Zvláštní zpráva bratislavského rozhlasu a atentát na prezidenta Slovenského štátu?

18. srpna 2010 v 16:23 | Pavol Skovajsa, Luboš Palata |  Česko a Slovensko
a
www.zsveternicova-nemcina.wbl.sk
a

 Z knížky mého oblíbeného autora:

knížečka
Po vyhlášení samostatného slovenského státu byla zastavena činnost Sokola na Slovensku. Jeho majetek propadl státu. Něco z vybavení sokoloven a hřišť si funkcionáři odnesli do svých domovů, aby se to nedostalo do rukou nových pánů. Tak se objevila v naší domácnosti třídilná bílá skříň a mikrofon, používaný předtím v sokolovně a na hřišti. Měl jsem tehdy čtrnáct roků a technické hračky mě zajímaly. Vyzkoušel jsem si, že mikrofon se dá zapojit na obyčejný rozhlasový přijímač. S kamarádem jsme připravili speciální "rozhlasový" pořad a mikrofon, umístěný v koupelně, napojili na přijímač, který stál na svém místě ve velkém obývacím pokoji.
a
Mého otce občas navštěvovali bratři sokoli a jiní československy cítící známí, aby probírali poměry a hrozby, které bouřlivá doba přinášela. Jeden podvečer začali také přicházet hosté. Chovali se trochu spiklenecky, věděli, že je noví mocipáni považují za podezřelé nebo dokonce nepřátelské živly. Usedli a začali debatovat. Kamarád se pohyboval v předsíni, já jsem čekal v koupelně na vhodnou chvíli. Když se obývák naplnil, spustil jsem do zapnutého přijímače ze svého mikrofonu tento projev:
a
Páskový mikrofon českého výrobce Františka Lipperta - třicáté léta minulého století.
a
"Vážení občania, slovenskí národovci, bratia a sestry! Naše úradné aj národné organizácie dostávajú opakovane informácie o tom, že v miestach, kde žije väčší počet českej národnosti, sa vo svojich bytoch schádzajů nenapravitel'ní čechoslováci, sokoli, benešovci, židobolševici a podvracači, aby premýšlali a hovorili o tom, ako nad'alej podrývať našu mladú a milovanú Slovenskú republiku. Práve teraz se skupina takýchto stroskotancov zišla na Trnavskej ceste číslo tri, domnievajúc sa, že o nej nik nevie. Tým, že o nich vieme, sa sami možú přesvedčiť, že sa vel'mi mýlia v tom, že by ich vyčínanie mohlo ma't dajaký zmysel, alebo dokonca nádej na úspech. My vieme, čo oni robia a oni nevedia, čo my vieme. Varujeme vás, vy smiešni pánkovia a radíme vám, abyste ostávali pekne schovaní vo svojich domovoch, kde už dlho bývat nebudete."
a
V té chvíli za mnou do koupelny přiběhl kamarád a hlásil: "Někteří hosti už utíkají." Pochopil jsem, že jsme přestřelili. Skončil jsem s vysíláním a spěchal do obýváku. Můj otec a několik zbylých hostí bylo ponořeno do pochmurné nálady. Netušil jsem, že můj hlas bude reprodukcí tak zkreslený, že mě ani můj vlastní otec nepozná. Rozpačitě a s omluvou jsem vysvětlil o jaký "rozhlasový pořad" vlastně šlo. Otec mi vynadal, ale vlastně se mu ulevilo. Když všichni odešli řekl: "Aspoň jsem je líp poznal." Byl jsem mu vděčný, že mě nepotrestal.
a

2. Atentát na prezidenta Slovenského štátu?

a
Atentát na prezidenta Slovenského štátu Jozefa Tisa dne 3. listopadu 1941 v Kyjevě mohl změnit dějiny.
a
Je to jedna z nejtajemnějších kapitol Slovenského štátu.
a
Atentát na prezidenta Slovenského štátu Jozefa Tisa v roce 1941 v Kyjevě mohl změnit dějiny. Slovensko by nebylo - zvětšit mapu
a
 Kyjev - hlavní město Ukrajiny - zvětšit obrázek
Kyjevskopečerská lávra jsou takové ukrajinské Hradčany a Uspenský chrám je ukrajinská obdoba Chrámu svatého Víta. Turisté, kteří dnes přijíždějí do této památky Unesco, většinou ani netuší, že to, co vidí, je pouhých deset let stará kopie. Shora uvedeného dne byl totiž chrám zničen obrovským výbuchem. Stalo se tak pár desítek minut po návštěvě prezidenta slovenského štátu Jozefa Tisa, který prohlídku lávry zařadil do svého programu návštěvy slovenských vojáků na východní frontě. Záběry z návštěvy, poslední, na nichž je chrám vidět před výbuchem, a první, na nichž jsou zachyceny trosky, se staly součástí filmu Od Tater až po Azovské moře, zobrazujícího podíl slovenské armády na válce s Polskem a Sovětským svazem. Slovenský štát atentát na Tisa jako dílo sovětských teroristů propagandisticky využil, nacisté na místě útoku zastřelili tři údajné atentátníky. Po válce, kdy se zničení Kyjevskopečerské lávry stalo i součástí Norimberského procesu, razila Moskva verzi, že útok a zničení chrámu bylo dílem nacistů. Této verze se chytili slovenští obdivovatelé Tisa a atentát na vůdce Slovenska používají od té doby jako jeden z argumentů, že Tiso se stavěl nacistům natolik na odpor, že se ho rozhodli zbavit. Uvádí dokonce, že atentát byl vykonán na přímý rozkaz Heinricha Himmlera. "I tento fakt je potvrzením Tisova ,kolaboranství' a jeho ,oblíbenosti' Němci," píše se ironicky na internetových stránkách příznivců vůdce klerofašistického státu. Jenže nová fakta, která se začala objevovat až desítky let po válce, ukazují spíše na sovětskou stopu. Když sovětská armáda nedlouho před Tisovou návštěvou ustoupila z Kyjeva, zaminovala mnoho důležitých budov, včetně domů na nejvýstavnější kyjevské třídě Kresčatik. Ve městě zůstala skupina agentů v čele s rozvědčíkem Ivanem Danilovičem Kudrjou. Jejich nejvýznamnější akcí bylo odpálení budov v centru na konci září, které zabilo mnoho Němců, ale posloužilo nacistům jako záminka k zastřelení třicetitřítisíc Židů v Babím Jaru. Kudrja stál podle současných ruských zdrojů i za "výbuchem" Uspenského chrámu v Kyjevskopečerské lávře dne 3. listopadu 1941. Kudrja, který byl v roce 1942 nacisty chycen a po mučení popraven, se stal Hrdinou sovětského svazu. Ale až dvacet let po válce, v době, kdy sovětská moc Kyjevskopečerskou lávru jako pravoslavný klášter zrušila, a proto jí už nečinilo takový problém přiznat úlohu Kudrji na zničení nejcennějšího chrámu lávry. K verzi, že výbuch byl dílem Sovětů, se přiklánějí nejen ukrajinští, ale i slovenští historici. "Verze, že výbuch byl dílem Sovětů, se jeví jako nejpravděpodobnější," uvedl pro Lidovým novinám Martin Lacko, který se obdobím slovenského štátu zabývá v bratislavském Ústavu paměti národa. Lacko tvrdí, že "Hitler neměl důvod k Tisově likvidaci, nemluvě o tom, že Tisa respektoval. A že by se o atentát pokusil někdo jiný z nacistických kruhů a proti Hitlerově vůli o tom pochybuji," řekl Martin Lacko. Slovenští historici však současně pochybují o tom, že se měl cílem atentátu stát právě Tiso. V díle Pavla Mičianka Slovenská armáda v tažení proti Sovětskému svazu z roku 2007 se uvádí, že výbuch byl namířen spíše proti nacistickým okupačním činitelům. Jenže právě nacističtí generálové Jozefa Tisa a jeho doprovod po Kyjevskopečerské lávře provázeli, jak je vidět i na zmíněných záběrech dokumentujících Tisovu cestu. Možná že Tiso sám nebyl pro sovětské rozvědčíky až tak zajímavý, ale kdyby se návštěva chrámu konala v původně plánovaný čas, mohl se stát obětí atentátu spolu s nacistickou generalitou. Pokud by byl atentát úspěšný, neměl tehdejší slovenský štát za Tisa náhradu. Moc v zemi by převzal fanatický fašista Vojtech Tuka, komunista Gustáv Husák by možná místo práce v odborové kanceláři skončil na popravišti, Slovenské národní povstání by se buď neuskutečnilo nebo by naopak bylo skutečně celonárodní akcí, kterou by netlumila Tisova popularita. Na slovenský štát by zřejmě nikdo kromě neonacistů nevzpomínal se sympatiemi, jak se to díky relativně umírněnému Tisově vůdcovství dodnes děje. Slováci by se snažili na svůj první pokus o samostatnost natolik zapomenout, že bychom tu možná měli dodnes Československo. Atentát na Tisa, pokud se vůbec nějaký konat měl, se ale nezdařil. Sovětské archivy nejsou otevřené natolik, aby bylo možné dát odpověď na to, co se dne 3. 11.1941 v Kyjevě vlastně stalo. "Na základě dnes dostupných dokumentů se to nedá s určitostí říci," uvádí o atentátu i historik Martin Lacko.
a
Největší záhada Slovenského štátu zůstává i nadále nevyřešena.
a
Česká republika a Slovenská republika.
a
 Pozor!
Bali ;pan84ek
Nevhodné pro čtenáře do šesti let!
a
Úprava hranice Republiky československé v letech 1918-1924 (dále jen Československa
a
Vznik nástupnických států v srdci Evropy roku 1918 znamenal zejména pro Československo, Polsko a Maďarsko naplnění jejich úsilí o získání státní samostatnosti. Poválečné uspořádání Evropy však v sobě skrývalo mnohá rizika, která vyvrcholila novým válečným konfliktem a po roce 1945 rozdělením evropského kontinentu na nové zájmové politické sféry. S vytvořením společného státu Čechů a Slováků počítal zahraniční i domácí český odboj již v průběhu první světové války. Představy o územním rozsahu budoucího československého státu poprvé kartograficky vyjádřil Tomáš Garrigue Masaryk v Londýně roku 1916 a nákres na mapě Evropy zaslal k dalšímu projednání do Spojených států amerických. Do návrhu začlenil Čechy, Moravu a České Slezsko v tehdejších hranicích, Slovensko jako severní oblast Uherska, osídlenou převážně obyvateli slovenské národnosti, dále Vitorazsko, Valticko, jižní část Kladska, část Lužice, obývané Lužickými Srby (přibližně podle lužickosrbské jazykové hranice z konce devatenáctého století) a Ratibořsko. Navrhl rovněž vytvoření koridoru v prostoru dnešního Burgenlandu mezi československým státem a jihoslovanským územím. Ještě před vznikem Československa připravila Národní rada československá v Paříži další varianty územního rozsahu budoucí republiky. Na některých opět naznačila možnosti připojení Kladska, Ratibořska a lužickosrbského regionu i průběh hranice mezi Uherskem a Slovenskem. Po první světové válce právně zakotvila podobu nového státu, Republiky československé, série mírových smluv, takzvaný versailleský mírový systém. Šlo o mírovou smlouvu s Německem uzavřenou dne 28. června 1919 ve Versailles, s Rakouskem v Saint-Germain dne 10. září 1919 a s Maďarskem, podepsanou v Trianonu dne 4. června 1920. Úpravy československých státních hranic však probíhaly až do roku 1924. Požadavky Československa, týkající se uznání jeho státních hranic, navržených již během první světové války, přednesl dne 6. února 1919 na zasedání mírové konference Edvard Beneš. Konečné řešení schválila Rada tří dne 4. dubna 1919 a vtělila je do tří mírových smluv versailleského systému. Základem republiky se stalo historické území a hranice Českých zemí, to je s menšími změnami staré zemské hranice Čech, Moravy a Českého Slezska a území bývalých Horních Uher. Bez výhrad bylo k Republice československé připojeno Hlučínsko, Valticko (takzvaný Moravskodyjský trojúhelník) a část Vitorazska při horním toku Lužnice. Těšínsko a na Slovensku severní hranice s Polskem v oblasti Spiše a Oravy se stalo předmětem dalších jednání. O Těšínsko vedlo Československo spor s Polskem, ukončený arbitrážním rozhodnutím dohodových mocností ve Spaa dne 10. června 1920. Podle něj vedla státní hranice po řece Olse, východní část Těšínska včetně většiny města Těšína připadla Polsku, západní část s menší částí města, nyní Český Těšín, Československu. Severní hranici Slovenska tvořila v podstatě severní hranice bývalého Uherska, resp. Zalitavska, hraniční úpravy se týkaly především odstoupení části území Polsku v oblastech Oravska a Spišska a probíhaly až do roku 1924. Jižní, slovensko-maďarská hranice, musela být vzhledem k neexistenci historické hranice stanovena právně trianonskou mírovou smlouvou ze dne 4. června 1920. Československo v rámci mírových jednání získalo sporné území Velkého Žitného ostrova a malé území u Bratislavy na pravém břehu Dunaje zvané Petržalka. V letech 1922 a 1924 postoupilo Maďarsku území kolem Suny, Somoskö a Somosköújfalu. Na Slovensku v jeho jižních částech zůstala téměř půlmiliónová maďarská menšina. Součástí Československé republiky se saintgermainskou mírovou smlouvou z roku 1919 stala Zakarpatská Ukrajina, po staletí součást Uher, pod názvem Podkarpatská Rus. Připojení předcházela jednání několika skupin politických představitelů rusínského obyvatelstva z USA i Zakarpatské Ukrajiny, které se definitivně vyslovily v květnu roku 1919 pro připojení k Československu.
a
Pokus o odtržení pohraničních území po vzniku Československa - zvětšit mapu
a
Vznik Československa znamenal značné rozčarování pro sudetské Němce, žijící především v pohraničních oblastech nového státu. Skupina německých poslanců z Českých zemí žádala již v lednu 1918 v souvislosti s projednáváním Tříkrálové deklarace v říšské radě ustavení samosprávné provincie Deutschböhmen v rámci habsburské monarchie. Dne 29. října 1918 byla vyhlášena provincie Deutschböhmen jako součást nového rakouského státu Deutsch Österreich (Německé Rakousko), která zahrnovala území od Aše a Chebu přes Mostecko a Liberecko po Orlické hory se správním centrem v Liberci. Dne30. října 1918 vznikla provincie Sudetenland na území severní Moravy a Českého Slezska s centrem v Opavě. Konečně dne 3. listopadu 1918 vznikly další dvě provincie, Böhmerwaldgau v oblasti Českého lesa a Šumavy se středisky ve Vimperku a Českém Krumlově a Deutschsüdmähren na jižní Moravě s centrem ve Znojmě. Kromě čtyř provincií měla být k Rakousku připojena také města Brno, Olomouc a Jihlava se silnou německou menšinou. Pokus o odtržení těchto provincií, vytvořených přibližně v prostoru budoucích obsazených území po Mnichovském diktátu, se však nezdařil. Po neúspěšných jednáních československé vlády s představiteli provincií o řešení situace byla území provincií obsazena československými vojenskými jednotkami. Definitivně ukončila dosavadní snahy sudetských Němců o odtržení saintgermainská mírová smlouva z roku 1919.
a
Národnostní mapa Československa v roce 1934 - zvětšit mapu
a
Československo po Mnichovském diktátu. Protektorát Čechy a Morava - zvětšit mapu
a
a
Konec dvacetileté existence Republiky československé začal Mnichovským diktátem dne 29. září a jeho přijetím dne 30. září 1938. Československo bylo nuceno odstoupit Německu ve dnech 1.-10. října 1938 pohraniční území, takzvané sudetské oblasti, o rozloze přibližně dvacetosmtisíc čtvrečních kilometrů. Dále odstoupilo Polsku ve dnech 2.-30. listopadu 1938 asi dvě třetiny Těšínska a menší území na Slovensku a podle vídeňské arbitráže ze dne 2. listopadu Maďarsku pohraniční území jižního Slovenska s částí Podkarpatské Rusi ve dnech 5.-10. listopadu 1939. Rozsah odstoupených území se v prostoru Českých zemí téměř shodoval s rozsahem provincií Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren, vyhlášených po vzniku Československa na podzim roku 1918 a usilujících o připojení k Rakousku. Z většiny obsazeného území v Českých zemích byla vytvořena zvláštní župa Sudetenland s centrem v Liberci. Jižní oblasti Čech, Moravy a na Slovensku oblast Petržalky a Devína patřily k říšským župám Oberdonau a Niederdonau. Odstoupená území činila celkem přibližně dvacetdevět procent z původní rozlohy československého státu - z necelých  stočtyřicetijednatisíc čtvrerečních kilometrů zůstalo přibližně jen devadesátdevěttisíc čtverečních kolometrů. Dne 6. října 1938 získalo plnou autonomii s vlastní vládou Slovensko a dne 11. října 1938 také Podkarpatská Rus. Autonomii obou zemí schválila poslanecká sněmovna dne 19. listopadu 1938 a změnila též oficiální název státu, takzvané druhé republiky, na Česko-Slovensko.
a
Emil Hácha a Adolf Hitler
a
Zřízením Protektorátu Čechy a Morava dne 16. března 1939 po obsazení takzvané druhé republiky nacistickým Německem dne 15. března 1939 bylo Československo definitivně zlikvidováno. Německé okupaci předcházelo odtržení Slovenska a vznik Slovenského štátu dne 14. března 1939, Podkarpatskou Rus obsadilo Maďarsko do 18. března 1939.
a
a
Dne 14. března 1939 na nádraží anhaltském očekával mě státní ministr Dr. Meissner a vyslanec Dr. Mastný s chotí. Po vojenské poctě před nádražím, při níž mě provázel kromě státního ministra Dra Meissnera generál, jehož jméno jsem si nezapamatoval, doprovodil mě Dr. Meissner do hotelu Adlon, kde byly pro mne a moji družinu reservovány velmi splendidní místnosti a kde pro moji dceru byla odevzdána kytice od říšského kancléře a velký karton bonbonů od ministra Meissnera. Kytice měla být odevzdána na nádraží, ale pro špatné počasí byla uložena v hotelu. O 24 h. navštívil mě v průvodu ministra Dra Chvalkovského říšský ministr zahraničních věci von Ribbentrop, s nímž jsem vyměnil několik zcela povšechných vět, při čemž zmínil jsem se o obtížné situaci malého národa, vklíněného do sfér národa velkého. Dotkl jsem se také nesnadného poměru Čechů ke Slovákům. Po odchodu Ribbentropově mezi 1-2 h. noční dostalo se mi sdělení, že říšský kancléř mě v říšské kanceláři očekává. Na hotelu Adlon byl vedle praporů říšských vyvěšen prapor v našich státních barvách. V říšské kanceláři, kam mě doprovázel, kromě státního ministra Meissnera, ministr Dr. Chvalkovský, byl jsem v nádvoří přijat s vojenskými poctami a ihned potom říšským kancléřem, který přišel mně vstříc a jemuž jsem řekl, že si vážím osobního setkání s nejmocnějším státníkem naší doby. Říšský kancléř pozval mě pak, abych po jeho pravé straně usedl ve velkém kruhu předních osobností říše, mezi nimiž byli: generál polní maršálek Goering, ministr von Ribbentrop, generál von Keitel a mimo jiné státní ministr Meissner. Zahájil jsem svůj projev slovy, jimiž jsem omluvil svou hlasovou indisposici způsobenou cestou a uvedl, že, osoba v politickém životě dosud neznámá, pokládám za vhodné, abych se představil jako bývalý správní soudce, který přijal funkci hlavy státu, když bylo rozhodujícími činiteli apelováno na jeho národní a občanskou povinnost. Při tom jsem podotkl, že jsem až dosud stál opodál politického života našeho státu a že s představiteli dřívějšího režimu neměl jsem jiných styků než ryze oficiálních a že zejména nebyl jsem s nimi v intimnějších vztazích. Po té přešel jsem k otázce slovenské, jejíž stav jsem až do té chvíle považoval za jediný motiv své berlínské cesty; uvedl jsem, že mezi Čechy a Slováky bylo nesnadno sjednat bližší vzájemné pochopení, poněvadž orientace Čechů byla spíš západní, kdežto orientace Slováků byla spíš východní. Bližší myšlenkový styk byl toliko se Slováky evangelickými, kdežto s katolickými Slováky se nepodařilo nalézti hlubšího sblížení. Potom odmítl jsem slovenské výtky, že propuštěním slovenské vlády a jmenováním vlády nové na Slovensku dopustil jsem se neústavního činu. Řekl jsem, že jsem příliš právník a příliš starý soudce než abych byl neústavního aktu schopen. Můj postup, že byl v plné shodě s ústavou, kterou v podstatě formulovali Slováci sami. K tomu jsem poznamenal, že jsem přesvědčen, že i říšský kancléř učiní se Slováky své vlastní zkušenosti. V dalším svém projevu řekl jsem, že jsme si vědomi, že osud českého národa je položen do rukou říšského kancléře, že však hledím na to s plnou důvěrou, poněvadž je mně známo hluboké porozumění říšského kancléře pro národnost ("Ihr tiefes Verständnis für das Volkstum"), v němž vidím záruku, že odpovídá smýšlení říšského kancléře, aby český národ žil a úplně se vyžil. Říšský kancléř na to odpověděl, že jeho úmyslem vskutku je, aby český národ nerušeně žil a že nejde mu o jeho odnárodnění ("keine Entnationalisierung"). Potom prohlásil, že dnešního dne o 6. h ranní překročí říšské vojsko naše hranice a narazí-li na odpor, že jej bezohledně zlomí. Vím, řekl dále, že i mne to bude státi velké oběti na životech, ale výsledek že nemůže být pochybný. V průběhu svého projevu řekl kancléř výslovně: "Meine Entschlüsse sind unabänderlich" (Moje rozhodnutí jsou nezvratná). Odpověděl jsem, že při krátké době několika hodin pochybuji, že mám možnost, abych jako vrchní velitel branné moci zabránil skutkům obranným, načež říšský kancléř prohlásil, že mi dává k disposici telefonní zařízení říšské kanceláře. Po té byl rozhovor přerušen a já jsem s ministrem Chvalkovským odebral se do vedlejší místnosti, odkud jsme dosáhli telefonického spojení s ministrem národní obrany a později s celou vládou. Za mého pobytu v této místnosti dostavil se ke mně osobní lékař generála poln. maršálka Goeringa prof. Dr. Morel, který mě požádal, abych mu dovolil vyšetřit můj tep a shledav, že je nepravidelný, nabídl mně injekci. Zprvu jsem odmítl, poněvadž jsem necítil žádné potřeby lékařského zákroku, ale k Morelově opětovnému naléhání jsem se konečně podrobil, načež mi Morel dal injekci z hroznového cukru. Při tom bylo nám nabídnuto občerstvení. Armádnímu generálu Syrovému jsem telefonicky oznámil, jaká je situace a dal jsem mu přesný rozkaz, aby nařídil posádkám, aby německému vojsku nekladly odpor. Po té informoval jsem telefonicky předsedu vlády a po nějaké chvíli dostalo se mi jeho odpovědi v ten smysl, že vláda, která se zatím shromáždila, béře můj postup na vědomí a že s ním souhlasí. Potom byli jsme pozváni do úřadovny říšského kancléře, kde mně bylo předloženo k podpisu prohlášení, jehož jedno pare podepsané říšským kancléřem a šl. Ribbentropem se strany německé a mnou s ministrem Chvalkovským se strany naší, min. Chvalkovský přivezl do Prahy. Koncept tohoto prohlášení byl mi ministrem Ríbbentropem předložen ještě za našeho pobytu v sousedním saloně. V konceptu tomto bylo uvedeno, že činím své prohlášení jménem svým a jménem vlády, k čemuž jsem poznamenal, že ústavně nejsem oprávněn prohlášení činit také jménem vlády, s čímž ministr Ribbentrop - vyžádav si dříve souhlas říšského kancléře - se spokojil. Ješte dříve než jsme byli pozváni k podpisu tohoto prohlášení k říšskému kancléři, řekl mi Goering skoro doslovně toto: "Ich habe ein schweres Amt. Es würde mir ungemein leid tun; wenn ich diese schöne Stadt vernichten müsste. Aber ich müsste es tun, damit die Engländer und Franzosen wissen, dass meine Luftwaffe eine hundertprozentige Arbeit zu leisten vermag. Denn sie wollen es noch immer nicht glauben und ich möchte den Beweis hierüber liefern". [Mám těžký úkol. Bylo by mi nesmírně líto, kdybych musel zničit to krásné město. Ale musel bych to udělat, aby Angličané a Francouzi věděli, že moje Luftwaffe je vždy na 100% připravena. Oni tomu totiž stále nechtějí věřit a já bych je o tom rád přesvědčil.] Řekl jsem, že nemohu zaručit, že veškeré posádky budou v krátké době; která nám zbývá, zpraveny o rozkazu, který jsem vydal ministru národní obrany. Goering na to odpověděl, že má na mysli organisovaný odpor naší branné moci a nikoliv sporadické akty bojové. Když jsme pak v kancléřově úřadovně prohlášení podepsali, rozloučil se s námi říšský kancléř a páni jeho družiny, načež jsme mezi 5. a 6. h. ranní říšskou kancelář opustili. Z projevu kancléřova vybavuje se mně ještě výrok, jímž prohlásil, že narazí-li na odpor, učiní konec - "dann mach' ich Schluss". Po návratu do hotelu, kam nás doprovodil státní ministr Meissner, pokusili jsme se bez úspěchu o odpočinek a kolem 11 h. nastoupili jsme zpáteční cestu zvláštním vlakem. Po zpoždění, které bylo delší tří hodin a bylo prý způsobeno sněhovými závějemi, odebral jsem se ihned do schůze ministerské rady, která se konala v bývalé velké knihovně na Hradě. Zde podali jsme s ministrem Chvalkovským zprávu o své cestě. V průběhu jednání dozvěděli jsme se, že říšský kancléř dostavil se do Prahy a zaujal místnosti v přední části Hradu. Ministr Chvalkovský byl pak pozván k říšskému ministru Ribbentropovi. Následujícího dne byl jsem kolem poledne pozván k říšskému kancléři, který v rozhovoru trvajícím asi půlhodiny prohlásil mi, že má ke mně plnou důvěru a opakoval svůj berlínský projev, že chce, aby český národ žil, aby se vyžil a projevil názor, že při loyalním chovaní dosáhne netušeného rozkvětu ("einen ungeahnten Aufschwung"). Při tom mi přislíbil, že ve smyslu výnosu ze 16. března, který zatím byl již vydán a mně Ribbentropem v dopoledních hodinách doručen, bude jmenovati říšským protektorem vysokého správního úředníka hodnosti říšského ministra, který není osobností politickou a je znám svou naprostou objektivností. Jméno jeho ještě neoznačil. Když mně byl říšský kancléř ještě připověděl, že mohu se na něho kdykoliv obrátit, kdybych to pokládal za potřebné, opustil jsem po rozhovoru obsahově méně významném říšského kancléře, načež byl bezprostředně po mně přijat arm. generál Syrový.
a
 Dr. Hácha 20. 3. 1939
a
a
Domnívám se, že můj názor, že prezident Emil Hácha nebyl kolaborant má i oporu v téhle fotografii, pořízené v Berlíně onoho dne. Prezident byl ve zcela zoufalé a bezvýchodné situaci a dělal jen to co uměl a na co měl. Myslím, že nic více tehdy vykonat již nemohl!
a
Doc. JUDr. Emil Dominik Josef Hácha
(12.7.1872 Trhové Sviny - 27.6.1945 Praha)
  (Portrét je z roku 1930)
a
Právník, prezident Nejvyššího soudu, překladatel a odpůrce fašismu, v letech 1938-1939, prezident Česko-Slovenské republiky a v letech 1939-1945 státní prezident Protektorátu Čechy a Morava. V době, 30. listopadu 1938, kdy byl zvolen prezidentem republiky byl již starý pán, vdovec, otec dospělé dcery, která s ním jezdila a starala se o něho. Tehdy se již začínala u něho projevovat těžká arterioskleróza, která ho za sedm let usmrtila. Byl velmi malé postavy, otylý a příroda mu odepřela jakýkoli projev mužné krásy, což mu však v životě asi nijak nevadilo. Byl prý zbožný. Byl velmi bystrý a znamenitý právník. Podle svědectví advokátů při líčeních jakoby klímal, pak se ale ukázalo, že sledoval vše velmi bedlivě, vše krásně shrnul a přednesl brilantní právnické závěry. V posledních letech německé okupace se jeho choroba povážlivě zhoršila, takže hradní lékař dr. Maixner k němu volal konziliáře.
a
Když ho v květnu 1945 odváželi s šaškovskou čepicí do vězeňské nemocnice ...
a
... na Pankráci bylo jeho vědomí již těžce poškozeno, takže dění v okolí nevnímal.
a
www.policie.cz
Takovéhle pohlednice se v nacisty zabraném území Československa objevovaly velice často.
a
Atentát na prezidenta Slovenského štátu - zdroj

1/2 - pokračování ...

3da7ea2e26_64028095_o2
 


Komentáře

1 alenka15987788 alenka15987788 | Web | 23. listopadu 2010 v 18:15 | Reagovat

Dobrý článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010