Nedožité sedmdesáté narozeniny mého strýčka Jindry

22. září 2010 v 15:53 | Jurášek Benada |  09/2010
a
Ve své sbírce pohlednic mám pohlednici, kterou jsem zřejmě získal  u své prababičky jako chlapec. Je to černobílá pohlednice barokního mostu přes řeku Sázavu u zámku ve Žďáru nad Sázavou. Text pohlednice, který by dnes zřejmě již nikomu nic neřekl, snad jen mému otci, nyní opíšu: "Milá sestro. Děkuji ti za dopis. Jela jsem za Josefem do Žďáru. Psal mně, abych ihned přijela, tak jsem ve čtvrtek ráno jela. Vzala jsem toho kluka sebou, ale Heinz mně hrozně zlobí. Vařím zde a mám se dobře. Je zde moc hostí. Srdečně tě zdraví svá sestra."
a
Pohlednice je adresována mé babičce do Brna. Pohlednice je psaná v době protektorátu Čechy a Morava. Na pohlednici je poštovní známka s vyobrazením chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře. Na horním okraji poštovní známky je nápis Böhmen und Mähren, na spodním okraji pak nápis Čechy a Morava. Poštovní známka má hodnotu šedesát haléřů. Poštovní razítko je zcela nečitelné a datum, kdy byla pohlednice psána, není uvedeno.
a
Pohlednici píše moje prateta Božena, absolventka brněnské konzervatoře v Brně a předválečná brněnská divadelní herečka své sestře Olze, absolventce brněnské Vesny, vyšší dívčí školy. Josef je syn pratety Boženy a jejího manžela Josefa, který je advokátem ve Žďáru nad Sázavou? Ne, Josef je její bratranec. Heinz je syn jejich třetí, nejmladší sestry Anny z Brna, jejíž manžel Alfréd pochází z Frýdlantu nad Ostravicí-Nové Dědiny. Moje prateta Božena  malého Heinze vzala sebou, aby unikl tehdy dusné atmosféře válečných let v Brně. Je to ve skutečnosti můj strýc Jindra, o deset let mladší bratr mé matky Marie. Narodil se 22. září 1940, dnes by měl narozniny a já si ho od dětství dobře pamatuji a mám na něho jen pěkné vzpomínky. Bylo mi tehdy jedenáct, když jsem vyňal svatební oznámení v Moravském Krumlově  z naší poštovní schránky. "Heinz Urbánek a Věra? To je nějaké divné,  co je to za nesmysl, napadlo mi tehdy možná. Krátce po své svatbě přijeli  novomanželé, strýček Jindra a teta Věra k nám do Moravského Krumlova. Oba byli moc příjemní mladí lidé a byla s nimi ohromná legrace. Já jsem se tehdy velice divil, že se můj milovaný strýček Jindra jmenuje Heinz. Všichni v rodině ho oslovovali vždy jen Jindro. Už si přesně nepamatuji jak mi to tehdy maminka vysvětlila. Pochopil jsem to až později. A o rok později jsem si doma přečetl ten soudní rozsudek z počátku padesátých let minulého století. Porušil jsem tehdy všechna pravidla slušnosti, posbíral doma všechny klíče, jeden do zámku pasoval a já tu skříň doma odemknul. Moje maminka utíkala počátkem padesátých let za hranice, četl jsem v té soudní písemnosti mimo jiné. Byla chycena a zavřena do vězení a bylo to ještě horší, co všechno jsem se onoho dne  z téhle soudní písemnosti dozvěděl. Bylo mi jen dvanáct, žil jsem přítomností a neměl vůbec pojem o nějaké objektivní pravdě a už vůbec nic jsem nemohl vědět o nedávno minulé době. O hrůzách počátku padesátých let minulého století. Až později jsem se dozvěděl, že moje prateta Božena byla již za protektorátu vdaná a její první muž byl pro aktivní účast v protifašistickém, či v protinacistickém odboji (laskavý čtenář si vybere, které slovo mu lépe pasuje), vězněn a nakonec nacisty popraven. A v padesátých letech byl zavřený i můj děda František, proto v mých prvních vzpomínkách nemohl figurovat.
a
A teď si přestavte co jsem zjistil v ordinaci odborného lékaře v červnu 1989 v Brně. Moje babička Anna mi řekla, že pan doktor Novák by chtěl se mnou mluvit. Byl z nemocnice v Ivančicích a snad dvakrát týdně ordinoval v Brně. Jeho ordinace byla na České ulici. Dům byl později stržen. Dnes je tam budova Všeobecné zdravotní pojišťovny. Nevěděl jsem o co jde. Babička mi nic bližšího říci nechtěla. Prý mi to řekne pan doktor Novák sám. Že jde o operaci moji babičky Anny, dozvěděl jsem se až od něho. Už se s tou operací nedalo otálet. Rakovina, řekl mi tehdy a vytáhl nějakou starou zdravotní dokumentaci moji babičky. Na vlastní oči jsem to viděl. Byly to veliké číslice hned na první straně téhle zdravotní dokumentace. Zdravotní dokumentace byla z roku 1953. Už tehdy? zeptal jsem se překvapeně. Babička nikomu v rodině nikdy nic o svoji nemoci totiž neřekla. Jen svému nejstaršímu synovi, mému otci, a zřejmě teprve až krátce předtím, než jsem za panem doktorem Novákem přišel. Otec chtěl, aby byla moje babička, jeho matka operována ve Vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích. Ale podle pana doktora Nováka se již nedalo čekat. Musela by se v Praze provést všechna vyšetření znova a i cesta do Prahy by babičku už příliš zatěžovala. Zkrátka pan doktor to nedoporučoval. Bylo třeba rozhodnout hned! Už se skutečně prý nedalo otálet. Zvážily jsme všechna pro a proti a hned v ordinaci se to rozhodlo. V podstatě šlo jen o to, že narkóza by mohla prohloubit výrazně babiččinu sklerózu, kterou její rodina ještě nijak nezaregistrovala. Ani já jsem si tohohle nebyl zatím nijak vědom. Nic zvláštního jsem totiž u babičky nepozoroval. Pan doktor Novák mě samozřejmě seznámil i se všemi riziky, která přicházela v úvahu. Krátce poté se operace realizovala v nemocnici v Ivančicích u Brna a dopadla velice dobře. A náhoda opět tomu chtěla, že jsem mluvil hned druhý den po operaci s panem primářem Kániou, který ji v ivančické nemocnici operoval. Jel jsem tehdy do ivančické nemocnice služebně. Tehdy jsem si poprvé uvědomil  v jaké svízelné situaci v roce 1953 babička ve skutečnosti byla. Muselo to být pro ni tehdy velice těžké. Nebudu to již dále rozvádět. Řeknu ještě jen, že ji i vystěhovali z pěkného třípokojového bytu v Brně na Kotlářské ulici, kde tehdy všichni bydleli. Zřejmě na byt babičky, toho času zavřeného dědy Františka a celé rodiny, která v bytě žila, včetně dvou ještě úplně malých dětí, měla zálusk nějaká kurva, která se tam pak nastěhovala.  Babička se i přesto všechno dožila nakonec vysokého stáří. Zemřela v  nedožitých devadesátičtyřech letech.
a
Noc z dvacátého na dvacátéhoprvního srpna 1968 jsem strávil u babičky v obci kam jsem jezdíval již čtyři roky na letní prázdniny. Spal jsem tehdy na chatě, která byla na ohromně veliké zahradě do svahu na jižní straně, hned za domem a končila až na okraji lesa. Já jsem toho kluka z Omic, kterého zastřelili v Brně-Bohunicích hned ráno první den okupace, znal z koupaliště u mlýna ze shora uvedené obce. Jezdil tam na Pionýru (malém motocyklu). A podle vidění jsem znal samozřejmě i jeho strýce, který byl ze stejné obce jako babička a kam jsem jezdil na letní prázdniny.
a
Ještě dvacátého srpna jsem byl s babičkou v Brně a v Elektrodomě na Jánské ulici jsme koupili nové rádio. Druhý den se již hodilo. Bylo to gramorádio značky "Aida".
a
V roce 1981 jsem strávil šedesáttři dní ve vazební věznici v  Brně-Bohunicích a v příčinné souvislosti čtyřicetdva dní jsem byl poté hospitalizován v nemocnici, která je hned vedle věznice a po propuštění z hospitalizace jsem tam ještě dlouho docházel. Z okna cely věznice jsem viděl budovu ředitelství nemocnice, která je situována v zahradě, respektive v areálu sousedící nemocnice. Ale to nebyl ještě konec ...
a
Já jsem to místo snad denně viděl, kde toho kluka tehdy zastřelili. A nad věznicí a nemocnicí v Brně-Bohunicích byl letecký koridor. Mnoho dní byla úplně modrá obloha a já jsem ta letadla snad všechna sledoval a "byl jsem uvnitř těch vysoko letících letadel" na modré obloze a cestoval jsem v duchu po celém světě. Byl jsem snad na "všech místech", která jsem tehdy znal a kam bych se chtěl někdy ve svém životě podívat. A "byl" jsem i v Americe, u svého druhého dědečka Pavla, absolventa České vysoké školy technické v Brně, oboru chemického inženýrství v letech 1923-1929, který v roce 1981 již nežil. Než odešel z Československa pracoval u firmy Antonín Jelínek a syn ve Velkém Meziříčí  ...
a
a
a
Je to podle oddacího listu, který mám před sebou. Můj dědeček Pavel si vždycky přál, abych za ním do Ameriky přijel. Mám doma mnoho jeho korespondence.
a
Tehdy jsem si říkal: V téhle zemi žít už nechci a nebudu! A tomu klukovi tam ani desku nedali, jen ticho po "pěšině". To byla jediná komunikace tehdejšího režimu.
a
Josef Žemlička, Omice 134
(25.3.1952 Brno - 21.8.1968 Brno)
učeň n. p. ZKL Brno
U benzínového čerpadla na Jihlavské ulici v Brně-Bohunicích, u odbočky na Nový Lískovec, utrpěl dne 21.8.1968 asi v 9.30 hodin střelné smrtelné zranění, kterému při převozu do nemocnice podlehl.
a
 www.podlahari-podlaharstvi.eu/cz
Můj strýček Jindra-Heinz, bratr mé matky, který byl aktivní sportovec a pracoval jako ředitel jednoho závodu tehdejšího národního podniku Léčiva Praha v severních Čechách, po roce 1989 se závod privatizoval a on byl skutečně odborník-chemik a stále tam řediteloval, a který zemřel náhle a nečekaně ve svých padesátipěti letech ve středu 1. listopadu 1995, by se dožil dnes sedmdesáti let! Byl ženatý dvakrát. Z prvního manželství má dvě děti. Syna a dceru. Z druhého manželství má čtyři děti. Tři dcery a syna. Jeho nejstarší dcera z druhého manželství si vzala muže jménem Jan Vaňek a žijí nyní v Německu. Já jejího muže ještě neznám. Doufám jen, že není z Kralup nad Vltavou. To by tak ještě chybělo. Ale řeknu vám, že bych se už ale ničemu nedivil. Z Kralup nad Vltavou pocházel i bratr moji brněnské babičky Anny Jaroslav, právník na Ministerstvu spravedlnosti v Praze. Ale to je již řada let. Začínal jako advokátní koncipient v roce 1933 v Brně na Vranovské ulici 38.
a
Zemřel v roce 1949 a je pohřben v rodinném hrobě na Ústředním hřbitově v Brně. Vlastně o tom všem jsem psát ani nechtěl. Pokud si tohle přečte nějaký povrchní čtenář, bude si myslet, že jsem snad příbuzný i se šikovatelem Vaňkem, materialistou v Kralupech nad Vltavou. A lidské řeči vše pak i náležitě zvětší a dojde k nedorozumění. "Je příbuzný i s Josefem Palivcem," řekne třeba někdo. Ale to už by byl úplný nesmysl. Není zde žádná souvislost s literárními postavami geniálního spisovatele Jaroslava Haška, hostinským Palivcem a šikovatelem Vaňkem. Faktem ale je, že Josef Palivec existoval. Byl to druhý manžel Heleny Čapkové-Koželuhové, se kterým se Helena Čapková-Koželuhová seznámila v druhé polovině dvacátých let minulého století v Paříži ve společnosti českých umělců, který tam byl v diplomatických službách jako kulturní atašé. Prvním manželem Heleny Čapkové byl JUDr. František Koželuha, známý brněnský advokát. Byl to přičinlivý a pracovitý člověk, začínal z ničeho a za krátkou dobu svého života založil značné rodinné jmění, JUDr. František Koželuha se věnoval i vlastenecké činnosti, která mu vynesla ve vojenských záznamech v době první světové války poznámku "Návrat nežádoucí!" Umřel v padesáti letech, brzy po první světové válce. V roce 1926.
a
Helena Čapková-Koželuhová-Palivcová (1886-1961) ...
a
www.xantypa.cz
 ... poprvé provdána za JUDr. Františka Koželuhu, známého brněnského advokáta (1873-1926) a podruhé za Josefa Palivce, československého diplomata-kulturního atašé v Paříži (1885-1975) ...
a
... je starší sestra bratrů Josefa Čapka (1887-1945) a Karla Čapka (1890-1938).
a
Druhý manžel sestry bratří Čapků Josef Palivec, aktivní účastník protinacistického odboje, byl v polovině minulého století rovněž uvězněn a po desetiletém pobytu v komunistickém vězení byl propuštěn a strávil pak zbytek svého života v rodinném kruhu v Praze ...
a
... ve vinohradské vilce. Těšil se dobrému zdraví i fyzické kondici až do poslední chvíle svého života. Pokud by nebyl Josef Palivec silně nedoslýchavý, neporazila by ho 30. ledna 1975 u Flory tramvaj.
a
"To máme pěkné léto," navazoval Bretschneider svůj vážný rozhovor. "Stojí to za hovno," odpověděl Palivec, ukládaje tácky do skleníku. "Ty nám to v tom Sarajevu vyvedli," se slabou nadějí ozval se Bretschneider. "V jakým Sarajevu?" otázal se Palivec. "V tej nuselskej vinárně? Tam se perou každej den, to vědí, Nusle." "V Bosenském Sarajevu, pane hostinský. Zastřelili tam pana arcivévodu Ferdinanda. Co tomu říkáte?" "Já se do takových věcí nepletu, s tím ať mně každý políbí prdel," odpověděl slušně pan Palivec, zapaluje si dýmku. "Dneska se do toho míchat, mohlo by každému člověkovi zlomit vaz. Já jsem živnostník, když někdo přijde a dá si pivo, tak mu ho natočím. Ale nějaký Sarajevo, politika nebo neboštík arcivévoda, to pro nás nic není, z toho nekouká než Pankrác. Bretschneider umlkl a díval se zklamaně po pusté hospodě. "Taky kdysi visel obraz císaře pána," ozval se opět po chvíli, "právě tam, kde teď visí zrcadlo." "Jo, to mají pravdu," odpověděl Palivec, "visel tam a sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si někdo mohl dovolit nějakou poznámku a mohly by být z toho nepříjemnosti. Copak to potřebuju?" "V tom Sarajevu muselo to být asi ošklivý, pane hostinský." Na tuto záludně přímou otázku odpověděl pan Palivec neobyčejně opatrně: "V tuhle dobu bývá v Bosně a Hercegovině strašný horko. Když jsem tam sloužil, tak museli dávat našemu obrlajtnantovi led na hlavu."U kterého pluku jste sloužil, pane hostinský?" "Na takovou maličkost se nepamatuji, já se nikdy o takovou hovadinu nezajímal a nikdy jsem nebyl na to zvědavej," odpověděl pan Palivec, "přílišná zvědavost škodí." Civilní strážník Bretschneider definitivně umlkl a jeho zachmuřený výraz se zlepšil teprve příchodem Švejka, který, vstoupiv do hospody, poručil si černé pivo s touto poznámkou: "Ve Vídni dneska taky mají smutek."
a
Ještě téhož dne jsou Švejk a Palivec zatčeni. Po týdnu se Švejk do hospody U kalicha vraci: Ve výčepu panuje hrobové ticho. Sedí tu jen několik hostů, mezi nima kostelník od svatého Apolináře. Všichni se tváří zachmuřeně. Za výčepním pultem sedí hostinská Palivcová a tupě se dívá na pivní pípy. "Tak už jsem se vrátil," řekne Švejk vesele, "dejte mně sklenici piva. Kdepak máte pana Palivce, je už také doma?" Místo odpovědi davá se Palivcová do pláče, a soustřeďujíc své neštěstí ve zvláštním přízvuku na každém slově, zasténá: "Dali - mu - deset - let - před - tejdnem." - "Nu vida," řekne Švejk, "tak už má sedum dní za sebou."  "On byl takovej opatrnej," pláče  Palivcová, "sám to také vždycky o sobě tvrdil." Švejk usedne ke stolu, když tu po chvíli do hospody přichází Bretschneider.
a
Paní Palivcová opravdu pláče na své židli za výčepním pultem. "Proč pláčete, paní hostinská?" ptá se Bretschneider, "za tři měsíce vyhrajeme vojnu, bude amnestie, váš pán se vrátí domů a pak si dáme u vás do trumpety." - "Já nepláču kvůli tomu," řekla paní hostinská plačtivě, když zjistila, že smuteční hosté u stolu v rohu lokálu odešli, sotva Bretscheider do lokálu vešel. "Ale co si já nebohá teď počnu s těma horkejma párkama!" zvolala zoufale. "Proč mi sem pořád chodíte?"  V té otázce byla zoufalost i výčitka. Nic pěkného v té otázce na adresu státního detektiva starého Rakouska nebylo (fakticky). "Vždyť mě přivedete úplně na mizinu!" dodala ještě, ale již smířlivěji. - "Dejte to sem!" poručil Bretscheider rozhodně "a přineste nám, paní hostinská, ještě dvě láhve vína! Ať mám taky nějakou útratu!" Paní Palivcová, již částečně uklidněna položila talíře s horkými párky na stůl, ještě ale předtím ji pan Švejk jeden párek z talíře odebral a s chutí se do něho zakousl, a odešla za výčepní pult pro víno.
a
A jak je ze shora uvedeného patrno Josef Palivec, druhý manžel sestry bratrů Josefa a Karla Čapka, deset let v komunistickém vězení odseděl (fakticky).
a
A jak si v doslovu shora uvedené knihy můžeme i přečíst:
a

Cituji:

"Při té příležitosti upozorňuji," že hostinský Palivec je na živu. Přečkal válku, kterou proseděl v žaláři, a zůstal stále týmž, jako když měl tu aféru s obrazem císaře Františka Josefa. Přišel mě též navštívit, když četl, že je v knize, a skoupil přes dvacet sešitů prvého čísla, která rozdal svým známým, a přispěl tak k rozšíření knihy. Měl upřímnou radost z toho, že jsem o něm psal a vylíčil ho jako známého sprosťáka. "Mne už nikdo nepředělá," řekl ke mně, "já jsem po celý život mluvil sprostě, jak jsem si myslel, a budu tak mluvit dál. Nevezmu si kvůli nějaký krávě ubrousek na hubu. Já jsem dnes slavnej." Jeho sebevědomí opravdu stouplo. Jeho sláva je založena na několika silných výrazech. Jemu to stačí ke spokojenosti, a kdybych byl chtěl snad upozornit ho, reprodukuje jeho hovor věrně a přesně, jak jsem popsal, že tak mluvit nemá, což ovšem nebylo mým úmyslem, rozhodně bych urazil toho dobrého člověka. Nehledanými výrazy, prostě a poctivě vyjádřil odpor českého člověka proti byzantismu a slušným výrazům."

Konec citace.

a
Nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu a druhé světové války se Jaroslav Hašek nedožil. A asi by se "smál", pokud by ji přežil, tomu co tenhle zločinec za dvanáct let dokázal.
a
Paňár Adolf Hitler v deseti letech.
a
"GEBT MIR ZEHN JAHRE UND SIE WERDEN DEUTSCHLAND NICHT ERKENNEN!" 
a
"Dejte mi deset let a Německo nepoznáte!" prohlásil Adolf Hitler ve své první řeči. A měl pravdu. Co slíbil to splnil (fakticky)!
a
Můj pradědeček Viktor Žák, vrchní officiál úrazovny v Brně, manžel moji prababičky Olgy, ze strany mého otce, padl někde na ruské frontě v první světové válce. Ve své sbírce mám i jeho "poslední" Feldpostkorrespondenzkartu (Polní pošta). Poštovní razítko je čitelné pod lupou. Ale jen datum: 24.XII.1915 a na kartě je i datum, které napsal pradědeček: 23/12 15 a  kartu píše své ženě, moji prababičce Olze. Moje praprababička Olga Žáková, rozená Zachová se narodila 17. listopadu 1889 ve Štěpánově nad Svratkou (narodila se v témže roce, kdy na loveckém zámečku Mayerling nedaleko Vídně zemřel dne 30. ledna korunní princ Rudolf Habsburský, syn císaře a krále Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské-Sisi, respektive kdy se korunní princ Rudolf Habsburský, nejjasnější potomek nejstarší křesťanské a údajně "vyvolené" dynastie a budoucí císař z boží milosti a apoštolský král Uher, dopustil vraždy a následně spáchal sám sebevraždu a kdy se rovněž v hornorakouském městečku Braunau am Inn narodil dne 20. dubna Adolf Hitler, pozdější národně socialistický politik, diktáror a ideolog nacismu, který se dne 30. ledna 1933 v Německu chopil moci a jehož politické působení vyvolalo další světovou válku (tentokrát válka už řadové číslo měla) a s pradědečkem Viktorem, rodákem z Brna strávila první společné vánoce v roce 1906. Pradědeček Viktor jí tehdy věnoval knížku vázanou v černé kůži a opatřenou řetízkem. Je to modlitební kniha a prababička ji měla celý svůj život. Mimo jiné pradědeček Viktor do knihy vepsal i tohle: "K úpomince na naše první vánoce Tobě věnuje Tvůj Viktor. V Brně 24/12 1906," a na druhou stranu ještě napsal: "Jen pomocí Boží dosáhneš cíle tvého života, co nevěsta, manželka i matka. Povznes Tvůj duch a Tvoji duši k němu, on Tě neopustí. Viktor."
Pohled od konce ulice Cejl v Brně k zábrdovickému kostelu a k vojenské nemocnici. U nádraží Brno-Zábrdovice (Stará Tišnovka) jsou právě spuštěny závory. V barokním římskokatolickém kostele Nanebevzetí Panny Marie se dne 10. května 1908 konal svatební obřad. Tenhle svůj svatební den zvolili novomanželé Viktor a Olga, můj pradědeček a moje prababička záměrně. Je to svatební den korunního prince Rudolfa a belgické korunní princezny Stefanie před dvacetisedmi lety v Bruselu. A povoz, stojící před závorami, před chvílí projel kolem činžovního domu, Cejl číslo 90, brněnského podnikatele-řezníka a velkouzenáře Josefa Kužely (číslo je podle staré pohlednice z doby Rakousko-Uherska).
d2d5755d34_64028362_o2
Na kartě je i zpáteční adresa: Jedn. dobr. Viktor Žák, c. a k. pěší pluk č. 8, 13. setnina, II. zug, Polní pošta č. 204.
a
Ve své sbírce mám i "poslední" dopis bratra prababičky Jaroslava Zacha, který rovněž na frontě první světové války zahynul. Dopis je již bez obálky a píše jej své matce, moji praprababičce Františce Zachové, rod. Špaček (je to podle rodného a křestního listu moji prababičky Olgy, narozené 17. listopadu 1889 ve Štěpánově nad Svratkou, Jaroslavovy sestry), Všimněte si, prosím, data narození moji prababičky Olgy. V dopise je uvedeno místo a datum: Sibiň 4/9 1915.
d2d5755d34_64028362_o2
Rovněž mám i Jaroslavovu "poslední" pohlednici. Je z Garnisonsspitalu Nr. 22, Abteilung Kadethausschüle, ulici z rukopisu Jaroslava nepřečtu, číslo je 146. Hermannstadt - Nagyszeben - Sibiiu  je na přední straně pohlednice uvedeno a obrázek ulice Heltauergasse. Pouliční ruch, tramvaj a nápis na jednom domě: Hotel Römischer Kaiser. Poštovní razítko je dobře čitelné: Nagyszeben 915 DEC. 11 N 4. A pak mám ještě "poslední" fotografii Jaroslava ve vojenské uniformě. Je zde datum jeho rukopisem: 19 15/1 16.
a
Zde stopy mého pradědečka Viktora Žáka a jeho švagra Jaroslava Zacha končí. Rodina se nikdy nedozvěděla kde oba padli a kde jsou pohřbeni.
a
(17.11.1889 - 29.10.1973 Brno)
a
Sto let hrůzy? Světová válka (zatím bez řadového čísla), komunismus, fašismus, nacismus, další světová válka (tentokrát již s řadovým číslem) a pak zase komunismus. Nekonečný boj s blbstvím v Evropě? Co myslíte? Komunistickou stranu lze zakázat.? Ale komunistická strana je založena na neproveditelné myšlence a myšlenku je těžko zakázat. Jakoukoliv stranu lze zakázat, ale zakázat jakoukoliv myšlenku nelze. Komunismus je, podle mého názoru, jenom jedna odrůda fanatismu a těch fanatismů je na světě mnoho. Komunismus je vlastně zrůdné náboženství. A každé náboženství, když se dostane do zrůdnosti, je fanatické. Vraždění, které prováděli komunisté, nebyla záležitost pouze politiky a ekonomie, ale především nenávisti. To byl fanatismus. A fanatismus nelze zakázat, proti němu lze jen bojovat. Zakázat něco je velice jednoduchá věc.
a
Napíše se, schválí se a podepíše se zákon a hotovo. Je to jednoduché (fakticky), ale nestojí to skutečně za nic! Ostatně komunisté to tak přece dělali! Nebo se snad mýlím? A řeknu vám, šlo by to rychle! První otázka: "Vaše matka za svobodna?" zeptal by se zase nějaký komunistický či jiný prokurátor či státní zástupce typu Urválek či Urválková, ať je zde zastoupena i žena, zkrátka a dobře někdo kdo se tomuhle hňupovi podobá či alespoň přibližuje! "Anna, rozená Mádrová," řekla by moje maminka, pokud by ještě žila. "A můj otec i můj bratr se jmenuje Jaroslav," dodala by do protokolu vyšetřovatele již jen pro úplnost a rovněž i z důvodu stručnosti a možná, aby už měla od těch lidí pokoj."Chci advokáta. Hned!" trvala by na svých právech moje maminka, protože její strýc je advokát a ona má svého strýce ráda, nechybí jí právnické myšlení a chodí za strýcem do jeho advokátní kanceláře. "Ano, je to zřejmě JUDr.  Vladimír Vrána, právník, Sirotčí 27, zemské město Brno," říká vyšetřovatel, jehož jméno si již nepamatuji, respektive vzpomínám si na jeho jméno velmi dobře. Nelze je totiž zapomenout. Mnemotechnická pomůcka se přímo vnucuje. "Jirko pozor, ať tam nepřidáš písmeno, slovo či několik vět, mohlo by to být nakonec všechno i jinak!" Moje maminka chtěla původně právo studovat. Četla a "znala" snad všechny zákony, které byly zveřejněny ve Sbírce zákonů, včetně souhrnného rejstříku ke sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek k rozhodnutím a stanoviskům ve věcech občanskoprávních i trestních. Byly to něco jako její její "motlitební knihy". "Odmítám výpověď," řekla maminka ještě. A už to jede všechno podle komunistického práva.
a
Vazba a trestní řízení bez  právního zastoupení? Však moje maminka ve vazbě změkne a přizná se dobrovolně. Bude to její polehčující okolnost, je si tohohle dobře vědoma. Že je to případ nutné obhajoby? Ale jděte. Vidíte to příliš subjektivně. Není právního zástupce v soudním řízení v tomhle případě potřeba. A když, tak jen advokáta ex offo, který se na vás úplně vykašle, pokud vás rovnou  nepotopí. Ale třeba to není zrovna tenhle případ a i advokát ex offo v soudním řízení dělal pro moji maminku co mohl. Skutečně nemohu si stěžovat. Nebyla to jeho vina. Ani náhodou (fakticky). Stal se obětí tresného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele? Skutečně, nemohl za to. Znovu opakuji, skutečně nemohl za to. Ani náhodou. Respektive nebyl si ničeho vědom. Chránil zájmy své mandantky, moji maminky,  jak nejpépe uměl. Vždyť případ vůbec neznal a s mojí maminkou, svojí mandantkou nepromluvil před soudním řízením ani slovo. To mu polehčovalo. Vždyť je to jen velezrada! "Státní zájem je nad zájmen jednotlivce-podezřelého individualisty," dozvěděli byste se na územně příslušném stranickém sekretariátu možná. "Zavřete ji, až zčerná!" řekla by žalující strana. Nebojte, dopadlo to tehdy dobře. Nebyl to trest smrti ani doživotí. "Deset let a pak se uvidí!" řekla žalující strana možná zlomyslně. Nejsou na to ale důkazy. Bylo to mezi čtyřma očima. Jsme v tomhle případě v důkazní tísni. "Deset let a pokud to moje maminka přežije," pomyslela by si ještě žalující strana škodolibě. "A teď rychle do parlamentu. Copak se tam dnes asi děje? A potom rychle na zasedání ústředního výboru strany,"  dozvěděli byste se v soudní síni ještě, pokud byste měli to štěstí a tohle náhodou zaslehli z úst zástupce žalující strany. "Maminko, neboj se a vydrž. Dostanu tě z vězení a možná i ze země, bude-li to třeba." řekl její syn rozhodně. "Jirko, pokud bych právo neznala, byla bych úplně v háji a mohla jsem si tam hodit rovnou mašli," řekla mi maminka cestou z věznice. "Maminko, hloupému napověz a chytrého trkni," řekl jsem tehdy a mohli jsme se ve voze uřechtat. Dusili jsme se ve voze smíchy (fakticky). Bylo to tak, ale naopak, že jsem si musel koupit vincentku, jak mě od smíchu náhle rozbolelo v krku. Ta mi v takovémhle případě vždycky pomůže. Ty léky jsem si v lékárně samozřejmě vyzvedl, ale nebral jsem je. Ještě bych mohl usnout v letadle a museli by mě v Itálii budit. A kdoví  jaká by z toho mohla ještě vzniknout polízanice. Možná, pokud bych skutečně v letadle usnul. A závodní lékař vám napíše neschopenku. To víte, po dobu užívání léků jsem nebyl schopen funkci řidiče z povolání  vykonávat. "Klid na lůžku a kontrola za tři týdny. V případě vzniku obtíží kontrola ihned!"
a
Koukám, co jsem to nakonec vlastně napsal? Je to tím, že jsem si u počítače na chvilku schrupnul? Jinak si to vysvětlit neumím. Promiňte, prosím. Opravovat se mi to již nechce. Nebudu už do toho nijak zasahovat. Kdoví co by z toho mohlo vzniknout ještě za polízanici. A já jsem byl vždycky tak opatrný. Děkuji za pochopení a ještě jednou děkuji srdečně všem, kteří moji mamince tehdy pomohli.
a
Zatím vám posílám ovoce. Je dobré, zdravé a hlavně čerstvé, právě natrhané ze stromu, snad vám je ještě nezkažené ve věznici dají. A bachaři? Chovali se k moji mamince slušně, děkuji za optání a váš pozdrav jí vyřídím, až ji pojedu z Velkého do Valašského Meziříčí navštívit na hřbitově. Přehodím si hodinu historie a hodinu literatury s kolegyní a kolegou, poslední dvě vyučovací hodiny v pátek a vyjedu hned po obědě. Máte moje slovo! Ještě jednou srdečně děkuji.
a
Jak říká Jan Werich: "Nad blbostí nikdy nemůžete zvítězit, ale nesmíte proti ní přestat bojovat."
a
"No, převléct se do ruské uniformy? To může udělat jen blbec!" S tím souhlasím. Ale to jsem opravdu hodně odbočil. Udělal jsem to ale schválně, protože tam vidím širší souvislosti, o kterých jsem považoval za nutné se alespoň krátce zmínit. "Do budoucnosti vstupujeme pozpátku," poznamenal kdesi francozský básník Paul Valéry. S tím souhlasím. Myslím, že člověk by si měl být vědom kontinuity dějin, důležitosti paměti a odpovědnosti za budoucí svět. Laskavý čtenář může, ale také nemusí souhlasit.
a
Ale moje vzpomínka měla dnes patřit hlavně mému strýčkovi Jindrovi-Heinzovi.  Kterému jsem snad nikdy jinak neřekl než "Jindro!".
3c5ddd7b4a_64027918_o2
3c5ddd7b4a_64027918_o2
3da7ea2e26_64028095_o2
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010