Pan profesor Slach vypravuje, pan Silvio Berlusconi pozdravuje čtenáře blogu jaroslav.blog.cz a Stardiho knihovna

6. ledna 2011 v 12:17 | Jurášek Benada |  Čechie
... Vítejte v novém roce 2011 ve Všetatech ...
... Řekli jsme si, že den nebo dva dny po vánočních svátcích roku 1968 přišel Jan za panem doktorem Miroslavem Slachem, k němu domů, a vypůjčil si dvě knihy. Dokud má ještě prázdniny ...
a
 ... Knihu Římské imperium, jeho vznik a rozklad  (druhou knihu z šestidílných Dějin lidstva od pravěku k dnešku, které byly vydány nakladatelstvím Melantrich Praha v letech 1936-1942) od autorů doktora Josefa Šusty a dalších ...
a
... A knihu Dějiny československé (vydanou nakladatelstvím Sfinx Praha v roce 1946) od shora uvedeného autora ...

... První zahraniční cesta - Polsko ...

... Školní rok 1964/1965 ...

a
... Poprvé se Jan dostal za hranice Československa, když mu bylo něco málo přes patnáct let. Bylo to ve druhém ročníku střední školy. Celá třída byla na třídenním výletě v Zakopaném v Polsku.

... Nevíme jakým zážitkem Janova první zahraniční cesta byla. Nepamatovala si to ani Janova maminka, ani Janův bratr Jiří ...

... Druhá zahraniční cesta - Sovětský svaz  1967 ...

a
... O tři roky později již Jan vyjížděl na velký zájezd, do Sovětského svazu. To už měl za sebou první rok studia na Vysoké škole ekonomické v Praze. Byl to zájezd studentů-brigádníků, který z Prahy vyrazil dne 26. června 1967.
a
... Hned první den, když dojel Jan do Moskvy, poslal mamince pohlednici s těmito slovy: "Právě jsem se seznámil s jedním Rusem, jenž umí trochu česky a jenž mne pozval do restaurace. To snad omlouvá mé poněkud křivé řádky." A potom trvalo skoro tři týdny, než opět Jan usedl, aby mamince napsal dopis ...
Drahá maminko,
Promiň, prosím Tě, že píši tak pozdě, ale sama dobře víš, jaký na to psaní jsem. Od té doby, co jsem Ti napsal z Moskvy, jsem stále zaplavován novými dojmy a zážitky. Pokusím se proto o stručné vylíčení svého pobytu od Moskvy až po "Dnešek". Týž večer, co jsem Ti poslal pohled, jsme z Moskvy odjeli nočním rychlíkem do Leningradu. Brzy ráno jsme byli na místě. Na nádraží jsme byli přivítání studenty železničního institutu. Naši přátelé náís pak odvezli a ubytovali na svých kojejích. Tři dny jsme pak prožili v Leningradě, Navštívili jsme Zimní palác, Petropavlovskou pevnost ... prožili jsme zde i proslulé "bílé noci". Leningrad je vskutku nádherné město a také se do něj ještě na konci zájezdu vrátíme. Čtvrtého dne jsme byli spolu s druhými brigádníky vypraveni zvláštním vlakem na celiny. Při cestě samé se nám přihodilo mnoho zajímavého, ale o tom až doma. Po pěti dnech jsme se ocitli v Kokčetanu (podívej se do kapesního atlasu - vyhledej dle rejstříku), odkud jsme jeli připravenými autobusy do obce Imontovo, asi 130 kilometrů od Kokčetanu, kde máme blízko rozložen náš tábor. Nyní k mému současnému životu. Vstáváme v 5 hodin, práce začíná v 7 hodin, od 12 hodin do 13.30 máme polední přestávku, pracovní doba končí v 18.30. "Pracujeme" zde na výstavbě slepičí farmy. Nemohu říci, že práce je zde příliš těžká, ale organizace práce je zde velmi špatná, bohužel jsem nikdy nepracoval na stavební brigádě u nás a tak nemohu srovnávat. Co se týče jídla, je poněkud jednotvárné (střídání pohankové, perlové a rýžové kaše), ale přesto ho dosud snáším velmi dobře. S ruskými studenty vycházíme velmi dobře a s mnohými si rozumím (a nejen já) lépe než s některými Čechy. Jeden z Rusů, jenž nás doprovází do Leningradu, je vlastně patronem (vysvětluje nám některé problémy, diskutuje s námi, hájí naše zájmy). Naproti tomu s vedením tábora, jmenovitě s velitelem, spokojeni nejsme. Nelíbí se nám zvláště jeho chování vůči ostatním, v jeho řeči neslyšíme slovo prosím, ale vojenské rozkazy. Vzhledem k tomu, že s jednáním velitele, jídlem a organizací práce nejsem spokojen, rozhodl jsem se, že budu pracovat 8 hodin. Právě nyní jdu vyhledat velitele, abych mu to oznámil. Opět zasedám k dopisu, abych pokračoval. Moje debata s velitelem se poněkud protáhla a tak v době, kdy opět píši, je již 17.7. Velitel zpočátku nechtěl 8 hodin povolit a řekl, že jestli budu trvat na 8 hodinách a většina bude pro 10 hodin, tak budu vyloučen z tábora. Pak se k veliteli dostavil náš "patron" a můj brigadýr. Ti se mě zastali a velitel mi nakonec, abych 17.7. měl placené volno a večer 17.7. se na shomáždění rozhodne o délce pracovní doby. Zároveň přislíbil, že strava se zlepší. Toto řešení, které pro mě znamená vítězství, jsem přijal (placené volno je výjimkou a nenahrazuje se). To mi umožňuje, abych dnes ráno 17.7. dopsal dopis domů. 31.7. nám skončí brigáda a začne poslední část zájezdu, cestování po SSSR. Jinak se již těším domů. Doufám maminko, že jsi zdráva a že se nic zlého nestalo. Pozdravuj ode mne, prosím Tě Jiřího a Ilonku (švagrovou - poznámka autora). I tím zatím končím.
Tvůj Jenda
... Druhého dne Jan, plný nových dojmů, opět vše sděloval mamince:
... Včera 17.7. jsme na oběd měli opět kaši. Na protest proti jídli čeští studenti a jeden sovětský student nešli do práce a oznámili jsme, že pokud se strava nezlepší, nepůjdeme do práce. Přinutili jsme velitele tábora k svolání společného shromáždění sovětských a českých studentů. Výsledek stávky (nejdřív Jan napsal vzpoury, ale tohle slovo, které se mu zřejmě zdálo nepřiměřené, přeškrtl) byl vynikající, celý zbývající den nám auta svážela mléko, brambory, maso a ostatní potraviny. Večer na shomáždění jsme dostali již jen potvrzení toho, čeho jsme přes den dosáhli, sovchoz nám slíbiil za 1 rubl kilo kuřat, každý den potřebné množství mléka, libovolné množství masa a tak dále. Zároveň se nám podařilo zachránit onoho sovětského studenta, jenž odmítl jít do práce (pro sovětské studenty platí řád, jenž praví, že v případě, že student odmítne pracovat, je vyloučen z komsomolu a ze školy). Naši a sovětští studenti přinutili velitele, aby se vzdal potrestání odvážlivce. Jsem rád, že jsme se konečně shodli, že jsme se stali kolektivem. Svým vystoupením jsme si získali mezi ruskými studenty velké sympatie (oni sami nemohou vystoupit tak přímo jako my - viz řád). Jsem rád, že jsem v akci hrál přední roli. Příští den byl český, to jest na jeden den byl velitelem a komisařem taky Čech. Ráno při nástupu jsme vyvolali chlapce a dali stáhnout vlajku, což zde patří mezi největší čest. Nálada moje, nás i našich přátel je výborná. Ukázali jsme, že jsme síla, že se sebou nenecháme vláčet a hlavně jsme povzbudili své kolegy. Tím zatím končím a posílám Ti tisíce pozdravů. Naše brigáda na celině končí 30.7.1967, pak začíná výlet. 15. srpna se vrátím (možná o něco později - 16. srpna) ...
a
... Tady máme první autentický zápis o účasti Jana na nějaké veřejné činnosti. Poznáváme jeho aktivní vztah k životu. Z tohohle zájezdu si Jan přivezl i dvě fotografie, které sám pořídil. Přibližují prostředí, v jakém na celinách žili. Jedna fotografie ukazuje, jak se ráno myli. Měli tam rouru, postavenou na velkém prostranství, a na ní byly kohoutky. Druhá fotografie je svědectvím vyššího stupně hygieny; sprchy - dva kůly, mezi nimi je zavěšeno prkno a na něm připevněno pět kbelíků, od nichž vedly šňůry. Stačilo zatáhnout, kbelík se obrátil a vychrstl obsah vody ...
a
... Svazové republiky Sovětského svazu v letech Janových cest:  1. Arménská, 2. Azerbájdžánská, 3. Běloruská, 4. Estonská, 5. Gruzínská, 6. Kazašská, 7. Kyrgyzská, 8. Lotyšská. 9. Litevská, 10. Moldavská, 11. Ruská, 12. Tádžická, 13. Turkmenská, 14. Ukrajinská, 15. Uzbecká ...

... Ze své druhé zahraniční cesty poslal Jan mamince ještě pohlednici ze Samarkantu a z Tbilisi ...

... Třetí zahraniční cesta - Sovětský svaz 1968 ...

... Po roce již Jan vyjížděl zkušenější. Na zájezd se těšil ještě víc než na ten předchozí. V Československu už byla podstatně jiná situace. Jan byl tedy obohacen novou, závažnou životní zkušeností. Z tohohle Janova zájezdu si maminka uchovala jen jeden Janův dopis ...
a
 ... Zájezd vyjel z Prahy 30. června ...
a
... Do Prahy se zájezd vrátil 17. sprna. Jan tedy neprožil mimořádně napjaté týdny, které předcházely invazi sovětských vojsk. Do Prahy přijel toho dne, kdy větší skupina intelektuálů debatovala s několika činiteli komunistické strany - s premiérem Oldřichem Černíkem, předsedou Národního shromáždění Josefem Smrkovským, s tajemníkem Zdeňkem Mlynářem a jinými ...
a
  ... Na setkání pronesl František Kriegel památná slova ...
a
... "Visí nad námi Damoklův meč, jehož provaz se neustále prošoupává!" ...
a
... Ze Sovětského svazu napsal Jan mamince 5. července 1968 ...
Drahá maminko,
předem svého dopisu se Ti omlouvám, že píši až nyní. Stalo se toho však tolik, že jsem dřív nemohl. Začalo to vlastně ve Varšaně, kde jsme měli zpoždění a tak nám ujel vlak k sovětským hranicím, který jezdí jednou za 24 hodin. A tak se náš kulturní program "obohatil" o den ve Varšavě. Tento den byl pro mne nakonec velkou anabází za účelem nalezení noclehu. Cíl byl nakonec dosažen. Příští den jsme se přemístili na sovětské hranice se starými lístky a místenkami. Hranice jsme přesto přejeli. V Leningradě byl však jako obvykle bordel, jenž se projivil mimo jiné tím, že pro nás neměli zaměstnání. Tak jsme v Leningradě prožili nedobrovolně tři dny. Pak jsme byli přemístěny do jedné vesnice u Leningradu. Převoz byl kapitolou samou o sobě. Původně jsme měli jet sutobusem v 1 hodinu, pak ve 4 hodiny a nakonec jsme odjeli v 5 hodin. Odjeli ale beze mne a ještě asi pěti lidí. Tak jsme přijeli dodatečně - kombinací metra, vlaku, autobusu a opět autobusu. Přijeli jsme a začala schůze. A opět jsem slyšel známá slova o "ustavu" (zákaz hraní karet, bezpodmínečné poslouchání komandíra a tak dále). Hned po schůzi jsem komandíru řekl, že "ustav" se na nás nevztahuje a že se jím nebudeme řídit. Začíná to zajímavě. Tím končím líčení své cesty. posílám Ti mnoho pozdravení a synovský polibek. Jiřímu a Ilonce vyřiď přání všeho nejlepšího a blahopřání. S tím zatím končím.
 Jenda
P.S. Udivilo a znepokojilo mne zde ovzduší strachu a obav mezi lidmi, například známý před rozhovorem pustil hlasitě rádio. Někteří sovětští představitele se úporně snaží izolovat svoje lidi od ostatního kacířského světa, tam teď patříme i my.

... Čtvrtá zahraniční cesta - Francie 1968 ...

a
a

 ... O čtvrté  Janově zahraniční cestě jsme si již řekli ...

a
... Přeskočme nyní několik měsíců a poďme do Všetat, na jaře onoho nešťastného roku 1969. Byla to tehdy divná doba, plná emocí a šoků. Doba, kdy při vzpomínce i dnes až zamrazí ...
a
... Od 1. ledna 1969 měli Češi Českou socialistickou republiku, Slováci Slovenskou socialistickou republiku, Moravané a Slezané neměli nic a všichni dohromady měli Československou socialistickou republiku. Republiku federativní s třemi vládámi a parlamenty, které vlastně ani moc nevládly. Nesměly ...
a
... Od 17. dubna 1969, kdy musel odejít z nejvyšší stranické funkce Alexander Dubček, už nevládly pak vůbec ...
a
a
a
... V Československu vládly cizí tanky ...
a
... A ti, kteří je k nám pozvali, společně se spolkem žvanilů z libeňské Čechie a svými mnoha přisluhovači  ...
a
 ... V čele s představitelem umírněného stalinismu doktorem Gustávem Husákem ...
a
 JUDr. Gustáv Husák, CSc
(10.1.1913 Bratislava-Dúbravka - 18.11.1991 Bratislava)
... Osmý (a první a poslední Slovák ve funkci československého prezidenta) prezident Československa ...
a
... a muž Moskvy-Kremlu ...
a
... Říká se, že i přes jím proklamovaný celoživotní ateismus jej krátce před smrtí navštívil římskokatolický kněz a doktor Gustáv Husák nakonec "zemřel smířen s Bohem". Dne 10. prosince 1989 jmenoval "vládu národního porozumění," v čele s předsedou Mariánem Čalfou a vzápětí z funkce prezidenta republiky abdikoval ...
a
... Byl nakonec jedním z politiků, kteří odmítli situaci řešit násilím a přispěl tak ke klidnému průběhu převratu ...
a
... Budiž mu tohle přičteno k dobru. Ačkoliv byl doktor Gustáv Husák mezi prezidenty po roce 1948 jediný intelektuál (a byl dlouhodobě v padesátých letech minulého století vězněn a ve vězení zažil skutečně kruté mučení), nikdy se se zrůdnou komunistickou ideologií nerozešel. Tragédie jeho způsobu myšlení není jen jeho osudem. Po skutečně zlých zkušenostech, které doktor Gustáv Husák s komunistickou ideologií  měl, by si snad každý soudný člověk řekl: "Polibte mi už všichni prdel či běžte už všichni do prdele s takovouhle zrůdnou ideologií!" Ale doktor Gustáv Husák ne! Nakonec sám pronásledoval svoje odpůrce. Pravda nebyla to již padesátá léta minulého století ale kruté období to bylo v každém případě ...
... Praha v roce 1967 se již značně lišila od Prahy, dejme tomu, ještě předchozího roku. Vlna nespokojenosti a kritiky se valila Prahou a rozlévala se po celé republice ...
a
... Nešťastné vystoupení prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa a prezidenta republiky Antonína Novotného v sídle Matice slovenské v Martině, kdy ješitný a impulzivní Novotný odmítl žádost Matice, aby se mohla starat o zahraniční Slováky a pobíhal po matičních místnostech celý rozčílený, ochranka za ním, a na každého křičel, co si to vlastně ti Slováci dovolují, jak si to představují - tahle scéna, zcela nedůstojná hlavy státu, urazila tehdy celé Slovensko a zavinila protikomunistické - rozuměj v tomhle případě skutečně správně - i protičeské nálady, které léta přetrvávaly a možná, snad, co já vím ...
a
... Nakonec se podepsaly či předznamenaly (laskavý čtenář si vybere) i rozpad společného státu Čechů a Slováků. Myslím, že zde platí staré známé: Lépe se rozbíjí než buduje! Ale jak jsem již shora uvedl: Klement Gottwald, Antonín Zápotocký i Antonín Novotný nebyli žádní inteligenti. U Novotného lze říci ... Ano, jde to takhle vyjádřit ... Že dělal "politiku" v obřím sudu, který nechal zbudovat na Slapské přehradě, "politiku" u piva a u mariáše. Ano, v tomhle sudu na Slapské přehradě se tehdejší politika dělala ...
a
... Řečeno, ani ne tak s moc velkou nadsázkou. Tímhle svým chováním v Martině způsobil Novotný, že se celá vláda i úzká stranická špička ocitla v krizi a nakonec byl Novotný nucen abdikovat [obří sud na Slapské přehradě (asi něco jako školiacie a rekreačné zariadenie, jak by řekli možná na Slovensku) jsem nikdy neviděl, ale představuji si jej asi tak, jako podobné zařízení v Lázních Libverda] ...
... Nově zrozený tvůrčí elán v kultuře, zejména v literatuře, v divadle a ve filmu, začal znepokojovat vládnoucí elitu. Noviny a časopisy se začaly předstihovat v odvaze, vycházely knihy, které by ještě snad před rokem neprošly cenzurou, malá divadla a literární kabarety vyrůstaly jako houby po dešti a uváděly hry u nás dosud nevídané, český film prožíval novou vlnu, která měla ohlas i v zahraničí, spisovatel Ladislav Mňačko, mistr reportáže, vydal ve Vídni protinovotnovský román Jak chutná moc, na Slovensku - hlavně v Bratislavě - nadávali na pražský centralismus, v Čechách pak nadávali na slovenský separatismus a v Košicích a na východním Slovensku zase nadávali na bratislavský centralismus ...
... A jak vidíme, nic nového pod sluncem, že? Mládež a inteligence byly pobouřeny zásahy stranických orgánů do kulturní politiky, mezi studenty vzrůstal neklid. Dokonce studenti vyšli do ulic manifestovat. Bylo to tehdy něco až dosud neslýchaného. Téměr dvacet let si nikdo v Československu nedovolil takhle veřejně promluvit. Sjezd spisovatelů protrhl hráze, které nastavěla komunistická strana a příval kritiky se hnal zemí jako bouře ...
a
... Blýskalo se na Pražské jaro ...
a
Ernest Miller Hemingway
(21.7.1899 - 2.7.1961)
... Americký spisovatel, který je považován za čelného představitele takzvané ztracené generace říká, že pro něho existuje jen jeden způsob, jak něco vylíčit - vypovědět o tom plnou pravdu a nic nezamlčovat. Povědět čtenáři, jak se to opravdu zběhlo, o všech extazích a žalech, a výčitkách svědomí i o počasí, jaké tehdy bylo, a čtenář si s trochou štěstí najde sám cestu k jádru věci ...
 ... Proniknout do Janovy psychiky není snadné! V téhle souvislosti je nutné, podle mého názoru, zmínit se právě i o krátké době, která takzvanému Pražskému jaru a následné invazi cizích vojsk předcházela, respektive o událostech roku 1967, tedy o událostech, které Jan jako mladý člověk a student prožíval ...
... A to je to o co se snažím. Samozřejmě nejde v mém případě o žádnou prózu a už vůbec ne o nějaké srovnávání se ze shora uvedeným světově známým autorem. To už by byl úplný nesmysl, vyložená pitomost. Pokud by si tohle snad někdo myslel skutečně ...
a
... Nevím zda muž na shora uvedeném obrázku to ví! Ano, je to pan Silvio Berlusconi. Nemýlíte se! Nevím zda to ví, kdo je to Stardi. Myslím si, že ho zná, či mohl by ho znát, respektive znát by ho měl. Možná si jen potřebuje vzpomenout. Pokud Stardiho nezná? Ano, je to pak národní ostuda. Tak na devadesát devět procent, a možná i půl procenta ještě k tomu, odhaduji, že Stardiho zná a ví kdo Stardi je. Pokud je skutečně můj předpoklad správný! Ano, pak ji zná! Ano, pak pan Silvio Berlusconi zná Stardiho knihovnu (fakticky) ....
... Pozor! ...
... Pro diváky od jednoho roku ...
... Doporučeno čtenářům od devíti let ...
... Pro čtenáře od devíti let ...
... Kdo by se chtěl nad tímhle článkem snad nějak "pohoršovat", tak pak se odvolávám na shora uvedené doporučení a na tohle v plném rozsahu odkazuji ...
... A teď vám povím něco o Stardiho knihovně ...
a
... Pan Silvio Berlusconi by vám možná mohl potvrdit, že nekecám ...
a
... Ke Stardimu, který bydlí hned naproti škole, jsem nakonec zašel a pocítil jsem opravdovou závist při pohledu na jeho knihovnu. Není sice nijak bohatý, proto jich zas nemá tolik, ale na druhé straně knihy, které získá ve škole anebo je dostane darem od rodičů, velmi pečlivě opatruje. Veškeré peníze od rodičů utratí u knihkupce. Tak si pořídil malou knihovničku. A když si jeho otec pomšiml, že má takovouhle vášeň, koupil mu hezkou poličku z ořechového dřeva se zelenou záclonkou a nechal mu svázat téměř všechny knihy do barev, které má rád. Stačí, aby jen zatáhl za šňůrku, zelená záclonka se odhrne a jsou vidět tři řady knih všemožných barev, pěkně srovnaných, zářících, se zlatými nápisy na hřbetech. Jak povídky, tak básně a také knihy s obrázky. Naučil se dobře sestavovat barvy. Bílé svazky postavil vedle červených, žluté vedle černých, modré k bílým, jsou tak vidět zdálky a dobře se vyjímají. A nejraději se baví tím, že je různě sestavuje. Udělal si také katalog. Počíná si jako nějaký knihovník. Neustále je kolem svých knih, oprašuje je, listuje si v nich, prohlíží si, jak jsou svázané. To se musí vidět, jak je šetrně otevírá svýma krátkýma a tlusťoučkýma rukama, jak fouká mezi stránky knih, pořád vypadají jako nové. A já jsem již všechny své knihy ušpinil. Když si koupí novou knihu, je pro něj hotovým svátkem ji pohladit, zařadit do knihovny a opět si ji vzít a prohlížet ze všech stran a nakonec si ji uložit jako poklad. Celou hodinu mi ukazoval jen knihovnu. Od nadměrného předčítání ho oči až bolely. Najednou vešel do pokoje jeho otec, silný a zavalitý jako on, se stejně velikou hlavou, dvakrát třikrát ho poplácal po zádech a svým hrubým hlasem mi řekl: "Tak co říkáš našemu tvrdohlavci? Ručím ti za to, že tato hlava ve světě už něco dokáže." A Stardi při tomto neotesaném lichocení mnouřil oči jako nějaký lovecký pes. Ani nevím, neodvažoval jsem se s ním žertovat. Nechtělo se mi věřit, že je jen o rok starší než já. A když mi nakonec ve dveřích řekl s tváří jakoby pořád rozlobenou: "Na shledanou!" Měl jsem chuť mu odpovědět jako dospělému: "Má úcta!" Vyprávěl jsem to doma tátovi: "Nerozumím tomu. Stardi není nijak nadaný, nemá uhlazené chování a vypadá skoro směšně, a přece ve mně budí úctu." Otec odpověděl: "Je to tím, že je osobnost." Hned jsem dodal: "Za celou tu hodinu, co jsem byl s ním, neřekl ani padesát slov, neukázal mi ani jednu svou hračku, a snad se ani jednou nezasmál, a přesto jsem u něho byl rád." A táta na to: "Protože si ho vážíš."
a
 ... 13/ ...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010