Podivná záležitost

31. května 2011 v 19:32 | Šárka |  05/2011
... "Bylo mi osmnáct, když jsem si knížku Josefa Švoreckého Hořkej svět vypůjčil z knihovny tvého dědečka," řekl mi jednou táta. "A jedním dechem jsem si ji přečetl." Táta se odmlčel a pak mi řekl zpaměti posledních pět vět první povídky, kterou autor knihy napsal již v roce 1957. Povídka se jmenuje Můj strýček Kohn a podle mého názoru je velice smutná. Nevím, co se na téhle smutné povídce mohlo mému tátovi tak líbit, že se k povídce neustále vracel a četl si ji pořád dokola. A když jsem se ho na tohle jednou zeptala, táta mi řekl: "Tahle povídka, Šárko, je nejen dobře napsaná, ale její autor v ní vyjádřil něco, co jsem tehdy sám šest let cítil, ale co jsem sám neuměl pojmenovat. Bylo to právě oněch posledních pět vět povídky, které mi táta řekl zpaměti. Cituji: "Na toho vzplykajícího pejska jsem potom, v letech, která následovala, často vzpomínal. Nevím ani proč. Druhý den bylo patnáctého března a do Prahy přijeli Němci. Když strýčka a tetičku spalovali v krematoriu, bylo na pohřbu jenom několik málo lidí, teta Pavla byla za hranicemi a byt zabralo gestapo. A já jsem pořád slyšel to tetičtino volání: "Pavle! Pavle!" a věděl jsem, že je to všechno navždycky pryč." Konec citace ...
... Tohle byla podivná záležitost, protože můj táta si děj povídky přenesl do Moravského Krumlova, malého města vzniklého na skalnatém ostrohu nad meandrem řeky Rokytné při raně gotickém hradu snad již z první poloviny třináctého století ...
... Zbytek hradeb městského opevnění ze třináctého století, s pozdějšími úpravami, vymezuje středověké jádro města ...
... A ještě podivnější bylo, když mi táta jednou řekl: "Šárko, pozitivní energie je, podle mého názoru, volovina!" Zkrátka a dobře, podle názoru mého táty, pozitivní energie neexistuje, pozitivní energie je, podle názoru mého táty, nesmysl! ...
... Ale nyní pozor! ...
... Jednou se můj táta nechal slyšet, že nejen z téhle povídky energii nejen čerpá, ale že mu znalost nejen téhle povídky v jeho životě dokonce i velice pomohla ...
... A právě tohle je na téhle celé podivné záležitosti to nejpodivnější! Nevím, co si mám o tomhle všem myslet a táta mi nic více k tomuhle neřekne! "Šárko, kdo si počká, ten se dočká!" odbude mě vždycky. A taky říká, že někdy je lepší mnoho nevědět! ...
... Tak nevím?! ...
... Ve dnech 7. a 8. května 1945 bylo město bombardováno Rudou armádou. Z celkového počtu pětiset dvou domů ve městě bylo bombardováním třista osmdesát tři domů zasaženo, z toho sto třináct domů bylo zničeno do základů. Historicky cenné náměstí se již nedalo opravit (zachovaly se pouze dvě budovy) a náměstí se podařilo uvést do přijatelného stavu teprve po mnoha letech. Při bombardování zahynulo ve městě čtrnáct až patnáct osob. Počty obětí by byly větší, ale v době bombardování bylo město již značně vylidněno. Důvod, proč bylo město těsně před koncem druhé světové války tak mohutně bombardováno zůstává neznámý ...
... Dne 8. května 1945 bylo zničené město Rudou armádou osvobozeno. Velká část armády s těžkou technikou se ale nemohla do města dostat a musela je objet, protože most přes řeku byl stržen a tehdy se do města nedalo dostat jinak, než jen vjet malým tunelem nedaleko zámecké věžě ...
... Město bylo sice svobodné, ale leželo v troskách ...
... Můj táta tomuhle říká kultura osvobození podle sovětského vzoru ...
... Tuhle knihu četl můj táta kdysi, její první vydání v nakladatelství Odeon ...
... A z téhle knihy je opis. Tohle je v pořadí druhé vydání v nakladatelství Odeon. Je vytištěno fotoprintem, a proto přejímá beze změny text vydání prvního ...
... Můj strýček Kohn byl boháč a v životě mu přálo štěstí. Měl auto, tatru Hadimršku, a jezdíval k nám skoro každý týden, protože měl rád mého otce. Chodili jsme mu s otcem naproti a obyčejně jsme ho potkali hodně za městem, když už bylo tma, a on nás ve světle reflektorů, vždycky snadno poznal. Nejdřív se na obzoru ukázalo světlo, přejelo rychle po nebi, jak se na druhé straně pod hřebenem kopce silnice zatáčela, a pak nás chytilo do bílého kužele a drželo nás jako v hrsti. Byl jsem vždycky úplně oslepený a ani jsem dobře neviděl na tetu, když mě líbala měkkou a sametovou pusou a strkala mi do ruky pytlík s bonbóny. Pusa jí vždycky voněla, protože ji měla silně namalovanou. Ani to neměla zapotřebí, protože byla tak jako tak velmi hezká. Ale takhle byla ještě hezčí. Bylo jí o dvacet míň než strýci Kohnovi, byla veselá a do fotbalu ještě větší blázen než on. Jednou mě vzali na mezinárodní zápas do Prahy a teta tam udělala scénu, protože soudce nařídil nespravedlivou jedenáctku proti Spartě, a ona praštila nějakého cizince deštníkem přes hlavu, protože z toho měl radost. Sebrala nás tenkrát policie, ale hned nás zase pustili, jenže to strýčka asi něco stálo. Strýček byl lanař. Patřil mu v Praze velký automat, ale byl tak líný, že automat pronajal a dělal soukromníka ...
... A tak, aby neměl dlouhou chvíli, lanařil. Odpoledne sedával v kavárně Paříž, četl cizí noviny a kouřil ze zlaté špičky a prodával a kupoval hráče od jiných lanařů. Měl rád židovské anekdoty, poněvadž byl žid. A rád lidem vyváděl drobné zlomyslnosti, jako že jim nabízel gumové atrapy, na kterých si člověk mohl vylomit zub, nebo cigarety s prskavkami uvnitř, které začaly sršet pod nosem, když byla cigareta do poloviny vykouřená. Nebo se objevil s blýskavým odznakem na klopě, a když se ho někdo zeptal, co to má, strčil mu klopu k obličeji a pak mu stříkl do obličeje vodu, protože odznak měl zespodu gumový měchýřek, a když se měchýřek zmáčkl, voda vystříkla odznakem ven. Tetičce bylo šestnáct, když se seznámila se strýcem, a chodili spolu pět let. Děda jim nechtěl dovolit, aby se vzali. Děda byl antisemita, a strýček byl žid ...
... Teta se s ním scházela tajně za městem a jezdili autem do Prahy, aby je nikdo neviděl, a večer ji strýček vozil z Prahy domů. Ale jednou jim na zpáteční cestě zhasl motor a teta přišla domů pozdě. Děda už dlouho tušil, co se děje, a tak na tetu uhodil. Tetička se přiznala a děda ji spráskal řemenem, ačkoliv byla už plnoletá. Ale nebyla by si strýce nikdy vzala, kdyby jí to děda nebyl dovolil. Byla dobře vychovaná, jenže nebyla dobře vychovaná natolik, aby se strýcem vůbec přestala chodit. Že jí to děda nakonec dovolil, to byla zásluha mého otce. Tetička byla zaměstnaná jako stenotypistka v otcově bance a z práce chodila vždycky okolo nás. Měli jsme nahoře v podkroví pokojíček, kde nikdo nebydlel, a ten jim otec půjčil, aby se měli kde scházet, když děda nařídil, že musí být každý den v šest doma, takže do Prahy a zpátky to nešlo stihnout ani autem. Strýček Kohn pak nechával tatru v lese za městem a chodil k nám zadem přes pole a okolo slunečnic až k zadní brance. Tetička chodila předem a slyšel jsem ji vždycky cupitat po dřevěných schodech nahoru. Tam pak spolu byli zticha. Tak to dělali asi rok, protože děda jim pořád nechtěl dovolit, aby se vzali ...
... Pochopitelně že o tetičku byl zájem. Byla hezká jako všechny dívky z matčiny strany. Ale když se rozneslo, že dělá milenku nějakému bohatému židovi z Prahy, nechávali ji všichni pomalu být, až na jednoho, Alberta Kudrnu, který studoval medicínu a zkoušel to i pak, jak mohl, s květinami, a když to nešlo s květinamu začal vyhrožovat, že se zabije, a tetička z toho byla vždycky celá vyděšená, ale on to nikdy neudělal. Nakonec vyčenichal, že se schází se strýcem Kohnem u nás, a napsal o tom dědovi anonymní dopis. Kudrna byl sketa, co nemohl mít sám, kazil aspoň druhým. Za války se dal k Vlajce a studoval v Rajchu, potom se seznámil s doktorem Teunerem a chtěl prý zorganizovat nějakou českou SS divizi, ale ta se nikdy nesešla, a tak ho poslali s nějakou obyčejnou esesáckou divizí na východní frontu a odtamtud se nevrátil ...
... MUDr. František Teuner ...
[6. březen 1911 Benešov - červen 1978 Norimberk (Německo]]
... Na konci druhé světové války uprchl do Německa a v Československu byl, po skončení druhé světové války, v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Krátce po vynesení tohohle rozsudku byl však v Německu zatčen a deportován zpět do Československa. Během transportu se pokusil o sebevraždu. Rozhodnutím prezidenta Československa byl mu trest smrti změněn na doživotní vězení. Ve věznici v Ilavě vykonával lékařskou praxi-vězeňského lékaře. Později byl amnestován a po propuštění z vězení vykonával lékařskou praxi i nadále. V roce 1968 emigroval do Německa ...
... Děda si počíhal na strýčka Kohna mezi slunečnicemi, a když se strýček vracel večer k lesu, kde měl schované auto, vyskočil na něho, popadl ho za krk a začal řvát: "Ty žide smradlavá, já tě uškrtím!" Možná že by ho byl opravdu uškrtil, nebýt toho, že se můj otec právě holil v koupelně, odkud bylo vidět ke slunečnicím, a když uslyšel křik, vyběhl ven, tak jak byl a odtrhl je od sebe. Koukal jsem na ně z kuchyně a viděl jsem jak si strýček Kohn ohmatává krk a je celý rudý a zpocený a děda taky celý rudý a bílé vousy mu svítí v obličeji jako vousy z vaty svatému Mikulášovi. Otec rozkládal rukama, v jedné držel namydlenou štětku, a pak všichni tři odešli polní cestou mezi obilím k lesu, strýček Kohn v švestkově modrém módním gabardénu, otec v pruhované košili bez límečku a děla v mysliveckém klobouku se štětkou. Slunce se jim opíralo do zad, protože byl už večer, a zmizeli mi daleko v polích v zákrutu cesty. Nějaký čas ještě děda vzdoroval, a pak najednou byla svatba. Byla v Praze, v hotelu Paříž, přejedl jsem se na ní svatebního dortu a bylo mi špatně, takže jsem ze svatby mnoho neměl. Tetička měla béžový kostým a vypadala velice hezky, protože byla velmi mladá. Strýc Kohn měl v klopě velikou gardénii a vypadal velmi vyžile ...
... Velký hrdina strýc asi nebyl. Jednou jsme s ním a s otcem byli v nějaké restauraci v Praze a vedle nás u stolu seděla parta lidí s prušácky ostříhanýma hlavama. Dávali si do nosu a za chvíli se opili. Bylo to na jaře v šestatřicátém roce, asi tři měsíce po svatbě. Strýc byl nervózní a otcem to taky škubalo, toho jsem si všiml, ačkoliv jsem tomu mnoho nerozuměl. Buršáci začali zpívat "Fest stehl und treu die Wacht am Rhein". Viděl jsem, že strýc je čím dál tím nervóznější. Jeden buršák si nás všiml, poznal, že strýc je žid, a když na chvíli přestali zpívat, zařval: "Es lebe Adolf Hitler!" a kouknul se po nás po očku, co tomu budeme říkat. Viděl jsem, že strýc Kohn rudne a potí se. Nerozuměl jsem tomu. Buršáci zase zpívali nějakou píseň a ten, co si všiml, že je strýček žid, zařval zase, když skončili: "Die Juden raus!" Strýček Kohn vstal a přistoupil k němu celý rudý a řekl: "Mein Herr -," ale dále se nedostal, protože buršák se rozřehtal, strčil do strýčka, strýček se zapotácel a žuchnul sebou zpátky do židle. "Die Juden raus!" zařval buršák znovu, ale můj otec po něm skočil a jednu mu trhnul. Buršákovi vypadlo něco z úst, což byl, jak se potom ukázalo, falešný chrup, a on začal šišlat. Ostatní buršáci se zvedli jako jeden muž a hnali se po otci. Strýček Kohn mě popadl za ruku a utekl se mnou ven. Na chodníku začal křičet: "Policie!" Otce odvedli na policii s buršáky, ale strýček šel za ním a hned ho zas pustili ...
... Strýček měl v Praze činžák a v něm veliký osmipokojový byt. Ve dvou pokojích bydlela ale jeho sestra, svobodná ženská, o patnáct let mladší než on. Nosila krátké černé vlasy jako muž a obyčejně chodila v pánských kalhotách. Strýček o ní říkal, že je to černá ovce rodiny. Byla komunistka a často ji sebrala policie, protože tropila výtržnosti při demonstracích. Ale pokaždé ji zas pustili. Když jsem byl jednou u strýce na návštěvě, pozvala mě do svého pokoje. Byl u ní nějaký pán v bílé košili, který vypadal, jako kdyby přišel z tenisu, měl bílé zuby a pořád se smál. Teta kouřila fialovou cigaretu z půlmetrové špičky, říkala mu Julínku a nalila mi víno do sklenice. Pak mi on řekl: "Bobečku, čímpak budeš?" ...
... Řekl jsem, že bankovním ředitelem. "Jenže bude revoluce," řekla ona, "a tebe, buržoustku, zliknidujou." Dívala se na mě upřeně, černýma očima, a já dostal strach a nevěděl jsem, co slovo zlikvidovat znamená, ale nezeptal jsem se, protože jsem se bál. A tu pán v bílé košili řekl: "Tak ty chceš být bankovním ředitelem, mladíku?" - "Ne," řekl jsem a díval jsem se ustrašeně na něho. "Potápěčem," řekl jsem, a pán v bílé košili se dal do smíchu a řekl: "Tak to je něco jiného. To je poctivé zaměstnání," a smál se na mě a poklepal tetě se smíchem na rameno a teta se taky trochu usmála a já už jsem se nebál, když se ten pán začal smát. Když přišel Hitler, utekla teta Pavla za hranice a už jsme o ní nikdy neslyšeli. Po válce se nevrátila ...
... Strýček měl starého jezevčíka, který byl těžce nemocný s očima, ale strýček ho dal operovat ve Vídni v psím sanatoriu a pejsek se uzdravil. Chodíval po tlustých kobercích z pokoje do pokoje, našlapával křivýma nožičkama, pokyvoval hlavou a dýchal. Ke každému přišel, očichal ho a podíval se mu přitom do očí, jako kdyby chtěl požádat o radu. Kdo mu dal bonbón nebo kus salámu byl jeho. Chleba nežral. Spal vždycky na polštáři před krbem a nikdy nikdo ho neslyšel štěkat. Myslel jsem si vždycky, že je němý ...
... Začátkem března, tři roky po svatbě, dostal strýček Kohn najednou zápal plic. Ležel v ložnici a byla u něho teta a já seděl s otcem v pokoji a dívali jsme se, jak dovnitř vezou kyslíkovou bombu. Ještě než umřel, dostala zápal plic i tetička. Strýček umřel, a třetí den po jeho smrti začala tetička těžce dýchat. Máti seděla u její postele, já jsem stál v nohách a díval jsem se na otce, který stál za mátí a po tvářích se mu kutálely slzy. Tetička taky plakala a říkala tiše a nešťastně: "Pavle! Pavle!" Tak se strýček jmenoval. Pak přinesli bombu a potom zemřela. Plakal jsem taky, ale nejvíc plakal otec. Nikdy jsem ho neslyšel tak plakat. V noci začal jezevčík výt ...
... Spali jsme s otcem v hostinském pokoji, protože teta zemřela večer a otec chtěl ráno zařídit pohřeb. Jezevčík vyl a v bytě se to strašidelně rozléhalo. Cítil jsem, že otec nespí. "Kam jdeš tati?" zeptal jsem se ho. "Jen lež," řekl otec, ale já vylezl z postele a šli jsme s otcem přes halu, kde ležela mrtvá tetička. Měsíc svítil na koberec před postelí a na něm ležel jezevčík a naříkal. Naříkal a naříkal a já si k němu sedl na bobek a začal jsem ho hladit po hlavě, ale pejsek naříkal a vzlykal. Hladil jsem ho po krátkých chloupkách na malé hlavě a pejsek naříkal a pak najednou vzlykl a zůstal ležet. Cítil jsem, že mi pod rukou rychle tuhne. Umřel ...
... Na toho vzlykajícího pejska jsem potom, v letech, která následovala, často vzpomínal, Nevím ani proč. Druhý den bylo patnáctého března a do Prahy přijeli Němci. Když strýčka a tetičku spalovali v krematoriu, bylo už na pohřbu jenom několik málo lidí, teta Pavla byla za hranicemi a byt zabralo gestapo. A já jsem pořád slyšel to tetiččino smutné volání: "Pavle! Pavle!" a věděl jsem, že je to všechno navždycky pryč. ...
... 1957 ...
... Prohlášení ...
... Příběh mého táty nemá s povídkou Můj strýček Kohn a s osobou autora knihy Hořkej svět, Josefem Škvoreckým, žádnou, opakuji žádnou, spojitost! ...
... "Je pravda, že v lidském životě se různé náhody nachomejtnou!" říká můj táta ...
... Na židovském hřbitově se už od konce třicátých let minulého století nepohřbívá ...
... "Jsou věci mezi nebem a zemí!" řekl mi můj táta ...
... Den ...
... Noc ...
... Den ...
... Noc ...
... Pásmový čas - zvětšit mapu ...
... Dopoledne a odpoledne ...
My sme Valaši - moravská z Valašska
My sme Valaši, jedna rodina,
valašské hory sú naša otčina,
my sme Valaši, chlapci jako fík
a náš kapelník sú strýc Matalík.
Hrajem a zpíváme dycky vesele
není už na světě takej kapele.
My sme Valaši, jedna rodina,
valašské hory sú naša otčina.
my sme Valaši, chlapci jako fík
a náš kapelník sú strýc Matalík.
... A Valašsko kolem poledne, o osm měsíců později ...
... Dobrý večer ...
... Pozor! ...
... Dále jen pro diváky bez omezení věku! ...
... A dobrou noc ...
... Konec ...
TOPlist
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010