Nejbližší lidé aneb bez pochopení prožitků minulosti nelze plně pochopit povahu člověka

10. února 2011 v 12:32 | Richard |  02/2011
a
... Bývalá kasárna ve Stříbře - letecký pohled ...
a

... Dvojí pátrání ...
a
  ...Z archívu federální kriminální ústředny ...
a
... Ve shora uvedené brožované knize, z které bude následující příběh není uveden rok jejího vydání. Já jsem tuhle knihu měl již ve svém prvním bytě v Brně. A tohle je důležité vědět! Řečeno ještě jinak: Je důležité vědět, kdy to bylo, respektive od které doby jsem příběh autora Jana Vaňka "Smutek venkovské kutálky" znal a co pro mne příběh v mém životě znamenal! ...
a
... Úvod v knize je poplatný době, kdy kniha vyšla, ale kniha je z hlediska psychologicko-psychiatrické vědy perfektní. Ano, je to takhle! Psychologicko-psychiatrická věda není poplatná ničemu. Žádné ideologii a žádné době ...
a
... Cituji text z úvodu brožované knihy, který je samozřejmě poplatný tehdejšímu totalitnímu komunistickému režimu: "Vážení a milí čtenáři, tentokrát je přílohové čtení Signálu, nazvané Dvojí pátrání, pátráním po tom, proč se ještě mezi námi vyskytují mladí lidé ocitající se na šikmé ploše, na dráze zločinu. Čtení pro vás připravili členové ZO SSM v Signálu, kteří s pracovníky Federální kriminální ústředny vybírali z jejího archivu nejtypičtější případy, a s psychiatrem se snažili objevit duševní aspekty činů mladých provinilců. Naše příběhy nemají být jen čtením o vině a trestu. Měly by vést k zamyšlení nad příčinami kriminality mladých i nad tím, že při troše pozornosti, pochopení i péče nás všech lze včas předejít smutným koncům." Konec citace. ...
a
... Měl jsem již sedm let po vojně a svoji budoucí ženu jsem ještě neznal, když jsem jel stopem navštívit svoji krásnou spolužačku do Tachova, se kterou jsem na maturitním věnečku tancoval. Bylo to v létě onoho roku, kdy mi na podzim zemřela maminka. V Praze v Motole mi zastavili starší manželé. Odhaduji jejich věk tak kolem padesátky. Jeli do Mariánských Lázní a svezli mě do Plané u Mariánských Lázní a z Plané u Mariánských Lázní do Tachova je to už kousek. Já jsem řidiče vozu nepoznal, ale byl mě odněkud povědomý. Z Plzně do Mariánských Lázní jsme jeli přes Stříbro. A ve Stříbře, když jsme projížděli kolem kasáren ... Ano, byl to on! Voják z povolání v hodnosti plukovníka. Viděl jsem ho v Plzni na Slovanech i v Nepomuku na Zelené hoře v kasárnách. Byl to postrach všech vojáků základní služby. Nebylo radno ho někde potkat (například na vycházce ve městě). Stalo se mi jednou v Plzni, že šel z kina se svojí paní. To jsem poznal z jejich rozhovoru: "Táto, ještě jednou tohleto, tak s tebou už nikam příště nejdu," slyšel jsem ještě, co mu jeho paní říkala, když odcházeli od kina. Co se vlastně tehdy v Plzni u kina Hvězda stalo (dnes už tam tohle kino zřejmě nebude)? Bylo to v létě a měl jsem rozhalenou vojenskou košili a měl jsem u ní rozepnuté knoflíky. Nepředstavitelným způsobem mě na ulici (nyní řidič vozu jedoucí do Mariánských Lázní a lampasák u kina Hvězda v Plzni tehdy, rovněž v civilu) buzeroval, když mě takhle ustrojeného uviděl. Nevím jak by to jinak tehdy dopadlo, nebýt jeho (snad jinak, doufejme, hodné), téhle exekuci-buzeraci osobně přítomné paní, která se mě na ulici zastala. Mělo tohle celé ještě dohru v kasárnách.  Řeknu vám jen  tolik: Když jsem si lehl večer ve vězení konečně na vojenský kavalec a zapálil si cigaretu ... Bylo mi báječně a cítil jsem se skvěle. Můžete i nemusíte mi věřit.. Klid a pohoda. Fakticky! ...
a
... Když jsme projížděli kolem kasáren ve Stříbře, tak ten plukovník povídá své ženě asi tohle: Nedávno tady z kasáren zběhl voják i se samopalem! A jeho žena svému muži řekla asi tohle: Ničeho si neváží (myslela tím vojáky základní služby) a v kasárnách mají prý všechno co potřebují a starat se prý nemusí o nic a doslova uvedla, že vojáci základní služby nemají prý žádné starosti. Je prý o ně dobře postaráno! Nevím jak bych tohle všechno  jasně, stručně a výstižně vyjádřil, ale připomněla mi, tahle jeho paní, herečku Jiřinu Švorcovou! A tenhle psychologický typ osobnosti vyloženě nesnáším. Tahle její subjektivnost a umanutost je mi odporná! Proč to ale říkám? Důležité je jen tohle: Pocítil jsem až nesnesitelnou bolest a nepřeklenutelnou propast a cítil jsem se velice mizerně. "Tahle paní nic nechápe a ničemu nerozumí,"  myslel jsem si. Vzpomněl jsem si totiž hned ... Ano, je to příběh nejlepších kamarádů Karla Volfa a Jiřího Hlaváče a Karlovy dívky  Marie. Říkejme jim tak, prosím, i nadále ...
a
... Měl jsem tehdy štěstí alespoň na stopa a byl jsem už od svého cíle kousek ... Ano, neměl jsem už po tomhle všem, co jsem ve voze slyšel, náladu dále stopovat. Chtěl jsem být sám se svými myšlenkami a v klidu tiše rozjímat: "Vždyť z Plané u Mariánských Lázní do Tachova jezdí lokálka,"  vzpomněl jsem si již v pohodě ...
a
... "A v Plané u Mariánských Lázní je i dobrá nádražní restaurace," vykročil jsem z vesela k nádražní budově ...
a
  ... Železniční trať 184 Planá u Mariánských Lázní - Domažlice ...
a
0 Planá u Mariánských Lázní
7 Lom u Tachova
10 Tachov-Biletín
12 Tachov
a
... Skutečně! Kdo by takovéhle subjektivní řeči poslouchal? Jel jsem lokálkou pěknou krajinou a myslel ... Ano, je to takhle ... Myslel jsem na ně, když jsem do lokálky v Plané u Mariánských Lázní nastoupil a jel do Tachova ...
a
... 89 Domažlice ...
a
... Pro diváky od jednoho roku ...
a

.... Pro přemýšlivé čtenáře od dvanácti roků a pro nenáročné čtenáře bez omezení věku ...

... Opis z knihy - začátek ...

a

... Nejbližší lidé aneb bez pochopení prožitků minulosti nelze plně pochopit povahu člověka ...

... Akta tohohle případu ležela v mém redakčním stole hezky dlouho. Občas jsem je vytáhl, sfoukl z nich pomyslný archivní prach - neležely v regálech zase takovou dobu, aby se na nich stačil doopravdy usadit - a začal znovu od první řádky. Dál než k půlce jsem se nikdy nedostal. S železnou rezignovanou pravidelností jsem sklapl fascikl, uložil jej do nejdolejší zásuvky, zamkl a snažil se zapomenout, že existuje. Jenže to nešlo. Postavy tohoto podivného příběhu přicházely za mnou, šuple, nešuple a dožadovaly se mé pozornosti. A já znovu a znovu podstupoval trápení s jasným a uzavřeným případem. Jednoho dne jsem dostal nápad o němž jsem se domníval, že by mohl být spásný. Prostě podívám se tam nahoru, na Lučnou, kde to všechno začalo a kde celá historie nakonec vyústila v tragédii. Zkušenější kolegové mi to rozmlouvali - k čemu prý, zbytečně tě to odvede k nepodstatnému. Vždyť přece tenhle příběh znáš zpaměti. Vlastně ses na něm trochu podílel, takhle to řekli, a já práskl dveřmi. Vyběhli za mnou, že to tak nemysleli, že prý jenom chtěli říct, že jsem byl tak trochu u toho, ne že bych měl podíl... Ale já věděl, že teď, musím celou historii téhle vraždy a sebevraždy napsat. Nejen kvůli Karlovi, ale i kvůli sobě a svému svědomí ...
a
... Vyškemral jsem si u šéfredaktora služební auto na ten, jak pravil, pochybný výlet a vyrazil jsem na cestu. Už za Prahou popadával sníh, a když jsem po několika hodinách cesty začal šplhat tam nahoru, chytil mě na pár chvil skoro slavnostně vánoční pocit. Na okamžik jsem zastavil a vystoupil. Stromy byly tlustě zachumlané do jinovatky, sněhové vločky potichounku padaly k zemi a ticho skoro bolelo v uších. Pak jsem to uslyšel. Bim, bim, bam, nesl se z dálky nad bělounkou plání zvuk zvonu. Nikdy jsem nerozeznal, jakým způsobem se zvoní poledne, klekání nebo zve-li se ve vsi na hrubou, ale teď jsem si najednou byl jist, že tohle je umíráček. Patřil do té krajiny a atmosféry a toho posmutnělého bílého dne pár kilometrů před Lučnou. Hlučně jsem přibouchl dvířka a pustil nahlas rádio, abych tu náladu přeřval, ale marně. Byla příliš hluboko ve mně. Teď to ovšem byl bílý prostor posetý trochu tmavšími krabičkami z nichž stoupaly k šedavé duchně nebe kudrnaté sloupky kouře. Silnice se kroutila a pneumatiky se začaly protáčet, tady se touhle dobou asi spíš jezdí na saních, než autem. Našel jsem šikovný plácek, zastavil a vydal se dál pěšky. Jenže, kam jít v téhle cizí vsi? ...
... Pro tebe nebyla cizí, viď Karle? Ty ses tu narodil, tady sis rozbíjel kolena a lokty, chodil k sousedovi na hrušky a málem ses utopil v málo zamrzlé tůni. Které z chalup, co je fantazie dávných stavitelů rozhodila po stráních, jsi říkal doma? A kde bydlí ta dívka, které jsi prvně dal za humny pusu? Kde jsou dneska kamarádi, s nimiž jsi obrážel tancovačky v širokém okolí? ...
... Došel jsem ke škole. Zvláštní, ve městě se člověk snadno splete, ale na vsi zpravidla pozná školičku na první pohled. Ani by na ni nemusela být úřední cedule. Trochu omšelý patrový dům ze začátku století, zahrádka pod okny. V létě tady určitě voní rezeda. Nerozhodně jsem se zastavil a pak stiskl kliku. Dveře vrzly a já pocítil neopakovatelný odér školních škamen, ingoustu a kdovíčeho ještě. Dveře bytu pana řídícího jsem poznal na druhý pokus. Když jsem uslyšel hlas zvoucí ke vstupu, zachtělo se mi na okamžik utéct. Ale bylo pozdě. Otevřely se dokořán. Sbíraje klid, vysvětlil jsem, co chci a kdo jsem a pan řídící kývl hlavou."Ukážu vám výkazy a povím vám, co vím, proč ne," řekl mi. Vypadal přesně jako pan řídící z obrázků. Laskavý šedovlasý pán v brejličkách a ošoupaném saku. Všiml si, že si ho prohlížím."Jsem v pracovním, zrovna se chystám do dílny spravit židličku. Děti, to víte," dodal omluvně. Za chvíli přede mnou ležela hromádka výkazů. "Já už tady učím třicet let. Za tu dobu lidi poznáte, to mi věřte. A Kája Volf byl hodný kluk," řekl klidně a nalistoval příslušnou stránku. To byl ještě prvňák. A tady je výkaz za druhou třídu. Až do páté to tu mám, ale i potom o něm vím. Moje děti za mnou chodí, i když už dojíždějí do školy do města." - "Učil se dobře," řekl jsem abych vůbec něco řekl."Ano, Měl jít studovat. Jenže máma mu umřela, když bylo klukovi pět. A táta byl zvláštní pavouk. Horal s tvrdou palicí? Umřel, když bylo Karlovi šestnáct. To už se učil ve městě, ale na každou neděli sem jezdil k babičce. A taky za Mařenkou." - "To už tenkrát?" - "Ti dva se měli rádi snad od dětství. Moc. Ono to asi není dobře, když je to tak moc, kdoví," povzdechl. "Pane řídící," ozval jsem se po chvíli tiha, "jak se dostanu ke hřbitovu?" Vysvětlil mi cestu a vyšel se mnou až před školu, aby mi ještě přesně ukázal směr. "Za hodinu tam mám cestu taky. Starý Hanuš umřel a má dneska pohřeb, s muzikou. Já hraju klarinet, víte. Karlíkovi jsem taky zahrál," řekl. "Poslyšte, vy jste Karla Volfa znal?"  - "Znal. Z vojny, pane řídící," uslyšel jsem svou odpověď a vykročil. Když jsem se po pár krocích otočil, už tam nikdo nestál. Cesta ke hřbitovu stoupala do mírného kopečka, vroubena staletými duby. V létě tu musí být nádherně, napadlo mě. Místní sem asi chodí odnepaměti randit. Alej uhnula doprava a já před sebou uviděl otevřená vrata vesnického hřbitova ...
... V té chvíli mě napadlo, měl-li jsem vůbec právo říci, že sem tě znal, Karle. Vídal jsem tě, to ano, mluvil jsem s tebou, pili jsme spolu pivo, a těšili se na civil. Ale kdybych tě byl znal, myslím doopravdy znal, dopadlo by to třeba tehdy před rokem jinak. Prvně jsem se s tebou setkal, když k mým absolventským kolejničkám přibyla svobodnická pecka a velitel roty pravil, tak tohle bude tvé družstvo. Samí bažanti, já byl zvyklý na diskuse než na velení - a snad právě proto jsme spolu začali vycházet. Já neřval a ty a ostatní jste přesto dělali, co se mělo. Prostudoval jsem si samozřejmě papíry všech, i tvé, Karle. Jenže co se člověk doví z papírů? Že jsi sirotek, vyučený zámečník, s dobrými posudky odevšad. Že máš svou Mařenku, to jsi mi sdělil teprve jednou cestou z tancovačky, když jsi ze stesku vypil pár piv a chtělo se ti svěřovat. Dělal jsem takovouhle vrbu skoro všem. Proč jsi tedy mlčel tenkrát, když sis nejvíc potřeboval popovídat? Před vánoci jsi jel na opušťák, vrátil ses rozzářený a počítal jsi dny zvývající k civilu. Ještě jich byla spousta, ale tys tvrdil, že teď už to bude ubývat. "Za pět set padesát budu u Mařenky, pánové," pravil jsi jednoho dne a zářil přitom jako měsíc v úplňku. A za týden ses změnil, nikdo nevěděl proč. Napřed tomu nikdo nepřipisoval důležitost, na vojně na každého občas padne zádumčivost. Jenže tys byl jako bez duše. To jsi dostal první dopis, jenže o jeho existenci jsme se dověděli mnohem později. Za týden přišel druhý. Přišel jsi a chtěl opušťák. Když se tě velitel ptal na důvod řekls, že se ti stýská. Ne, nesmál se nikdo. Jenom ti řekli, aby ses trochu sebral a měl rozum. Jenže přišlo třetí psaní. Po večece jsi vstal, oblékl se a dostal se ke skladu zbraní. Otevřít zámek byla pro zručného řemeslníka maličkost. Při nástupu prasklo, že chybíš. A pár minut nato, že sis vzal na cestu i samopal a dva plné zásobníky ostrých. Jak jsi cestoval, Karle, se už nikdy nezjistilo. Ví se jenom, že v poledne druhého dne jsi už byl v Lučné. Co jsi vlastně chtěl udělat? Komu byly určeny náboje v zásobnících? Když bylo po všem, četl jsem ty dopisy. Měls je u sebe, v kapse vojenské blúzy. Ohmatané, jak jsi je stokrát pročítal a stokrát znova přemýšlel o jejich obsahu. První z nich ti oznamoval Mařenčinu nevěru. Druhý sčítal její poklesky v dlouhou neukončenou řadu. A třetí se ti prostě vysmíval. Prý - jako ona se ti směje... Kam jsi měl jít než ke svému nejlepšímu kamarádovi? Jirka Hlaváč se jmenuje, viď? Schoval ses přes den na seník a za tmy jsi zaklepal na jeho okno. Dal ti deku, jídlo, tepláky a řekl, že jde pro Mařenku. Že si to všechno nejlíp vysvětlíte vy dva mezi sebou. Šel pro Bezpečnost. Ne, proti tomu nic, to jako tvůj nejlepší kamarád měl. Jenže to ještě není všechno, Karle ...
... Na obvodním oddělení už měli hlášení, že Karel Volf zběhl. Když Jirka Hlaváč přišel, skočili do stejšnu s bílým pruhem a uháněli na Lučnou. Snad Karel zrovna začal usínat, snad se chvěl zimou, snad trémou před setkáním s Mařenkou. Nikdo se to už nedoví. "Odhoďte zbraň a slezte dolů, ozval se najednou pod seníkem hlas. Proč jenom dvacetiletý kluk v té chvíli zařval: "Nechoďte sem, budu střílet!" - "Počkej, Vašku," řekl v té chvíli nadstrážmistr Mácha, který tady na Lučné dělával dlouhá léta okrskáře. "Já s ním promluvím. Znám kluka od peřinky!" A vykročil. "Hele, Karle, to jsem já, neblbni a polez dolů. Všechno dobře dopadne. Co by řekla Mařenka, kdyby tě takhle viděla?" - "O tej mi nemluvte, pane Mácha," vykřikl hlas na seníku zoufale. "A nechoďte sem, nebo budu střílet!" - "No jo, ty troubo, už toho nech," řekl Mácha střízlivě, s tím přídechem venkovského policajta, který zná své Pappenheimské. Rozsvítil baterku a stoupl na první příčku žebříku. "Všechno mi vysvětlíš a bude to," řekl poklidně svá poslední slova. Neboť v té chvíli zazněl neartikulovaný výkřik a pak dlouhá dávka. Když dozněla, ležel nadstrážmistr Mácha na zemi a rozsvícená baterka ozařovala zaprášený kout na seníku. První se ozval Jirka, který přihlížel z bezpečí tmy. "Ježíšmarjá, von je mrtvej, zabil jsi Máchu, Karle!" Ticho sílilo. Snad minutu, snad pět se nestalo nic. Pak se shora ze seníku ozval výstřel. Jeden jediný, osamělý výstřel. Ani teď nikdo nepromluvil. Co taky. Když tě snesli dolů, byl jsi už přikrytý plachtou. Když se člověk trefí samopalem do hlavy nevypadá pěkně. Ještě v noci tě odvezli a do rodné Lučné ses vrátil už jen na pohřeb, v zatlučené rakvi. Toho dne jsi to měl za pět set dvacet, Karle. A tohle je tedy tvůj hrob. V koutě malého hřbitůvku pomníček se jménem a dvěma daty. Mezi nimi je necelých dvacet let. Někdo ti zapálil svíčku. Asi Mařenka, víš? Ty anonymy byly totiž plané pomluvy, Karle. Když u tebe dopisy našli pustila se kriminálka do práce. Trvalo jí to pár hodin. Psal je Jirka Hlaváč. Tvůj nejlepší kamarád. Měl na Mařenku zálusk, a když ho pořád odmítala, vymyslel si tohle. Myslel prý, že se s ní v klidu rozejdeš. Dopisem nebo tak. A on, že bude potom utěšovat opuštěnou. U soudu se alespoň tak hájil. Dostal čtyři roky. Jenže Máchovi to život nevrátí a ty taky nebudeš už nikdy slavit dvacítku. A Mařenka už asi nikdy nebude mít oči jako dřív... Sáhl jsem do aktovky a vyndal pár karafiátů. Velké skleníkové květy vypadaly na prostém hřbitůvku skoro nepatřičně. Odmetl jsem papírem sníh a položil je na desku. Ticho, až dosud panující najednou narušila melodie. Táhlá, neurčitá, jakoby z jiného světa. S podivnou dojemnou velebností se nad údolím nesly tóny mírně rozladěného traurmarše vesnické kutálky. Zavřel jsem za sebou hřbitovní bránu a vyšel vstříc té zvláštní muzice, Průvod jsem potkal kousek za vsí. Smekl jsem a počkal, až nablýskaný vůz se čtyřspřežím vraníků projede kolem. Lidé v černém po mně pokukovali s neskrývanou zvědavostí venkovanů. Očima jsem vyhledal pana řídícího. Foukal na odřený klarinet první hlas té tklivé písničky a malinko mi kývl hlavou na pozdrav. Byl jsem rád ...
... Karel byl kladným jedincem lidské společnosti, hodným, pracovitým, citově založeným. Ztrátu rodičů nahradil velmi hlubokým vztahem k Mařence. S ní spojoval svou přítomnost a budoucnost. Když začaly přicházet kruté anonymní dipisy, nedokázal se nikomu svěřit, prohloubila se jeho zádumčivost, stesk, objevily se chorobné myšlenky. Vyvrcholily v apatický stav takové intenzity, že zratil soudnost, přestal ovládat své jednání, stal se nezodpovědným... Zvýšeně citliví, introvertovaní jedinci prožívají vše vážněji a hlouběji než druzí. Jinak také reagují na události v okolí. Bývá to prohlubováno v dospívání, zejména přistoupí-li ještě další nepříznivé okolnosti - náročné životní situace, ztráta nejbližších, vážné narušení mezilidských vztahů, ale i oslabení jakoukoliv nemocí apod. Vše v souhře může pak vyústit ve zkratkové jednání, v reaktivní depresivní stav, v přechodnou i déletrvající situační poruchu. Člověk má sníženou, až ztracenou schopnost ovládat své jednání, může ohrožovat sebe, vyjimečně i druhé. Nesmíme proto nikdy podceňovat nápadnou změnu nálady, zejména vede-li k zádumčivosti, smutku, samotářství. A nelitujme času vynaloženého na rozbor situace, citlivý rozhovor s respektováním a pochopením individuality. Tam kde se to nezdaří zvládnout je nutná okamžitá odborná pomoc psychiatra nebo psychologa ...

... Nejbližší lidé aneb bez pochopení prožitků minulosti nelze plně pochopit povahu člověka ...

a

... Opis z knihy - konec ...

a
... Jednání zkratkové: jednání ukvapené, zbrklé, s jasným cílem a účelem, bez ohledu na prostředky a následky; únik z nesnesitelné situace (dezerce, útěk z domova, sebevražda a jiné) ...
... Stalo se to mezi Kařezem a Cerhovicemi ve středu 28. ledna ...
... Za železničním viaduktem směrem na Prahu, kde k tomu setkání došlo, je zatáčka vpravo a pak je železniční násep a jedoucí vlak chvíli viděl. Pak železniční trať odbočuje doprava a po chvíli jedoucí vlak mizí. Přes železniční zastávku Cerhovice, která je vlastně jen boudou v poli a od obce Cerhovice vzdálená, vede pak železniční trať na Hořovice ...
... Jeli jsme v osobním voze dva. Můj otec za volantem osobního vozu (v uniformě vojenského pilota) a já na sedadle vedle řidiče ...
a
... A proč to říkám? ...
 ... Bylo mi dvanáct let ...
a
 ... A  je to moje vzpomínka na rodiče. Byli jsme tehdy (já a otec) v průběhu maximálně sedmnácti minut ve vybravé společnosti. Jednalo se o dvě velice známé a populární (V.I.P., jak by se dnes řeklo) osoby a velice jsme se nasmáli ...
... Z prvních, snad čtrnácti dnů pobytu v nemocnici si nepamatuji téměř nic. Vím jen, že jsem ležel v dvoulůžkovém pokoji a druhý pacient, který byl podstatně starší, se jmenoval Karel. A vzpomínám si, že ve váze na stole byly čerstvé květiny a oknem vedoucím do zahrady svítilo do pokoje slunce. A pak si pamatuji, z již daleko pozdější doby, velice  dobře slova pana profesora. Jeho objektivní závěr byl stručný a výstižný. Pan profesor přišel na všechno sám. Já jsem s ním o ničem (natož ještě o svém snu ve spěšném vlaku mezi Brněnskými Ivanovicemi a Holubicemi) nikdy nemluvil a můj otec, moje matka, moje žena a můj bratr Emil mu tohle jistě neřekli! ...
... Byla to záhada?! ....




TOPlist
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010