Empatie a patová situace. Jaký vlastně Jan byl?

25. ledna 2011 v 13:10 | Jurášek Benada |  Čechie
... Vítejte ve Všetatech ...
a
... Empatie = schopnost vcítit se do pocitů a jednání druhé osoby ...
a
... Na sporné věci se dívá každý člověk z trochu jiného úhlu a jinak je vidí. Uvedu jeden příklad: Ve známém psychologickém pokusu předvedl profesor v posluchárně se svým asistentem hádku. Vedení fakulty pak inscenovanou hádku vyšetřovalo. Výpovědi svědků o tom, co se skutečně dělo, se podstatně lišily podle toho, jaký měli vztah k oběma účastníkům hádky. Cestou k překonání nedorozumění a konfliktů tohohle druhu je umění a návyk pohlížet na sporné věci i očima druhého. Když pochopíme, co prožívá druhý člověk, budeme mít daleko menší sklon cítit se ukřivděni a hájit tvrdošíjně vlastní stanovisko. Budeme vědět, jak se k druhému chovat ...
... Skutečnost, že se Jan ze své zahraniční cesty do kapitalistické ciziny (jak se tehdy říkalo), na podzim roku 1968, vrátil dokážu zřejmě pochopit. V mém životě bylo podobné těžké období. O tom, že odejdu ze země jsem tehdy téměř tři roky vážně uvažoval. Bylo pro mne velice těžké se rozhodnout. Zvažoval jsem všechna pro i proti a přemýšlel jsem o tom snad denně, když to možná trošku nadsadím. Bylo to ještě za starého režimu. A můžete i nemusíte mi věřit, že jsem  přistupoval k celé věci zodpovědně a vše měl bezezbytku promyšleno a nic jsem neponechal náhodě. I když náhoda? Náhoda je skutečně velice dobrá věc! ...
a
... Onoho podzimního mlhavého dne, kdy jsem cestoval z Bratislavy večerním rychlíkem, jsem dráty, táhnoucí se po levé straně železniční trati, neviděl. A to bylo dobře ...
a
... Později, když jsem jezdíval služebně do Bratislavy, jsem se cestou tam i zpět, z okna jedoucího vlaku nedíval. Ano, takhle jsem si to tehdy vyřešil ...
a
... A po několika letech jsem se na ty dráty mohl, z okna jedoucího vlaku, už i podívat a nakonec jsem se dočkal i jejich stříhání ...
a
... A dnes? ...
a
... Z Břeclavi ...
a
... Břeclav hlavní nádraží - státní hranice (pět kilometrů) ...
a
... do Hohenau a dále, kam chcete ...
a
... Z Bratislavy ...
a
... zpět přes Děvínskou Novou Ves ...
a
 ... Děvínská Nová Ves - státní hranice (čtyři kilometry) ...
a
  ...  do Marcheggu a dále, kam chcete (státní hranice vede středem železničního mostu přes řeku Moravu) ...
a
... Záleží jen na vás, jak se sami rozhodnete! ...
a
... Onoho podzimního večera, ani později nedošlo k žádné mimořádné události ...
a
... Po příchodu domů jsem vybral poštovní schránku. Neměl jsem v ní žádné oznámení o uložení nějaké zásilky na poště. To mě uklidnilo ...
a
... Po dobu mé nepřítomnosti mě doma v podstatě nikdo nehledal, zjistil jsem druhý den, když jsem obezřetně kontaktoval sousedku. Žádní pánové v uniformě či v civilu. "A kde jste byl," ptala se mě spíše ze zdvořilosti sousedka. "To víte, rodinné problémy," řekl jsem a víc se snad ani neptala ...
a
... Netrvalo dlouho a skončil mi jednoletý pracovní závazek a dostal jsem do občanského průkazu výstupní razítko o ukončení pracovního poměru na dobu určitou. Paní na osobním oddělení byla příjemná a rychle a snadno jsem se s ní domluvil. "Prosil bych pracovní hodnocení, je-li to možné?" žádám ji zvořile. Měl jsem veliké štěstí, již bylo připraveno v zalepené obálce. Když jsem byl venku z budovy, tak jsem obálku otevřel. Řeknu vám, že jsem už hodně předtím prožil, ale tohle mě skutečně, v prvním okamžiku, nepřekvapilo. Jak by se řeklo možná v těch již nových filmech o padesátých letech minulého století. Například Černí baroni nebo Tankový prapor. Bylo to pracovní hodnocení, takzvaně "likvidační"! Text pracovního hodnocení byl snad úplně stejný jako u pracovního hodnocení, které soudce okresního soudu ve Vyškově, promovaný právník Rudolf Plzák, zřejmě z trestního spisu už v minulém roce na jaře vyřadil a možná již tehdy zlikvidoval. Jinak by musel konstatovat, že jsem se v podmínce neosvědčil a zkrátka a dobře mohl by mi nařídit zbytek trestu si "odsedět". Byla pravda, že šedesát tři dnů jsem měl již odsezeno ve vazbě, a to jsem se nedopustil ničeho špatného. Ale vyprávějte tohle tehdy někomu. To skutečně nevím, co tehdy, soudce promovaný právník Rudolf Plzák, s pracovním hodnocením tohohle zaměstnavatele provedl. V tomhle směru bych mohl jenom spekulovat. Vždyť se mnou byli všichni v Dukovanech spokojeni a nikdo nic proti mě neměl, říkám si kdesi v areálu stavby Jaderné elektrárny Dukovany. Bylo mi samozřejmě jasné, odkud vítr fouká. Přece se s těmi zloduchy-zbabělci nebudu soudit znovu o opravu pracovního hodnocení, říkám si. Udělal jsem to jinak. Šel jsem za stavbyvedoucím. Byl to inženýr architekt, jméno jsem už bohužel zapomněl. Škoda! Ale možná, že si vzpomenu později. Myslím, že byl z Brna-Žabovřesk. Ale moc do styku jsem s ním nepřicházel. Byl to prima (férovej) chlap. Ukázal jsem mu pracovní hodnocení, které jsem před chvílí na osobním oddělení obdržel a pracovní hodnocení ze šachty, Dolu Paskov, se kterým jsem do Dukovan přišel. Sám soudce Okresního soudu ve Vyškově, promovaný právník Rudolf Plzák, když tohle pracovní hodnocení, (ze šachty, Dolu Paskov) viděl povídá: "To je samý superlativ!" Byla to pravda. Pracovní hodnocení psal můj přímý nadřízený, štajgr pan Lutera. A ten stavbyvedoucí se mě ptá: "Kdo to psal?" - "Já nevím, zřejmě to někdo podstrčil podnikovému řediteli do pošty k podpisu, co já vím," říkám mu něco takového. A to jsem podnikového ředitele vůbec neznal a nikdy jsem s ním nepřišel do styku. Je pravda, že jsem ho asi dvakrát v Dukovanech viděl ...
a
... "Víte co?" říká mi stavbyvedoucí po chvilce přemýšlení: "Tamhle je psací stroj, napiště si pracovní hodnocení sám a až ho budete mít napsané, nechte mi ho na stole a já jej podepíšu. A přijďte si pro něj odpoledne!" O odjel autem někam pryč ...
a
 ... Myslím, že na zámeček do Dalešic. Ale ruku do ohně bych za tohle nedal ...
a
 ... V Dalešicích je i známý pivovar, kde se natáčel v roce 1980 film Postřižiny ...
a
... režiséra Jiřího Menzela, podle knihy Bohumila Hrabala ...
a
... a kde Bohumil Hrabal prý žil v letech 1919-1947 ...
a
a
a
... Jak stavbyvedoucí řekl, tak se i stalo. Opsal jsem si pracovní hodnocení ze šachty, Dolu Paskov v jeho kanceláři (psát na psacím stroji jsem uměl) a pak jsem odevzal klíče  od jeho kanceláře do vedlejší kanceláře, šel do místní hospody a čekal tam až do odpoledne kdy se vrátí. Přijel až k večeru, ale to mě nevadilo.  Bylo určitě lepší sedět s kamarády, respektive s již bývalými spolupracovniky v místní hospodě, než se znovu vláčet po advokátních kancelářích a po soudech (pořád se stejným ředitelem, který byl z Brna a podle slov mého přímého nadřízeného: Cituji: "blbem". Konec citace. A jeho nohsledy: kádrovákem, který měl ve Vyškově v jednom známém podniku, kde se vyrábějí mimo jiné i jídelní příbory, bratra, rovněž kádrováka a byl z Dolních Kounic a ekonomem a předsedou základní organizace Komunistické strany Československa v jedné osobě, který byl z Brna a podle slov mého přímého nadřízeného: Cituji: "hňupem". Konec citace. Shora uvedené osoby byly z jedné nejmenované organizace Českých energetických závodů Praha, koncernový podnik, Jungmannova 29, 110 00 Praha 1-Nové Město ...
a
... A hned jsem odjel z Jaderné elektrárny Dukovany, která je dominantou krajiny, domů a druhý den jsem nastoupil do dalšího zaměstnání ...
a
... Ještě bych mohl vyprávět o jednom vyšetřovateli, který se později stal ... Skutečně! Nerad jsem ho v téhle funkci viděl. Nebylo to nic osobního (fakticky) a on k případu přišel rovněž jak "slepý k houslím" a já jsem ho dokonce chápal. Domnívám se, že to byl velice inteligentní a znalý člověk ve svém oboru. Ale přece jen, nedal mi tehdy vůbec žádnou šanci. A to se dělat nesmí! K tomuhle vám řeknu jen tolik: Je pravda, že jsem rád četl Lidové noviny ...
a
... Je to málo? Tak přidám! Okresní prokurátorka, doktorka Pilátová, mi přislíbila nepodmíněný trest v polovině trestní sazby. Byla moc "hodná". Když jsem šel v dopravní kanceláři od umývadla, zvedl jsem ze země svoji tašku, kterou jsem si tam před chvílí položil, abych se mohl nejdříve "ošetřit" v umývadle. V okamžiku, kdy jsem se chtěl posadit na židli, která mi byla výpravčím železniční stanice nabídnuta, a žádný další útok jsem již neočekával, tak ten člověk obouma rukama, zcela vědomě a hrubě do mě strčil a já jsem přeletěl přes opěradlo židle (stačil jsem ještě zaregistrovat odsuzující pohled výpravčího železniční stanice za tohle jednání) a uhodil jsem se do hlavy a zůstal ležet na podlaze dopravní kanceláře. Nakonec jsem to druhý den sám "musel uznal". Jak jsem padal a svoji tašku držel v ruce, v které jsem měl i osobní doklady, které jsem chtěl z tašky vyjmout a předložit ... A tohle mi řekla okresní prokurátorka druhý den pozdě odpoledne: Zkrátka a dobře, jak jsem padal, tak mi (neúmyslně) taška vyletěla do vzduchu, ale ten člověk, který můj pád způsobil, prý včas stačil uhnout a taška ho do hlavy nezasáhla! To prý bylo štěstí, že jsem ho taškou do hlavy nezasáhl a nedošlo k jeho zranění. Řečeno ještě jinak: útočil jsem úmyslně (podle vyjádření okresní prokurátorky)! Byl jsem "rád", že to takhle dopadlo! Mohl jsem dostat ještě jiný paragraf ve smyslu trestního zákona. A jsem dodnes přesvědčen, že bych jej tehdy dostal ...
a
... Byla to zoufalá a beznadějná situace (fakticky)! ...
a
... Nutně potřebuji právníka! Jmenoval jsem dva advokáty, kteří mě v soudním řízení již zastupovali!! Odmítám vypovídat!!!
a
... "Útok na veřejného činitele se zbraní v ruce," dobře jsem si to rozmyslel. Tahle hrozba tu byla! ...
a
... Skutečně jsem očekával půldruhého roku nepodmíněně! "Šest měsíců nepodmíněně v první nápravně výchovné skupině," byl výrok trestního soudce promovaného právníka Rudolfa Plzáka (za něco co se nikdy nestalo, respektive nebylo nikdy prokázáno), který si chodil na Okresní výbor Komunistické strany ve Vyškově ... To, co se stalo tehdy, může se stát i dnes. Každému a kdykoliv! Nevím, co by se tehdy stalo, pokud bych zůstal ležet na podlaze dopravní kanceláře? Ano, mohlo se to tehdy stát, podle vyjádření znalců, kteří se později případem zabývali. Co myslíte, že by se dozvěděla asi tak rodina? Byl by to průšvih ještě větší! A možná? Snad? Co já vím! Jistě by případ opět "řešila" okresní prokurátorka doktorka Pilátová. Samozřejmě, opět v úzké součinnosti s příslušnými bezpečnostními a stranickými orgány ...
 ... Nestalo se však, nebudu spekulovat ...
a
 ... Spěšný vlak ve středu 28. ledna, s pravidelným odjezdem ve 14:40 hodin, z Brna-hlavního nádraží ...
a
 ... Tři hodinové ručičky, na shora uvedeném obrázku ukazují správné řešení. Spěšný vlak stále jede. Ještě nikde nezastavil ...
17-listopad
   ... "Nevěřil bych, že se takové věci děly,"  řekl prokurátor po přezkumném řízení ...
a
... Jaderná elektrárna Dukovany dnes ...
... Pozor! ...
... Pro diváky od jednoho roku ...
... Pro čtenáře od dvanácti let ...
... Se zřetelem na shora uvedené si myslím, že Jan by (pokud by se nestalo to, co se stalo) žít ve své rodné zemi již dál nemohl. Jsem přesvědčen (přesvědčení nemusí být pravda, to považuji znovu za důležité zdůraznit), že Jan by ze své rodné země odešel ...
a
... Co jiného by tady mohl dělat? Přizpůsobit se snad nebo být v opozici (se vším tím, co tohle postavení pro člověka nese)? Pro Jana byla situace, v jaké Československo na podzim roku 1968 žilo, výsledkem násilí, tedy něčeho, co Jan bytostně nenáviděl, s čím nebyl schopen se definitivně vyrovnat, i kdyby třeba rozumově chtěl. Nemohl mlčet, nemohl se s tím smířit, nemohl zaujmout rezignující stanovisko. To všechno bylo jeho charakteru absolutně cizí. Proto mu zřejmě musela být blízská každá akce, která vyslovovala nesouhlas s touto situací, akce která byla protikladem rezignace a smíření se s daným stavem, akce, která byla pokusem o změnu ...
a
... Koukněte na shora uvedené noviny. Jsou z úterý 7. listopadu 1989 ...
a
... Těžko říci, zda to takhle skutečně tehdy bylo a je! Myslím si, že to co se stalo v den výročí bolševické revoluce, ve čtvrtek 7. listopadu 1968, je možná klíčové ...
a
... Myslím si, zvovu opakuji, myslím si, že tady někde mohla vzniknout Janova myšlenka.  Řečeno ještě jinak: Myslím si, že tady někde možná je počátek toho, co se později stalo ...
a
... Nevím! ...
a
  ... Ve čtvrtek 7. listopadu 1968 se pražské ulice, zejména v centru města, zaplnily masami lidí, především mladými dělníky a studenty. Manifestovali za národní samostatnost, proti násilí, spáchanému na československém státu, proti porušení československé suverenity. Mezi manifestanty šel i Jan se svým kolegou z filozofické fakulty. Oba šli v hloučku lidí osvětlenou širokou ulicí Příkopy ...
... V čele hloučku pochodoval student nesoucí státní vlajku. Manifestanti volali různá hesla. Jan byl při volání hesel velmi zdrženlivý. Pokud se mu heslo nelíbilo, nepřidával se. Nevolal hesla, která se mu zdála vulgární a neinteligentní ...
... Když se však vyvolávalo jméno Brežněva, Jan se přidal ...
a
... Volalo se jen to jméno, nic víc ...
a
... Hlouček na Můstku uhnul k Václavskému náměstí. Putoval nahoru. Uprostřed náměstí zabočil do Jindřišské ulice. Ale to se už hlouček změnil v solidní masu. V Jindřišské ulici stál přes celou šíři kordón příslušníků Veřejné bezpečnosti, jehož úkolem bylo rozehnat manifestanty. Ale dav manifestantů se nezastavil a postupoval dál ...
a
 ... A tak policisté zasáhli ...
a
... V nastalém zmatku Janův kolega utekl z ulice a schoval se ve vchodu jednoho domu, zatímco Jan šel dál. Kolega na něho ještě křičel, aby se taky schoval. Ale Jan ho neposlouchal, hrnul se dál, dopředu, bez ohledu na očekávaný zásah policie ...
a
... Janův kolega se vrátil na kolej okolo půlnoci. Jan ještě doma nebyl. Přišel až po dvou hodinách. Trochu spolu ještě debatovali, ale Jan tentokrát příliš sdílný nebyl. Kolega měl pocit, že Jan byl při manifestace od policistů bit. Neptal se ho na to a Jan sám se o tom taky nezmínil ...
... A jak sami nyní vidíme, nevíme to dodnes. Byl Jan příslušníky Veřejné bezpečnosti, při onom slavném výročí bolševické revoluce v Rusku, zmlácen? Byl či nebyl? A zase nic nevíme! ...
a
... Ale i dnes se přece jen ještě něco dozvíme. Jedna z možností byla, že bych do Košic přijel z Maďarska. Jak se do Maďarska dostanu to jsem nejen nevěděl, ale ani jsem to nezjišťoval. Mrzí mne, že vám to nemohu říci. Nevím to (fakticky)! ...
a
... Dnes už je to dávno jiné. Když letím letadlem, rád se dívám z okna a sleduji krajinu pod sebou. A když je to v noci? Taky paráda! Když jsem letěl naposledy do Prahy, nebyla v letadle mapa s pohybujícím se kurzorem, který vám ukazuje kudy zrovna letíte. A ani kapitán nic nehlásil. Asi se mu nechtělo, co já vím. Šel zrovna kolem palubní stevard: "Kde to jsme, prosím?" ptám se ho. Bylo pod námi zrovna nějaké město. "Nad Štýrským Hradcem," povídá mi "jdeme na přistání." A skutečně! Netrvalo to dlouho a už se pod námi objevila Vídeň. Letadlem žádné vzdálenosti, všechno je jen chvilka. Maximálně otázka několika hodin ...
a
 ... Jen pro vysvětlení laskavým čtenářům, případně nevěřícím Tomášům: Letadla neletí vždy od jednoho bodu trati k druhému. Tak jednoduché to zase není ...
a
 ... Naše letadlo nad Štýrským Hradcem (Graz) odbočilo do prava a letělo nad Vídní ...
a
... Například jste ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska a než stačíte v letadle něco pojíst, popít a trošku se vůbec rozkoukat už jste v Itálii a musíte vystupovat. Už vás vyhánějí z letadla ...
a
... A v lůžkovém voze nočního mezinárodního expresu? ...
a
... Řeknu vám jen tolik: Není to  tam špatné ...
a
 ... A když si vezmete ještě prášek na spaní ...
a
... Vyspíte se pak zaručeně dobře ...
a
... Pat je druh remízy a mat je jedno ze zakončení šachové partie ...
 ...  Hráč, který dává mat vyhrává ...
 ... Protiprávní jednání osob v postavení veřejného činitele a nemožnost účinné právní ochrany. A bylo to ještě horší! ...
... V povídce spisovatele Josefa Škvoreckého "Práce pro kádrováky",  hned v jejím úvodu je  uvedeno motto: "Věříme v člověka a v jeho nekonečnou schopnost vývoje. Dalibor Pecháček: O třídním vědomí". Hrdinou povídky je jistý pan doktor Bohadlo ...
a
... Později povídku z roku 1955 "Práce pro kádrováky" spisovatele Josefa Škvoreckého zveřejním v celém znění. Nyní uvedu z povídky jen ukázku. Je to závěr povídky ...
a
Co? Cože? Jestli je pořád tím soudcem na Pankráci? Jestli ho neprokoukli a nezbavili se ho? Ale milánkové, jak jste hloupoučcí! Samozřejmě, přirozeně, pochopitelně! Naše společnost se nakonec vždycky zbaví vnitřních nepřátel, byť ji třeba po léta udržovali v omylu. Naše společnost se zbavila a zbavuje všech příživníků, kteří se domnívají, že se schovají za fráze, aby jimi kryli svoje nekalé rejdy. A pan doktor Bohadlo? Samozřejmě, že se ho nakonec naše společnost zbavila. A jak? Umřel. Klepla ho pepka. Smrt, málo platné, je nejlepší kádrovák.
... Silvetr 1980 a Nový rok 1981 jsem strávil v Brně, v tehdejší Jiráskově čtvrti, v bytě v ulici Bohuslava Martinů s velkou terasou, ze které byl krásný výhled na pisárecké údolí a brněnské výstaviště leželo pode  mnou jako na dlani. Řeknu vám, kdo na terase se mnou tehdy ještě byl: můj otec, moje žena, můj bratr Emil a Riccardo (můj podřízený, kamarád a hostitel). Tehdy jsem ještě neodjel, odjel jsem později. A jen pro úplnost dodávám, že doktora Josepha Kleinstücka jsem tehdy ještě neznal a profesor Vincenzo Crosetti?  Profesor Vincenzo Crosetti není rodákem z Československé republiky a je to pseudonym. A nenarodil se ani v Rakousko-Uhersku. Ano, jsou příběhy, které nemůžete každému vyprávět. I kdybyste posluchače našli, kteří by byli ochotni váš příběh poslouchat. Možná by příběhu nerozuměli. A pokud by se stalo, že by tomuhle takhle nebylo a oni by příběhu rozuměli? Možná by měli oči navrch hlavy a možná by to bylo ještě horší! Nevěřili by vám a mysleli by si, že si vymýšlíte. A teď si představte, že by se o vašem příběhu někomu zmínili? Jenom při představě, že by se tak mohlo stát ...
a
... "Zavřete ho, až zčerná!" řekl by pak nějaký člověk s pravomocí k tomuhle! ...
... Možná, že se později dozvíme ještě více. Nevylučuji vůbec nic, ale připomeňme si nyní výročí! Před třiceti lety (ve středu 28. ledna) se ve Vyškově narodil profesor Jaroslaw Rohacek, který byl spatřen naposledy na Prostřední Bečvě ...
a
... Pozor! Ne na Dolní Bečvě! ...
a
... Ne na Horní Bečvě! ...
a
 ... Tady! Na Prostřední Bečvě! Tady odbočíte nahoru na Pustevny! ...
a
... Byl jsem svědkem, když paní Skovajsová se ptala svého manžela pana doktora Pavla Skovajsy: "A jak se tam Pavlík vůbec dostal, když měl jen jízdenku z Vyškova do Valašského Meziříčí?" - "Zřejmě tam jel autobusem," dozvěděla se tehdy ve Vsetíně. Nebylo to žádné rodinné tajemství. Téměř všem to paní Skovajsová vyprávěla. Rodiče Pavla Skovajsy se byli tehdy podívat i na autobusovém nádraží ve Valašském Meziříčí. A dokonce stáli i u autobusového stojanu, odkud Pavel Skovajsa autobusem musel tehdy na Prostřední Bečvu z Valašského Meziříčí jet. Nevím, jestli byli tehdy i na hřbitově. Nechtěl jsem se vyptávat. A ještě vám řeknu, že paní Skovajsová má celoživotní kamarádku, paní Mícu. Je to velice příjemná žena a má veliký smysl pro legraci. A má dva syny, Jiřího a Petra. To bývali v dětství pěkní raubíři. Paní Míca si s nimi užila. Jednou, ještě jako malí kluci, vlezli na nějaké staveniště a tam se jim podařilo nastartovat a rozjet malý parní válec. Kluci utekli, když se parní válec rozjel a parní válec udělal na staveništi pěknou paseku. A rodiče kluků? Museli škodu zaplatit! A tohle se shora uvedeným souvisí: Byli jsme se ženou v pátek 7. ledna tohohle roku na návštěvě, kde paní Míca rovněž byla přítomna a kde jsem vyslechl jejich rozhovor: Paní Míca oslovila kamarádku jménem a řekla: "A nemýlíš se? Byl to skutečně tehdy Pavel. Proč by na Prostřední Bečvu tehdy jel?" položila paní Míca kamarádce dobrou otázku. "Míco," řekla paní Skovajsová rezolutně "vždyť jsme tam s Pavlem (manželem panem doktorem Skovajsou, poznámka autora) byli a přece dobře vím co mi Pavel říkal. "A byli jsme i na autobusovém nádraží ve Valašském Meziříčí," připomněla paní Skovajsová paní Míce nezvratnou stutečnost. "A stáli jsme u autobusového stojanu a Pavel se díval na jízdní řád," paní Skovajsová se cítila nedůvěrou kamarádky, paní Míci, právem dotčena. "Míco," řekla paní Skovajsová tak, že paní Míca nemohla odporovat. "Pavel mi v jízdním řádu ukazoval i ten autobus!" Skutečně! Byl to ten autobusový spoj, kterým Pavel tehdy na Prostřední Bečvu musel jet. Časově to vycházelo. Jinak to být tehdy nemohlo! Paní Skovajsová to věděla od svého manžela a její manžel pan doktor Skovajsa se nikdy nemýlil. A paní Míca kamarádce povídá: "A Maruno, nemýlíš se?!" Řeknu vám už jen konec: Vzápětí se strhla hrozná hádka! Nakonec musel bratr Pavla Skovajsy, který se měl původně jmenovat Ferdinand, ale nejmenuje se tak. Ne, nebojte se, není to jeho druhé jméno! Bratr Pavla Skovajsy se jmenuje podle kamaráda z mateřské školky svého bratra Pavla a je jeho druhým mladším sourozencem. Vzpomínám si rovněž, že paní Silvie měla narozeniny, má je osmého ledna, a tak se na ni vzpomínalo. Žije v České republice ...
a
... Bratr Pavla Skovajsy, krátce na to odvezl paní Mícu autem na nádraží. Nevím zda jí vlak jel hned či zda na nádraží musela paní Míca na vlak chvíli čekat ...
a
... A proč to všechno píšu? Píšu to všechno, již spíše, pro malé čtenáře! Třeba? Možná? Snad? Co já vím, komu tohle pomůže?! ...
 ... 17/ ...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010