Janovy poslední Vánoce a spolek žvanilů v libeňské Čechii

17. prosince 2010 v 20:14 | Jarda Roháček |  Čechie
a
... Přiznám se, že jsem v gramatice nikdy moc nevynikal. Například nyní! Nevěděl jsem mám-li napsat v třetím slově názvu tohohle článku malé či velké písmeno ...
a
... Naštěstí mám u sebe shora uvedenou knihu, její první vydání, které vyšlo v nakladatelství Víkend v roce 2001 ...
a
... Na zadní straně knihy je uvedeno: S českým jazykem nelze zacházet lehkovážně. Znovu nám to připomíná autorka této knížky PhDr. Jaroslava Hlavsová, CSc, dlouholetá vědecká pracovnice Ústavu pro český jazyk a autorka tisícovky populárních rozhlasových jazykových koutků ...
a
... Vybrala právě oněch tři sta třicet tři slov, které nám z hlediska správné češtiny dělají největší obtíže. Poukazuje na chyby, zdůvodňuje, proč ne tak, ale onak, radí, jak psát a hovořit dobře ...
a
... Činí tak zajímavě, podává jakýsi záchranný pás každému, kdo se chce vyjadřovat jako moderní, kultivovaný člověk ...
a
... Tímhle se shora uvedené autorce shora uvedené knihy (a všem čtenářům blogu jaroslaw.blog.cz), jménem autorů článků, za gramatické chyby v českém jazyku omlouvám a současně sděluji, že lepší už to, v tomhle směru, pravděpodobně u autorů článků ani nebude. Snad jedině moje sestra Šárka ... Snad jedině ta by se mohla ještě v gramatice českého jazyka zlepšit ...
a
... "Název Vánoce byl už ve staré češtině a znamená vlastně 'svaté' noci; první půlka slova je přejatá ze staré němčiny přímo, druhá polovina - 'nachten' je překladem - dodnes německy 'Weihnachten'. (Samo slovo 'noc' má ale množné číslo 'noci', ne 'noce'.) Podle platných Pravidel pravopisu píšeme zase s velkým písmenem 'V' jako kdysi: 'Vánoce'. Tvary, v kterých chybujeme, tu připomeneme: dostal to k 'Vánocům', před 'Vánoci' i před 'Vánocemi'," uvádí ve své knize shora uvedená autorka ...
a
... Janův návrat z Francie. Zřejmě těžké dilema ...
a
... Vítejte v Československé socialistické republice ...
a
... Po návratu z Francie se Jan, v polovině října, hlásil na fakultě a někdy, podle Janova kolegy Jana Hlaváče, počátkem listopadu se nastěhoval i do své nové koleje v Praze na Spořilově, v Severozápadní ulici. Kdepak, to už nebyla moderní kolej jako v Praze na Jarově! Filozofové se museli spokojit se starými dřevěnými pavilony, s velkými pokoji, většinou tak pro šest studentů. A když chtěli kluci větší soukromí, jednoduše přehradili pokoj skříněmi. Jan bydlel v zadní přehrazené části pokoje s mladíčkem Jaroslavem Smazalem z prvního ročníku. Vpředu bydlel již shora uvedený Janův kolega, z historického semináře profesora Vladimíra Kašíka, Jan Hlaváč, který později, v roce 1981 emigroval. Ten si Jana občas dobíral pro jeho obdiv ke Karlu Marxovi ...
... Janův kolega na koleji Jan Hlaváč vůbec nechápal, s jakým strašlivým sebeovládáním se Jan asi musel prodírat řádku za řádkou houštinou Marxových ideí, aby se dobral základů na nichž je vybudováno ...
a
... lešení vlastní myšlenky, třebas v Kapitálu ...
a
... Vedoucí historického semináře pan profesor Vladimír Kašík si tohohle Janova úsilí pochopitelně všiml a určitě mu svým způsobem imponovalo, i když by raději převedl zájem mladého zaníceného studenta nějakým jiným směrem. Ale ani to se mu příliš nedařilo."Když dějiny, tak dějiny," trval na svém Jan ...
a
... Jan si zvolil jako téma své seminární práce dějiny Kominterny. A to byl prosím, podzim roku 1968, podzim po zrádné a kruté středě 21. srpna. A pak se v mladých vyznejte! ...
a
... V první době po svém příchodu na filozofickou fakultu se Jenda ve Všetatech skoro ani neukázal ...
a
... Zuřivě se vrhnul do studia ekonomie a když mu kolegové na koleji vytýkali, že takhle se přece studovat nedá, všeho s mírou, kamaráde, přepracuješ se, rupnou ti nervy a co potom, kdo ti co dá? Ale Jan jen s úsměvem vrtěl hlavou, kdyby kluci věděli, jak dlouho musel čekat, aby mohl studovat to, co právě studuje a jak to studuje ...
a
... Pak si nařídil budíka třebas na jednu hodinu v noci, aby nerušil a neprovokoval ...
a
... A když ostatní spali, studoval až do svítání. Pak zhasl a chvíli si ještě zdříml. Nepřišel přece na filozofickou fakultu, aby se tam poflakoval. Musí z toho pramene vytouženého vědění načerpat co nejvíce ...
a
... A přece i při svém mládí dovedl Jan vyslovit a formulovat ve vědecké práci velké a hluboké myšlenky ...
a
... Někdy v téhle době na podzim napsal Jan i jinou seminární práci, je to práce filozofická, snad jeho životní krédo, práce, kterou nazval ...
a

... "Význam vědomí v jednání člověka" ...

a

... A tady, možná i pod vlivem srpnové okupace Československa, Jan napsal ...

a

... "Počet konfliktů ve světě nejen roste, ale některé konflikty se stávají trvalé. Lidstvo stojí nyní na scestí, jeho existence je v jeho vlastních rukou a přeměna vědomí (myšlení lidstva) je jedním z nezbytných předpokladů dalšího lidského bytí. Jinak obrovské síly, jež člověk vybudoval, zničí svého tvůrce" ...

a

... Ano, tohle jsou již tehdy Janova slova! ...

a
... Co jediné může zabránit sebezničení lidstva? Je to (jak zdůrazňuje Jan ve své seminární práci) sjednocení všeho obyvatelstva naší planety, sjednocení, jehož hnacím motorem je sebeuvědomění všech lidí, všech národů, sjednocení na zásadách demokracie a humanismu ...
a
... Jako bychom tu slyšeli ozvěny myšlenek ...
a
Profesora T. G.  Masaryka
a
... Doktora Karla Čapka ...
... A vězně svědomí a nositele mnoha čestných doktorátů Václava Havla ...
a
a
... Myslím si, že Jan nebyl marxista, natož aby byl marxista-leninista ... Myslím si totiž, že Jan by se s tímhle, shora uvedeným "učením", dříve či později zcela rozešel ... Myslím si, že Jan byl především humanista ...
Cuore 8
Cuore 8
... Rok 1986 - vrcholná schůzka v Reykjavíku. Zleva: Michal Sergejevič Gorbačov a Ronald Reagan. A to si přiznejme, byť s mírnou nadsázkou. Ne však zcela od věci ...
a
... Jan předběhl dobu minimálně o dvacet let, deset měsíců a jeden den ...
a
... Humanismus - orientace na hodnotu člověka, jeho práva na štěstí, svobodu, osobní rozvoj a uplatnění; šířejí láska k člověku ...
... Dvacátý osmý říjen. Padesáté výročí vzniku svobodného Československa. Den svobody v nesvobodě ...
a
... Jan a Helenka se rozhodli, že odjedou z Prahy do Lán poklonit se památce prezidenta Osvoboditele T. G. Masaryka a položit na jeho hrob i na hrob jeho drahých květiny. Už se zase vídali skoro denně. Bylo jim spolu dobře ...
a
... Dopoledne, ještě před odjezdem do Lán, zašli na Václavské náměstí, kde se konala u sochy svatého Václava veliká manifestace za svobodné Československo. Mluvil tam prý tehdy nějaký známý politik ze Slovenska a jeho slova prý zněla velice emotivně ...
a
... "To je dobře, že dvacátého osmého října mluví v Praze právě Slovák," mínil Jenda. "Posiluje to česko-slovenské bratrství. I Slováci vidí v dvacátém osmém říjnu svůj den svobody." ...
a
... "Myslíš?" zapochybovala Helenka. - "A ty si ro nemyslíš?" odpověděl jí Honza otázkou. - "Ráda bych si to myslela," povzdechla si Helenka ...
... A v tom začal někdo zpívat Kde domov můj ...
... A nad Tatrou se blýska a lidé se k němu přidávali. Helenka si všimla, s jakým zanícením zpívá i Jan. Měl zvučný hlas po mamince a zpíval rád. Zářily mu při tom oči, a když zpíval Nad Tatrou sa blýska ...
a
... jakoby ty "hromy divo bily" do všech okupantů a zrádců ...
a
... Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy Jan zpíval naši hymnu, pomyslela si Helenka s dojetím a stiskla Janovi ruku. Usmál se na ni. V očích měl plno lásky ...
a
... Před polednem odjeli osobním vlakem z nádraží Praha-střed, Masarykova nádraží, do Lán. Helenka koupila v nádražním bufetu zásobu obložených chlebíčků na cestu a Jenda obstaral zpáteční jízdenky do Stochova ...
a
 ... Železniční stanice Lány jako by nebyla. A u Československých drah to ještě nestihly napravit ...
a
... Už to asi nestihnou, pomyslel si Jan, když vystoupili ve čtvrt na dvě ve Stochově a vydali se po silnici mezi poli, kde ženské osekávaly řepu-cukrovku a zbavovaly ji natí, k lánskému hřbitovu. Bylo to dost daleko. Helenka musela chvílemi odpočívat, ale držela se statečně ...
a
... Před vchodem na hřbitov byla fronta. Muži a ženy s kyticemi a věnci a mezi nimi dost příslušníků Veřejné bezpečnosti. Květiny a věnečky prodávali i ve stánku hned u brány. Prodávali tam i fotografie a pohlednice. Jan koupil dvě barevné pohlednice s panem prezidentem Masarykem na koni. Jednu podal Helence. "Na památku na dnešní dvacátý osmý říjen." - "Na společný dvacátý osmý říjen," opravila Jendu Helenka a poděkovala. - "Panu prezidentovi to na koni moc sluší," řekla čistě žensky. Pak pohlednici obrátila a polohlasem četla: "František Horník: Prezident T. G. Masaryk na koni Hektorovi. Namalován v Lánech a v Topol´čiankách v letech 1927 až 1930. To jsme ještě nebyly na světě, viď?" řekla. - "To ještě bylo v naší republice dobře," odpověděl Jan Helence ...
a
... "A zase bude," stiskla Janovi Helenka ruku ...
a
... Když se konečně dostali k hrobu pana prezidenta Masaryka, stály už za nimi zástupy čekajících. Hrob byl obložen květinami a věnci. Jakoby se celý národ chtěl poklonit památce prezidenta Osvoboditele. A zástupy před hřbitovem stále rostly a rostly. Helenka položila na hrob kytici podzimních květů, udělala tři křížky, i Jan udělal tři křížky v patách hrobu ...
a
... a myslel při tom i na Jana Masaryka. "Ach ti Janové," pomyslel si. Chvíli u hrobu oba postáli, pomodlili se a drželi se při tom za ruce. Ale lidé za nimi se tlačili, postupovali, chtěli také uctít památku velkého mrtvého a jeho drahých. Helenka s Janem se uklonili a pomalu odcházeli ...
a
... Zástupy rostly, lidí stále na hřbitově přibývalo, přijelo dokonce i několik přeplněných autobusů ...
a
... "Musíme si pospíšit na nádraží," řekl Jenda. "Jinak nám ujede vlak." Bylo už pomalu půl čtvrté odpoledne, byl tehdy konec října a brzy se začalo stmívat. Na nádraží do Stochova přišli ještě včas, aby stihli zpáteční vlak ve čtvrt na šest. Ale to už byla skoro tma. Do Prahy přijeli kolem půl sedmé ...
a
... "Co by asi řekl pan prezident Masaryk tomu všemu, co se u nás stalo?" uvažovala nahlas Helenka. Vlak zastavil na Kladně a na nástupišti zahlédli výrazné nápisy ...
a
... "Se Sovětským svazem na věčné časy!" - "Dělnické Kladno vítá bratrskou pomoc spojených armád." - "V Praze by takové nápisy lidé brzy strhali," šeptla Helenka ...
a
a
... Ale Jenda jakoby neslyšel. Ale slyšel Helenku dobře. Chvíli mlčel. Pak se zadíval na barevnou pohlednici s panem prezidentem Masarykem na koni Hektorovi, kterou si koupili u stánku před hřbitovem ...
a

...  a tiše, ale nesmírně vážně odpověděl: "Co by řekl? Tož, budeme sedlat bratři! Na koně!" ...

a

... Ano, tohle je Janův pohled na okupaci jeho rodné země! ...

a
a
a
... Československé medaile ...
a

... Zlato - sedmkrát ...

Věra Čáslavská - čtyři zlaté - Gymnastika (osmiboj, přeskok, bradla, prostná)
Milena Duchková - jedna zlatá - Skoky do vody (z deseti metrové věže)
Jan Kurka - jedna zlatá - Sportovní střelba (malorážka v leže)
Miloslava Rezková - jedna zlatá - Gymnastika

... Stříbro - dvakrát ...

Věra Čáslavská - jedna stříbrná - Gymnastika (kladina)
Družstvo - ženy - jedna stříbrná - Gymnastika

... Bronz - čtyřikrát ...

Ludvík Daněk - bronzová medaile - Atletika (hod diskem)
Petr Kment - bronzová medaile - Zápas (řecko-římský - super těžká váha)
Miroslav Zeman - bronzová medaile - Zápas (řecko-římský - muší váha)
Volejbalisté - bronzová medaile - Volejbal
a
... Ze shora uvedených olympijských her se vracela výprava československých sportovců. Když letadlo francouzské letecké společnoti Air France s exotickým názvem Principauté de Monaco přistálo onoho deštivého odpoledne dvacátého osmého října na mezinárodním letišti v Praze-Ruzyni, celý národ zvihl hlavu. Byl to nejen vynikající sportovní úspěch, ale i vítězství lidské a vlastenecké morálky. Byl to veliký, symbolický a krásný dar sportovců k padesátému výročí vzniku, ještě před pár dny, svobodného a nepokořeného Československa. Českoslovenští sportovci dokázali, že i malý národ má právo být obdivován a ctěn ...
a
... A takhle to chápal i Jan ...
a
... Ale národ není jen bratrství čistých srdcí. I zloba, zašť, kal a špína se promítají do jeho osudů ...
a
  ... Věčný a nikdy nekončící boj dobra se zlem ...
a
... Na vysokých školách studenti stávkovali. Manifestovali proti kolaborantskému vysílání rozhlasové stanice Vltava, proti cenzuře, proti vydávání a rozšiřování Zpráv, které volaly po novém moskevském kurzu strany a nové vlády v Praze, po vyloučení mužů, takzvaného Pražského jara, z politického života národa vůbec ...
... Podepsali jste přece v Moskvě smlouvu. Pravda, vynucenou!? ...
a
... O takzvaném zvacím dopisu, adresovaného do Moskvy, a jeho autorech se tehdy nevědělo. Shora uvedené pány: Aloise Indru, Antonína Kapka, Drahomíra Koldera, Oldřicha Švestku a Vasila Bilaka znala československá veřejnost pouze jako československé politiky ...
a
... Na filozofické fakultě, na shromáždění studentů, mluvil Luboš Holeček (1946-1976), studentský tribun: "Strana a vláda musí s námi počítat, musí nás vyslechnout." Ale nevyslechla. Stávky i demonstrace byly marné. "Už zase nás esenbáci ztloukli," volali studenti po pražských ulicích. Ale nikdo je nechtěl a nesměl slyšet ...
Cuore 8
Cuore 8
... A to byla doba, kdy Marta Kubišová zpívala svou Motlitbu na slova Petra Rady, s hudbou Jindřicha Brabce. Motlitbu, která o jednadvacet let později zněla na Václavském náměstí a na Letenské pláni jako chorál znovu probuzeného národa. Jan s Helenkou Motlitbu poslouchali a drželi se za ruce ...
a
a
... Už se zase, Jan a Helenka, potkávali ve studentské menze v Opletalově ulici, už zase spolu chodívali starou Prahou, postávali na Karlově mostě, pod Pražským hradem. Jan vzpomínal, jak tehdy v srpnových dnech se vydal na Hradčany, aby aspoň uviděl pana prezidenta Ludvíka Svobodu, aby si vyfotografoval Hrad, symbol státnosti naší země, ale na Hradčany tehdy nedošel ...
a
... Rusové Jana zadrželi a vyslýchali ...
a
"Ještě, že ho předali našim. Mohli ho zastřelit!" strachovala se o Jana Helenka. - "A kdyby," pokrčil Jan rameny. "Nebyl bych první, ani poslední. Víš, kolik našich padlo v prvních dnech okupace?" nechal se Jan slyšet. Zacpávala si uši. "Nechci to slyšet, ne - nechci. Prosím, mlč!" volala nešťastně. Byla tak dlouho nemocná, nenáviděla násilí, neštěstí, nemoc a smrt ...
a
... Mlčel. Mlčel on, mlčel celý národ. Ale zloba rostla, sílila a když viděla, že má za sebou zbraně a tanky interventů, stupňovala svůj nátlak na vládu, zejména na velice populárního a velice oblíbeného Alexandra Dubčeka ...
a
... "V časopise Svět v obrazech vyzýval spisovatel a dramatik Václav Havel, že je třeba opřít se síle silou. Činí-li radikální levice a jiné zpátečnické kruhy nátlak na vládu a na Ústřední výbor Komunistické strany Československa, mohou na vládu působit i vlastenci. Působit pevně a odhodlaně," říkal ve svém článku ...
a
... "Ne, věc demokracie není neště ztracená," napsal tehdy do časopisu ...
a
a
... Vánoce roku 1968 byly snad poslední šťastné dny v Janově životě. Ještě v Praze se sešel s Helenkou a vyměnili si dárky pod vánoční stromeček. Helenka mu věnovala gramofonovou desku s písničkami Waldemara Matušky. A k dárku připsala na drobný lístek: "Pro vzpomínku na vánoce 1968 - Helena" ...
a
... Pak odjela Helenka do Mohelnice na Moravě k rodičům ...
a
... A Jan odjel za maminkou domů ...
a
... Prožili spolu Štědrý večer sami dva. Sváteční stůl, rozsářený vánoční stromeček, obvyklá modlitba před štědrovečerní večeří s přáním, aby se tu za rok ve zdraví zase sešli, pak přišel na stůl smažený kapr s bramborovým salátem, čaj, jablečný závin a vánoční cukroví ...
... Kde byly časy slavných kremrolí, časy, které Jan ani nemohl pamatovat. Cukrárna rodičů, Jana a jeho staršího bratra Jiřího, byla vyhlášena široko daleko v okolí ...
... Pod vánočním stromečkem našel Jan (jak taky jinak) knihy. Dále svetr a tesilovou bílou košili do plesů. Maminka pak dámskou soupravu a nákupní tašku ...
Cuore 8
Cuore 8
... A pak zase seděli chvíli u stolu, povídali si, poslouchali z rádia koledy, dívali se na televizi. Po chvíli se mamince začaly klížit oči, byla po tom předvánočním shonu dost unavená, a tak šla spát ...
a
... Jenda se šel na chvíli projít. Všetaty snily svůj vánoční sen, ulice byly liduprázdné, tiché, ale netrvalo to dlouho a začali se trousit první věřící na půlnoční mši ...
a
... A Jan, i když nebyl katolík, se k nim přidal. Miloval koledy, miloval jesličky, miloval bratrství lidských srdcí, které ve společné modlitbě stoupalo až k nebi. Slavnostně ozářený kostel svatého Petra a Pavla ho přijal jako svého. Bylo mu krásně ...
a
a
... "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle," modlil se všetacký pan farář, děkan doktor František Vaněk, absolvent Nepomucena v Římě, kdysi kaplan československé západní zahraniční jednotky v Tobruku a někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století pak generální vikář arcidiecéze pražské v arcibiskupském paláci v Praze na Hradčanech. Ano, tak takový byl pan doktor Vaněk. Kéž se jeho (naše) přání stále naplňuje ...
a
... "Toho míru na zemi i v srdcích kdybych se tak dočkal," modlil se v duchu Jan. A pak se zaposlouchal do krásných tónů půlnoční mše Jakuba Jana Ryby. Kdyby tu tak byl Helenčin tatínek, pan magistr Zahradník, pomyslil si. Ten když zazpíval "Hej mistře ...", tak prý srdce usedala radostí ...
a
... U oltáře se pan děkan Vaněk tiše modlil a lidé mysleli na narození božího děťátka, které přineslo světu vykoupení. "Kdyby tak někdo vykoupil náš národ a celou zem z moci zla," myslel si Jan. A v tom to pan děkan Vaněk řekl u oltáře, jakoby všem lidem v kostele chtěl promluvit ze srdce. "Modleme se a prosme Pána našeho Ježíše Krista, aby i náš národ a celá země byly vykoupeny z moci zla." ...
... "Amen - Staň se," ...
a
... odpověděl celý kostel věřících i sochy svatých i pastýři v jesličkách, i samo Jezulátko ...
a
... Kostel svatého Petra a Pavla ve Všetatech ...
 ... 9/ ...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010