Tento blog pravděpodobně porušuje Podmínky.

Sčítací list osoby a ručně malovaný džbán ze zeleného skla

6. dubna 2011 v 14:01 | Pavol Skovajsa |  04/2011
... K akci, na shora uvedeném obrázku, která v současné době stále probíhá, se nehodlám vyjadřovat. Ale něco vám k tomuhle přece jen řeknu ...
... I. Sčítací list osoby ...
... "K domu na shora uvedeném obrázku mám specifický vztah," napsal jsem ve svém článku Kino Čas ze dne 10. ledna tohohle roku, na který se odvolávám a v plném rozsahu odkazuji ...
... Země Čechy a země Morava a Slezsko jsou historicky české země. O tomhle není pochybnost. Kdo chce může s tímhle nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co může v téhle věci dělat ...
... Řečeno slovy českého velikána a univerzálního génia Járy Cimrmana ...
... Asi týden před oním rozhodným okamžikem, půlnocí z 25. na 26. března 2011, navštívil nás doma sčítací komisař. Když nám předal příslušné sčítací formuláře a sdělil nám to, co nám sdělit chtěl, tak odešel. Já jsem se na sčítací formuláře hned nedíval. Podíval jsem se na ně až druhý den a hned jsem si svůj sčítací list osoby předvyplnil s tím, že jej později do počítače už jen přeťukám. Kolonku číslo jedenáct sčítacího listu osoby jsem přímo uvítal! ...
... Opis vysvětlivky ke shora uvedené kolonce - začátek ...
... 11. Národnost ...
... Údaj o národnosti uvede každý podle svého rozhodnutí. Uvedení údaje není povinné. Je přípustné uvést i více národností. Národností se rozumí příslušnost k národu, národnosti nebo etnické menšině. Pro určení národnosti není rozhodující mateřská řeč ani řeč, kterou respondent převážně používá nebo lépe ovládá ...
... Opis vysvětlivky ke shora uvedené kolonce - konec ...
... Od svých nejméně dvaceti devíti let se hlásím nejen k české národnosti (k české národnosti se hlásím od narození, respektive byl jsem k ní hlášen nezávisle na své vůli, nezáleželo tohle na mě, měl jsem ji na každém školním vysvědčení), ale i k dalším třem národnostem. O ontogenezi (jak tohle všechno vlastně vzniklo) v téhle souvislosti hovořit nehodlám, ale velice jsem, znovu opakuji, shora uvedenou skutečnost uvítal: "Konečně mohu svobodně uvést všechny čtyři národnosti, ke kterým se hlásím!" říkám si a úsměv mi přelétl po tváři. "Zatím tuhle kolonku nechám ještě otevřenou, času ještě dost k jejímu vyplnění, vše ještě v klidu zvážím a teprve pak se rozhodnu definitivně!" uzavřel jsem tuhle kolonku prozatím "ještě se k ní později vrátím," říkám si a vrátil jsem se opět ke kolonce ještě nahoře formuláře sčítacího listu osoby. "Co s tím?" jsem bezradný! Tahle kolonka byla nejhorší z celého formuláře sčítací list osoby! Nevěděl jsem jak ji vyplnit! ...
... Opis vysvětlivky ke shora uvedené kolonce - začátek ...
... 7. Bydliště matky v době narození ...
... Bydlištěm matky v době narození se rozumí faktické bydliště matky v době narození sčítané osoby, to je první bydliště, kde sčítaná osoba žila hned po narození. Údaj nelze zaměňovat za "místo narození," které je uváděno například v rodném listu a označuje skutečné místo narození - většinou adresu porodnice. Obec, okres, případně stát se uvádí podle názvu a hranic platných k datu sčítání ...
... Opis vysvětlivky ke shora uvedené kolonce - konec ...
... "Ten člověk neměl a nemá žádný problém, který by neuměl sám řešit. Jen ten jeden problém měl. A ten už řešit sám nemohl!" byl závěr nejen odborníků! A zde bych mohl ještě dlouze hovořit. Například o telefonátu na ministerstvo zahraničních věcí či o osobním jednání na ministerstvu financí a tak podobně! Mohl bych vyprávět velice mnoho. Ale nebylo by to stejně k ničemu! A potom? Nikomu jsem tohle nikdy ještě v rodině či jinde nevyprávěl. Nechával jsem si tohle vždycky jen a jen pro sebe. A dnes? Dnes již nikomu do tohohle nic není! ...
... II. Ručně malovaný džbán ze zeleného skla ...
... Pusť si, prosím, video pro lepší náladu ...

... Ručně malovaný džbán ze zeleného skla je pryč definitivně! ...
... Se shora uvedeným džbánem jsem chodíval pro pivo do hospody Na schodečkách, na rohu naší ulice, kde jsem kdysi bydlel jako dítě, potom jako svobodný mladý muž a později i s rodinou. Byla tam tehdy paní výčepní, příjemná blondýna a jí se můj ručně malovaný džbán ze zeleného skla velice líbil. Měla ráda pěkné věci. "Prodejte mi jej. Udělám vám na něj cenu!" naléhala na mě zpočátku. "Kdepak," říkal jsem jí. "Můj džbán není na prodej. Je po mojí prababičce a po mém pradědečkovi!" vysvětloval jsem jí. Já jsem pradědečka neznal, protože pradědeček padl kdesi na frontě první světové války. Ale on už tehdy tenhle džbán měl a chodil si s ním do hospody v naší ulici pro pivo! A někdy šla do hospody s tímhle džbánem i moje prababička. Tohle byly moje pádné důvody, které paní výčepní uznala. A tak, když jsem do hospody opět se džbánem pro pivo někdy přišel, nezbylo jí nic jiného než si můj ručně malovaný džbán ze zeleného skla jen zálibně prohlížet. Potom jsem se oženil a se džbánem jsem do hospody Na schodečkách pro pivo i nadále chodíval. A jednou, to už byl za výčepním pultem pan výčepní, starší pán, šla se džbánem pro pivo do hospody Na schodečkách i moje mladá žena. Vrátila se bez piva a bez džbánu. Jen skleněné ucho od džbánu držela v ruce. Jak šla po několika schodech ven z hospody (neměl jsem žádný důvod ji tohle nevěřit), tak se nějak stalo, že pivem naplněným džbánem, narazila o roh budovy. A bylo po džbánu! Džbán přežil první i druhou světovou válku. Vedlejší dům i dům na protější straně přes ulici byl na konci druhé světové války bombardováním zcela zničen. Bylo mi tohohle, co se tehdy stalo, velice líto. Ale co jsem mohl dělat? Ručně malovaný džbán ze zeleného skla byl nyní rovněž zcela zničen, jak ty dva domy tehdy v naší ulici. Nemohl jsem dělat tehdy už vůbec nic. Musel jsem se naučit s tím žít. Nějak se se s touhle ztrátou vypořádat. Ručně malovaný džbán ze zeleného skla byl definitivně pryč. A pamatuji si dodnes, co jsem tehdy řekl: "Květo!" oslovil jsem svoji mladou ženu "to si nemohla dát pozor?!" Ale moje mladá žena tohle věděla. Věděla, že jsem tenhle ručně malovaný džbán ze zeleného skla měl velice rád. Vždyť byl po mojí prababičce, kterou moje žena ale neznala. Ano, jeden den mi zemřela maminka a druhý den mi zemřela i prababička. A moje mladá žena moji maminku i moji prababičku znala jenom z mého vyprávění. Ale pojďme opět k věci: Abych kolonku sedm mohl vůbec vyplnit ...
... Vzal jsem telefón a vytočil vídeńské číslo ...
... Požadovaný údaj jsem do kolonky číslo sedm vepsal a hned jsem formulář sčítací list osoby odeslal. Vzápětí mi přišlo potvrzení o doručení. Můj formulář byl přijat ke zpracování pod kódem (kód si nechám jen a jen pro sebe) 4.4.2011/08:22:O7 ...
... Musím vám říci, že než jsem formulář sčítací list osoby odeslal ke zpracování, tak jsem musel ještě doplnit kolonku číslo jedenáct. Takže jsem se opět přihlásil k české národnosti (jsem přece jen vlastenec a záleželo mi vždy a záleží mi dosud na moji rodné zemi). Je pravda, že v mém životě bylo poměrně dlouhé období, kdy jsem se za svoji českou národnost styděl. Ale ...! Zase je to tu ale! Ale až ve formuláři sčítací list osoby, staženém do počítače, jsem zjistil, že nemohu v kolonce číslo jedenáct více než dvě národnosti vyplnit, tak jak jsem se původně domníval. Tak jak jsem tomuhle porozuměl ve shora uvedené vysvětlivce k formuláři sčítací list osoby. Zkrátka a dobře, nakonec je tohle takhle: V kolonce číslo jedenáct formuláře sčítací list osoby je přípustné uvést maximálně jen dvě národnosti. A tak jsem, mimo české národnosti, mohl uvést už jen jednu ze tří zbývajících národností, ke kterým se rovněž hlásím. Kterou národnost jsem nakonec uvedl? To si, prosím, nechám opět jen a jen pro sebe. Do tohohle skutečně nikomu nic není! Jen vám, pro úplnost ještě řeknu, že nepreferuji ani jednu ze svých čtyř národností (fakticky)! ...
... Ale přece jen se ještě něco dozvíte! Řeknu vám, proč jsem neuvedl do kolonky číslo jedenást (na místě prvním či druhém) formuláře sčítacího listu osoby, národnost francouzskou. Pokud by vám někdo vypravoval, že za tohle může moje paní profesorka francouzštiny, paní Pilzová, či světoznámý spisovatel Arnošt Lustig, nevěřte tomuhle! Tohle je nesmysl, vyložená pitomost, pokud by vám tohle snad někdo skutečně vypravoval. Hned vám tohle vysvětlím. Bylo to takhle: Mohlo mi být tehdy tak šestnáct, sedmnáct let, když paní profesorka Pilzová hovořila o vzájemné úctě mezi mužem a ženou ve francouzském manželství. Od ní jsem se tohle dozvěděl poprvé. "Manželé ve Francii," řekla nám paní profesorka Pilzová ve své hodině (samozřejmě česky, jinak bychom tomuhle nerozuměli nikdo) "si na důkaz své vzájemné úcty v manželství vykají!" dozvěděli jsme se od ní. Tehdy mi to nešlo moc do hlavy. Zřejmě jsem si tohle nedovedl dost dobře představit, aby si manželé v manželství mezi sebou vykali. A druhá věc, kterou vám nyní řeknu, je osobní prožitek shora uvedeného světoznámého spisovatele. Moc jsem se tehdy pobavil a nasmál, když jsem tohle od něho, nejen já, slyšel. Už přesně nevím u koho byl tehdy na návštěvě. Pokud se nyní pletu, prosím, opravte si tohle sami. Myslím, že byl tehdy na návštěvě u českého režiséra Jiřího Weisse v Kalifornii. Jiří Weiss v roce 1939 emigroval z Českoslovernska, jako Žid (nehlásil se ale k židovskému náboženství, byl Čech a měl velice rád Československo první republiky). A po válce se do Československa, své milované země vrátil, aby potom v roce 1968 emigroval z Československa znovu. Tentokrát již definitivně. Řeknu vám to tak, jak jsem si to zapamatoval ...
... Pan Arnošt Lustig byl tehdy pozván na návštěvu k manželům Weissovým, k nim domů v Kalifornii. Pan Weiss a jeho paní si v manželství vykali. Jeho paní byla snad nějakého urozeného původu či co. Pan Weiss a pan Lustig seděli v pokoji a paní Weissová připravovala nějaké občerstvení (čaj či kávu, už přesně nevím, co to bylo) v kuchyni. A když vcházela do pokoje, měla vše uloženo na podnosu, který držela obouma rukama. Už nevím přesně jak tohle pan Arnošt Lustig celé popisoval. Zkrátka a dobře, paní Weissová na podnose měla nějaké šálky, podšálky, talířky, lžičky a tak podobně, co já vím co všechno na podnose měla. Zkrátka a dobře, jednalo se o porcelán, který měl pan Weiss po své babičce či dokonce po své prababičce (už rovněž přesně nevím, nevzpomínám si na tohle), a kterého si nesmírně cenil. Nějak se stalo, že se paní Weissové tenhle podnost vysmekl z jejich rukou a něco z toho, co bylo na podnose uloženo se rozbilo a střepy ležely na podlaze v pokoji, kde pan Weiss a pan Lustig zrovna seděli a všechno tohle viděli. A snad právě proto, že si těch rozbitých věcí pan Weiss tolik cenil. Ano, snad právě proto. Zřejmě tímhle tohle bylo. Nechal se unést svými city: "Vy krávo jedna!" povídá pan Weiss své urozené paní "to nemůžete dát pozor!" ...
... Ale řekněte sami! Co mohla paní Weissová už dělat? ...
... Je to pravda. Brno je předměstím Vídně ...
... Brno - Mikulov - Drasenhofen - Vídeň ...
... 133 km und zurück...
... Aus Wien - nach Brünn ...
... Ende ...
TOPlist
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010