Tento blog pravděpodobně porušuje Podmínky.

Výkonný rozhlasový přijímač, 58 rue Pergolèse v šestnáctém pařížském obvodě a Dětský filmový festival Filmák 2005 v Dobřanech

3. února 2011 v 14:45 | Jarda |  02/2011
A
a
... Je pravda, že v době, kterou si nemohu pamatovat, jsem byl soudem svěřen do péče prababičky ze strany svého otce. V její péči jsem byl jen krátce, pak se poměry změnily. Co se tehdy stalo, že jsem byl svěřen do péče shora uvedené osoby? Není to pro můj článek důležité! Zcela postačí jen říci, že se tak stalo v určité fázi tehdejšího totalitního komunistického režimu. Důležitá je jen skutečnost, že tohle shora uvedené soudní rozhodnutí platilo až do doby moji plnoletosti (de iure), i když vše bylo již dávno jinak (de facto) ...
... Je pravda, že autor tohohle článku o několik let později jezdíval, se svojí prababičkou na zámek v Jeseníku nad Odrou, kde žila prababičky dcera, matka otce autora tohohle článku, se svým druhým manželem, tedy nevlastním dědečkem autora tohohle článku. První manžel dcery prababičky, otec autora tohohle článku, žil již tehdy v Americe. Se shora uvedeného je tedy patrno, že autor tohohle článku měl, mimo svého nevlastního dědečka, kterého znal i svého vlastního dědečka, kterého znát nemohl, protože jeho vlastní dědeček žil v Americe již v době, kdy se autor tohohle článku narodil. Ze strany dcery shora uvedené prababičky měl tedy dědečky dva. A tohohle se držme! A teď si představme, že tohle, shora uvedené, někdo (někdo kdo by neměl), nevědomě či vědomě (není to důležité) pomotá. Může vzniknout a většinou i vznikne vyložený nesmysl, úplná pitomost. Řečeno ještě jinak: Snadno takhle může, za jistých okolností, dojít i k justičnímu omylu. A tohohle se přidržme (teď nemyslím toho zloducha, rodáka z Prachovic u Chrudimi, ale myslím i na něho, samozřejmě jenom v rámci své úvahy, jinak je mi ukraden a je jedno zda je mi ukraden úplně či zčásti či je mi ukraden nevědomě či vědomě či co já vím, jak ještě jinak by mi  mohl být ukraden). A jen pro úplnost dodejme, že prababička se svým pravnukem přijížděla do Jeseníku nad Odrou vlakem a z nádraží pak šli pěšky na zámek ...
a
... Zámek v Jeseníku nad Odrou - současnost ...
... Určeno zejména malým čtenářům, budoucím právníkům, lékařům či co já vím, jakou odpovědnou profesi budou vykonávat v budoucnu? ...
... Pro diváky bez věkového omezeni! ...
a
... Justice, ta slepá Dáma - začátek ...
... Již ze skutečnosti, že jsem se práva musel domáhat soudní cestou, je patrno, že jsem jinou možnost tehdy neměl ...
a
... Šlo nejen o mne? Co já vím? ...
a
... Dejme tomu, že o mne šlo až někde na třetím místě v pořadí! Pravomocné soudní rozhodnutí ... Ano, v soudním občanskoprávním řízení ... Předsedala tehdy senátu soudkyně jednoho nejmenovaného městského soudu, které si vážím, a protože se považuji i za ohleduplného člověka ... Samozřejmě zejména na tuhle soudkyni jsem bral tehdy ohled ... Říkal jsem si: "Co když je to jeho žena a nějak jí tím ublížím? A má třeba taky děti a ty za nic nemůžou," i tohle jsem tehdy zvažoval! ...
... Poté, co měl autor tohohle článku v ruce pravomocné rozhodnutí jednoho nejmenovaného okresního soudu a vše, se zřeletem na již shora uvedené, pečlivě zvážil ... Ano, obrátil se na jednu novinářku krajské redakce jedněch nejmenovaných novin, která se tímhle zabývala, předal ji kopii shora uvedeného pravomocného soudního rozhodnutí s tím, že k tomuhle uvedl: "Nejedná se o žádnou osobní záležitost a už vůbec se nejedná snad o nějaký druh pomsty. Takhle to není zcela určitě! Použijte tenhle materiál tak, jak sama uznáte za vhodné," měl prý říci snad tehdy novinářce. A uvedl prý doslova: "Pro mne je zcela nepřijatelné, aby tenhle člověk tuhle poměrně vysokou funkci v justici zastával!" ...
... A už jen pro úplnost dodejme, že o dva roky později byl autor tohohle článku zcela rehabilitovám. Autor tohohle článku považuje za nutné zdůraznit, znovu opakuji, považuje za nutné zdůraznit, že nemá žádný důkaz o tom, znovu opakuji, že nemá žádný důkaz o tom, že shora neuvedený člověk, poměrně vysokého postavení v tehdejší justici, by v době přezkumného řízení, ve smyslu zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, do soudního rehabilitačního řízení nějak zasahoval či se snažil nějak výsledek rehabilitačního řízení, řečeno tedy ještě jinak, řízení nezávislého soudu, nějak ovlivnit. Ano, je tomu takhle a není tomu jinak! ...
... Jinými slovy řečeno: "Je v důkazní tísni." Je to velice nepříjemná situace, zejména v různých soudních řízeních, dobře známá ...
a
... Justice, ta slepá Dáma - konec ...
a
... Ale pojďme nyní k příjemnějším věcem ...
a
... Neděle ...
... Moje první vzpomínky jsou ...
a
 ... na Brno ...
a
... V době kdy jsem chodil do první až šesté třídy, měli jsme doma nejen ústřední topení, což bylo samozřejmě příjemné, ale v kuchyni jsme měli navíc i kuchyňský sporák na pevné palivo a topili jsme uhlím. Matka doma dbala na čistotu a pořádek a všechny věci v bytě byly uloženy na svém místě. Matka vždycky říkala: "Přece nemůžu v klidu sedět, když nemám vše ještě hotovo."  Něco na tomhle jistě bylo, ale já si myslím, že zase není třeba tak všechno přehánět. Je to ale každého věc. U domu byla ještě i malá květinová a zeleninová zahrádka, o kterou se matka rovněž pečlivě starala ...
a
... A nemusím použít ani mírné nadsázky, když řeknu, že snad ani jednu rostlinu plevelu byste na zahrádce nenašli ...
a
... Bylo velice příjemné vracet se třeba ze zimních klukovských výprav, sáňkování a tak podobně ... Celý zmrzlý a promočený vracet se do tepla čistého  a pořádného domova ...
a
... Vzpomínám, že matka, když měla již všechno hotovo a sedla si do křesla, tak pletla, háčkovala nebo četla (německé romány a časopisy) a ráda poslouchala u tohohle i rádio. Nejraději měla rakouský motoristický pořad, kde bylo nejen pěkné povídání, ale i pěkné písničky. Rozhlasový radiopřijímač byl velice výkonný. Daly se na něm naladit rozhlasové stanice snad celé Evropy. Když jsem pak byl již starší (na střední škole) poslouchal jsem v tomhle rozhlasovém přijímači to, co jsem chtěl. Poslouchal jsem i vysílání Rádia Svobodná Evropa. Zprávy ne, ty jsem tehdy ještě neposlouchal. Samozřejmě! Rozhlasová stanice byla již tehdy rušena. Museli jste pořád přelaďovat na jiné frekvence, pokud jste chtěli něco slyšet pořádně. Bylo jich tehdy hodně. Poslouchal jsem spíše zábavné a hudební pořady, a to jen sporadicky. Tehdy si do rádia psali posluchači, hlavně posluchačky-fanynky herce, kterého teď myslím. O adresu tohohle herce. Svého idolu. To odtud tu jeho adresu, z Rádia Svobodná Evropa, znám. I když jsem si ji nikdy nenapsal ...
a
... Zkrátka a dobře, adresa tohohle herce mi utkvěla v hlavě a já si ji (jednou a provždy) zapamatoval: 58 rue Pergolèse, Paris 16, France. Jako kluk jsem filmy s tímhle hercem miloval ...
a
... Zkrátka a dobře měl jsem je ve veliké oblibě a rád jsem na ně chodil do kina ...
a
... Výchovné prostředí rodiny bylo tradičně patriarchální, ne nepodobné rodinnému prostředí pražského starožitníka Bořivoje Kohouta s tím, že můj strýček Jaroslav, bratr mé matky-právník a vinař, k nám přijížděl z opačné světové strany ...
... Můj strýček Jaroslav k nám jezdíval skoro každý týden, protože měl rád nejen svoji sestru, ale i mého otce. Teta Květoslava, která pocházela ze Strakonic, mě vždy ve dveřích líbala měkkou a sametovou pusou a strkala mi do ruky pytlík s bonbóny. Pusa jí vždy voněla, protože ji měla silně namalovanou. Ani to neměla zapotřebí, protože byla tak jako tak velmi hezká. Je pravda, že takhle byla ještě hezčí. Byla o necelé tři roky mladší než strýček Jaroslav. Veselá a do fotbalu ještě větší blázen než on ...
a
 ... Jednou mě vzali na fotbalový zápas do Ostravy a teta tam udělala scénu ...
a
... protože soudce nařídil nespravedlivou jedenáctku proti Zbrojovce, a ona praštila nějakého fanouška Baníku deštníkem po hlavě, protože z toho měl radost ...
a
... Sebrala nás tenkrát policie, ale hned nás zase pustili, jenže to strýčka asi něco stálo ...
a
... Bylo to o mnoho let později. "Když už tady jsem," napadlo mi jednou "tak se tam podívám," říkám si v ruchu večerního velkoměsta. Bylo mě jasné, že herec už zřejmě na téhle adrese bydlet nebude. Byla to přece jen řada let, co jsem si tuhle adresu zapamatoval. Ale o tohle skutečně nešlo. Vzal jsem si taxíka, řekl ulici s tím, že řidiči řeknu kde má zastavit. Ulici i okolí jsem pěšky potom prošel. "Tak tady bydlel," říkám si. "Číslo padesát osm," koukám na dům v ulici. "A tuhle restauraci o kousek dál jistě znal a jistě se tady někdy zastavil, pokud sem nechodil pravidelněji," myslel jsem si (chodil tam, poznámka autora). Známého herce jsem však tehdy nepotkal. A ani jsem s tím, že bych ho mohl tehdy potkat, nepočítal ...
a
... Film Miloše Formana "Hoří, má panenko" jsem viděl poprvé doma v televizi. Dobře se pamatuji, že jsem se v křesle svíjel smíchy a v jednom okamžiku jsem se válel i na koberci pod konferenčním stolkem. Otec mě musel napomínat, abych snad nezapomněl na slušné vychování. Ale já jsem za to nemohl, že na mne tenhle film takhle zapůsobil. Jistě film znáte a víte tedy, co shora uvedený obrázek představuje. Ne přímo tohle. Tohle to přímo tehdy nebylo. Ale situace v kině v Dobřanech byla tehdy podobná. Seděl jsem na krajním sedadle, snad v šesté či sedmé řadě hlediště (na pravé straně) a sledoval program na jevišti, respektive to, co moderátoři pořadu a jejich hosté na jevišti říkali, o čem hovořili a co všechno se na jevišti dělo. Zkrátka a dobře sledoval jsem zajímavý a zábavný program na jevišti, když tu jsem zaregistroval, že přišel a vedle mého sedadla se zastavil starší muž. Já jsem se na něho ale v prvním okamžiku nepodíval. Jen jsem ho koutkem oka zaregistroval. Starší muž tam stal dobrých patnáct minut a sledoval to co já, program na jevišti a tak jako já, bavil se. A když zaslechl z jeviště opakovaně v hovoru moderátorů svoje jméno ... Ano, několikrát se už starší muž chtěl rozejít, ale moderátoři mu vždy dali rukou pokyn-znamení či jinak zaznačili asi tohle: "Ještě ne, ještě ta správná chvíle nepřišla! Ještě chvíli, prosím, počkejte! Trpělivost, prosím," takhle staršímu muži naznačovali, aby ještě chvilku posečkal. Starší muž tedy vyčkával. Někteří diváci z předních řad v hledišti, kteří se ohlédli dozadu, si tohohle muže již všimli, ale ne všichni ho hned poznali. A jak se tenhle starší muž, stojící vedle mého sedadla bavil, tak se stalo, že se o mě trošku otřel, trošku do mě strčil, respektive o mě trošku zavadil. Nestálo to za řeč, jak se říká francouzsky. Na omluvu neřekl starší muž nic. Jen se ke mě svým tělem pootočil, pozvedl nepatrně obě ruce na omluvu a jeho pohled byl zcela výmluvný. Starší muž se omlouval, že nechtěl, že nerad. To bylo zcela jasné z téhle jeho reakce. Chtěl jsem francouzsky něco říci. Nějak zareagovat! Říci jen jednu krátkou větu použitelnou v téhle společenské situaci, společenskou frázi, kterou dobře znám, ale nezmohl jsem se na ni. Měl jsem takovou trému, že jsem ji nakonec nevyslovil, určitě bych se zakoktal. Starší muž stál dál vedle mého sedadla a sledoval i nadále program na jevišti. ... A konečně! Teď teprve  přišla ta správná chvíle, teď teprve přišel ten správný okamžik. Starší muž svižným krokem vykročil a pak vyběhl po několika schůdcích na jeviště a přicházel z pravé strany doprostřed jeviště. Ještě snad malou chvilku to trvalo a pak se ozval bouřlivý a ohlušující potlesk diváků v hledišti kina v Dobřanech ...
a
... Hlavní hvězda Jedenáctého ročníku mezinárodního festivalu dětských filmů Filmák 2005 byla na jevišti kina v Dobřanech! ...
a

Baron Pierre Brice (vlastním jménem Pierre Louis le Bris) alias Vinnetou
[6.2.1929 Brest (Bretaň, Francie)]
... Francouzský herec a zpěvák ...
... Baron Pierre Brice, rodák z Brestu v Bretani ...
 ... pochází ze staré francouzské šlechtické rodiny ...
a
 Lex Barker, vlastním jménem Alexander Crichlow Barker Junior
(8.5.1919 New York - 11.5.1973 New York)
... Americký herec a představitel filmového Old Shatterhanda v německých filmech šedesátých let minulého století (v sedle) se svým pokrevním bratrem ...




TOPlist
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010