Sardinský bubeník - dokončení

9. března 2011 v 17:34 | Enrico Bottini |  03/2011
... Západ slunce nad ostrovem Sardinie ...
... Přístavní město Olbia ...
... Je hlavním městem nové provincie Gallura ...
... Město Olbia je situováno v zátoce, která ho chrání před mořskými větry ...
... Na vycházce ...
... A můžete sem zvolit i pohodlnější cestu ...
... "Podle pověsti město založila mytologická postava Iolao nebo řečtí fokijští osadníci z Marseille," říká pan učitel Vinzenzo Crosetti drzým paňárům ...
... "A pak s nimi někam jezděte," myslí si možná ...
... Ve skutečnosti bylo město pravděpodobně založeno punskými kmeny mezi šestým a čtvrtým stoletím před naším letopočtem ...
... Během římského období byla Olbia důležitým centrem na cestě do Ostie. Po období úpadku bylo město Olbia kolem roku 1000 obnoveno a stalo se hlavním městem pánů z Gallury pod názvem Civita nebo Terranova ...
... Předpokládá se, že středověké město se nacházelo kolem románského kostela San Simplicio s kamennou klenbovou konstrukcí z dvanáctého století, který je považován za nejvýznamnější památku města ...
... V roce 1939 město dostalo zpět svůj název řeckého původu ...
... Rozvoj města je spjatý s rozkvětem turistického ruchu započatým v šedesátých letech minulého století na pobřeží Costa Smeralda ...
... Provincie Gallura oplývá archeologickými a historickými památkami. Jsou zde početné nuragy a hroby obrů, z nichž vynikají ty na území Arzachena ...
... Recept na pizzu nejen pro šikovné malé čtenáře ...
... Pizza presto ...
... Suroviny ...
... Jeden kelímek bílého jogurtu, jeden kelímek polohrubé mouky, půl kelímku ovesných vloček, sůl, jeden kypříčí prášek do pečiva a jedno vejce ...
... Náplň ...
... Podle chuti - plátky natvrdo vařených vajec, kostičky slaniny nebo měkkého salámu, plátky rajčat a paprik, kečup a podobně, špetka tymiánu nebo oregana a tvrdý sýr ...
... Pracovní postup ...
... Do misky nalijeme bílý jogurt a kelímek použijeme pak jako odměrku. Jogurt smícháme s polohrubou moukou, s práškem do pečiva a s vajíčkem. Těsto vlijeme do vymaštěné formy, poklademe náplní a pečeme, dokud těsto nezrůžoví. Před koncem peční posypeme pizzu stouhaným sýrem a necháme jej rozpustit. V létě můžeme hotovou pizzu posypat čerstvými zelenými natěmi ...
... Ale pojďme již k naší měsíční povídce ...
... Buona sera! ...
... Sardinský bubeník ...
... Prvního dne bitvy u Custozy, 24. července 1848, bylo asi šedesát vojáků našeho pluku vysláno na blízskou vyvýšeninu, aby tam obsadili osamělý dům. Náhle však byli přepadeni dvěma setninami rakouských vojáků. Rakušané je ze všech stran zasypávali kulkami, stihli se sice ukrýt v domě a rychle zatarasit dveře, přesto ale v polích zanechali několik mrtvých a raněných. Když se naši zabarikádovali, v mžiku uháněli k oknům v přízemí a v prvním patře a začali hustě pálit na útočníky, kteří se přibližovali krok za krokem, a rozestaveni v polokruhu, odpovídali mohutnými salvami. Šedesáti italským vojákům veleli dva nižší důstojníci a jeden setník, vysoký, vyzáblý stařec s bílými vlasy a kniry. Byl s nimi také malý sardinský chlapec něco přes čtrnáct, který vypadal sotva jako dvanáctiletý. Měl snědě olivovou tvář a černé, hluboké a jiskrné oči ...
... Setník řídil obranu ve světnici v prvním poschodí a plival rozkazy na všechny strany jako rány z pistole. Na jeho železné tváři však nebylo vidět ani nejmenší známky vzrušení. Bubeník, trochu pobledlý, ale nerozechvělý, vyskočil na stolek a přitisknutý ke zdi natahoval krk, aby se mohl podívat oknem ven. V kouři spatřil bílé stejnokroje Rakušanů, kteří zvolna postupovali po polích. Dům měl jen jediné okénko, vedoucí do podkrovní světničky. Proto Rakušané neútočili na dům z této strany a svah byl volný. Palba směřovala jen na průčení a na oba boky. Byla to pekelná řež, hotové krupobití olověných kulek, které zvenčí otloukalo zdi a drolilo tašky a uvnitř tříštilo stropy, nábytek, okenice, dveře, vyráželo do vzduchu třísky, mračna prachu z omítky a střepy z nádobí a okenních tabulek. Kulky jenom svištěly, odrážely se a všechno rozbíjely s takovým rachotem, že hlava div nepraskla. Občas se některý z vojáků, který střílel z oken, převrátil zády na dlažbu a byl odvlečen stranou. Jiní zas vrávorali ze světnice do světnice a tiskli si dlaně na rány. V kuchyni již ležel jeden mrtvý s prostřeleným čelem. Polokruh nepřátel se stále zužoval. Najednou setník, dosud klidný, vyšel rázně dlouhými kroky ze světnice, následován šikovatelem. Po třech minutách přiběhl šikovatel zpět a sdělil bubeníkovi, aby šel s ním. Chlapec za ním odklusal nahoru po dřevěných schodech a vstoupil do prázdné podkrovní světnice, kde uviděl setníka, který cosi psal na kus papíru a opíral se při tom o okénko ...
... Na zemi u jeho nohou ležel provaz od studně. Setník po chvíli složil list, upřel své šedé zornice, před kterými se všichni vojáci třásli, do chlapcových očí a drsně pronesl: "Bubeníku!" Bubeník hned zasalutoval. "Jsi jistě odvážný!" Chlapcovy oči zazářily. "Ano, pane setníku," hrdě odpověděl. "Podívej se tam dolů," pokračoval setník, "k těm několika domům ve Villafrance, blyští se tam bodáky. Tam jsou naši. Vezmeš si tento lístek, po provazu se spustíš z okénka, rychle přeběhneš po stráni, pustíš se do polí, až se dostaneš k našim a předáš tento vzkaz prvnímu důstojníkovi, kterého spatříš. Nechej tady řemínek a tornistru." Budeník odepjal řemen a tornistru a schoval si lístek do náprsní kapsy. Šikovatel mezitím vyhodil provaz ven a pevně oběma rukama držel jeho horní konec. Setník pak pomohl chlapci pozpátku prolézt okénkem. "Buď opatrný," řekl mu nakonec, "spása oddílu závisí na tvé odvaze a na tvých nohách." - "Můžete se na mě spolehnout, pane setníku," volal na něj bubeník, zatímco se již venku houpal na provazu. "Až budeš sestupovat ze srázu, přikrč se," poradil ještě setník a přidržoval provaz společně se šikovatelem. "Buďte bez starosti." - "Bůh ti pomáhej!" Za několik okamžiků byl chlapec na zemi. Šikovatel vytáhl provaz a zmizel ...
... Setník přiskočil k okénku a zpozoroval chlapce, jak běží dolů po úbočí. Doufal již, že se mu podařilo nepozorovaně uniknout, když ho pět nebo šest malých obláčků prachu, které se zvedly od země před chlapcem a za ním, upozornilo, že ho Rakušané postřelili a střílejí na něho z vrcholu výšiny. Ty malé obláčky - to byla hlína vyhozená kulkami do vzduchu. Ale bubeník běžel střemhlav dál. Najednou však upadl. "Je mrtvý!" zařval setník a zakousl se do rtů. Ale nestačil ještě ani dpmluvit a už viděl, jak chlapec opět vstává. "Ach, jenom zakopl!" řekl si pro sebe a oddychl si. Bubeník se opravdu dal zase kvapem do běhu, avšak kulhal. "Asi si vyvrknul kotník," domníval se setník. Tu a tam se ještě kolem chlapce zvedl nový obláček prachu, ale vždy vzdálenější a vzdálenější. Byl už v bezpečí. Setník radostí vykřikl. Stále ho však doprovázel pohledem a chvěl se úzkostí, protože každá minuta tu hrála roli. Nepřiběhne-li tam dolů co nejrychleji, buď všichni jeho vojáci padnou, anebo se bude muset vzdát a nechat se zajmout. Chlapec utíkal kousek rychle, potom zvolnil krok a kulhal a pak se dal zase do běhu, ale byl stále více a více unaven a každou chvíli zaškobrtl a zastavoval se. Kulka ho asi pohladila, domníval se setník a vzrušeně sledoval všechny jeho pohyby a povzbuzoval ho, mluvil s ním, jako kdyby ho snad chlapec mohl slyšet. Nepřetržitě planoucím okem měřil vzdálenost mezi prchajícím chlapcem a oním blýskotem zbraní, který viděl dole na planině uprostřed lánu obilí, pozlaceném sluncem. A zatím slyšel hvizdot a praskot kulí v dolejších světnicích, zuřivé výkřiky velitelů a šikovatelů, pronikavý nářek raněných a tříštění se nábytku a omítky. "Jen dále, neohroženě!" povzbuzoval a pohledem přitom sledoval vzdalujícího se bubeníka, "kupředu! Běž! Zastavuje se, proklatec jeden! Ach, opět běží dál!" V ten okamžik mu jeden z důstojníků přiběhl sdělit, že nepřátelé, aniž by přerušili palbu, mávají bílým praporem a vyzývají je, aby se vzdali. "Neodpovídejte!" vyhrkl s pohledem stále upřeným na chlapce, který byl sice již na rovině, ale neběžel a zdálo se, že se nesnadně vleče. "Ale, tak jen běž! Utíkej!" opakoval setník se sevřenými pěstmi, "zabij se, zemři, bídáku, ale běž!" Pak strašně zaklel. "Ach, zatracený lenoch, teď si sedl!" Chlapec, jehož hlavu až doposud viděl stále se vynořovat nad lánem obilí, náhle zmizel, jako by padl. Ale za chvíli se hlava zase objevila. Konečně se ztratil za ploty a setník ho již nespatřil. Pak se přiřítil dolů. Kulky řádily a světnice byly přeplněny raněnými, někteří vojáci se motali jako opilí a chytali se nábytku. Stěny i podlaha byly potřísněny krví, mrtvoly ležely ve dveřích. Poručík měl pravé rameno prostřelené kulí, vše zahaloval kouř a prach. "Vzmužte se!" vykřikoval setník. "Držte se! Brzy příjde pomoc! Ještě trochu odvahy!" Rakušané se mezitím ještě více přiblížili. V kouři již bylo vidět jejich ztrhané obličje, v hukotu ran bylo slyšet jejich divoké výkřiky, které urážely, vyzývaly ke kapitulaci a hrozily děsnou řeží. Když některý voják zastrašen ustupoval od okna, šikovatelé ho znovu hnali kupředu. Avšak palba obhájců slábla, na všech obličejích se jevila bezmocnost, stále bylo těžší pokračovat v odporu ...
... Najednou střelba Rakušanů utichla a hromový hlas vykřikl nejdřív německy a potom italsky: "Vzdejte se!" - "Ne!" zavyl setník z jednoho okna. A palba se opět rozběhla hustěji a zuřivěji z obou stran. Další vojáci padli. Již nejedno okno bylo bez obránců. Osudný okamžik se hrozivě blížil. Setník spílal mezi zuby, že mu nebylo ani rozumět: "A nejdou! A Nejdou!" A rozzuřeně pobíhal kolem, v křečovitě sevřené ruce točil šavlí, připraven zemřít, když tu jeden z šikovatelů, který právě sestupoval dolů z podkrovní světnice, pronikavě vykřikl: "Už jdou!" - "Už jdou!" opakoval vzrušeně setník. Na tento výkřik se všichni zdraví, ranění, šikovatelé a důstojníci, vrhli k oknům a jejich odpor opět nabyl na zuřivosti. Za mylý okamžik bylo možné pozorovat jakousi nejistotu a počínající zmatek v řadách nepřátel. Znenadání setník shromáždil v dolní světnici četu, aby s ní vyrazil ven k útoku s nasazenými bodáky. Pak zase rychle letěl nahoru. Sotva tam doběhl, všichni uslyšeli horečný dupot, provázený ohlušujícím hurá! A z oken pak spatřili, jak mezi kouřem postupují dvourohé klobouky italských karabiniků, celá jízdní setnina v největším trysku. Jak se vzduchem blýskají a víří čepele a jak dopadají na hlavy ramena a záda. V tu chvíli vyrazila připravená četa z domu s nasazenými bodáky. Nepřátelé bezradně zakolísali a obrátili se na útěk. Pláň byla volná, dům byl osvobozen a brzy na to dva prapory italské pěchoty s dvěma děly obsadily výšinu. Setník se s vojáky, kteří mu ještě zbyli, připojili ke svému pluku. Když bojoval, byl lehce zraněn na levé ruce kulí, která se odněkud odrazila při posledním útoku na bodáky ...
... Den se skončil naším vítězstvím ...
... Ale hned druhý den, když znovu vzplanul boj, byli Italové i přes udatný odpor tísněni početní převahou Rakušanů. A ráno dvacátého šestého museli nastoupit na smutný pochod směrem k řece Mincio. Setník, i když byl raněný, konal tuto cestu pěšky se svými vojáky, unavenými a zamlklými ...
... Po namáhavém pochodu na sklonku dne dorazili do Giota. Setník se hned sháněl po svém poručíkovi, který byl s roztříštěným ramenem převezen naší ambulancí a měl sem dorazit dříve než oni. Byl mu ukázán kostel, kde byla narychlo zřízena polní nemocnice. Vešel dovnitř. Kostelní loď byla plná raněných, uložených ve dvou řadách na postelích a žíněnkách, rozložených po podlaze. Dva lékaři a několik ošetřovatelů je starostlivě obcházeli. Sem tam bylo slyšet tlumené výkřiky a sténání. Jakmile setník vstoupil, zastavil se a zrakem bloudil kolem, nenajde-li svého poručíka. "Co nadělám!" pronesl hoch, kterému uspokojení z toho, že byl poprvé raněn, dodávalo odvahu mluvit. Jinak se před setníkem neodvážil otevřít ústa. "Marně jsem běžel skrčený, hned mě spatřili. Určitě bych přiběhl alespoň o dvacet minut dřív, kdyby mě nezasáhli. Naštěstí jsem hned našel setníka z generálního štábu, kterému jsem mohl předat lístek. Ale velmi špatně se mi šlo po tom polaskání. Umíral jsem žízní, bál jsem sem že tam nedojdu. Plakal zlostí, když jsem si uvědomil, že za každou minutu zpoždění to tam nahoře u vás zaplatí jeden životem. Ale dost o tom, učinil jsem, co jsem mohl. Jsem spokojen. Ale, pane setníku, s dovolením, teče vám krev." A opravdu, ze špatně obvázané setníkovy dlaně kapalo přes prsty trochu krve. "Chcete, abych utáhl obvaz pane setníku? Prosím jen chvilenku strpení." Setník podal levou ruku a pravou natáhl, aby mu pomohl rozvázat a opět zavázat uzel, ale sotvaže se chlapec na posteli snažil zdvihnout, znenadání zbledl a musel si zas lehnout. "To stačí, to stačí," řekl setník, díval se přitom na něho a odtahoval od něj ruku, kterou chtěl chlapec ještě zadržet, "hleď si svých bolestí a nemysli na druhé, protože, zanedbají-li se i lehké případy, mohou se stát vážnými." Bubeník potřásl hlavou. "Ale ty," pronesl po chvíli setník, "ty jsi jistě ztratil mnoho krve, když jsi teď tak slabý." - "Mnoho krve?" pousmál se chlapec. "Ztratil jsem něco jiného než krev. Podívejte." A odhodil ze sebe přikrývku. Setník rázem couvl o krok zpět. Chlapec měl již jen jednu nohu. Levou nohu mu uřízli nad kolenem. Pahýl byl ovinut zakrvácenými obvazy. Právě v tu chvíli kolem procházel vojenský lékař, malý a zavalitý, jen tak bez pláště. "Ach, pane setníku," řekl rychle a ukázal na bubeníka, "tohle je nešťastný případ. Noha by se snadno zachránila, kdyby ji tak šíleně nenamáhal. Kvůli tomu prokletému zánětu jsme ji museli uříznout. Ale je to statečný hoch, ujišťuji vás, že ani slzu neuronil a ani trochu nekřičel! Opravdu jsem byl hrdý na to, že je to italský chlapec, když jsem ho operoval, na mou čest. Je z dobrého plemene, přísámbůh!" A odběhl. Setník svraštil hosté obočí, upřeně se zadíval na bubeníka a zase přes něj natáhl pokrývku. Potom zvolna, téměř samovolně, zdvihl ruku a smekl čepici. "Pane setníku!" zvolal udiveně chlapec. "Co to děláte, pane setníku, to mně?" ...
... A ten drsný voják, který nikdy neřekl jediné mírné slovo svému podřízenému, promluvil hlasem nevýslovně srdečným a láskyplným: "Já jsem jen pouhým setníkem, ale ty jsi hrdinou!" ...
... Pak se s otevřenou náručí vrhl na bubeníka a třikrát ho políbil na srdce ...
... Sardinský bubeník ...
.. Il tamburino sardo ...
... Měsíční povídka ...
... Racconto mensile ...
... Konec ...
... Finito ...
... Arrivederci e buon viaggio! ...
TOPlist
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010