Tatínek Jiřího, Jana a spolek žvanilů v libeňské Čechii

2. prosince 2010 v 13:36 | Jiří Lederer, Jiří Benada |  Čechie
a
... Když bylo Janovi třináct roků, tak vymyslel jak ...
a
... Více se dozvíme později ...
a
... Již jsme si řekli, že Jan miloval kino. To byl pro něho svátek, na který se těšil. Především grotesky. Smál se tak strašně, že ho bylo slyšet přes celý sál. A smál se celým tělem, všechno se třáslo. Nejednou se stalo, že spadl i se sedadla a svíjel se smíchy na podlaze, v uličce mezi řadami sedadel ...
a
... "Kdybych byl býval věděl ...!" je jeden ze známých výroků menšího chlapce na shora uvedeném obrázku. Jednoho z hrdinů francouzského filmu La Guerre des boutons - Knoflíková válka ...
a
... Lovreňáci a Velvaráci jsou dvě party kluků ze sousedních vesnic. S vervou sobě vlastní se nenávidí a bojují proti sobě s odhodláním svých statečných dětských srdcí. Jejich netradiční válečné trofeje - knoflíky, šle, pásky jsou na druhé straně vykupovány výprasky a tresty stejně urputných rodičů. Chlapci procházejí těžkou zkouškou, která jim dovolí poznat to nejdůležitější v životě ...
a
... Jan na základní škole ve Všetatech (uprostřed třetí řady) ...
Foto: z archivu Jiřího Palacha
a
 ... Myslím, že Jan nemohl shora uvedený film nevidět. V době kdy francouzský film vznikl ...
... Řeknu to jinak: Janovi bylo třináct let, čtyři měsíce a dvacet tři dní ... Jeho bratr Jiří byl o sedm let starší ... To jsme si již řekli ... Janovu bratrovi Jiřímu už bylo přes dvacet let, když se to stalo ...
... Pozor! Pro čenáře od šesti let! ...
a
... To co se tehdy začátkem roku stalo bylo pravděpodobně nejhlubším Janovým zážitkem do jeho patnáctého roku ...
a
 ... Stalo se to tři dny před svátkem Tří králů ...
3c5ddd7b4a_64027918_o2
3c5ddd7b4a_64027918_o2
... Už na vánoce nebyl tatínek s nimi doma ...
a
... Před vánočními svátky odvezli tatínka do nemocnice ...
a
... Infarkt myokardu. Třetí den nového roku byl velice těžký den pro všechny tři, pro maminku i oba bratry, Jiřího a Jana. Tatínek byl ještě mladý, dvaapadesát let. Jan si přirozeně neuvědomoval, v jakém je jeho tatínek nebezpečí, nemá ho doma, nebyl s nimi u vánočního stromečku - to všechno bylo pro Jana smutné, představovalo to v jeho duši velikou ztrátu. Ale najednou se Jan dověděl, že jeho tatínek už nikdy nepříjde domů, že už nikdy v neděli ráno nebude ležet v posteli, že mu už nebude nikdy vyprávět o dávno zašlých časech. Tatínek byl sloupem rodiny. Centrum securitatis jejich života. Jeho, bratra Jiřího a maminky. A náhle tatínek nebyl. Před Janem se otevřela bolestná prázdnota ...
a
... Je pravděpodobné, že obraz otcova pohřbu v motolském krematoriu nosil Jan stále v sobě. Tam probíhal obřad loučení, který znamenal mezník v Janově životě. Před plačícím Janem a řadou smutečních hostí odjížděla na závěr rakev s mrtvým otcem. Z Janova života odešlo něco velkého a významného ...
a
... Srdce neodolalo útoku infarktu myokardu a třetí den nového roku Janův tatínek umírá v nemocnici. Byla to velká rána jak pro Jana, tak pro bratra Jiřího a jejich maminku ...
a
... Jan svého otce miloval celou duší. Odešel mu tak velký člověk, silný, svým způsobem tvrdý a neústupný. To všechno malému Janovi ohromně imponovalo. V otci se viděl ...
a
... Nic proti dámám z Hoštic u Volyně na shora uvedeném obrázku nemám ...
a
... Jedná se pouze o ilustrační obrázek k mému článku! ...
a
... I když někteří občané Všetat o něm říkali, že jeho tatínek byl tak trochu negativista ...
a
... že všechno kritizoval, že na všechno nadával ...

... Únor bílý, pole sílí (malé zamyšlení) - začátek ...

a
a

... Za láhev vodky podepsal cokoliv ...

a

... Jeho podpis prý svým posledním tahem nápadně připomíná podpis Reinharda Heydricha ...

a

... A značí prý jen jediné: tenhle člověk nelítostně a ve velkém zabíjí! ...

[7.3.1904 Halle an der Saale (Německo) - 4.6.1942 Praha (nemocnice na Bulovce)]

Reinhard Heydrich, celým jménem Reinhard Tristan Eugen Heydrich

... Zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě a náčelník bezpečnostní policie a bezpečnostní služby. SS-Obergruppenführer a generál policie ...

... Tehdy nastalo největší vraždění českého národa ...

a

... Nejsem grafolog, ale tohle pravda je: československý politik a premiér a po komunistickém převratu v roce 1948 čtvrtý prezident Československé republiky Klement Gottwald za čtyři roky ve své funkci poslal na smrt sto devadesát jedna politicky nespolehlivých lidí ...

... Dům ve Vyškově-Dědicích, původně statek rodiny Štarků, který komunisté přestavěli na chudý rodný domek Klemeta Gottwalda. V tomhle domku se Klement Gottwald nejen nenarodil, ale ani zde snad nikdy nežil. Tento domek byl rodinou Štarků "zapůjčen" pořadatelům výstavy o životě Klementa Gottwalda jen na krátkou dobu určitou, v padesátých letech minulého století (po smrti Klementa Gottwalda). Rodině Štarků již nikdy nebyl jejich majetek vrácen. Po ukončení výstavy byl domek komunistickou státní mocí prohlášen za rodný domek Klementa Gottwalda a byl zde zřízen památník ...

... Oběti ve jménu nových proklamovaných zítřků: ...

a

... 262 500 politických vězňů ve 180 komunistických táborech nucených prací, zřízených na území Československé republiky ...

... 100 000 občanů odvlečených KGB do Svazu sovětských socialistických republik ...

... 4 000 politických vězňů, kteří v komunistických táborech nucených prací zemřeli ...

... 247 popravených po politických procesech v Československé republice ...

... Komunismus je pro člověka zcela nevhodný nehumánní režim ...

a

... Je uskutečnitelný snad jen v "nebi", kde jej nepotřebují nebo ...

a

... v "pekle", kde jej asi již mají! ...

a

... Laskavý čtenář může, ale také nemusí s mým názorem souhlasit! ...

... Stalinův pomník v Praze. Ve své době největší skupinové sousoší v Evropě. Stavba byla zahájena dne 22. prosince 1949 a pomník byl slavnostně odhalen dne 1. května 1955 pod heslem: Svému osvoboditeli - československý lid ...

a

... Únor 1948! Pravda nebo lež? ...

... Inu, vypadá to jako by hledání pravdy nebyla věc zrovna snadná! Šikovně na to šel jeden pastor, který na konci kázání pravil svým ovečkám: "Příště budu kázat o lži. Kdo chce, může si už napřed přečíst na toto téma kapitolu 51. z První knihy Mojžíšovi." O týden později se hned z kazatelny ptá: "Kdo z Vás si přečetl doporučenou 51. kapitolu?" Ruce všech farníků vyletí nahoru, načež pastor praví suše: "Děkuji vám. První kniha Mojžíšova má pouze padesát kapitol, žádná 51. neexistuje.! ...

a

... Lež - projevená nepravda, nejčastěji motivovaná snahou vyhnout se nepříjemnosti nebo získat určitou výhodu ...

a

... "Za pravou lež se nepovažují nepravdy dětí do pěti let, bájivá lhavost a projevy některých duševních chorob a případná tvrzení osob primitivních s velmi nízkým intelektem," doplňuje ještě soudce Maschek. Inu, zřejmě soudce Maschek zná i knihu Soudní psychiatrie pro právníky a lékaře, profesora Ferdinanda Knoblocha a jeho ženy profesorky Jiřiny Knoblochové, z roku 1957 (kdysi jsem si tuhle knihu koupil v antikvariátu na České ulici v Brně). Moje žena se smála, k čemu mi tahle kniha bude, ale poznatky, které jsem z téhle (již tehdy poněkud zastaralé) knihy získal mi v životě pomohly a možná, bez mírné nadsázky, mi zachránily i život. Fakticky! ...

a

... Nejen, že se soudce Maschek vyzná v paragrafech, ale má i právnické myšlení. Rozený právník (fakticky)! ...

a

... Únor bílý, pole sílí (malé zamyšlení) - konec ...

a
  ... Ale vraťme se, prosím, opět k našemu příběhu  ...
a
... Mohl však být člověk s takovými zásadami a vlasteneckým cítěním spokojen s tím jak život v tehdejší Československé republice, a od roku 1960 Československé socialistické republice, po únoru 1948 vypadal? ...
a
... "A někteří o něm dokonce říkali," řekla nám paní Kelišová z Hoštic u Volyně "že byl hrubý, a to i v rodině, i na své děti. A že se ho prý hrozně bály!" dozvěděli jsme se ještě od paní Kelišové  další, jistě zcela zaručenou a objektivní informaci ...
a
... Snad se na mě v Hošticích u Volyně ...
a
... nebudou hněvat ...
a
... že jsem shora uvedené obrázky k ilustraci svého článku použil ...
a
a
... Připravte se k výstupu, prosím! V Hošticích u Volyně dnes nestavíme ...
a
 ... Sněhová kalamita! ...
... Vraťme se nyní, prosím, opět do Všetat ...
a
... Když na to, co je shora uvedeno, Jiří vzpomínal, vrtěl hlavou. Ne, ne! Na ně nebyl nikdy otec hrubý. Jiří se otce nikdy nebál a Jan si otce nesmírně vážil, vzhlížel k němu div ne jako ke svatému. Pro něho bylo otcovo slovo vším. Jan mu věřil bezmezně. Byl to přece otec, který Janovi otevřel okno do českých dějin, který v něm zažehl oheň zájmu o historii. Janovi určitě imponovala otcova zásadovost. Co jednou řekl, za tím stál jako kámen. Jan si strašně rád s otcem povídal. A byl až oddaně šťasten, když na něho otec měl čas. Jan měl přece pořád při ruce nekonečný počet otázek a nápadů ...
a
... Strýc o Janovi, Ferdinand Kostomlatský, matčin bratr, říkával, že je to - doktor Kecal. S věkem se tahle Janova vlastnost upevňovala. Vzal-li si Jan něco do hlavy, šel za tím jako beran. Vymýšlel si již od malička. Když to vymyšlené někomu sdělil, očekával, že mu to dotyčný bude vyvracet. Postavil svůj nápad jako vysloveně provokativní otázku - a čekal ...
a
... Když mu bylo třináct roků, tak vymyslel, jak zavodnit arabský poloostrov. Promyslel to a nakreslil veliký zavodňovací plán. A s tím plánem chodil od jednoho k druhému a každému podrobně vysvětloval podstatu své myšlenky. Jednoho tím bavil, druhého nudil. Ale to pro něho bylo charakteristické. Když se do něčeho Jan jednou zakousl, oddal tomu celou duši ...
a
... Nezapomenutelnými chvílemi pro Jana byla nedělní rána. Nemusel do školy a v rodině nikdo nikam nespěchal. Byl lenivý klid. Tatínek zůstal ležet déle v posteli. A to byla příležitost právě pro Jana. Vlezl si k otci do postele a začal rozvíjet své nápady. Byl náramně důležitý, protože jeho velký člověk si s ním povídal jako rovný s rovným ...
a
... Jednou v noci Jiřího probudil zvláštní zvuk. Rozespalý sledoval co se děje. Jan plakal, ba víc, strašlivě vzlykal, jako by nemohl chytit dech. Jiří tedy vstal, šel k němu a ptal se, co se stalo, co se děje. Jan se na něho upřeně díval a po tváři mu stékaly slzy. Po dlouhé chvíli ticha Jan řekl: Vzpomněl jsem si na tatínka ...
a
... Když Jiří vzpomínal na vztah mezi otcem a Janem, připomněl, že pouze v jednom ohledu stál Jan proti otci a odmítal splnit jeho příkaz ...
a
... To bylo tehdy, když otec Jana posílal na nákup cigaret. Jan kouření nenáviděl přímo nepříčetně. Již od svého dětství. Jiří si to dovedl s odstupem let vysvětlit. Nevěděl jen, zda to byl vliv jakéhosi vyprávění nebo nějaké Janovy četby ...
a
... Ale i Jiřímu Jan rovněž vyčítal, že kouří, a vždycky s tím projevoval nesouhlas. Sám do konce svého života nevzal cigaretu do úst ...
a
... Bylo zvláštní pozorovat Jana, když potkal některého ze svých kamarádů, jak šel se svým otcem po ulici. Prohlížel si tu dvojici jako něco zvláštního. Pravděpodobně svému kamarádovi trochu záviděl, že může jít po boku svého otce ...
a
... Hudba Jana rozcitlivovala a měl ji rád. Sám neuměl zpívat, zpíval děsivě falešně, přímo nehezky. Ale podivné bylo, že jemu to nikdy nevadilo, i když věděl, že zpívá strašně. Zpíval často a ze svého zpěvu měl viditelné potěšení ...
a
... Po otcově smrti jako by zpíval mnohem častěji a intenzivněji. Zřejmě to však byl jiný stav duše. Bylo to jako zpěv-vzpomínka. Neviděl svět kolem sebe, byl zcela zahleděný do sebe. Asi zpíval pro svého tatínka ...
... 3/ ...
a
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010