O klukovi, kterému se nechtělo ráno vstávat do školy a silvestrovský hrnec paní Klukové

30. prosince 2010 v 13:49 | F. M. Rossi |  12/2010
... Už bych nevěděl přesně v kterém roce to bylo, ale mám onu písemnost. Bylo to v roce 2006 ...
... Bylo asi dvacetdva hodin, když jsem se svojí přítelkyní ...
... do téhle známé a ve městě nejstarší pivnice přijel ...
... Dva hrnce jsem tu ještě do uzavírací hodiny stihl ...
... To přece není možné, říkal jsem si později. To bych si musel pamatovat. Vím to zcela jistě! ...
... Já jsem o panu profesorovi Vincenzo Crosettim v restauraci U Salzmannů nemluvil, říkal jsem si ...
... už doma v Itálii ...
... V Římě ...
... Odkud by to paní Uršula Kluková věděla, divil jsem se ještě ...
... Paní Uršula Kluková vyprávěla totiž později příběh o klukovi, mladém učiteli, kterému se nechtělo ráno vstávat do školy ...
... Bylo to poněkud podivné a zvláštní ...
... Jak se k ní tenhle příběh dostal," přemýšlel jsem ještě ...
... Byl to totiž příběh z mládí pana profesora Vincenza Crosettiho. Bylo to takhle: Ještě hodně a hodně dávno předtím, než byl pan profesor Vincenzo Crosetti jmenován univerzitním profesorem tak učil žáky první třídy obecné školy v Turíně. Bylo to hned po ukončení jeho studia. Byl tehdy ještě svobodný a žil doma s rodiči ...
... Muselo to být tedy někdy v druhé polovině měsíce října. Hned první školní rok, kdy začal pan učitel Vincenzo Crosetti vyučovat prvňáčky. Tedy krátce po zahájení školního roku 1981/1982. Školní rok začínal 17. října (v Itálii začíná a končí školní rok jindy). Pan učitel Vincenzo Crosetti vstával každý den ráno v sedm hodin a do obecné školy Giusepe Marcantonia Barettiho to měl z domova kousek. Ale onoho dne tomu bylo jinak: "Vincenzo, vstávej," budila svého synka jeho maminka, když budík zvonil a její synek Vincenzo nic. Ležel dál ve své posteli a nevstával. Jako by se nechumelilo. A maminka na svého synka znovu: "Vincenzo, vstávej!" řekla, ale již důrazněji. Ale Vincenzo se v posteli dál protahoval a po chvíli se otočil na bok a zase nevstával. Maminka měla dojem, že její synek snad znovu usnul. "Příjdeš pozdě do školy," řekla paní Crosettiová. A Vincenzo, jak byl rozespalý či snad ještě v polospánku se ptal maminky: "A musím dnes vstávat, maminko?" Evidentně se mu vstávat nechtělo. Bylo to vidět na první pohled a snad si Vincenzo dokonce myslel, že mu jeho maminka napíše zase do školy omluvenku a on si ještě doma v klidu a pohodě v posteli poleží. "Vincenzo!" řekla jeho maminka znovu a tentokrát již důrazně. "Vstávej, musíš jít do školy!" Ale Vincenzo se i nadále ve své posteli protahoval a pořád nevstával. "A maminko," zeptal se po chvíli "musím jít dnes do školy?" Maminka sama viděla, že se dnes jejímu synkovi do školy evidentně nechce. Ale co mohla dělat! Nemohla dělat vůbec nic ...
... Vincenzo do školy musel, vždyť tam na něho děti čekaly. A tak svému synkovi snad již i trošku shovívavěji povídá: "Vincenzo musíš tam jít!" ...
... "A proč?" zeptal se Vincenzo smutně. "Vincenzo, musíš tam jít!" zvolala paní Crosettiová zoufale. "Vždyť jsi jejich učitel!" ...
... Je pravda, že Vincenzo hned z postele vyskočil ...
... Později, když jsem o celé téhle podivné a zvláštní záležitosti hovořil v Lisabonu s panem doktorem Sostienem Pereirou ...
... a ačkoliv je pan doktor Sostiene Pereira zkušeným redaktorem kulturní rubriky portugalských novin Lisboa a vyzná se v tlačenici, nenašel pro tohle žádné alespoň trošku rozumné vysvětlení. Vůbec nechápal jak se to ta paní v České republice mohla dozvědět. Od koho tohle mohla ta paní vědět, přemýšlel pan doktor Sostiene Pereira hlasitě a nepřišel na nic ...
... Později, při návštěvě vídeňského profesora Jaroslawa Rohacka ve Florencii, dozvěděl jsem se pak více ...
... Na moji snad zcela jasnou otázku se profesor Rohacek jako by zakřenil. A ... hned mě to mohlo napadnout, pomyslel jsem si tehdy. Od něho se dozvím tak "kulový"! Ale nakonec mi profesor přece jen něco řekl ...
... Bylo to takhle: Paní Uršula Kluková prožívala své dětství (až do téměř šesti let) v Polsku. Její rodiče tam odešli za prací a protože se tam nestali milionáři, tak se zase po čase vrátili do Československa ...
... Když bylo paní Uršule Klukové téměř šest let, přestěhovala se tedy rodina do Broumova. Děti zpravidla, jak říkají psychologové, nesou přesazení do jiného prostředí nelehce. Ale protože v každém pravidle (jak zase tvrdí filozofové) bývá výjimka, a paní Uršula Kluková byla výjimkou. Nové prostředí v Broumově jí přineslo spoustu příjemných změn. Holčička, až dosud hlídaný a opečovávaný jedináček už ne zrovna nejmladších rodičů, nesmírně uvítala, že v novém bydlišti měla najednou partu dětí. Děti holčičku přijaly moc hezky a ona se jim odvděčovala všelijakým vyprávěním, kde si často zahrála roli její veliká fantazie. Navíc tu, v Broumově, bylo očekávání školy ...
... Ano, jsou děti, které se na vstup do vyučování dívají jako na nevyhnutelné zlo ...
... ale Uršulka se do školy moc těšila. A jak jsem již shora uvedl, byla v tomhle směru výjimkou ...
... Stefano Dionisi ...
[1.10.1966 Řím (Itálie)]
Italský herec.
... A když jsem se profesora Rohacka ptal, jak to bylo dál ... "To je vše," řekl mi profesor ve Florencii. V prvním okamžiku jsem myslel, že ho snad přerazím. To jsem se toho tedy dověděl. Skutečně byl jsem vzteky bez sebe. Ale nakonec ... Ano, dal mi jej ...
... Recept na "silvestrovský hrnec" paní Uršuly Klukové je od něho ...
... Taky je ...
... Suroviny ...
... Vepřová hlava, jakékoli jiné maso (i zbytky), klobásy, čabajka a veškeré koření (takzvané divoké) ...
... Pracovní postup ...
... Maso vložíme do velkého hrnce a zalijeme studenou vodou. Musí jí být hodně, protože maso vaříme dlouho a v případě, že se voda vyvaří, přiléváme (pak už ovšem teplou). I zde platí zásada, že chceme-li dobrou polévku, vkládáme maso do vody studené. Záleží-li nám ale hlavně na mase, které se v ní vaří, pak dáváme maso do vody vroucí ...
... Ovšem v "silvestrovském hrnci" snad proto, že je masa hodně, je vynikající jak maso, tak i polévka. Nezapomeneme osolit a vaříme tak dlouho, až je maso úplně měkké ...
... Později jsem se dozvěděl, od profesora Vincenza Crosettiho, ještě více: "Jurášek Benada, v době kdy začal chodit do první třídy, kdy ještě byl prvňáček," řekl mi pan profesor Vincenzo Crosetti. "Tehdy se k nim do obce přistěhovali nový pan řídící a jeho paní. Pan řídící si tehdy pořídil nový osobní automobil a vozil v něm kluky po obci ...
... A jeho paní byla vynikající kuchařka a cukrářka," dozvěděl jsem se od něho ...
... "A Jurášek Benada má na ně je samé pěkné vzpomínky" byla jeho slova ...
Johann Georg Grasel, jinak nazývaný také Haler, Frei, Niklo, Einer a velký Hans Jorg
(4.4.1790 Nové Syrovice - 31.1.1818 Vídeň)
... Rozsudek nad tímto loupežníkem, jímž byl odsouzen k trestu smrti provazem, byl vynesen ve Vídni dne 28 ledna 1818 ...
... Johann Georg Grasel (uprostřed) a jeho kumpáni Jakub Fähding a Ignác Stangl před popravou ve Vídni ...
... A tihle hodní lidé se přistěhovali do jejich obce právě z Broumova, řekl mi pan profesor Vincenzo Crosetti ...
... který pana Jiřího Benadu znal ...
... ze Slovácka ...

... 2011 ...

... Pozor! ...
... Pro čtenáře od šesti let ...
... Pozor! ...
... Pro diváky a pro posluchače od osmnácti let ...
TOPlist




 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010