jsem profesora B. urazil, profesor B. byl přece jen nejvyšší autoritou. "Všichni se smáli, jen profesor B. se nesmál!" odpovídal jsem snad každému, kdo za mnou tehdy přišel. Měl jsem velikou obavu co z tohohle mého jednání, z mé "pomsty" ještě bude za nepříjemnosti. "No nesmál," bylo mi řečeno "nesmál se, ale škubalo to s ním pěkně!" A jak jsem se dozvěděl o několik dnů později, profesor B. se smál srdečně. Ale až ve své pracovně ...
... Půl dne jsem jel jako blázen v dešti,
div, že jsem se nerozbil.
Stříhal míle na cestě k Pešti, abych tam než přijde byl.
Příští tejden, řekla, se sejdem
na ulici Váci.
Tak tam musím, jinak to nejde,
tak já tam přece musím být!
Potkal jsem ji tak dvakrát, třikrát v práci,
hned jsem slyšel spoustu řečí.
Mít známost v práci, to se nevyplácí,
tak přišla s tím nápadem.
Příští tejden, řekla, se sejdem
na ulici Váci.
Teď je zřejmé, že nějak nejde,
a už tu měla dávno být.
Soumrak táhle neóny rozsvěcí na ulici Váci,
sedím sám, už dávno ne nad věcí,
zírám na měsíc.
Koukám jak se pomalu v sklenici kostka ledu ztrácí,
jen můj stín tu podpírá lavici a nemá si tu s kým co říct.
Půl dne jsem jel sám jak blázen deštěm,
dálkou hnal mě její příslib.
Prý tady dá mi co neznám ještě
no, a teď tu sedím sám.
Příští tejden, řekla, se sejdem
na ulici Váci.
Teď tu čekám,
kdy vztek mě přejde
a to, proč nejde, pochopím.
Soumrak táhle neóny rozsvěcí na ulici Váci,
sedím sám, už dávno ne nad věcí,
zírám na měsíc.
Koukám jak se pomalu v sklenici kostka ledu ztrácí,
jen můj stín tu podpírá lavici a nemá si tu s kým co říct.
Koukám jak se pomalu v sklenici další kostka ztrácí
a můj stín už sedí ve dvojici a neschází mu nic ...
... "... na hlavní třídě noční Budapešti při procházkách se svou milou maďarsko-židovskou láskou Editkou ..." četl jsem. "Tady na Váci utca," říkám si znovu ...
... Tak na tohle bych bez knížky profesora B. přijít sám nemohl ...
... A co se ve shora uvedené knize nedočtete zcela jistě? ...
... Například zcela jistě to, že devatenáctiletý mladík měl tři dny po maturitě ...
... Když expres Slovenská strela, jedoucí na trase z Prahy do Bratislavy ...
... Projížděl otevřenou krajinou kolem Čebína a mladík vyšel z kupé na chodbičku, zapálil si cigaretu a otevřel okno ...
... 1/2 ...
TOPlist
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010