Můj kamarád Garrone a Giuseppe Mazzini ... "A Dominik z Brna! To je přece příběh úplně jiný?" jste možná udiveni.

12. února 2011 v 15:07 | Enrico Bottini |  02/2011
... Ahoj! Nenahýbejte se z oken a nestůjte u dveří! ...
a
... Ciao! Non sporgersi dal finestrino e non appoggiarsi alla porta! ...
... Pro diváky bez věkového omezení ...
... Pro čtenáře od devíti let ...
... Město Turín je hlavním městem ...
... Piemontského kraje v severozápadní Itálii ...
a
... FC Juventus Torino ...
.... Město se rozprostírá v údolí na soutoku řek Dora Riparia a Pádu, na úpatí Alp a vyznačuje se krásným okolím a je bohaté na staré paláce a umělecké sbírky. Pravděpodobně nejznámější památkou je takzvané turínské plátno s údajným otiskem Kristova těla ...
... Město bylo centrem kulturního a revolučního hnutí za samostatnost a sjednocení Itálie a v letech1861-1865 bylo vyhlášeno prvním hlavním městem Italského království ...
a
... Z deníku žáka třetí třídy ...
... obecné školy Giuseppe Barettiho v Turíně ...
... Příběh je z druhé v Itálii nejvydávanější knihy ...
a
... Po knize o Pinocchiovi ...
... I v posledním českém vydání jsou respektovány italské dobové reálie a dobově patetická dikce díla ...
a
... Včetně všech morálních apelů v knize obsažených ...

... Můj kamarád Garrone a Giuseppe Mazzini ...

.... Opis z knihy - začátek ...

a
Pátek 28. dubna 1882
... Hned jak jsem se vrátil do školy, dozvěděl jsem se smutnou novinu. Garrone totiž už několik dní nebyl ve škole, protože jeho matka těžce onemocněla. A v sobotu večer zemřela. Včera ráno, sotva co jsem vešel do třídy, nám pan učitel řekl: "Nešťastného Garrona stihlo největší neštěstí, jaké může postihnout dítě. Zemřela mu matka. Zítra půjde opět do školy. Již teď vás žádám, chlapci: chovejte se ohleduplně k nepopsatelné bolesti, která mu rozežírá duši. Až vstoupí do třídy, srdečně a úctyhodně se s ním pozdravte. Nikoho ať ani nenapadne žertovat, anebo se smát! Spoléhám na vás." A dnes ráno, později než ostatní, vešel ubohý Garrone. Píchlo mě v srdci, když jsem ho spatřil. V obličeji byl bledý, oči měl zarudlé a taktak se držel na nohou. Vypadal, jako by byl těžce nemocný. Vůbec nebyl k poznání. Na sobě měl jenom černé oblečení a budil soucit. Nikdo ani nedutal, všichni se na něho dívali. Když vstoupil a po dlouhé době zase spatřil třídu, kde se pro něho jeho matka stavovala téměř každý den, když spatřil lavici, nad kterou se tolikrát nakláněla ve dnech zkoušek, aby ho ještě naposledy povzbudila, a kde on na ni tolikrát myslel, celý nedočkavý konce hodiny, aby jí už mohl běžet naproti, propukl v zoufalý pláč. Pan učitel si ho přitáhl na svou hruď a pronesl: "Plač, jen plač, nešťastný chlapče, ale vzchop se! Tvá matka už tady není, ale stále tě pozoruje a stále tě miluje, jednoho dne ji jistě potkáš, protože máš dobrou a počestnou duši jako ona. Vzchop se!" Po těchto slovech ho doprovodil do lavice vedle mě. Neodvažoval jsem se na něho kouknout. Vyndal si své sešity a knihy, které již tak dlouho neotevřel. Avšak čítanku otevřel právě na stránce s obrázkem, představujícím matku s dítětem, hned se zase rozbrečel a svěsil hlavu na prsa. Pan učitel nám dal znamení, abychom si ho nevšímali, a začal s výkladem. Rád bych mu něco řekl, ale nevěděl jsem co. Po chvíli jsem mu přesto položil ruku na rameno a pošeptal mu do ucha: "Neplač, Garrone!" Neodpověděl a ani nezdvihl hlavu, jen mi položil dlaň na ruku a tak setrval až do konce hodiny. Když jsme vycházeli, nikdo s ním nemluvil, všichni kolem něho klidně a tiše procházeli. Uviděl jsem svou maminku, která na mě čekala, a hned jsem se k ní rozběhl, abych ji objal. Ale ona mě odstrčila a dívala se na Garrona. Nepochopil jsem proč. Všiml jsem si ale, že mě Garrone pozoruje pohledem hrozného smutku, který říkal: "Chceš obejmout svou matku, a já ji již nikdy neobejmu! Tvá matka žije a má zemřela!" V ten okamžik jsem pochopil, proč mě má matka odstrčila, a vyšel jsem ven, aniž bych jí aspoň podal ruku ...
a
... S rodiči a starší sestrou Silvií a mladším bratrem Ninem ...
Sobota 29. dubna 1882
... I dnes ráno přišel Garrone do školy celý bledý a s opuchlýma očima od pláče. Ani si neprohlédl malé dárky, které jsme mu položili na lavici, abychom ho potěšili. Ale pan učitel přinesl list z jakési knihy, aby mu jej přečetl, a tím ho povzbudil. Nejdříve nám však oznámil, že zítra v poledne jdeme všichni na radnici, kde budeme přítomni předání medaile za občanskou statečnost chlapci, který zachránil dítě z peřejí Pádu, a že v pondělí nám nadiktuje průběh té slavnosti namísto povídky měsíce. Pak se obrátil ke Garronovi, který seděl se skloněnou hlavou, a řekl mu: "Garrone, vzchop se a napiš také to, co budu diktovat." Všichni si vzali pero. A pan učitel začal diktovat ...
a
... Giuseppe Mazzini se narodil v Janově roku 1805 a zemřel v Pise roku 1872. Byl horoucím vlastencem, velmi nadaným spisovatelem, inspirátorem a prvním apoštolem italské revoluce. Pro lásku k vlasti žil čtyřicet let v bídě a vyhnanství. Byl pronásledován a žil jako psanec, srdnatě neoblomný ve svých zásadách a ve svých záměrech. Giuseppe Mazzini, který zbožňoval svou matku a který právě od ní měl všechno, co v jeho statečné a šlechetné duši bylo nejvznešenější a nejryzejší, kdysi napsal jednomu svému věrnému příteli, aby ho povzbudil v největším neštěstí ...
a
... Jsou to téměř jeho vlastní slova ...
a
... Příteli, již nikdy na této zemi nespatříš svou matku. Je to otřesná pravda. Není mým úmyslem tě navšťívit, protože tvá bolest je z těch vznešených a posvěcených bolestí, které musíme vytrpět a přemoci jen my sami. Chápeš, co ti chci říct těmito slovy - musíme přemoci bolest. Překonat to, co je v bolesti méně svatého, méně očišťujícího, to, co místo aby duši povzneslo, ji oslabuje a ponižuje. Avšak druhá stránka bolesti, stránka ušlechtilá, která duši zpevňuje a zvelebuje, ta musí zůstat s tebou a nechť tě již nikdy neopouští. Zde na zemi již nic nenahradí dobrou matku. V bolestech, v útěchách, které ti život ještě může nabídnout, na ni nikdy nezapomeneš. Ale musíš na ni vzpomínat, milovat ji, rmoutit se nad její smrtí způsobem, který je jí hoden. Ó příteli, věz! Smrt neexistuje, není nic. Nedokážeme si ji ani představit. Život je život a řídí se zákonem života, pokrokem. Včera jsi měl matku na zemi a dnes na ni vzpomínáš jako na anděla. Všechno, co je naplněno láskou, svou silou přežije život pozemský. Tak také láska tvé matky. Ta tě nyní miluje více než kdy předtím. A ty jsi především jí zodpovědný za své činy. Záleží jen na tobě, na tvých skutcích, shledáš-li se s ní ve vzpomínkách. Musíš tedy z lásky a úcty ke své matce stát se lepším, dělat jí radost. Od nynějška bude tvým strážným andělem, k němuž se budeš odvolávat v každé své věci. Buď tedy silný a dobrý! Vzdoruj zoufalé a nízké bolesti, zachovej si klid ve své duši. To ona chce. "Garrone!" dodal, "buď tedy silný a klidný, to ona chce. Pochopil jsi?" Garrone přikývl a přitom mu velké slzy padaly na ruce, sešit i na lavici ...

... Můj kamarád Garrone a Giuseppe Mazzini ...

.... Opis z knihy - konec ...

a

... "A Dominik z Brna! To je přece příběh úplně jiný?" jste možná udiveni ...

... Je to pravda! Dominik z Brna je skutečně příběh úplně jiný. Je to příběh nejen k zamyšlení ...
a
... Když se Dominik v roce 2002 narodil měl novotou vonící mapu svého života ...
... "Jakou mapu, prosím? Nerozumím! Můžete, prosím, opakovat? Je tu zřejmě špatný signál či co! ... čistou?" říkáte! ...
... Ano, Dominik měl novotou vonící mapu svého života čistou. Ještě v ní nebylo nic zakresleno. A dnes? Hanba mluvit! ...
a
... Není to skutečně Dominikova vina. Dominik skutečně nemůže za to, co se stalo. Dalo se tomu zabránit jen pokud by byla Dominikovi odborná pomoc poskytnuta včas. Přišlo by se na skutečnou příčinu, která Dominikův nepříznivý zdravotní stav vyvolala a řešilo by se jen neprodleně její odstranění. Zamezilo by se tak nejen dalšímu zhoršení Dominikova zdravotního stavu, ale předešlo by se tak i dalším komplikacím ...
a
... Naštěstí se na příčinu, jak se říká "za pět minut dvanáct") přišlo! ...
Jan Palach na kole
... A jisté smrti Dominika se nakonec zabránilo, zamezilo či předešlo (fakticky)! ...
... Laskavý čtenář si vybere slovo, které mu vyhovuje nejlépe ...
a
... Jinak vše bylo zřejmě podle platného zákona a žádný platný právní či ostatní předpis porušen nebyl ...
AAA 6árovka
... Co si o tomhle myslíte? ...
... Pokud snad laskavý čtenář příběh Dominika nezná? ...
a
... Ano, může si příběh Dominika vyhledat na internetu. Vlasy mu budou vstávat na hlavě hrůzou a možná (vyloučit to nelze a vidíme to nakonec na shora uvedeném obrázku sami), že se mu budou vlasy i přebarvovat nad zřejmě velikou naivitou a totální neschopností příslušných státních orgánů. Budiž nám útěchou, že příslušné státní orgány konaly nevědomě, řečeno tedy ještě jinak: Nebyl v jejich konání, doufejme, vědomý úmysl. Tomuhle bych snad i věřil a k tomuhle bych se, se zřetelem na již právě uvedené, přikláněl ...
... Zkusme se na případ krutého týrání malého chlapce Dominika podívat očima Karla Jasperse ...

... Čtyři pojmy viny ...

... Je třeba rozlišovat ...

... 1. kriminální vinu ...

... Zločiny spočívají v objektivně prokazatelných činech, které porušují jednoznačně zákony. Instancí je soud, který ve formálním postupu spolehlivě zjistí skutkovou podstatu a aplikuje na ni zákony ...

... 2. politickou vinu ...

... Spočívá v činech státníků a v příslušnosti k určitému státu, v jejimž důsledku musím nést následky činů tohoto státu, jehož moci jsem podřízen a jehož řád umožňuje můj život. Všichni občané společně odpovídají za to, jakou mají vládu. Instancí je moc a vůle vítězova, ve vnitřní politice stejně jako v zahraničí. Rozhoduje úspěch. K zmírnění zvůle a násilí dochází díky politické chytrosti, která spočívá s dalšími důsledky, a díky uznávaní norem, které platí pod názvem přirozeného a mezinárodního práva ...

... 3. morální vinu ...

... Za činy, kterých se přece vždycky dopouštím jako určitý jedinec, jsem zodpovědný morálně, a to za všechny své činy, i za politické a vojenské činy, které vykonám. Nikdy prostě neplatí "Rozkaz je rozkaz". Stejně jako zločin zůstává zločinem, i když je vykonán na rozkaz (třebaže podle míry nebezpečí, vydírání a teroru platí polehčující okolnosti), zůstává každy čin podřízen také morálním kritériím. Instancí je vlastní svědomí a komunikace s přítelem a bližním, s milujícím člověkem, který má živý zájem o mou duši ...

... 4. matafyzickou vinu ...

... Existuje solidarita mezi lidmi jako lidmi, v jejímž důsledku je každý spoluzodpovědný za všechno bezpráví a všechnu nespravedlnost na světě, zvláště za zločiny, k nimž dochází v jeho přítomnosti nebo s jeho vědomím. Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zabránil, jsem spoluvinen. Jestliže jsem nenasadil svůj život, abych zabránil zavraždění druhých, ale jen přihlížel, cítím se vinen způsobem, který nelze právně, politicky a morálně postihnout. To, že žiji, když se stalo něco takového, spočívá na mně jako nesmazatelná vina. Nejsme-li díky nějaké šťastné okolnosti ušetřeni téhle situace, dospíváme jako lidé na hranici, kde musíme volit: buď bezpodmínečně - bez vyhlídky na úspěch, bezúčelně - nasadit život, nebo raději zůstat naživu, protože úspěch je nemožný. Mezi některými lidmi bezpodmínečně platí, že mohou žít jen společně nebo nemohou žít, je-li jeden nebo druhý obětí zločinu, nebo jsou-li rozděleny hmotné podmínky jejich života - a v tom je podstata jejich bití. Ale tato nepodmíněnost není vlastní solidaritě všech lidí, ani solidaritě občanů, nýbrž omezuje se na nejužší lidský svazek. V tom je základ viny nás všech. Instancí je jedině Bůh ...
... A ten, kdo v Boha nevěří (také patřím k těmhle lidem)? ...
... Může se na případ krutého týrání malého chlapce Dominika podívat jinak ...
... Třeba z vesmíru! ...
... Či co já vím, v co kdo věří? ...
... Kdo nese vinu? A jakou? ...
... Na týrání malého chlapce Dominika z Brna? ...
a
... Víte to? ...
a
... Profesor JUDr. Vojtěch Cepl, právník a pedagog, v letech 1993-2003 soudce Ústavního soudu České republiky a jeden z autorů Ústavy ...
(16.2.1938 Praha - 21.11.2009 Praha)
... Profesor Vojtěch Cepl prohlašoval, že mravnost v České republice chybí a tohle mu vadí nejvíce. Zákony jsou prý dobré, prohlašoval rovněž! ...
a
a
... Více než dva roky hrůzy Dominik zažil zejména kvůli neuvěřitelné neschopnosti pracovnice sociálního odboru radnice městské části Brno-střed Lee Petříčkové. Na týrání Dominika upozorňovala dětská lékařka, učitelé i sousedé, ale zcela bezvýsledně ...
a
... Sociální odbor radnice městské části Brno-střed neučinil snad pro Dominika vůbec nic, přestože situace v Dominikově rodině mu prý nebyla neznámá ...
a
... A byla to jen náhoda, která Dominika v poslední chvíli zachránila. Rodina, v úmyslu zahladit stopy týrání Dominika, se účelově přestěhovala z městské části Brno-střed do sousední městské části Brno-Židenice a v téhle městské části Brno-Židenice se konečně a neprodleně začalo konat, čímž byl v poslední chvíli život Dominika zachráněn ...
a
... Nemoci, o kterých mluvili Dominikovi rodiče, byly prý smyšlené. Dominik nebyl dítě chtěné ani vítané a po jeho narození se Dominika chtěli jeho rodiče vzdát. Dominika krutě týrali oba rodiče, ale matka byla prý horší. Mimo fyzického, psychického, citového a systémového týraní trpěl Dominik dalším zdravotním problémem, jehož příčinou byla dlouhodobá podvýživa ...
a
... Co k tomuhle případu ještě říci? ...
a
... Podle ošetřující dětské lékařky vypadal Dominik jak z koncentračního tábora ...
... Adresa Městského soudu v Brně ...
... Polní 39, 608 01 Brno ...
... Nashledanou a šťastnou cestu! ...
... Arrivederci e buon viaggio! ...
a




TOPlist
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010