Tento blog pravděpodobně porušuje Podmínky.

Kuba Kubikula, Kubula a strašidlo Barbucha a nakonec Janova knihovna aneb pan profesor Slach vypravuje

11. ledna 2011 v 15:26 | Jurášek Benada |  Čechie

a

... Kuba Kubikula, Kubula a strašidlo Barbucha ...

... Poté, co dvanáctiletý chlapec odstranil z pistole svoje otisky prstů, vše znovu uložil a urovnal tak, aby jeho tatínek nic nepoznal, uzamkl spodní skříňku sekretáře a klíč vložil opět do zámku u šatníku, který byl na druhém konci nábytkové stěny, hned u dveří, vedoucích z obývacího pokoje do kuchyně ...
a
... Ano, je to docela dobře možné. Musíme to připustit. Vyloučit tuhle možnost zatím nemůžeme zcela určitě, nechceme-li se dopustit chyby či omylu. Zřejmě pak vstoupil dvanáctiletý chlapec těmihle dveřmi do kuchyně ...
a
... Bylo to ještě nedávno, když se ráno probudil a v kuchyni na jídelním stole měl dárky k narozeninám od maminky. A zřejmě tak, jako tomu vždy bývalo, nechyběla mezi nimi i nějaká pěkná knížka ke čtení. Vzpomínám si jen na jednu knížku, kterou Pavol Skovajsa, jednou ke svým narozeninám dostal, a která ho nijak svým obsahem nenadchla. Samozřejmě rodičům nic neřekl, byl to přece dárek a to by se nehodilo, myslel si Pavol Skovajsa. Byla to knížka spisovatele Vladislava Vančury o medvědáři Kubovi Kubikulovi, o jeho nezbedném medvídkovi Kubulovi a o strašidlu, které na nezbedného medvídka medvědář vymyslel. Jen to jméno! Barbucha se strašidlo jmenovalo. Řekněte sami, není to hrozné? A už jen pro úplnost dodejme, že Pavol Skovajsa knížku přečetl, ale již nikdy se k téhle knižce nevracel, natož aby si v ní ještě snad i listoval a četl si znovu různé pasáže či dělal si z knížky výpisky. Ano, dá se to takhle říci, a je to zcela výstižné, tahle knížka se malému chlapci nelíbila vůbec. Ne, že by tuhle knížku přímo nenáviděl. Ne, tak takhle to nebylo zcela určitě  ...
a
... Jedna z chlapcových oblíbených knižek v době, o které hovoříme, byla knížka vypůjčená v městské knihovně ...
a
... Knihovna bývala již tehdy tam, co je dnes. A vedle budovy knihovny na náměstí, hned snad před cukrárnou, bývala čerpací stanice. To čerpadlo pohonných hmot tam již ale dávno není ...
a

 ... Povídka z oblíbené knižky dvanáctiletého Pavola Skovajsy - La piccola vedetta lombarda (Malá lombardská hlídka) ...

a
... Pozor! ...
... Pro diváky od šesti let ...
... Pro čtenáře od devíti let ...
a
... Roku 1859, v průběhu války za osvobození Lombardie ...
a
... a jen několik dnů po bitvě u Solferina ...
a
... a San Marina, ve které zvítězili Italové společně s Francouzi nad Rakušany ...
a
 ... postupoval ze Saluzza malý oddíl lehké pěchoty ...
a
... Bylo krásné červencové jitro a vojáci bedlivě prozkoumávavali krajinu kolem. Oddíl vedl důstojník s četařem a všichni s napětím hleděli do dálky před sebe. Mlčeli. Neustále očekávali, jak se mezi stromy zabělají nepřátelské stejnokroje předních stráží. Po chvíli dorazili k venkovskému domku, obklopeného jasany, před kterým stál, docela sám, asi dvanáctiletý chlapec ...
a
... Nožem olupoval kůru z tenké větvičky, asi si z ní chtěl udělat hůlku ...
a
... Z okna stavení vlál široký trojbarevný prapor, uvnitř však nikdo nebyl. Venkované totiž prchli ze strachu před Rakušany ...
a
... Sotva chlapec spatřil jezdce, odhodil hůlku a sundal si čepici. Byl to hezký kluk, se smělým výrazem, velkých modrých očí a světlých dlouhých vlasů. Byl bez kabátu s rozhalenou košilí na prsou ...
a
... "Co tady děláš?" zeptal se ho důstojník a zastavil koně. "Proč jsi neodešel se svou rodinou?" - "Nikoho nemám," odpověděl chlapec. "Jsem nalezenec. Pracuji tak trochu pro všechny. Zůstal jsem tady, abych viděl válku." - "Viděl jsi tudy táhnout Rakušany?" - "Ne, už tři dny ne." Důstojník se na chvíli zamyslel. Potom seskočil z koně, vešel do domu a vylezl na střechu ... Domek byl však nízký a ze střechy byl vidět jen malý kousek krajiny. "Musíme se vyšplhat na stromy," řekl si v duchu důstojník a slezl opět ze střechy dolů. Právě před stodolou se vypínal velmi vysoký a štíhlý jasan. Důstojník se znovu zamyslel. Střídavě se díval na strom a na vojáky. Pak se najednou zeptal chlapce: "Vidíš dobře, kluku?" - "Já?" pousmál se chlapec a dodal, "vidím vrabce na míli daleko." - "Byl bys tedy tak hodný a vylezl na vršek toho stromu?" - "Na vršek toho stromu? Já? Za půl minuty jsem nahoře." - "A mohl bys mi pak říct, co tam seshora vidíš. Jsou-li z téhle strany rakouští vojáci, mračna prachu nebo koně, anebo lesknou-li se tam pušky?" - "Jistě." - "A co chceš za tu službu?" - "Co chci?" zeptal se chlapec a znovu se pousmál. "Nic. To by tak scházelo! A pak! Kdyby to bylo pro Němce, za nic na světě - ale pro naše! Jsem z Lombardie." - "Dobrá. Vylez tedy nahoru." - "Hned, jen co si sundám boty." Zul se, utáhl si řemen u kalhot, odhodil čepici do trávy a svými pažemi ovinul kmen jasanu. "Dej si ale pozor," zvolal náhle důstojník, jako by ho chtěl zadržet. Chlapec se na něho zahleděl tázavým pohledem svýma blankytnýma očima. "Už nic," odpověděl důstojník, "lez nahoru." Hošík lezl nahoru jako kočka ...
a
... Za nepatrnou chvíli stál v koruně stromu a tiskl se ke kmeni. Nohy měl schované mezi listím, ale hruď nechráněnou a na jeho hlavu dopadalo tolik slunce, že se zdála jako zlatá. Důstojník ho sotva viděl, tak byl v té výšce maličký. "Podívej se rovně před sebe, do dálky," vykřikl na něj důstojník. Chlapec, aby lépe viděl, si pravou rukou zastínil oči. "Tak co vidíš?" ptal se důstojník. Hoch k němu naklonil svůj obličej, z ruky si udělal hlásnou trubku a odpověděl: "Dva muže na koních na bílé silnici." - "Jak daleko odtud?" - "Asi půl míle." - "Jedou?" - "Stojí." - "A co ještě vidíš? zeptal se po chvíli důstojník a hned dodal: "Podívej se napravo." Chlapec se tedy podíval napravo a řekl: "U hřbitova mezi stromy se něco blýská. To jsou asi bodáky." - "Vidíš nějaké lidi?" - "Ne, jsou asi schovaní v obilí." V ten okamžik vysoko ve vzduchu prosvištěla kulka a dopadla daleko za domem. "Rychle slez dolů, kluku!" vzkřikl důstojník. "Spatřili tě. Nic již od tebe nepotřebuji. Pojď dolů!" - "Nebojím se," odpověděl chlapec. - "Slez dolů, opakoval důstojník, "anebo co ještě vidíš nalevo? - "Nalevo?" - "Ano, nalevo." Chlapec vystrčil hlavu tím směrem. V tom vzduch proťalo druhé zasvištění, ostřejší a v nižší poloze než první. Hošík se celý otřásl. "K čertu!" zaklel. "Opravdu si mě vzali na mušku." Kulka totiž letěla nedaleko něho. "Dolů." zahřměl důstojník, velitelsky a rozhněvaně. "Už jdu," odpověděl chlapec. "Ale strom mě přece chrání, buďte bez starosti. Chcete vědět, co je nalevo?"  - "Ano, nalevo," přitakal důstojník, "ale ty okamžitě slez dolů!" - "Nalevo," zvolal chlapec a vypnul hruď tím směrem, "tam, co je kaplička, jako bych viděl ..." Třetí hrozné zasvištění proletělo vzduchem a téměř ve stejném okamžiku bylo vidět, jak chlapec slézá. Na chvíli se však zastavil a pak se střemhlav s roztaženýma rukama zřítil dolů. "Proklatě!" vykřikl důstojník a hnal se k chlapci ...
a
... Hoch dopadl na zem naznak a zůstal tak ležet s rozepjatýma rukama. Z levé strany prsou se mu řinul malý potůček krve. Četař a dva vojáci seskočili z koní. Důstojník se nad něj naklonil a rozhrnul mu košili. Kulka mu vnikla do levé strany plic. "Je mrtev!" zvolal důstojník. "Nikoli, ještě žije," nesouhlasil četař. "Ach ubohý chlapče! Statečný chlapče! vykřikoval důstojník. "Vzchop se! Vzchop se!" Ale zatímco ho povzbuzoval a tiskl mu k ráně šátek, chlapec obrátil oči v sloup, hlava mu klesla, byl mrtev. Důstojník zbledl a na chvíli se na něho zadíval. Pak mu položil hlavu do trávy, vstal a mlčky se na něho díval dál. Také četař a oba vojáci ani nehlesli. Ostatní byli obráceni směrem k nepříteli. "Ubohý chlapec!" opakoval po chvíli smutně důstojník. "Ubohý statečný chlapec!" ...
a
... Potom poodešel k domu, vzal z okna trojbarevý prapor a přikryl jím jako pohřebním rouchem malého mrtvého. Obličej mu nechal odkrytý. Četař nakonec sebral boty, čepici, hůlku a nůž a dal je mrtvému po bok. Chvíli ještě postáli a pak se důstojník obrátil k četaři a řekl: "Pošleme pro něho zdravotníky, zemřel jako voják, pohřbí ho vojáci." Když domluvil, poslal mrtvému rukou polibek a pevně pronesl: "Na koně!" Všichni naskočili do sedel, oddíl se spojil a pokračoval v cestě ...
a
... Při západu slunce postupovaly všechny přední italské stráže proti nepříteli. Stejnou cestou, kterou ráno projížděla jezdecká hlídka, právě procházel dvěma řadami silný prapor myslivců, který před několika dny statečně zkropil svou i nepřátelskou krví pahorek u San Marina. Zpráva o chlapcově smrti se mezi nimi rychle rozšířila, ještě než vytáhli z polních táborů. Stezka lemovaná potůčkem, vedla jen několik kroků od venkovského stavení ...
a
... Když první důstojníci praporu spatřili malou mrtvolu, ležící u paty jasanu, přikrytou trojbarevným praporem, vzdali jí čest šavlí. Jeden z nich se naklonil nad břeh potůčku plného kvítí, dvě květiny utrhl a hodil je na mrtvého. Za několik minut byl chlapec pokrytý kvítím a důstojníci a vojáci, kteří šli kolem, ho hrdě zdravili: "Výborně, malý Lombarďane! Sbohem, chlapče! Tu máš, plavovlásku! Sláva! Sbohem. Jeden z důstojníků mu dokonce hodil svou medaili za statečnost a jiný šel a políbil ho na čelo. A květy stále pršely na jeho bosé nohy, na zakrvácenou hruď a na světlovlasou hlavu. Ubohý chlapec tu spal v trávě, zahalený v prapor, s bílým, takřka se usmívajícím obličejem ...
... Jako kdyby snad slyšel ty veškeré pocty a byl šťastný, že obětoval život za svou Lombardii ...
a
a
... Ciao! Non sporgersi dal finestrino e non appoggiarsi alla porta! ...
a
... Buon giorno! Quanto parte il prossimo volo per Roma, per favore? ... Grazie ... Si, sono andata ...
a
... Mi tratengo due giorni ...
a
... Ale vraťme se nyní, prosím, z oblíbeného kraje vídeňského profesora Jaroslawa Rohacka zpět do Všetat ...

  ... A nakonec Janova knihovna aneb pan profesor Slach vypravuje ...N

 ... Vítejte ve Všetatech ...
... Vracel jsem se po slinici pod Ceremínem z procházky mezi jarními poli a lukami. Byla sobota v půli května (roku 1969 - poznámka autora). Jedna z příjemných vymožeností Pražského jara, kterou neměl nikdo odvahu zrušit ...
a
... Slunce se procházelo po blankytném nebi a hřálo, jako by byl červenec, kolem silnice kvetly staré švestky a slívy, které kdysi sázeli všetatští sedláci, možná i pan starosta Zeman, pole zářila smaragdovou zelení ...
a
... A když jsem šel okolo všetackého urnového háje, utopeného v moři rozkvetlých šeříků, vrzla najednou kovová branka a z háje vycházela paní v hlubokém smutku ... Asi si byla popovídat s Janovým tatínkem. Pozdravil jsem ji a chtěl jsem jít dál. Ale v tom na mne zavolala: "Pane doktore?" - "Prosím?" zastavil jsem se. Paní ke mně zamířila. Její vlasy byly protkané šedinami a v očích jí ležel bezbřehý smutek. "Jsem moc ráda, že vás potkávám," řekla. Kde byl ten její zvučný hlas, který jsme tak obvivovali, když s námi hrála ochotnické divadlo? Teď mluvila tiše unaveně. "Byla jsem minulý týden u vás. Ale nikdo nebyl doma. Zvonila jsem dlouho a marně." - "To je mi líto," omlouval jsem se. - "Víte - mám špatné svědomí," usmála se jakoby v rozpacích ...
... "Honzík si od vás vypůjčil o vánocích dvě takové velké a jistě vzácné knihy. Nějaké dějiny. Tak jsem je k vám nesla, že je vrátím." - "A u Slachů nebyli doma, že? Mrzí mě to ... Ale já na ně nepospíchám." - "Co kdybyste zašel k nám, jestli máte chvíli čas. Knihy mám připravené," - "Jak si přejete," souhlasil jsem. "Když dovolíte, doprovodím vás a knihy si vyzdvihnu." - "To jsem ráda," řekla věcně a přidala do kroku ...
... Nad námi zarachotila helikoptéra s výsosnými sovětskými znaky. Mířila někam na Starou Boleslav a pravděpodobně do Milovic. Pravidelný hlídkový let. Oba, já i Janova maminka, jsme předstírali, že ji nevidíme, neslyšíme. Nějak se nám do té krásy jarního nebe nehodila. Létala si tu jako doma, ve Svazu sovětských socialistických republik ... To už jsme byli pod strání, kde rostly nové vilky jako houby po dešti, za chvíli jsme přišli mezi první domky Všetat, prošli kolem kostela ...
a
... a školy, kam chodíval malý Jan a jejíž velká budova rámovala na severní straně celé náměstí, zahnuli jsme kolem obecního domu do ulice k Čečelicům a za chvíli jsme stáli před domkem ...
... Kde jsou ty časy, kdy jsme sem chodívali do cukrárny na výborné kremrole a na kávu nebo malinovku a hádali se o divadle, jak to sehráli ti slavní na jevišti Národního divadla a jak to hudlařili (nebo taky ne) všetatští ochotníci! Zastavil jsem se u dveří. "Počkám," řekl jsem tiše. Celou cestu jsme skoro nepromluvili. Janova maminka šla mlčky a zamyšleně a já jsem ji nechtěl rušit. A vyptávat se? Vyptávali se jiní. I já jsem za ní posílal novináře a reportéry z rozhlasu, kteří se zastavili ve škole, aby viděli místa, kam malý Jan chodil rozum brát. Řekli jsme jim, co jsme věděli, a pak jsme je posílali za starostou Sokola, za panem učitelem Zemanem, kronikářem, za inženýrem Bartoníčkem, za paní Brůžkovou, manželkou mého milého kolegy, kteří Janovu maminku doprovázeli ve vlaku onoho osudného 17. ledna. A ještě častěji jsme posílali novináře za profesorem Vrbou do gymnázia na Mělník. Tam přece Jan už dospíval, získával rozhled ...
a
... A přišel i jeden známý novinář z Pražského jara, redaktor a spisovatel Jiří Lederer a že by rád napsal o Janovi knihu. To bylo velké slovo. S ním jsem si vyprávěl hodně dlouho. Pak přišel ještě několikrát. A byl i u Janovy maminky, u Brůžků, u Pokorných, u Zemanů i na novém urnovém háji, kde odpočíval Janův tatínek. Chodil po Všetatech a vyptával se, ohmatával si prostředí, jako by chtěl proniknout až na dřeň samotného genia loci. Ale tak to asi spisovatelé mají dělat. V duchu jsem mu záviděl tu touhu napsat o Janovi knihu. Určitě ji napíše. Sám jsem se na to neodvažoval ani pomyslet. "Přece nebudete stát u dveří," vyrušila mě Janova maminka z myšlenek a vybídla mě, abych šel dál. "Půjdeme nahoru do Janova pokojíku," řekla tiše. "Zůstal tak, jak ho opustil."
a
 ... Byl to studentský pokojík jako z her Frani Šrámka ...
a
... Pootevřené okno na ulici (a na silnici,kudy přijížděly loni v srpnu sovětské tanky), záclonky, psací stůl, židle, na stole kniha. Jakoby ji Jan právě přestal číst ...
a
... Kniha od Milana Machovce o T. G. Masarykovi, která nedávno vyšla. Byla to dobrá kniha. Janova maminka tiše pokývala hlavou: "Ano, tu Honzík četl naposledy. Ten večer. Prý dlouho do noci, jak mi říkaly sousedky. Svítil až do jedenácti." Opodál na stole ležely dvě knihy ...
... Kroffta: "Dějiny Československé a Římské impérium, jeho vznik a rozklad, druhý díl velkých Dějin lidstva od našich předních historiků, který vyšel v Melandrichu v roce 1936 a tatínek mi jej daroval v sextě gymnázia k svátku, za pololetní vysvědčení, když prý chci studovat dějepis. Asi si to sám také přál. Byly nádherně ilustrované, i s rozkládacími obrázky, mapky, grafy, srovnávací tabulky, přehledy. Vypůjčil si je ode mne náš latinář na bánskobystrickém gymnáziu profesor Pospíšil a ne a ne mi je vrátit, tak se do nich zamiloval. "To víte, studente, já ze svého profesorského platu si takovou knihu nemohu dovolit koupit. Váš tatínek jako ředitel, si to dovolit může. A taky, že vás má asi moc rád. Važte si té knihy, kamaráde, je v ní moudrost věků. A budete-li mít jednou celé Dějiny lidstva, budete mít poklad." Můj otec nestudoval dějepis, ale byl to jeho koníček a měl pro mou lásku k historii pochopení. Sám sudoval zemědělské vědy na univerzitě Leopoldině ve slezské Vratislavi, kde kdysi přednášel slavný český vědec Jan Evangelista Rurkyně a byl moc hrdý, že chodil na laboratorní práce do fyziologického ústavu, který Purkyně v roce 1839 založil. O loňských vánocích si v téhle knize - jejíž ucelené kapitoly napsali univerzitní profesoři Šusta, Groh, Dobiáš, Sommer. Žilka, Schránil, Paulová, Matějček a Mendl - všechno jedničky naší historické vědy - o loňských vánocích si v téhle knize četl a studoval ji Jan. Můj otec by z toho měl určitě radost, že jsem mu ji půjčil ...
a
... "Uvařím vám kávu," řekla Janova maminka a vybídla mě, abych se posadil. "Jestli si chcete prohlédnout Janovy knihy, tady je jeho knihovna. Má tam i krabici s výstřižky z novin. Vystřihoval si všechno, co ho zajímalo. Ani byste nevěřil, jak to dnes zajímá novináře, když k nám příjdou. A teď mě, prosím, na chvíli omluvte." Odešla. Rozhlédl jsem se. Stála tu ještě skříň, asi šatník, pak knihovna a prosté lůžko, pečlivě ustlané. Tak tady žil, tady přemýšlel, tady snil své sny - možná i o své lásce Helence Zahradníkové - tady četl a studoval, tady se rozhodoval, až se rozhodl ... Nahlédl jsem do knihovny. Masarykovy Ideály humanitní, knihy Karla Čapka, odeonské vydání autobiografie Charlie Chaplina, Životopisy dvanácti císařů od Gaia Suetonia Tranquilla, antické novely, ale i některé hry Voskovce a Wericha, Zpěvy sladké Francie ...
 ... Jak asi vzpomínal na svou cestu do Francie ...
a
... na Paříž ...
... na sluncem zalitou vinařskou vesničku Santenay, kde pracoval se studenty na vinicích a kde všechno vonělo zrajícími vinnými hrozny, právě tak jako to voní o vinobraní na Mělníku, na stráních nad Labem ...
a
... Byly tu i romány Balzacovy, Tolstého, Dumase, Aragona i temného a záhadného Travena, příručky o dějinách Československé socialistické republiky, encyklopedie a protokol ze sjezdu spisovatelů z roku 1967 i slovenské znění Všeobecné deklarace lidských práv, kterou Jan asi dost často četl a studoval. Prostě to na ni bylo vidět. Ale byl tu i naučný slovník, který Jan dostal od maminky za maturitu, i dětské a dobrodružné knihy. Podíval jsem se do krabice s výstřižky. Samozřejmě rok 1968, výstřižky i celé noviny z období před srpnem a ještě víc po srpnu. Mimořádný sjezd Komunistické strany Československa v závodě ČKD ve Vysočanech ve dnech 22. a 23. srpna 1968, který se usnesl na bezpodmínečném odchodu cizích vojsk a k podtržení tohohle požadavku vyhlásil 23. srpna jednohodinovou protestní stávku. Ta se za masové podpory a účasti a za zvuků všech továrních sirén uskutečnila na celém území republiky od Aše až k Čierné nad Tisou. Invazní moc se nestačila divit, co to ta dělnická třída vyvádí ... Ale byly tu i jiné výstřižky. Zasedání a osudová rezoluce Ústředního výboru Komunistické strany Československa z listopadu 1968, která tak otevřeně signalizovala ústup od ideálů Pražského jara. Byly tu i výstřižky o umění jógy, o kosmonautech, o T. G. Masarykovi z roku 1968, kdy se o něm zase konečně mohlo svobodně psát, výstřižky o prezidentu USA Kennedym ...
a
... A mnoho výstřižků o fotbalovém mužstvu pražské Sparty, které prý Jan nadšeně fandil. Zahlédl jsem i výstřižky o rasizmu v Jihoafrické republice a výstřižky o válce ve Vietnamu. Ale nejvíc tu bylo výstřižků o sebeupalování budhistických mnichů na protest proti válce ve Vietnamu. Sedl jsem si k Janovu psacímu stolu. Bylo mi těžko. Takový krásný a čistý chlapec. Proč se všechno muselo stát, jak se to stalo? Dějiny jsou ve své podstatě někdy kruté. Straní tomu, kdo vítězí, pomyslil jsem si zahořkle. Ale ne, nemáš pravdu, člověče, dějiny přece nikdy nekončí. A dnešní vítězové mohou být zítra na lopatkách! Na schodech se ozvaly lehké kroky ...
... "Už jsem tady," řekla Janova maminka udýchaně. Nesla na podnosu dva hrnečky - kafáčky s vonící kávou. "Prosím," postavila jeden přede mne. "Vezmu si s vámi," prohodila a přisedla si z druhé strany. Chvíli jsme oba mlčeli. A pak začala vzpomínat. "Honzík byl jako malý kluk strašně hodný. Skoro nikdy nezlobil. Jen jednou nám zahrál na nervy. To mu byly sotva čtyři roky ... Janova maminka dovyprávěla a zase bylo ticho. Vtom jsem si uvědomil, že Janova maminka tiše pláče. Chvíli zápasila se slzami, pak trochu ovládla náhlý příval bolesti a pokračoval skoro šptem: "Nešlo mi do hlavy, že Jan skoro vůbec nechodil s děvčaty. Ani tancovat moc nechodil. Pořád jen ležel v knihách, sportoval - běh, kopaná, nohejbal - nebo hrál šachy. Až později jsem pochopila, že chtěl být věrný své ztracené lásce z dětství Helence Zahradníkové, lásce, kterou znovu našel jako vysokoškolák v Praze. Byla to láska na celý život. Honzík byl mé všechno," pokračovala po chvíli. "I Jirka a jeho rodina jsou mé všechno. A dokud žil tatínek obou synů - i on byl mé všechno. Milovala jsem rodinu, domov, kde jsme žili, snažila jsem se z jejich domova udělat ten nejkrásnější domov na světě, aby se tam všichni tři rádi vraceli. Takové je poslání ženy a matky." A zase jsme chvíli mlčeli. Dopil jsem. Uložil jsem obě vypůjčené knihy do silonové tašky, kterou nosívám pro strýčka příhodu složenou po kapsách a vstal jsem. "Děkuji za kávu ... A ještě víc děkuji za vzpomínky," řekl jsem dojatě. "Honzík vás měl moc rád, pane profesore." - "Já vím," přikývl jsem ...
... "Oba jsme fandili Spartě." - "A dějepisu," dodala Janova maminka. Vyprovodila mě až na práh. Uvítalo nás jarní slunce, májově modrá obloha a někde za rohem hráli kluci kuličky. Až sem bylo slyšet jejich veselý křik. "Pozdravujte maminku," řekla a podala mi ruku na rozloučenou ...
a
 ... Uklonil jsem se a s hlubokou úctou jsem tu jemnou a upracovanou ruku políbil ...
 ... 14/ ...
 


Komentáře

1 invalid invalid | Web | 7. září 2016 v 17:10 | Reagovat

online pujcky lanžhot :-D

2 CialisWeete CialisWeete | E-mail | Web | Neděle v 20:00 | Reagovat

cialis packungsgroesse

      <a href=http://cialisforsalenrx.com/>buy cialis online</a>

    <a href="http://cialisforsalenrx.com/">discount cialis</a>

    look here natural cialis pills

3 ViagWeete ViagWeete | E-mail | Web | Čtvrtek v 1:33 | Reagovat

viagra comprar espana

      <a href=http://buyviagraonlinezrx.com/>viagra pills</a>

    <a href="http://buyviagraonlinezrx.com/">viagra pills</a>

    in mexico viagra

4 ViagWeete ViagWeete | E-mail | Web | Čtvrtek v 3:58 | Reagovat

chinese viagra cialas

      <a href=http://buyviagraonlinezrx.com/>viagra cheap</a>

    <a href="http://buyviagraonlinezrx.com/">cheap viagra</a>

    how can i make viagra

5 ViagWeete ViagWeete | E-mail | Web | Čtvrtek v 14:23 | Reagovat

we choice cheep viagra uk

      <a href=http://buyviagraonlinezrx.com/>viagra pills</a>

    <a href="http://buyviagraonlinezrx.com/">viagra cheap</a>

    farmacias viagra precio

6 AndyWeete AndyWeete | E-mail | Web | Dnes v 0:43 | Reagovat

viagra 100mg review

      <a href=http://onlineviagravzx.com/>viagra generic</a>

    <a href="http://onlineviagravzx.com/">viagra</a>

    soft viagra shipping

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010