Ztroskotání lodi a spolek žvanilů v libeňské Čechii

22. prosince 2010 v 17:58 | Jarda Roháček |  Čechie
a
... O Janově francouzském pobytu ve vinařské vesničce Santenay a vůbec o jeho posledním putování v období září - říjen se mnoho neví. Existuje jen Janův jediný, již v předchozím článku uvedený dopis, adresovaný mamince. Byl psán ve vinařské vesničce Santenay, ale datum Jan v dopise neuvedl. Mimo tenhle dopis existuje, rovněž již v předchozím článku uvedená pohlednice, psaná zřejmě rovněž ve shora uvedené vesničce, která je adresována bratrovi Jiřímu. Z Paříže pak Jan poslal pohlednici Helence Zahradníkové, což je jeho dosud žijící kamarádka z dětství, která se ještě v Janově předškolním věku přestěhovala se svými rodiči ze Všetat do Mohelnice na Moravě. Znovu se spolu oba setkávají na podzim roku 1966 v Praze, kdy oba začínají studovat na vysoké škole. Helenka Zahradníková je ubytována ve studentských kolejích na Větrníku a Jan ve studentských kolejích na Jarově, na opačném konci Prahy. Těžko říci jaký je mezi nimi vztah. Je docela dost možné, že se jedná jen o platonický vztah, přátelství ...
a
... A kromě shora uvedených písemností existuje i vzpomínka hospodáře-vinaře z vesničky Santenay, u něhož Jan na podzim pracoval. Pan Adrien Belland napsal do francouzského časopisu Paris Match, jakmile se o Janově smrti dověděl z novin a uviděl v časopise Paris Match Janovu fotografii ...
a
... "Jsem hluboce zarmoucen tím, co se děje v Československu, zvláště pak obětí, kterou známe. Ale jaké bylo mé ohromení, když jsem ve vašem posledním čísle uviděl fotografii Jana Palacha. Temhle mladý hrdina ke mně přijel v říjnu 1968 na vinobraní. Přestože jsem měl možnost poznat pouze několik mladých Čechů, nemyslel jsem si, že by se oběť mohla nalézat mezi nimi. Jsem hluboce znepokojen, protože Jan zanechal v každém z mých pracovníků stejně jako ve mně výbornou vzpomínku na milého, citlivého a odvážného chlapce. Během deseti dní se svou prací zapojil do života mého statku, společně jsme jedli a pokoj obýval se dvěma francouzskými studenty. Než odejel, požádal mne, zda může přijet na příští vinobraní, což jsem samozřejmě přijal, protože jsem byl s jeho prací velice spokojen," napsal ve svém dopise, adresovanému francouzskému časopisu Paris Match pan Adrien Belland. "Chápete tedy mé dojetí?" připsal ještě do dopisu ...
a
... Maďarsko - rok 1956 ...
3c5ddd7b4a_64027918_o2
3c5ddd7b4a_64027918_o2
... Události roku 1968 změnily svět. Symbolem tohohle roku se staly studentské bouře a barikády v Paříži, okupace Československa, antižidovská kampaň v Polsku, ale i smrt Roberta Kennedyho a Martina Luthera Kinga ...
a
... Paříž - květen 1968 ...
a
... Praha - srpen 1968 ...
a
a
... Pan Adrien Belland se zřejmě nemýlí, když říká, že Jan u něho pracoval v říjnu deset dní. O Janově cestě do Francie se tedy vlastně neví téměř nic. Podle pana doktora Miroslava Slacha, který zřejmě Jana znal ze všech osob nejlépe a nejdéle, byl Jan tajnůskář a nikomu se zřejmě s ničím moc nesvěřoval. Je pravda, podle  pana Jiřího Lederera, že Jan neměl, respektive pan Jiří Lederer nenašel, žádného Janova důvěrného přítele, se kterým by Jan mohl o věcech otevřeně hovořit. Zřejmě Jan žádného důvěrného přítele neměl. I z tohohle důvodu se zřejmě již nic nového z Janova života v budoucnu asi nedozvíme ...
a
a
... Ode mne pak zcela jistě ne. Nemám žádné nové informace a Jana jsem neznal ...
a
 ... Myslím, že zde nám již nepomůžou ani pánové Holmes a doktor Watson ...
a
... "Ano," říká Mr. Holmes. "Je to tak!" ...
a
... A doktor Watson přikyvuje na souhlas. Jak taky jinak, že? Znáte ho přece! Nechce si svého společníka pana Holmese zbytečně popudit, a tak raději ustoupí. Ale ustupovat nelze stále a do nekonečna. Co když nastane situace, že není už kam ustoupit? Co teď? A co pak? A co potom? ... Dobrá rada nad zlato? Kdepak! Rada je vůbec ta nejhorší komunikační aktivita na světě! ...
a
... Okamžikem, kdy si Jan kupuje (zřejmě v obchodním domě Bílá labuť) bílý umělohmotný kbelík s víkem a do něho pak pár litrů benzínu (zřejmě v Opletalově ulici u velmi rušného benzínového čerpadla) a pak jde s benzínem naplněným kbelíkem po ulici naše vyprávění končíme, respektive je to v našem vyprávění  hranice ...
a
... Za tuhle hranici nepůjdeme. Do minulosti a k Janovi se ale vracet budeme ...
a
... a podíváme se i do Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ...
a
... Zbývá ještě vysvětlit kdo je to, respektive kdo to byl, spolek žvanilů v libeňské Čechii ...
a
... Zápas o smysl Janova činu začal krátce po jeho smrti. Ve středu 22. ledna se v pražské libeňské hospodě Čechii konala schůze nepřátel polednového obrodného procesu, zrádců republiky, kteří přímo s nadšením přivítali sovětskou okupaci. Schůze se konala pod hlavičkou Čtrnácté uliční organizace Komunistické strany Československa, u příležitosti čtyřicátého pátého výročí smrti Vladimíra Iljiče Lenina a padesátého výročí zavraždění Rosy Luxemburgové a Karla Liebnechta. V předsednictvu seděli lidé známých kolaborantských jmen, člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa a poslanec Federálního shromáždění Vilém Nový (jen tohohle muže uvádím jménem, protože to byl největší zloduch ze všech přítomných zloduchů). Přítomno bylo asi pět set osob. Organizace schůze byla konspirativní, u vchodu byla velmi přísná kontrola příchozích. Kdo neměl pozvánku, nemohl se do sálu v hospodě Čechii dostat. Na začátku schůze kolovala mezi jejími účastníky čtyřstránková rozmnožená zpráva s názvem: Pravda o smrti Jana Palacha. Anonymní autoři v ní psali: "Upálení Jana Palacha byla akce extrémisticky pravicových a antisocialistických sil. Jan Palach se chtěl polít zvláštní kapalinou, vyvolávající takzvaný 'studený oheň,' ale někdo mu podstrčil místo toho benzín. Tak došlo k upálení," psalo se zcela nepravdivě a zcela lživě ve zprávě. Atmosféra schůze byla velmi bojovná. Vilém Nový volal: "Byli jsme svědky otřesného činu upálením. Připadá nám ..." Ze sálu se ozývalo volání: "... to byla vražda ... k prokurátorovi!" Vilém Nový pokračoval: "... má tento čin být obecným příkladem? Pro jaké politické cíle se upálil? Kdo nese morálněpolitickou odpovědnost za tento čin? Máme se snad všichni polít benzínem či spáchat národní harakiri? Kdo za tímhle činem stojí?" Volání ze sálu: "Pachman, televize, rozhlas, škola ..." A řečník si odpovídal: "Ano, je to výsledek propagandy nenávistných sil." A tak dále a tak podobně ... Janovy smrti se zneužívalo k vnitropolitickému zápasu. Vilém Nový učinil z Jana záměrně oběť, čímž hrubě urazil Janovu památku, protože Jan byl samostatně myslící osobností. Jan nebyl nástrojem v rukou jiných, jak prohlašoval Vilém Nový. Vilém Nový také Janův čin velmi rezolutně odsoudil ...
aVilém Nový
(16.5.1904 Jihlava - 1.3.1987 Praha)
Novinář a československý komunistický politik
... Za první Československé republiky působil Vilém Nový jako komunistický funkcionář a novinář na Moravě. V letech 1939-1945 byl v londýnské emigraci. V letech 1945-1949 byl šéfredaktorem Rudého práva, členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa a poslancem Národního shromáždění. V listopadu 1949 byl zatčen Státní bezpečností a do roku 1954 protiprávně vězněn. V letech 1962-1963 byl rehabilitován. Stranická rehabilitační komise, hlavně vzhledem k tomu, že se ve vězení Nový stal horlivým konfidentem (například nasazeným na celu Josefa Smrkovského), nedoporučila, aby byl pověřován "pro charakterové nedostatky" nějakou vyšší funkcí. Nedoporučení se zřejmě stalo tím nejlepším doporučením. Jinak by asi Vilém Nový nemohl být v letech 1963-1968 rektorem Vysoké školy politické Ústředního výboru Komunistické strany Československa (lidově zvané vokovická Sorbonna), členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa, poslancem Národního shromáždění a od roku 1969 poslancem Federálního shromáždění. Po srpnu 1968 patřil k předním obhájcům sovětské okupace a k nenávistným nepřátelům reformních komunistů. Zvláště proslul vylhanými konstrukcemi o oběti Jana Palacha ...
... "Co tím docílil, ten hoch, co docílil, soudruzi? Nedocílil nic! Jenom svou vlastní smrt, ano, soudruzi!"  žvanil a žvanil Vilém Nový na spolku žvanilů v libeňské hospodě Čechii ...
a
... Vilém Nový je otec velice známé a velice populární dcery, která se za svého otce potom styděla. Její jméno neuvádím, ale žádné tajemství to není. Sama o tomhle hovořila v televizi. Viděl jsem to a slyšel jsem to na vlastní oči a uši ...
a
... Pojďme ale nyní k našemu příběhu. Příběh je z knihy, která dnes prý již "nikomu " nic u nás neřekne. Pravda, mohla by se aktualizovat a přizpůsobit trošku ... Zkrátka a dobře mohla by se kniha "oprášit". Je to kniha Československé republiky T. G. Masaryka ...
a
... Kniha je stará více jak sto let a v Itálii je dodnes druhou nejvydávanější knihou. Je to jediná kniha, podle slov spisovatele Arnošta Lustiga, ke které se světoznámý spisovatel vrací, respektive čas od času si v téhle knize zalistuje a přečte si určité pasáže. Ano dá se to takhle vyjádřit ...
a
... Pátek 17. listopad 1989 - dnešek!? ...
a
... Ale vydejme se na plavbu z Liverpoolu ...
a
... Moře je stejně různorodé jako každá krajina. Jen laikům se zdá neustále stejné, ba monotónní. Každý jeho kousek má svůj charakter. svoji barvu. Barva kupříkladu souvisí s počasím, hloukou, povrchovými proudy a se složením dna ...
a
... Povrchové proudy tečou uprostřed oceánů jako velikánské řeky ...
a
... V rovníkové části a v tropických pásmech jsou oceány většinou jasně modré ...
a
... Je to odraz věčně čisté modré oblohy, krásného slunného počasí ...
a
... V ostatních částech oceánů a moří, kde bývá po většinu roku zamračeno, je moře šedé, tmavé, někdy zbarvené až do fialova ...
a
... Pro čtenáře od devíti let ...
a
... Pozor! Znovu opakuji. Pro čtenáře od devíti let ...
a
a
a
a
... Ztroskotání lodi ...
a
... Naufragio ...
a
... Poslední měsíční povídka školního roku 1881/1882 třetí třídy obecné školy v Itálii a potom hurá na prázdniny ...
a
... Ultimo racconto mensile ...
a
... Jednoho prosincového rána, před mnoha lety vyplula z Liverpoolského přístavu velká loď s více než dvěma sty pasažéry, mezi nimiž bylo i sedmdesát mužů posádky. Kapitán a téměř všichni námořníci byli Angličané. Cestovalo také několik Italů. Tři paní, kněz a společnost hudebníků. Loď mířila na ostrov Maltu. Bylo zataženo. Mezi cestujícími na přídi byl také malý italský chlapec, asi dvanáctiletý. Na svůj věk byl sice dost malý, ale za to silný. Měl hezkou smělou a ráznou tvář syna Sicílie. Sám seděl vedle stěžně na hromadě svinutých lan vedle svého tlumoku, který byl veškerým jeho majetkem a na kterém měl ruku. Měl snědý obličej a tmavé kudrnaté vlasy, které mu sahaly skoro až na ramena. Vypadal jako poutník, s roztrhaným přehozem přes ramena a starým koženým vakem na řemeni. Zamyšleně se díval kolem sebe, na spolucestující, na loď, na námořníky, kteří pobíhali kolem, a na zlověstné moře. Vypadal jako chlapec, který právě prožil nějaké veliké rodinné neštěstí. Obličej dítěte, výraz muže ...
a
... Hned po zvednutí kotvy se jeden z námořníků, starý šedivý Ital, objevil na přídi a za ruku vedl malou holčičku. Zastavil se až před mladým Siciiánem a pronesl: "Tady máš kamarádku na cestu, Mario. Potom odešel. Děvčátko si sedlo na smotaná lana vedle něho. Mrkli na sebe. "Kam jedeš zeptal se Sicilian. "Na Maltu přes Neapol," rozpovídala se dívka. "Vracím se k tatínkovi a k mamince, kteří na mne už dlouho čekají. A jmenuji se Giulietta Fagganiová." Chlapec mlčel. Za malou chvilku vytáhl ze svého tlumoku kousek chleba a sušené ovoce. Děvče mělo zase suchary. Pojedli spolu. "Žádný strach!" zvolal jeden námořník, který právě běžel kolem. "Začínáme baletit!" Vítr stále sílil a loď se v něm zmítala. Ale chlapec ani dívka netrpěli mořskou nemocí, tak si toho nevšimli. Dívka se usmívala. Byla přibližně stejně stará jako chlapec, avšak byla mnohem větší. V obličeji také snědá, drobná, trochu ustaraná a oblečená víc než skromně. Měla krátce střižené kadeřavé vlasy, červený šátek kolem hlavy a stříbrné kroužky v uších ...
a
... Při jídle si vypravovali o svých osudech. Chlapec již neměl otce, ani matku. Táta mu před nedávnem zemřel v Liverpoolu. Zůstal sám a italský konzul ho poslal zpátky domů, do Palerma, kde žili nějací jeho vzdálení příbuzní. Dívka přijela do Londýna před rokem. Byla u své tety, která ji měla velmi ráda a které ji její rodiče na nějaký čas svěřili, protože doufali ve slíbené dědictví. Teta za pár měsíců zemřela po těžkém úrazu, aniž by zanechala jakékoli dědictví. A tak také ona požádala o pomoc konzula a ten ji poslal do Itálie. Oba pak byli svěřeni italskému námořníkovi. "A tak si," končila dívka, "tatínek a maminka mysleli, že se vrátím bohatá, a já se vracím chudá. Ale i přesto mě mají rádi. A mí bratři také. Mám ještě čtyři malé bratry. Jsem v rodině nejstarší. Šatím je. Budou velmi rádi, až mě uvidí. Vejdu po špičkách ... to moře je ale ošklivé ..."
a
... Potom se chlapce zeptala: "A ty jedeš ke svým příbuzným?" - "Ano," odpověděl, "jestli mě budou chtít." - "Nemají tě rádi?" - "Nevím." - "Na Vánoce mi bude třináct let," řekla po krátkém mlčení dívka ...
a
... Pak se rozhovořili o moři a o lidech kolem. Po celý den zůstali spolu a tu a tam prohodili slovo. Spolucestující je pokládali za bratra a sestru. Děvče pletlo punčochy, chlapec se tvářil zadumaně a moře stále víc běsnilo. Večer, když už se rozhodli jít spát, dívka špitla Mariovi: "Dobrou noc!" ...
a
... "Dnes se nikdo nevyspí, děti!" křikl na ně znenadání námořník, který zrovna kolem nich proběhl, protože ho volal kapitán. Chlapec chtěl také zrovna popřát své přítelkyni dobrou noc, nečekaně se však na něj nahrnul nezadržitelný proud vody a srazil ho k lavici. "Ach bože, on krvácí!" zvolala dívka a vrhla se k němu. Cestující, kteří hned utíkali do podpalubí, si toho vůbec nevšimli. Děvče si kleklo vedle Maria, který byl v bezvědomí, očistilo mu krvácející čelo a kolem hlavy mu omotalo svůj červený šátek. Pak si jeho hlavu přitisklo na prsa, aby mohlo svázat cípy šátku, a přitom se jí na bílých šatech, přímo v místě srdce, udělala krvaná skvrnka. Mario se po chvíli probral a vstal. "Je ti už líp," ptala se ho dívka. "Už mi nic není," pousmál se. "Tak dobrou,!" řekla Giulietta. "Dobrou noc!" odpověděl Mario. Pak sestoupili dolů, každý po jiných schůdcích, aby šli spát ...
a
... Námořník ale opravdu dobře předpovídal. Ještě ani neusnuli a už se rozpoutala strašlivá bouře. Bylo to jako bleskový útok armády vln, které jen v několika okanžicích přelomily stožár, a jako vítr odnáší listy ze stromů, unesly tři  z loděk upevněných na palubě, a dokonce s nimi zmizeli i čtyři voli, kteří byli na přídi. Na lodi vypukl zmatek a zděšení, ozývalo se skřípění, hlasité výkřiky, nářky a motlitby, až hrůzou vstávaly vlasy. Bouře byla čím dál tím zuřivější a při svítání ještě zesílila. Obrovské vlny, které parník bičovaly ze všech stran, vnikaly na palubu a vše tříštily, lámaly a strhávaly do moře. Příkrov, který zakrýval stroje, byl proražen a voda se s děsivým lomozem vřítila dovnitř, oheň zasyčel a strojníci hned prchli. Prudké potoky se hrnuly ze všech koutů. Najednou zahřměl hlas: "K čerpadlům!" Byl to kapitán. Námořníci se vrhli k pumpám. Avšak náhlý proud vody zaútočil na loď zezadu, vyvrátil zábradlí a dvířka a vehnal dovnitř celou zdivočelou řeku vody. Všichni cestující, více mrtví než živí, se schovali ve velké kajutě ...
a
... V tom se objevil kapitán. "Kapitáne! Kapitáne!" volali všichni najednou. "Co se děje? Jak to vypadá? Máme vůbec nějakou naději? Zachraňte nás!" Kapitán počkal, až se všichni uklidní, a pak chladným hlasem pronesl: "Připravte se na vše!" Jedna žena vykřikla: "Slitování!" Nikdo jiný ze sebe nedokázal vypravit ani slůvka. Beznaděj je všechny zmrazila. Mnoho času tak uplynulo v hrobovém tichu. Všichni, bledí v obličejích, na sebe navzájem vyděšeně pokukovali. Moře bez přestání běsnilo víc a víc. Loď sebou těžce zmítala. Kapitán se dokonce pokoušel dostat na moře jeden ze zbylých záchranných člunů. Pět námořníků si do něho nastoupilo a člun byl spuštěn, ale vlna jej převrhla a dva z námořníků se utopili, byl mezi nimi i onen Ital. Ostatním se jen taktak podařilo chytit se zase lana a vyšplhat nahoru. Potom i sami námořníci ztratili odvahu. Za necelé dvě hodiny se loď potopila až po opěry stožárních lan ...
a
... Tragické divadlo se mezitím odehrálo na palubě. Matky si zoufale tiskly svá dítka k prsům, přátelé se zase objímali a naposledy loučili. Někteří nakonec raději sestoupili dolů do kabinek, aby zemřeli tam a neviděli přitom nespoutané moře. Jeden z pasažerů si prostřelil hlavu pistolí a skácel se po schodišti do ložnice, kde skonal. Mnozí se zuřivě věšeli na druhé a některé ženy se svíjely v nesnesitelných křečích. Početná skupinka se také shlukla kolem kněze. Byl slyšet hotový chór nářků, dětského breku a ostrých a zvláštních výkřiků. Avšak na druhou stranu bylo možné zahlédnout osoby bez pohnutí, které jako zkamenělé stály na palubě a s rozšířenýma očima, bez pohledu a s výrazem šílenství čekaly na smrt. Obě děti, Mário a Giulietta, se přivinuly k hlavnímu stožáru lodi a hleděly na moře jako smyslu zbavené. Moře se trochu uklidnilo, ale loď se stále pozvolna potápěla ...
a
... Zbývalo už několik minut. "Šalupu na moře!" zavelel kapitán. Poslední šalupa, která ještě zbyla, byla vhozena na volné moře a čtrnáct námořníků se třemi cestujícími do ní sestoupilo. Kapitán zůstal na palubě. "Pojďte s námi!" volali na něho zezdola. "Zemřu na svém místě!" odpověděl chladně kapitán. "Určitě potkáme nějakou loď," křičeli na něho námořníci, "zachraňte se! Nastupte! Jinak jste ztracený!" - "Zůstanu!" - "Ještě je tu místo!" volali nakonec lodníci a rozhlíželi se po davu. "Ještě jedna žena!" Přiblížila se jedna žena podpíraná kapitánem, avšak když spatřila, jak je šalupa daleko, nedokázala skočit a opět klesla na palubu. Ostatní ženy, všechny do jedné, omdlely a vypadaly jako mrtvé ...
a
... "Tak nějaké dítě! Rychle!" vykřikovali námořníci. Na tuto výzvu sicilský chlapec a dívka, kteří doposud jako dvě sochy obepínali hlavní stožár, procitli náhlým pudem života. Vrhli se na kraj lodi a společně se rozkřičeli: "Mne!" A jako dvě divoké šelmy se rvali o poslední naději na přežití. "Ten menší!" volali námořnící. "Jinak se loďka přetíží. Kdo je menší!" Když dívka zaslechla ta slova, stáhla paže a zůstala jako zasažená bleskem. Po chvíli se mrtvýma očima zahleděla na Maria. Mario na ni obrátil zrak a všiml si krvavé skvrny na jejich šatech. V tom okamžiku si vše uvědomil a přes jeho obličej mu přejel prapodivný výraz. "Ten menší!" opakovali lodníci. "Odjíždíme!" A Mario hlasem, který jako by již ani nebyl jeho, zvolal: "Ona je lehčí! Jdi Giulietto! Máš otce a matku! Já jsem sám! Skoč!" - "Hoď ji do moře!" radili námořníci. Mário tedy vzal Giuliettu do náruče a vhodil ji do moře. Dívka zaječela a pleskla sebou o vodu. Jeden muž ji pak chytil za rameno a vytáhl ji do loďky. Chlapec zůstal stát na okraji potápějící se lodi, se vzpřímenou hlavou, s vlasy ve větru, bez hnutí, vyrovnaný, vznešený. Šalupa se snažila rychle odplout, aby unikla víru, způsobenému klesající lodí, který ji mohl převrhnout. V tu chvíli dívka pozdvihla oči vzhůru k chlapci a rozplakala se. "Sbohem Mario!" volala a natahovala k němu ruce. "Sbohem! Sbohem! Sbohem!" - "Sbohem!" řekl si chlapec pro sebe a naposledy zamával. Loďka se na rozbouřeném moři rychle vzdalovala a mizela v chmurné temnotě. Na lodi zavládlo neprostupné ticho, nikdo se již neozýval ...
a
... A voda olizovala okraje paluby. Znenadání chlapec klesl na kolena, sepjal ruce a očima vzhlížel k nebi. Dívka si zakryla obličej ...
a
... Po chvíli, když se opět rozhlédla po moři, loď tam již nebyla ...
a
a
a
.... "A nyní ... O nedůvěře vlády ... K vyslovení nedůvěry vládě je potřeba přinejmenším sto jedna hlasů "...
a
... "Promiňte, prosím, hledám pana Maria. Cože? Že pan Mario ve sněmovně ještě dnes není ! ... Je to vůbec možné?" divím se přihlouple ...
 ... 10/ ...
 


Komentáře

1 alenka15987788 alenka15987788 | Web | 18. ledna 2011 v 14:49 | Reagovat

Ahojky, super blogísek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010