"Dobrý den, majore Gagarine" - výročí písničky a havárie orchestru

9. dubna 2011 v 18:58 | Jiří Zapletal, Jiří Majer, Jarda Roháček |  Dobrý den, majore ...
... Ostrava, středa 12. dubna 1961 ...
... Zpívá Gustav Brom ...
... Padesáté výročí písničky Pozdrav astronautovi ...
... A pak přišlo jaro 1961. Pamatuju si to, jako by to bylo dnes ...
... Ve středu 12. dubna dopoledne točíme v ostravském rozhlase a najednou přiletí Vlastík Pacl s novinou, že první kosmonaut prý právě lítá kolem zeměkoule! Natáčení se samozřejmě přerušilo a začala vzrušená debata, protože událost to přece jenom byla veliká, i když tím prvním byl Rus. No a do těch řečí se ozve režisér Przebinda: "A co tak místo kecání napsat o tom, páni muzikanti, písničku?" Hodil rukavici a já ji hned zvedl: "Dones text a uvidíš!" "Fajn, tak já jdu psát," kontroval Vlasta Pacl. Než jsme se rozešli na oběd povídám: "Kluci, je dvanáct. Do dvou máme frekvenci. V jednu se sem vrátíme, a kdyby Vlasta ten text opravdu přinesl, něco s tím provedem." Jen co jsme odešli, Pacl se objevil ve studiu i s textem. Zastihl tam ještě Jardu Hniličku, který tím pádem už na oběd vůbec nešel, a než jsme se vrátili, měl melodii na papíře. Rozdal jsem klukům pár základních notiček a řekl jsem jim: "Pánové, jsme jazzmani, takže žádný velký štráchy. Dáme si to jako dixík, ten mají lidi nejradši." Kluci zaimprovizovali prvních šestnáct taktů a Jarka Veselá začala zpívat. Ale nebylo to ono, text ani melodie jí neseděly. Zkusil to Jirka Vašíček, ale ten byl zase moc patetický. "Hergot, zpívejte to, jako že chceme lidem něco povědět ... radostnou událost, nedramatizujte to!" sprdnul jsem je. Przebinda s Paclem mě znovu z režie podšprajcli: "Ty jsi přece, Gustave, taky kdysi zpíval, tak jim ukaž, jak to má vypadat!" "No prosím ..., když myslíš!" flekoval jsem. Šéf kapely se nesmí nikdy nechat zahnat do kouta! "Zahrajte chorus, já potom zazpívám celý refrén, vy přidáte šestnáct taktů jam, a já to od prostředka dozpívám do konce." Jednou jsme to přejeli a z režie se ozvalo: "Gusto, ohromný, to je ono! Ale prosím tě, musíme znovu! Ty tam totiž pořád zpíváš "Gagaríne", to je skoro jako "margaríne", to by byl průšvih! On se jmenuje GAGARIN!" Tak jsme to sjeli repete - a za pět minut byli ze studia venku. Vůbec jsme netušili, co bude následovat. Jaký šlágr jsme právě pustili do éteru! Tentýž večer jsme hráli k tanci na Černé louce. Najednou se tam objevily televizní auta a s nima režisér Havlíček s příkazem z Prahy: Okamžitě natočit s celým orchestrem! "Ty ses zbláznil!" říkám mu. "Vždyť já ten text neumím zpaměti, nechte to na ráno!" "To je vyloučeno, mám befél, že to musí být hotové ještě dnes. Tady za rohem je škola, přineseme sem tabuli, text na ní napíšem a postavíme ti ji za kameru." Tak se i stalo. Dnes je to běžná věc, ale tehdy to snad byl první případ použití primitivního čtecího zařízení v Československé televizi. Aspoň v té ostravské určitě ...
... Brno v době vzniku písničky Pozdrav astronautovi ...
... Od 14. dubna 1961 do 26. února 1990 nesla Kobližná ulice v Brně, na počest prvního kosmonauta světa Jurie Alexejeviče Gagarina, název Gagarinova ulice ...
... Pohled z náměstí Svobody,, dnes opět do Kobližné ulice ...
... Byla to všechno náhoda, štěstí, shoda okolností? Jistě. Jenomže náhoda i štěstí přejí těm, kdo jim jdou vstříc, kdo jsou připraveni. A muzikanti Bromova orchestru připraveni byli: měli talent, potřebnou dávku temperamentu, bezprostřednosti, technickou dokonalost - zkrátka uměli. A když přišla chvíle tohle všechno uplatnit, tak to uplatnili. Výsledkem byl nejen největší hit těch dnů, ale zároveň událost, která zahýbala životem celé kapely a určila její příští osud ...
... Mladá fronta, čtvrtek 13. dubna 1961 ...
... Po úspěšném splnění určeného výzkumu a programu letu sovětská kosmická "Východ" 12. dubna 1961 úspěšně přistála v 10,55 hodin moskevského času v určené oblasti Sovětského svazu ...
... Ve středu 27. března 1968 dopoledne odstartoval z vojenského letiště nedaleko Moskvy cvičný dvoumístný letoun MIG-15 s palubním číslem osmnáct. Za jeho řízením seděl první kosmonaut světa Jurij Alexejevič Gagarin. Za dvanáct minut však letadlo zmizelo z obrazovek radarů. Co bylo příčinou téměř střemhlavého letu či spíše pádu letadla, při běžném cvičném letu, nebylo nikdy objasněno. Letadlo bylo vyrobeno v podniku Aero Vodochody v roce 1956 a prošlo dvěma generálními opravami. Poslední generální oprava byla provedena v březnu 1967. Rovněž i motor letadla byl vyroben v roce 1956 a měl za sebou čtyři generální opravy. Z posledního sto hodinového limitu měl již odpracováno šedesátsedm hodin ...
... Je docela dost dobře možné, že dnes je tajemství smrti prvního kosmonauta světa, po mnoha desítkách let spekulací, konečně odhaleno. Z odtajněné zprávy o vyšetřování kosmonautovy smrti je patrno, že Jurij Alexejevič Gagarin zahynul nejspíše proto, že prudce manévroval se svým letounem, aby se vyhnul srážce s balonovou sondou. Komise při analýze okolností nehody a poznatků z vyšetřování dospěla k závěru, že nejpravděpodobnější příčinou katastrofy byl prudký manévr při vyhýbání se balonové sondě. Anebo, což je méně pravděpodobné, při vyhýbání se horní vrstvě oblačnosti, Prudký manévr vedl k následujícímu propadnutí letounu do vývrtky a pádu v podmínkách složité meteorologické situace ...
... Moskva, k letošnímu výročí letu Jurije Alexejeviče Gagarina, odtajnila více než dvě stovky dokumentů. Tyhle dokumenty by měly již navždy rozplýlit všechny nejasnosti o smrti prvního kosmonauta světa. Smrt Jurie Alexejeviče Gagarina zastihla ve věku pouhých třiceti čtyř let během rutinního letu ve cvičném letounu. Co se onu osudnou středu 27. března 1968 stalo nebylo nikdy zcela objasněno, jak jsem již shora uvedl. V minulosti se objevilo mnoho pravděpodobných teorií. Podle některých se letoun srazil s hejnem ptáků či s jiným letounem. A podle jiných byl Jurij Alexejevič Gagarin opilý nebo se pohádal se sovětským vedením a musel zmizet ...
... Smutná událost, byť jediná skutečně osudová za celou dlouhou dobu existence orchestru Gustava Broma, se nevyhlula ani pánům muzikantům. Onou smutnou událostí byla havárie autobusu v srpnu 1973 na Slovensku, kdy se orchestr Gustava Broma vracel v noci z koncertu v Nitře do Brna. Autobus byl najatý od ČSAD i s řidičem. Řidič jezdil výborně. Jenomže onu noc si chtěl snad svoji přezdívku Fittipaldi nějak zasloužit nebo co, nezvládl zatáčku, vletěl do příkopy a autobus se převrátil (podivnou náhodou zrovna u kapličky a hřbitovní zdi). Eduard Hrubeš a Gustav Brom junior seděli vpředu, takže vyletěli oknem, Syn kapelníka Gustav Brom junior zůstal viset na drátech hřbitovní zdi a jeho otec spadl pod sedadlo. Klavírista Josef Blaha, který právě spal, se už neprobudil, byl namístě mrtev. Pod autobusem leželi Petr Ulrych a Milan Černohouz a Hana Ulrychová byla hlavou zaklíněna kdesi mezi plechy. Kapelník Gustav Brom utrpěl zlomeninu tří žeber, takže se nemohl snad vůbec pohnout. Celkem bylo vážněji zraněno osm členů orchestru. Po převozu do nemocnice v Partyzánském byli nakonec všichni převezeni z téhle nemocnice helikoptérou do Brna. Měsíc byl orchestr mimo provoz a musel všechny svoje závazky odříci ...
... Při soudu s řidičem - no, mohl za to, jel moc rychle a měl zřejmě i něco popito - nikdo z členů orchestru proti němu nesvědčil. Řidič autobusu byl z toho, co způsobil hrozně nešťastný a určitě to pro něj bylo ponaučení na celý život, mysleli si členové orchestru. Všichni, co z téhle havárie vyvázli, byly nakonec rádi, že to dopadlo, tak jak to dopadlo. "A když si uvědomím, že ze všech těch přejezdů, přeletů a přesunů, které jsme za těch padesát tři let absolvovali, to byla jediná vážná nehoda, tak musím říct zaplaťpánbůh," vzpomínal po letech na tuhle nešťastnou událost kapelník Gustav Brom. "Pepíkovi Blahovi ovšem už nikdo život nevrátí a to byla ta největší ztráta, z níž je mi dodnes smutno," uvedl tehdy. Na jeho příchod do kapely pak vzpomínal: "Hráli jsme tenkrát ve Společenském domě v Gottwaldově k tanci. Velký orchestr měl tehdy pauzu a hrála jenom malá skupina. Já jsem se chvíli bavil se známými a najednou jsem zaslechl, že to piáno zní nějak jinak. Vyskočil jsem od stolu, jdu k pódiu a vidím, že u klavíru sedí nějaký synek ve vojenském a i když harmonicky tu věc, co zrovna hráli, přesně neznal, jeho pojetí bylo supermoderní. Zakrátko nato jsem vypsal konkurs na místo pianisty a Josefa Blahu jsem bez rozpaků angažoval," uvedl k jeho příchodu k orchestru ...
... Partyzánské ...
... Ostratice ...
... Ostratice leží na železniční trati 143 Trenčín - Chynorany a zpět ...
... Čtyřicet čtyři kilometrů od Trenčína a pět kilometrů od Chynoran ...
... Ostratice - Brno ...
... A sto šedesát osm kilometrů od Brna ...
... Členové tehdejší trumpetové sekce orchestru Gustava Broma. Zleva: Vladimír Kreslík, Jaromír Hnilička a Josef "Artur" Pavlíček ...
... Ale nechme o tomhle dále vyprávět pana Jaromíra Hniličku ...
... Měli jsme tenkrát při tom zájezdě na Slovensko šoféra, který byl úplný blázen. Fittipaldi jsme mu říkali. Stovka pro něj nebyla žádná rychlost, stodvacítkou vybíral zatáčky a někteří kluci ho ještě povzbuzovali: "Jeď, člověče! Šlápni na to!" ...
... Takže on měl pak dojem, že to musí pálit, i kdyby nechtěl ...
... Já jsem byl tehdy zrovna v nemocnici, protože když jsem se to léto na koupališti potápěl, rozhoupali na břehu právě nějakýho stokilovýho chlapečka a hodili mi ho na hlavu - shodou okolností ve chvíli, kdy jsem se vynořoval. Vysunul se mi krční obratel, půlku těla jsem měl mrtvou, a tak mě strčili do nemocnice a tam mi nasadili takový sádrový límec. Za tři dny jsem mohl už jakž takž hejbat rukou i nohou, a protože kapela měla náhradu právě na tři dny, tak jsem podepsal reverz a odešel domů. Tam jsem si vzal v garáži nůžky na plech, odstřihl jsem si ten límec ..., ale bylo to hrozný! Musel jsem držet hlavu pořád na stranu, a když jsem chtěl něco zahrát na trumpetu, tak to bylo, jako by mi někdo vrážel kudlu do zad ...
... Ale nedalo se nic dělat! Sedl jsem do auta a jel za kapelou. Přijel jsem na Slovensko, odehrál jsem první koncert a prožil při něm úplný muka. Ten náš šofér tam mezitím seděl a opíjel se. Přímo přede mnou vypil asi čtyři panáky a asi dvakrát dvě deci vína ...
... Zpáteční jízda byla jízdou hrůzy. Před Ostraticema byla taková prudká zatáčka, kterou v té rychlosti nemohl řidič zaregistrovat, a jak do ní vletěl, tak dostal smyk, autobus se vznesl do vzduchu, otočil a dopadl na střechu. Celá ta akce trvala asi tři vteřiny. Pak nastala absolutně bizarní situace. V autobuse, lépe řečeno v jeho troskách, bylo chvíli naprostý ticho ...
... A do toho ticha byla zdálky slyšet cikánská kapela, která tam někde hrála na svatbě nebo na tancovačce. Pak jako by se ti lidi domluvili, začali společně naříkat, sténat, volat. Bylo to hrozný! ...
... Pepek Blaha tam zemřel, měl zlomený vaz, další měli přeražené ruce, nohy, byly tam zlomený žebra a různý jiný zranění. Mně se stalo následující: Jako bych už asi patnáct dvacet vteřin předtím věděl, že se vybouráme, tak jsem se pevně chytil předního sedadla. Nicméně při tom nárazu jsem se tou strašnou odstředivou silou od toho sedadla urval, letěl jsem vzduche a během toho letu jsem si úplně uvědomoval, co se děje. Že teď dopadnu a narazím se určitě do toho bolavýho obratle. V tu chvíli prásk! Na něco jsem narazil, zajiskřilo se mi před očima, okamžitě jsem se ale v tom obráceným autobuse postavil a první, co mě napadlo, bylo zkusit pohnout hlavou. Otočil jsem ji doprava, doleva - a nic! Bolest prýč, jako bych nikdy nebyl zraněnej. Při tom nárazu ten obratel zaskočil zpátky a já jsem byl v pořádku. Asi jediný ze všech! Okamžitě jsem se pokoušel nějak dostat ven. Normálně to nešlo, tak jsem patou vykopl okno a vylezl. Všude okolo naříkali lidi. Nás pár jakžtakž zdravých se snažilo nějak vytáhnout z toho autobusu ...
... Hanka Ulrichová měla hlavu přiskřípnutou nějakým rámem, takže jí trčela ven - strašný, strašný to bylo! Vletěl jsem poblíž do nějaké restaurace, abych telefonem zavolal aspoň sanitku, taky jsem chtěl sehnat jeřáb, ale nikde nebylo nic k dosažení. Ten vrátný ve fabrice, do které jsem se dovolal, mi povídá: "Ale to by som musel zobudiť šoféra!" ...
... Policajti taky nikde, ti snad někde chlastali nebo co ...
... Nakonec nám začali zastavovat civilové, brali zraněné do aut a vozili je do nemocnice, myslím v Partyzánském. Já jsem nakonec sehnal nějakou rodinu, která byla tak laskavá a dovezla mě autem do Nitry, kde jsem měl zaparkované svoje auto ...
... Sedl jsem do něj a v tom šoku jsem dojel do Brna, ani nevím jak, protože těch několik těžce zraněných bylo třeba převést do brněnské nemocnice. Jenomže sanitkou to nebylo možný, to by nevydrželi, tak jsem začal shánět sanitní letadlo nebo helikoptéru. A všude, kam jsem zavolal, se mě nejdřív zeptali, jestli jde o funkcionáře strany. Když jsem řekl, že ne, tak se se mnou nechtěli bavit ...
... Nakonec jsem se dostal až k veliteli vojenskýho okruhu, jmenoval se podplukovník Fišer, a ten to vzal na svoje triko a zajistil sanitní helikoptéru z vojenského letiště v Partyzánském, která ty zraněné měla dopravit do Brna na letiště ve Slatině. Jenomže teď zase bylo třeba sehnat sanitku pro jejich odvoz do nemocnice. Ale sanitka žádná nebyla. Tak jsem na to slatiňanský letiště jel, a když helikoptéra přistála, tak jsem těm chlapům Slovákům nabídl, že jim koupím pár piv. Oni že ne, že "není treba". Když jsem jim je nabízel znovu, tak zase prý: "Aj, to nemusí byť, ale tak tri štyri otvorte!" Nakonec z toho byly dvě basy, ty jsem vyměnil za zraněné. Ale co teď s nima!? ...
... Naštěstí tam na letišti stála sanitka místních hasičů ...
... Do ní jsme nacpali naše kamarády a vyjeli ...
... Svištěli jsme do Brna asi devadesátkou, jenomže ... Olomoucká ulice byla rozkopaná, byly tam uprostřed jenom koleji tramvaje a mezi nima normální dláždění a z každé strany těch kolejí vyházený kostky a výkop asi do hloubky sedmdesát centimetrů. A ta sanitka to tou devadesátkou pařila po tom chodníčku ...! Byl to nervák! Já jsem jel za ní a úplně jsem se z toho rozklepal! ...
... Kdyby ta sanitka z těch kolejí sjela ...
... Tak to byl možná horší bourák, než který jsme právě prožili ...
... Ale nakonec to dopadlo dobře a kluci byli zachráněni! ...
... Mělo to tuhletu dohru: Jistý papaláš jménem Sobotka se domákl, že někdo nám poskytl sanitní helikoptéru. Řval prý jako pominutý, že helikoptéra, která má sloužit jenom funkcionářům, byla využita pro nějaký muzikantský parchanty. Vypátral jméno toho, kdo to povolil, a když jsem nesl podplukovníkovi Fišerovi jako poděkování velkou flašku whisky a asi pět kartonů amerických cigaret, tak už byl degradovaný a musel zaplatit asi čtrnáct tisíc korun náhrady. Hledal jsem ho, ale už jsem ho nenašel ...
... Jestli ještě žije, rád bych ho našel aspoň teď ...
... Antonín Švehla/Vladislav Dohnal ...
... Má dívka ráda zpívá ...
1961
... Zpívá Jaromír Hnilička ...
... Hraje Gustav Brom se svým orchestrem ...
Dobrý den, majore Gagarine
Vzpomínka na Gustava Broma-velkého kapelníka.
Věnováno synovi.
TOPlist
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010