Nebojácký Jan, jeho bojácký starší bratr Jiří a spolek žvanilů v libeňské Čechii

1. prosince 2010 v 18:01 | Jiří Lederer, Jiří Benada |  Čechie
a
V páté třídě základní školy se panu učiteli Maryškovi zdálo ...
a
... že Jan je tak trochu přece jen výjimečným žákem! ...
a
... Více se dozvíme později ...
... Pozor! Pro čenáře od šesti let! ...
a
 ... Z domova do základní školy to neměl Jan daleko ...
a  ... Všetaty jsou totiž městečko ...
a
  ... s vysloveně vesnickými rysy ...
a
... Prakticky prošel kus jedné ulice a už byl na návsi, respektive na náměstí a před budovu školy ...
a
a
... Janova cesta do školy a zpátky neposkytovala však žádná dobrodružství ...
a
...  Všichni učitelé, kteří Jana znali se shodli na jednom: Jan byl zcela průměrný školák, který v ničem nevynikal nad ostatní, nepatřil však ani mezi slabé žáky. Ovšem v páté třídě se panu učiteli Maryškovi zdálo, že je tak trochu přece jen výjimečným žákem, a to tím, že je jediný ve třídě, který má vyhraněnější zájem o dějiny a o biologii. Zájem o dějiny u něho od malička probouzel tatínek Josef svým vyprávěním o velkých osobnostech české minulosti. A zájem o biologii byl u Jana zřejmě motivován hluboce vrozeným vztahem ke všemu živoucímu ...
a
... Bratr Jiří si vzpomíná, že v té době se Jan již začal výrazně odlišovat od něho, od něho jako od staršího bratra ...
a
... Jiří se totiž přímo živelně bál ...
a
... Hlavně zlodějů ...
a
... Když třeba jednou rodiče zjistili, že se jim ve dřevníku ztrácí dříví ...
a
... Jiří umíral strachy a snad by možná i strachy umřel, když by měl do dřevníku jít ...
a
... Kdežto asi desetiletý Jan ...
a
... chtěl ve dřevníku hlídat! ...
a
... Jan se chtěl ozbrojit, respektive vyzbrojit se i kuchyňským nožem ...
a
... a prohlásil, že tam na opovážlivce, který jim krade dříví, počká! ...
a
... A pro rodiče nebylo snadné mu tenhle jeho nápad vymluvit ...
a
... Je pravděpodobné, že Jan měl i značně vyvinutou představivost ...
a
... A na ni působilo i tatínkovo vyprávění o udatných Češích minulosti ...
a
... Tyhle historické postavy Jana nejspíš fascinovaly tím, že se nebály ...
a
... ani nepřátel ...
a
... ani vlastního utrpení! ...
... Někdy to vypadalo tak, jako by Jan s těmi svými milovanými Jany - Janem Husem a Janem Žižkou - neustále obcoval. Jako by je denně prožíval. Stávalo se někdy, že na něho tatínek zavolal: Jene! - a on dělal, jako by neslyšel. Nereagoval ani mrknutím oka. Když však otec zavolal: Jene Žižko! - malý Jan vyskočil a okamžitě k tatínkovi přiběhl ...
a
... Jan chtěl prostě otce donutit, aby ho otec pojmenoval Žižkou. Jako by se dětsky ztotožňoval s velkou historickou postavou. A svým jednáním dával znát, že mu činí dobře, když je tak označován ...
a
... Janova maminka rozhodně tvrdila, že její syn již asi v deseti letech soustavně četl romány Aloise Jiráska, které představují literárně zpracované dějiny českého národa ...
a
Alois Jirásek
(23.8.1851 Hronov - 12.3.1930 Praha)
Prozaik, dramatik a politik, autor řady historických románů a představitel realismu.
a
... Rodný dům Aloise Jiráska v Hronově ...
a
a
... Studenti druhého ročníku pražského gymnázia odjíždějí na povinný lyžařský výcvik. Horský učitelský sbor je složen ze zkušené profesorky Boženky, iluzemi naplněné čerstvé absolventky pedagogické fakulty Hanky a přísného profesora Kardy, který sebou vzal také svoji dceru Mariku. V humorném tónu je líčen příjezd a zabydlení studentů na horské chatě, nové a nečekané vztahy mezi studenty a jejich pedagogy. Sněženky - slečny se chtějí líbit a Machři - kluci se předvádějí ve vtipnostech i v ukázkách více či méně brilantního lyžování za účelem oslnění Sněženek. Cítí se náramně dospělí a přísný režim jim připadá nedůstojný. Proto připravují drobné vzpoury ...
a
... "Co tady dělá tohle DVD - Sněženky a machři?" ptám se Denise ...
a
... "Alois Jirásek měl celkem sedm dětí," říká Denis ...
a
 Šest dcer:
Boženu
(1880 - 1951
Mařenku
(1881 - 1885)
Ludmilu
(1885 - 1973)
Miloslavu
(1886 - 1971)
Zdeňku
(1889 - 1975)
Magdalenu
(1890 - 1954)
a
A jednoho syna:
Jaromíra, JUDr.
(1890 - 1933)
a
... "Jeho nejmladší dcera Magdalena se provdala za pana Maxmiliána Duchoslava a v jejich manželství se narodily dvě děti," dovídáme se od Denise ...
a
Dcera:
Magdalena
(1928 - nevím, zda žije)
a
A syn:
Jan Duchoslav, ing.
(1932 - nevím rovněž zda žije)
a
 .... Inženýr Jan Duchoslav je tedy vnukem Aloise Jiráska ...
... První jeho manželství s paní Jarmilou bylo bezdětné ...
a
 ...Z druhého manželství s paní Petrou, rozenou Sládkovou jsou dvě děti ...
a
Dva synové:
Jan Antonín
(1.5.1965 Praha)
a jeho bratr
Kryštof
(1968)
a
... Pravnuk Aloise Jiráska Jan Antonín Duchoslav alias Viky ve filmu, z roku 1982, Sněženky a machři. "Viky" se narodil třicet pět let po smrti svého pradědečka Aloise Jiráska ...
a
..."Denisi, kdybys nám to neřekl, tak jsme věděli kulový. Skutečně. Díky! Je to vůbec možné, aby Viky byl pravnuk Aloise Jiráska? A ten druhý kluk vpravo na obrázku! To je kdo? ... Není to náhodou Michal Suchánek?" ptám se Denise ...
a
... "Je! Je to Michal Suchánek," potvrzuje mi Denis "Myslel jsem si to hned Denisi, že to bude on ... Že to bude Michal Suchánek! Ale díky za informaci," říkám mu ...
a
... Ale vraťme se k Janovi. Možná, že maminčina zaujatost způsobila časový posun téhle četby, ale možná měla Janova maminka pravdu - nejsou žádné důkazy. Je více než pravděpodobné, že Jan Aloise Jiráska četl rád. Celá atmosféra Janovy rodiny napovídá, že v téhle rodině byl Alois Jirásek skutečně nejoblíbenějším autorem ...
a
František Palacký
(14.6.1798 Hodslavice - 26.5.1876 Praha)
... Český historik, politik, spisovatel a organizátor veřejného kulturního a vědeckého života v soudobé Praze. Je považován za zakladatele moderního českého  dějepisectví a má přezdívku "otec národa" ...
a
... Rodný dům Františka Palackého v Hodslavicích ...
a
... Avšak sotva si lze představit, že by Janova maminka mohla mít pravdu, když tvrdila, že Jan do svých patnácti let přečetl rozsáhlé dílo historika Františka Palackého ...
a
... Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. To se skutečně zdá absolutně přehnané! Pokud by tohle byla pravda, byl by potom Jan v tomhle směru zcela výjimečnou postavou mezi českou školní mládeží. František Palacký je přece autorem i literárně zastaralým a své dílo ukončil v polovině devatenáctého století. Je rozvláčný a nikdy nebyl obecně čteným historickým spisovatelem. Je tradičně sice nazýván "otcem národa", ale jeho dílo čtou vesměs jen odborníci ...
a
... Svému tvrzení, jemuž Janova maminka pravděpodovně bezmezně věřila, bona fide chtěla vylepšovat představu svého syna. Je možné, že se občas Jan do Palackého knih skutečně podíval, ale aby je celé pročetl, to je takřka vyloučené ...
a
... Je ovšem pravda, že Jan od dětství velmi rád četl ...
a
... Knížka byla pro něho nejmilejším dárečkem pod vánočním stromečkem. Poté dovedl celé vánoční svátky prosedět s hlavou zabořenou do knihy. Četl všechno možné - dobrodružné tituly, dětské knížky ...
a
... V obzvláštní oblibě měl vernerovky. Nejednou sáhl i po knihách pro dospělé. Jednou maminku překvapil otázkou: Co je to luna? Maminka věděla, že ta otázka vznikla z četby knih, a tak se trochu polekala, aby toho čtení nebylo na mladou duši příliš mnoho. A tak mu často ve čtení bránila nebo ho od čtení záměrně odváděla ...
a
... Učitelé z vyšších tříd základní školy o Janovi hovoří jako o jemném a plachém chlapci. Někteří z nich dokonce připouštějí, že byl možná trochu lepší průměr. Ale nikoli nápadně lepší. Míval však jako mnohé děti potíže s ruštinou. Ovšem nezdá se, že by to bylo způsobeno nedostatkem jazykového talentu. Spíše to byl vliv obecné psychologické situace mezi českou mládeží, která pokládala ruštinu za jazyk vnucený násilím. Učitelé hovořili o jeho čtenářské náruživosti. Někdy se prý do knih vrhal tak, že zapomínal na učení, zanedbával je a potom se to projevilo na vysvědčení. V posledních třídách základní školy projevoval mimořádně velký zájem o dějepis. Chodíval často k učiteli s prosbou, aby mu půjčil různé knížky. Zájem o dějepis se táhne celým jeho krátkým životem. Zřejmě jej skutečně vyvolal jeho tatínek vyprávěním o Janu Husovi a o Janu Žižkovi, o velkých postavách české minulosti vůbec, které vzrušovaly Janovu obrazotvornost a které ho podnítili k tomu, aby se o historii dovídal stále více. Je velice pravděpodobné, že tatínkovo vyprávění, zřejmě velice prosté a možná až primitivní, sehrálo v Janově životě značnou roli. Utvářelo jeho city, protože před něho kladlo veliké vzory ...
a
... Každý přece o něm říká, že to byl chlapec mimořádně citlivý a rovněž hodně individualisticky založený. Nepřizpůsoboval se snadno svému okolí. Měl svou, třeba jednoduchou, představu světa a života a za tou stál celou svou osobností. Mnozí z jeho učitelů na základní škole vyprávěli, že rád sportoval. Hlavně hrál kopanou ...
a
...A s požitkem se věnoval přespolním běhům ...
a
... Janův bratr Jiří však k těmhle poznámkám učitelů podotkl, že podle něho byl jeho bratr Jan sportovní antitalent. Jan prý měl doma takové nekoordinované pohyby, to se ukazovalo, když třeba doma na dvoře hrávali oba bratři minifotbal. Ale podle Jiřího měl jeho bratr Jan v sobě něco, čím nedostatky talentu vyrovnával. Například když Jiří prohlásil, že bude s kluky pěstovat přespolní běh! Jan se ihned přihlásil, i když byl o hodně mladší. A při takovém běhu býval Jan brzy unaven, ale nikdy se nevzdával. Vydržel až do konce. Vůlí přemáhal únavu a překážky, které vyplývaly z nedostatku jeho sportovního talentu. Běhával soustavně, aby sám sobě dokázal, že je tohohle schopen a že není horší než ostatní ...
a
... Nakonec vydržel Jan víc než Jiřího kamarádi. Janovu přímočarost a upřímnost dobře charakterizovali jeho učitelé ze základní školy ...
a... Kladl nám nepříjemné, bezelstné a otevřené otázky. A to skoro ve všech předmětech, zejména však v dějepise a občanské výchově ...
a
... Když chodil do deváté třídy, stěžovala si na něho na konferenci učitelského sboru sama ředitelka školy. Prohlásila, že se jí Jan ptá na choulostivosti. Učitelé byli trochu překvapeni, protože její poznámka byla proti Janovi namířena snad podivným způsobem, ale mlčeli. Ředitelka jim přitom ani nevysvětlila, co si pod choulostivými otázkami vlastně představuje, takže si mohli zřejmě představovat cokoliv a popustit uzdu své fantazie ...
a
... Jiří o svém bratrovi Janovi hovořil vždy ochotně a jeho vyprávění se dobře poslouchalo. A i když byl Jan o sedm roků mladší, Jiří o něm vždycky mluvil s neobyčejným respektem a úctou. A to nikoli pod psychologickým tlakem dramatického závěru Janova krátkého života. Jiří to všechno říkal zcela samozřejmě a přirozeně. Bez patosu. Jako by nebyl jeho vzpomínání nikdo přítomen, jako by si vzpomínal na svého bratra Jan jen sám pro sebe ...
a
... Když bylo Janovi kolem deseti roků, připadal Jiřímu jako opravdový indián. A to proto, že se uměl jedinečně ovládat, jak nikdo z jeho okolí. Když bylo Janovi jedenáct roků, jeho kamarád mu rozbil plechovkou obočí. Jan musel jít na ošetření k lékaři. Lékař byl nucen sešívat Janovi obočí bez umrtvení. Ale Jan nebrečel, nenaříkal. Jan ani nevzdechl ...
a
... Držel jako indián. Jiří to připomíná s hrdostí v hlase ...
a
... Jan se nejen dovedl ovládat jako indián, ale byl i naprosto nebojácný. A tohohle si bojácný Jiří zvlášt u Jana vysoce vážil. Cítil v tomhle směru Janovu velikou převahu ...
a
... Už jsme se zmiňovali o tom, jak chtěl Jan jako malý hlídat dřevník se zbraní, respektive s nožem v ruce, odkud se ztrácelo jejich dříví. Později, po téhle události, spolu oba bratři založili Bratrstvo rudého ďábla. S nimi v něm bylo ještě několik kluků. Cílem této party bylo hlavně bojovat proti klukovské partě ...
a
... Jednou "nepřátelská" skupina kluků někde sehnala stan a utábořila se v přírodě nedaleko městečka ...
a
... Bratrstvo rudého ďábla se rozhodlo, že nepřátelský tábor přepadne. Přiblížili se až do těsné blízkosti tábora. Leželi ve vysoké trávě a sledovali své nepřátele. Ale ukázalo se, že všichni jsou ve skutečnosti strachy bez sebe, ani dýchat nemohli. Blízkost nepřátel jim vyrazila dech ...
a
... Jediný, kdo se nebál, byl Jan. Ten se přiblížil až k samotnému táboru a udatně házel na jeho obyvatele pukavce. Daleko za ním se krčili jeho mnohem starší kamarádi s jeho bratrem Jiřím ...
a
Baron Pierre Brice (vlastním jménem Pierre Louis le Bris) alias Vinnetou
[6.2.1929 Brest (Bretaň, Francie)]
... Francouzský herec a zpěvák ...
a
... Baron Pierre Brice, rodák z Brestu v Bretani ...
a
 ... pochází ze staré francouzské šlechtické rodiny ...
a
... a je ho možno spatřit i v České republice, kde se mu líbí a kam jezdí rád ...a
... Ale opusťme nyní Bratrstvo rudého ďábla ...
a
... Jen jednou se starší bratr Jiří za svého mladšího bratra Jana styděl. Tehdy mohlo být Janovi sedm, nejvýše osm roků. Jiří ho vzal sebou do kina. Seděli mezi ostatními chlapci i dívkami. Když byla přestávka, tak se Jan počůral. Nevěděl prý tehdy, co má dělat, tak to udělal v sále ...
a
... Janův bratr Jiří tehdy nevěděl kam by studem strčil hlavu. Smích mladých sousedů a sousedek padal především na jeho hlavu ...
a
2/ ...
a
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010