Narkomanům nerozumím, ale řeknu vám dva příběhy a přidám bonus

10. března 2011 v 15:19 | Martin Karpíšek |  03/2011

... Příběh první - začátek ...
... Příběh první je z knihy Dvojí pátrání (z archivu federální kriminální ústředny) a napsal jej Jiří Cebrovský ...
... Prošedivělý muž v uniformě s nárameníky kapitána hleděl na kupku dopisů, ležící před ním na stole. Modré obálky Par avion, cizokrajné známky. Kapitán si svlékl sako, rozsvítil stolní lampu a začetl se do psaní - krátkých, suchých a úsporných vět, prozrazujících spěch. Byly to spíše několikařádkové zprávy ...
Praha 3. května 1973
Milý Karle,
nezlob se, že jsem tak stručná. Mám moc šílené práce. Balím obrazy na výstavu v Mánesu. Jsem z toho nervozní: kdyby to vyšlo, budu vystavovat ve Florencii. Drž mi palce! S Davidem je všechno v pořádku. Jen ho podezřívám, že si trochu přihýbá ze zásob v baru. Končím, přišli stěhováci.
Olga
Paříž 11. května 1973
Drahá Olgo,
již předem gratuluji k úspěchu. Moc bych ti tu Florencii přál. Tady je vše při starém. Porady, jednání, exkurze. Už ani nevím, co je postel ... Rád bych za Tebou přijel do Florencie, ale člověk míní a okolnosti mění. Co dělá David? Ještě "navštěvuje" bar?
Karel
Praha 22. května 1973
Karle,
obrovský úspěch, Florencie potvrzena. Pozvala jsem malou společnost domů. V baru chyběly dvě láhve - napoleon a dry gin. David zapírá - tvrdí, že z baru nic nebral. Změnil se. Vůbec mi neodpovídá, je vzpurný a drzý. Co s ním? Ví, jak jsem zapřažená a že nemám vůbec čas se dohadovat o takových věcech. Už se těším do Florencie, vystavovat v Massacciově a Botticeliho městě, to je jako v pohádce.
Olga
Paříž 29. května 1973
Olgo,
oznam termín výstavy. Snad přijedu. S Davidem si nelam hlavu - vždyť už je to takřka hotový mužský. Víš, co si myslí děti v tomto věku o rodičích! Věř mi, já nebyl jiný! Zítra letím do Kodaně, ale za tři dny budu zpátky.
Karel
Praha 3. června 1973
Karle,
David přišel ve dvě v noci úplně opilý. Vyprovázela jsem zrovna návštěvu. Když jsem otevřela dveře, vpotácel se do haly a sesul se na zem. V poledne mi volala jeho třídní, nevím, jak mě našla - byla jsem v klubu na obědě. Neměla jsem čas jí něco vysvětlovat, protože před klubem na mne čekal Jindra, jeli jsme na pracovní schůzku do Galerie. S Davidem si ještě promluvím.
Olga
Paříž 14. června 1973
Drahá Olgo,
mít teď Davida poruce, dostal by pár pohlavků. Ovšem musíme pro našeho mladého pána mít i trochu pochopení. Není zvyklý pít, uvidíš, že to bylo jen takové vybočení. Jsi trochu přetažená, odpočiň si. S výletem do Florencie to vypadá bledě, jednání je v plném tempu, nevím, zda se mi podaří odskočit.
Karel
Florencie 17. června 1973
Davide,
doufám, že ses polepšil. Bar jsem zamkla a klíček mám s sebou. Proti plánu zůstanu v Itálii, asi dva měsíce. Takže určitě ráda. Snad to příští rok vyjde a pojedeme s tátou někam společně.
Ahoj!
máma
Florencie 17. června 1973
Milý Karle,
psala mi sestra. David nechodí vůbec do školy, a představ si, že prý se vloupal s partou výrostků do lékárny a ukradli tam nějaká narkotika. Nemohu tomu uvěřit, náš David - zloděj a lupič? Co s tím budeme dělat? Já se absolutně nemohu uvolnit.
Olga
Paříž 28. června 1973
Olgo,
spojil jsem se telefonicky s advokátem. Slíbil, že se na ten případ podívá. V žádném případě nemohu z Paříže. Jednání jsou velmi obtížná a musím být u toho. Pokus se zkrátit termín pobytu v Itálii, prosím Tě.
Karel
Florencie 2. července
Karle,
spadl mi kámen ze srdce. Sestra hovořila s advokátem. David se do lékárny nevloupal, ale ta narkotika od těch zlodějů koupil. Proboha k čemu? A kde vzal peníze? Dala jsem Hance pár stovek, aby vyplácela Davidovi kapesné. Snad nakonec neprodal něco z bytu? Nějaký obraz? Je ovšem absolutně vyloučeno, abych teď opustila Itálii. Výstava má úspěch a bude se za čtrnáct dnů repetovat v Římě. V Římě, považ, Karle, ve Věčném městě. Je to obrovská šance, nemohu ji propást. Snad to, Karle, advokát zařídí, ne?
Olga
Florencie 15. července 1973
Karle,
zítra odjíždím do Říma. Sen se splnil. Budu vystavovat v galerii nedaleko Petrského dómu. Jen několik stovek metrů od Michelangela, Raffaela, Rubense. Nemohu tomu ani uvěřit. Hanka nepsala, a tak o Davidovi nevím nic nového.
Olga
Paříž 18. července 1973
Drahá Olgo, přemýšlel jsem, k čemu David potřeboval narkotika. Že by fetoval? To by bylo strašné! Musíme se dovědět pravdu. Olgo, odvolej výstavu nebo se pokus, aby ji instalovali na podzim. A jeď dom! Jistě pochopíš, že já se uvolnit nemohu.
Karel
Řím 23. července 1973
Karle,
to je od tebe sobecké, proč se nevrátíš domů ty? Vím, měli jsme na Davida málo času. Ale oba známe děti mnohdy ještě zaneprázdněnějších rodičů, a jací z nich vyrostli skvělí lidé. Ty Davidovy výstřelky jsou určitě jen klukovina.
Olga
... Kapitán dočetl poslední dopis. Zapálil si cigaretu a začal si vybavovat fakta případu ...
... Otec se vrátil z Paříže osm dnů poté, co poslal manželce poslední dopis. David nebyl doma ani u tety, nikdo z kamarádů nevěděl, kde je ...
... Dodal si odvahy a vytočil číslo ...
... Stručně mu oznámili, aby se co nejdříve dostavil ke kapitánovi, který vyšetřoval případy mladých narkomanů. Narkomanů? ...
... Ano. David fetoval od třinácti let. Občas odkoupil několik tabletek fenmetrazinu. A pil jako starý pijan. Pivo, víno, likéry, brandy. V patnácti poprvé ochutnal hašišovou cigaretu. V sedmnácti letech nevydržel ani šest hodin bez tabletek dexfenmetrazinu. Byl to on, kdo navedl partu kamarádů, aby vyloupily lékárnu. Sám se vloupání nezúčastnil - neměl sílu cokoli dělat. Zaplatil jim dobře - sto korun za dvě tablety ...
... Když mu došly zásoby z lékárny, vloupal se se starším kamarádem do bytu farmaceuta, jehož adresu našel v matčině telefonním zápisníku. Domníval se, že farmauceut bude mít doma zásobu narkotik. Nanašli nic. A domácí pán je překvapil. Vrhli se na něho, svázali ho jako balík juty a začali bít. Řekl jim, že doma žádné drogy nemá. Obnažili mu chodidla a rozpálenou žehličkou přejížděli po kůži. Muž omdlel. Když se probral, pokoušel se doplížit k telefonu. Konečně nahmatal sluchátko, s vypětím posledních sil vytočil číslo ...
... Dopadení i výslech byly otázkou jednoho dne. Chlapci přiznali vše. David se po celou dobu výslechu choval pasivně. Bledý strhaný obličej, pohaslé vodové oči, bloudící z místa na místo. Nebyl schopen vybavit si události minulých hodin, často se pletl. Sedmnáctiletý chlapec, nadaný, pilný, se změnil v lidskou trosku. Už při prvním výslechu si kapitán, člověk s bohatými zkušenostmi, uvědomil, že terapie bude obtížná, namáhavá a zdlouhavá. Jediným favoritem v nastávajícím souboji bylo Davidovo mládí ...
... Kapitán přiložil dopisy ke spisům. Zvedl sluchátko a vytočil číslo Davidových rodičů. Kovový hlas z magnetofonového pásku mu sděloval, že majitelé bytu odcestovali na služební cestu do Paříže a Říma a že volající může namluvit vzkaz ...
... Možná si může někdo říci, proč jsem shora uvedený příběh napsal, když na tomhle příběhu není přece nic až tak zvláštního, příběh je zcela jasný a ani nikoho z hrdinů příběhu neznám. Ano, je to pravda! Ale je rovněž pravda, že vám to nakonec přece jen řeknu ...
... A teď pozor! Tohle není až tak úplně z mé hlavy: Příčiny škodlivého požívání drog mládeží jsou složité. V souhře působí faktory psychologické, farmakologické, sociální, psychopatologické a jiné. Nemůžeme v tomhle případě třeba říci, že by příčinou byla jenom zvědavost poznat něco nového, nebo jen vliv party či různých vzorů z masových médií, jak často uvádějí narkomani či jejich rodiče. Zato můžeme tvrdit, že spolupůsobení rodiny je podstatné. Zde začíná ona osudná složitá souhra činitelů, kterou později doplňují další. Ve shora uvedeném příběhu je uveden jeden z typů rodiny. Ano, můžeme to tak nazvat. Je to stručné a zcela výstižné. Tomuhle typu rodiny můžeme říkat rodina kultivovaná až překultivovaná, kde rozum a účelnost potlačuje city, profesionální uspokojení mrzačí vztah k druhému, ať je to manžel, manželka nebo syn. Tenhle typ rodiny není však jediný. Ještě častější jsou rozvrácené rodiny nebo rodiny prakticky neexistující. Ostatně, není shora uvedená rodina, přes úroveň obou rodičů, v podstatě také rozvrácená, i když skrytě? ...
... Co myslíte? ...
... Příběh první - konec ...
... Příběh druhý - začátek ...
... Příběh druhý je kapitola z knihy Cesta do hlubin psychiatrovy duše, kterou autor univerzitní profesor MUDr. Milan Bouchal nazval Můj největší horor ...
... Tuhle kapitolu jsem již na tomhle blogu jednou uvedl a nyní ji jen překopíruji ...
... Budova právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně sloužila v letech 1939-1945 jako sídlo gestapa ...
... V letech 1944 až 1945 jsem pracoval jako pomocný ošetřovatel v Zemském ústavu pro duševně choré v Brně-Černovicích. K tomuto místu mě přivedla snaha vyhnout se "totálnímu nasazení" v bombardované říši, zájem o psychiatrii podnícený četbou Dostojevského, nemožnost studovat na vysoké škole, uzavřené německými okupačními úřady a známost s panem primářem Aloisem Krátkým ze zmíněného ústavu. Dny v léčebně plynuly jednotvárně, pomocní ošetřovatelé doprovázeli pacienty do dílen, do zahrady a polního hospodářství a s jinými nemocnými fasovali stravu v kuchyni. Pacienti nosili na oddělení "kanóny" s málo výživnými a ještě méně chutnými pokrmy, ošetřovatelé na ně dohlíželi rachotíce svazky klíčů. Zatím zasloužilí diplomovaní ošetřovatelé, zvaní zdravozemědělci (měli doma políčka a do ústavu si chodili tělesně odpočinout) sídlili na odděleních a dohlíželi na zbylé blázny, s nimiž se skoro vůbec nebavili, protože se cítili mít nad nimi nebetyčnou duševní převahu. Jako blesk z jasného nebe pronikla na území ústavu německá stíhačka Messerschmidt, do ústavní zahrady se zřítila zřejmě pro poruchu na stroji nebo selhání letců, po dopadu vybuchla a letadlo i těla obou letců se rozlétla po zahradě. V ústavu i jeho okolí vypukl poplach. Uniformovaná i tajná policie neprodyšně uzavřela kritický prostor. V zahradě bylo nutno uklidit. Ředitel blázince Němec dr. Jellinek vydal řízné příkazy. Vrchní ošetřovatel povolal k nejodpornější práci mého bývalého spolužáka K., taktéž pomocného ošetřovatele, a mě, přidělil nám po kbelíku a po dvou párech gumových rukavic a nařídil nám posbírat v terénu tělesné ostatky letců. Jako ve snu jsme procházeli mezi stromy, pátrali po kusech krvavého lidského masa a ukládali je do kbelíků. Mé pocity byly přitom nezvyklé a velice smíšené. Hluboká zlost na nacisty měla řadu kořenů: nesměl jsem studovat, můj milovaný a zábavný strýc, bývalý ruský legionář z Mnichova Hradiště, seděl už pátý rok v koncentračním táboře Dachau, otce před časem vyšetřovali na gestapu, tedy německé tajné policii, pro poslech londýnského rozhlasu, což se trestalo i smrtí. (Naštěstí otec vyšetřovateli namluvil, že ho nepodloženě udal ze žárlivosti manžel jedné paní, která mu byla citově nakloněna a gestapák otce pustil. Udavač se pak přihlásil k Němcům, za odměnu nastoupil na frontu a padl někde na širých ruských pláních.) Navíc v nás udržovaly hrůzu a nenávist pravidelné popravy českých lidí na dvoře Kounicových kolejí. Ale zpět k nešťastným kbelíkům: Samo poznání, že z válečného arzenálu Německé říše odpadla stíhačka s dvěma letci, bylo velmi potěšitelné, a sbírání jejich ostatků se mohlo považovat za dovršení historické spravedlnosti, takže do obličeje se mi živelně vtíral výraz uspokojení. Sám sběr však budil pocit hnusu - nikdy předtím ani potom jsem nevykonával podobnou práci: na rozdíl od mých pozdějších pitev na anatomii bylo toto maso příliš čerstvé. Směs potěšení, napětí a nevolnosti slibovala ztvárnit obličej v podivný škleb. Ale ani takový škleb nebylo radno si dovolit. Úklid na zahradě sledovalo totiž několik gestapáků v typických tmavých pláštích, černých holínkách a se zadní střechou klobouku sklopenou dozadu. Vešklerou mimiku bylo třeba potlačit - kdyby se jim něco znelíbilo, dalo se počítat s vyhazovem, odchodem do "Reichu", výpraskem a v horším případě i koncentrákem. Když jsme se s kolegou K. míjeli, neodpustili jsme si krátké vzájemné výměny pohledů, jež naznačovaly, že naše pocity se neliší. Sběr jsme skončili, kbelíky odevzdali, práce skončila. Napůl ztuhlí napětím jsme pochodovali zpět na svá oddělení. V jednom koridoru, kde už na nás nebylo vidět, jsme si mlčky vyměnili několik kamarádských boxerských úderů, do kterých jsme upřímně vložili tenzi právě prožitých minut. A dnes? Ti letci i my jsme byli lidé. "Ale co je člověk?" říkám si srkaje kávu, připravenou v džezvě stojící na podnosu, kde je v mědi vytepána Husrefbergova mešita a kterou jsem si v hlubokém míru po poslední (?) velké válce koupil v sarajevském bazaru ...
... Příběh druhý - konec ...

TOPlist
 


Komentáře

1 PunkЯockM PunkЯockM | Web | 10. března 2011 v 15:30 | Reagovat

Máš dost zajímavej blog!

2 jaroslaw jaroslaw | 10. března 2011 v 16:04 | Reagovat

Díky za uznání. "Píšu co si myslím a myslím si to co chci!" Citát není můj, ale líbí se mi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010