Generálmajor von Schwarzburg

4. července 2010 v 5:54 | Martin Karpíšek |  07/2010

Ukončiv vyučování ve škole jednoročních dobrovolníků, vyšel si nadporučík Lukasch na procházku s Maxem.

www.zsben.cz
"Dovoluji si vás upozornit, pane obrlajtnant," řekl starostlivě Schwejk, "že na toho psa musíte bejt vopatrnej, aby vám neutek. Vono se mu třebe může zastesknout po starým domově a von by mohl vzít roha, kdybyste ho vodvázal ze sňůry. A taky bych vám neradil vodit ho přes Havlíčkovo náměstí, tam se potlouká jeden zlej řeznickej pes vod "Mariánskýho obrazu", kterej je náramně kousavej. Jak uvidí ve svým rayoně cizího psa, hned je na něho žárlivej, aby mu tam něco nesežral. Von je jako ten žebrák vod svatýho Haštala.
Max vesele vyskakoval a pletl se pod nohy nadporučíkovi, zatočil se šnůrou kolem šavle a projevoval neobyčejnou radost, že jde na procházku.
Vyšli na ulici a nadporučík Lukasch zaměřil se psem na příkopy. Měl se setkat s jednou dámou na rohu Pánské ulice. Byl zabrán v úřední myšlenky. O čem má zítra přednášet jednoročním dobrovolníkům ve škole? Jak udáváme výšku nějakého vrchu? Proč udáváme vždy výšku od hladiny mořské? Jak z výšek nad hladinou mořskou ustanovíme prostou výšku vrchu od jeho paty? Zatraceně, proč ministerstvo vojenství dává takové věci do školního programu. To je přece pro dělostřelectvo. A jsou přece mapy generálního štábu. Když nepřítel bude na kótě 312 nestačí obyčejně přemýšlet o tom, proč je výška toho kopce udána od hladiny mořské nebo vypočítat si, jak je vysoký ten kopec. Podíváme se na mapu a máme to.
Z těchto myšlenek byl vyrušen přísným "halt", právě když se přiblížil k Pánské ulici.

www.filmovamista.cz/film
Současně s "halt" pes snažil se vyškubnout se mu i se sňůrou a s radostným štěkotem vrhl se na toho člověka, který řekl přísné "halt".
Před nadporučíkem stál plukovník Kraus von Zillergut. Nadporučík Lukasch zasalutoval a stál před plukovníkem omlouvaje se, že neviděl.
Plukovník Kraus byl známý mezi důstojníky svou vášní "anhaltovat".
Považoval salutování za něco, na čem závisí úspěch války a na čem zbudována celá vojenská moc.
"Do salutování má voják vkládat duši," říkával. Byl to nejkrásnější kaprálský mysticismus.
Dbal o to, aby ten, který vzdává čest, zasalutoval podle předpisu do nejjemnějších podrobností, přesně a důstojně.
Číhal na všechny, kteří šli kolem něho. Pd onfanteristy až na podplukovníka. Infanteristy, kteří letmo zasalutovali, jako by chtěli říct, dotýkajíce se štítku čepice: :Tě bůh", vodil sám přímo do kasáren k potrestání.
Pro něho neplatilo: "Já neviděl!"
"Voják," říkával, "musí svého představeného hledat v zástupu a na nic jiného nemyslet, než aby dostál všem svým povinnostem, jež jsou mu předepsány v dienstreglamá. Když padne na bojišti, má před svou smrtí zasalutovat. Kdo neumí salutovat, dělá, že nevidí, nebo salutuje nedbale, je u mě bestie,"
"Pane nadporučíku," hrozným hlasem řekl plukovník Kraus, "nižší šarže musí vždy vzdát čest vyšším. To není zrušeno. A za druhé: Od kdz si zvykli páni důstojníci chodit s ukradenými psy po promenádě? Ano, s ukradenými psy. Pes, který patří druhému, jest pes kradený,"
"Tento pes, pane plukovníku ...," namítal nadporučík Lukasch.
"Patří mně, pane nadporučíku," přerušil ho drsně plukovník, "je to můj Lux."
A Lux čili Max vzpomněl si na svého starého pána a nového vypudil úplně ze svého srdce, a vytrhnuv se, skákal na plukovníka a projevoval takovou radost, jaké by byl schopen zamilovaný sextán, když najde pochopení u svého ideálu.
"Chodit s ukradenými psy, pane nadporučíku, nesrovnává se s důstojnickou ctí. Nevěděl? Důstojník nemůže kupovat psa, nepřesvědčiv se, že ho může koupit bez následků," hřímal dál plukovník Kraus, hladě Luxa-Maxa, který z podlosti počal vrčet na nadporučíka a cenit zuby, jako by mu plukovník řekl, ukazuje na nadporučíka: "Vem si ho,"
"Pane nadporučíku," pokračoval plukovník, "považujete za správné jezdit na ukradeném koni? Nečetk jste inserát v "Bohemii" a v "Tagblattu", že se mně ztratil stájový pinč? Vy jste nečetl inserát, který dal váš představený do novin?
Plukovník spráskl ruce.
"Opravdu, tihle mladí důstojníci. Kde je disciplína? Plukovník dá inseráty, a nadporučík je nečte."
"Kdybych ti ty dědku stará, mohl dát pár facek," pomyslil si nadporučík Lukasch, dívaje se na licousy plukovníka, které připomínaly orangutana.
"Pojďte s sebou na minutu," řekl plukovník. A tak šli a vedli velmi příjemný rozhovor:
"Na frontě, pane nadporučíku, se vám nemůže taková věc po druhé přihodit. V týlu se procházet s kradenými psy je jistě velice nepříjemné. Ano! Procházet se se psem svého představeného. V době, kdy denně ztrácíme na bojištích sta důstojníků. A inseráty se nečtou. To bych mohl inserovat sto let, že se mně ztratil pes. Dv stě let, tři sta let!"
Plukovník se hlasitě vysmrkal, což bylo vždy u něho známkou velkého rozčílení a řekl: "Můžete se dále procházet," otočil se a odcházel, sekaje zlostně jezdeckým bičíkem přes konce svého důstojnického pláště.

Nadporučík Lukasch přešel na druhý chodník a slyšel i tam poznovu: "Halt!" Plukovník zadržel právě jednoho neš´tastného infanteristu, záložníka, který myslil na svou mámu doma a přehlédl ho.
Plukovník vlastnoručně ho táhl do kasáren k potrestání, spílaje mu ořských prasat.
"Co s tím Schwejkem udělám? pomyslil si nadporučík. "Rozbiju mu hubu, ale to nestačí. I řemínky mu tahat z těla je na toho lumpa málo." Nedbaje, že se měl sejít s jednou dámou, zamířil rozčileně k domovu.

cs.wikipedia.org
"Já ho zabiju, pacholka!" řekl k sobě, sedaje v Jindřišské ulici do elektriky.

 www.google.cz
Mezi tím byl dobrý voják Švejk pohřížen v rozmluvu s ordonancí z kasáren. Voják přinesl nadporučíkovi nějaké listiny k podpisu a čekal nyní.
Schwejk hostil ho kávou a vypravovali si spolu, že to Rakousko projede.
Vedli ten hovor, jako by se to samo sebou rozumělo. Byla to nekonečná řada výroků, kde by každé slovo bylo jistě u soudu definováno jako velezrada, a oba by byli pověšeni.
"Císař pán musí bejt z toho blbej," prohlásil Schwejk, "von nikdy nebyl chytrej, ale tahle vojna ho dorazí."
"Je blbej," s určitostí prohlásil voják z kasáren, "blbej jako poleno. Von snad ani neví, že je vojna. Může bejt, že se mu to styděli říct. Jestli je podepsanej na tom manifestu k těm jeho národům, tak je to zlodějna. To dali do tisku bez jeho vědomí, von už vůbec nemůže na nic myslet."
"Von je hotovej," znalecky doplnil Schwejk, "dělá pod sebe a musejí ho krmit jako malý dítě. Předešle vypravoval jeden pán v hospodě, že má dvě kojný a že každej den třikrát je císař pán u prsu."
"Kdyby už bylo jen to bylo," povzdechl voják z kasáren, "a nařezali nám, abyuž jednou Rakousko mělo pokoj."
A oba pokračovali dále v rozhovoru, až konečně Schwejk odsoudil Rakousko nadobro slovy: "Taková blbá monarchie nemá ve světě bejt," k čemuž, aby jaksi ten výrok doplnil v praktickém směru, dodal druhý: "Jak přijdu na vojnu, tak se jim zdejchnu."
Když oba potom ještě dále tlumočili názor českého člověka na válku, voják z kasáren opakoval, co dnes slyšel v Praze, že u Náchoda je slyšet děla a ruský car že bude co nejdřív v Krakově.
Potom si vypravovali o tom, že se obilí od nás vozí do Německa, němečtí vojáci že dostávají cigarety a čokoládu.
Pak si vzpomněli na doby starých válek a Švejk vážně dokazoval, že když házeli kdysi smradlavé hrnce do obleženého hradu, že to také nebyl žádný med, bojovat v takovém smradu. Že četl, jak jeden hrad někde obléhali tři roky a nepřítel že nic jiného nedělal, než že se denně s obleženými bavil takovým způsobem.
Byl by jistě řekl ještě něco zajímavého a poučného, kdyby jich hovor nepřerušil návrat nadporučíka Lukáše.
Vrhnuv strašný, zdrcující pohled na Švejka, podepsal listiny, a propustiv vojáka, kynul Švejkovi, aby ho následoval do pokoje.
Oči nadporučíka vysílaly strašlivé blesky. Usednuv na židli, přemýšlel, dívaje se na Švejka, kdy má začít s masakrem.
"Napřed mu dám pár přes hubu," myslel si nadporučík, "pak mu rozbiju nos a utrhnu uši a potom dál už se uvidí."
A naproti němu hleděl upřímné a dobrosrdečné na něho pár dobráckých, nevinných očí Švejkových, který odvážil se přerušit ticho před bouří slovy: "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jste přišel o kočku. Sežrala krém na boty a dovolila si chcípnout. Hodil jsem ji do sklepa, ale do vedlejšího. Takovou hodnou a hezkou angorskou kočku už nenajdete."
"Co s ním udělám?" mihlo se hlavou nadporučíkovi, "má, prokristapána, takový pitomý výraz." A dobrosrdečné, nevinné oči Švejkovy dál zářily měkkostí a něhou, kombinovanými výrazem naprosté duševní rovnováhy, že všechno je v pořádku a nic se nestalo, a jestli se něco stalo, že je to také v pořádku, že se vůbec něco děje.
Nadporučík Lukáš vyskočil, ale neudeřil Švejka, jak původně zamýšlel. Zamával mu pod nosem pěstí a zařval: "Vy jste, Švejku, ukradl psa!"
"Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že o žádným takovým případě za poslední dobu nevím, a dovoluji si, pane obrlajtnant, poznamenat, že s Maxem jste šel odpůldne na procházku, a tak jsem ho nemohl ukradnout. Mně to hned bylo nápadný, když jste přišel bez psa, že se asi muselo něco stát. Tomu se říká situace. Ve Spálený ulici je nějakej brašnář Kuneš a ten nemoh jít se psem na procházku, aby ho neztratil. Vobyčejně ho nechal někde v hospodě, nebo mu ho někdo ukrad, nebo si ho vypůjčil a nevrátil..."
"Švejku, dobytku, himllaudon, držte hubu! Bud' jste takový rafinovaný ničema, nebo jste takový velbloud a blboun nejapný. Jste samý příklad, ale povídám vám, se mnou si nehrajte. Odkud jste přived toho psa? Jak jste k němu přišel? Víte, že patří našemu panu plukovníkovi, který si ho odvedl, když jsme se náhodou potkali? Víte, že je to ohromná ostuda? Tak řekněte pravdu, ukrad jste ho nebo neukrad?"
"Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem ho neukrad."
"Věděl jste o tom, že je to kradený pes?"
"Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem věděl, že je ten pes kradenej."
"Švejku, ježíšmarjá, himlhergot, já vás zastřelím, vy hovado, vy dobytku, vy vole, vy hajzle jeden. Jste tak blbej?"
"Tak, poslušně hlásím, pane obrlajtnant "
"Proč jste mně vodil ukradenýho psa, proč jste mně tu bestii nasadil do bytu?"
"Abych vám udělal radost, pane obrlajtnant."
A Švejkovy oči dobrácky a něžně podívaly se nadporučíkovi do tváře, který si sedl a zaúpěl: "Proč mne bůh trestá tímhle hovadem?"
V tiché rezignaci seděl nadporučík na židli a měl pocit, že nemá tolik síly nejen dát Švejkovi pohlavek, ale dokonce ukroutit si cigaretu, a sám nevěděl ani, proč posílá Švejka pro Bohemii a Tagblatt, aby si Švejk přečetl plukovníkův inzerát o ukradeném psu. S rozevřenými novinami na inzertní části vrátil se Švejk. Celý zářil a radostně hlásil: "Je to tam, pane obrlajtnant, tak vám pěkně popisuje pan obršt toho ukradenýho stájovýho pinče, jedna radost, a ještě dává vodměnu sto korun, kdo mu ho přivede. To je moc slušná vodměna. Vobyčejně se dává vodměna padesát korun. Nějakej Božetěch z Košíř, ten se jen tak živil. Ukrad vždycky psa, pak hledal v inzerátech, kdo se zaběh, a hned tam šel. Jednou ukrad pěknýho černýho špice, a poněvadž se majitel nehlásil v inzerátech, zkusil to a dal inzerát do novin sám. Proinzeroval celou pětku, až konečně se jeden pán přihlásil, že je to jeho pes, že se mu ztratil a že myslel, že by to bylo marný ho hledat. Že už nevěří na poctivost lidí. Teď ale že vidí, jak přece jen se ještě najdou poctiví lidi, což ho náramně těší. Je prej zásadně od toho, odměňovat poctivost, ale na památku že mu daruje svou knížku o pěstování květin doma i v zahrádce. Milej Božetěch vzal toho černýho špice za zadní nohy a otlouk ho tomu pánovi o hlavu, a vod tý doby se zařek, že nebude inzerovat. Radši psa prodá do psince, když se o něho nikdo v inzerátech nechce hlásit "
"Jděte ležet, Švejku," poručil nadporučík, "vy jste s to blbnout až do rána." Šel též spat a v noci se mu zdálo o Švejkovi, že Švejk ukradl také koně následníkovi trůnu, přivedl mu ho, a následník trůnu že toho koně při přehlídce poznal, když on, nešťastný nadporučík Lukáš, na něm jel před svou rotou.
Ráno bylo nadporučíkovi jako po prohýřené noci, ve které mu napohlavkovali. Neobyčejné těžká jakási duševní můra ho pronásledovala. Usnul ještě k ránu, vysílený strašným snem, a probudilo ho klepání na dveře, ve kterých se objevila dobrácká tvář Švejka s otázkou, kdy má pana nadporučíka vzbudit. Nadporučík zasténal v posteli: "Ven, dobytku, to je něco strašného!"
Když pak byl již vzhůru a Švejk mu přinesl snídani, byl nadporučík překvapen novou otázkou Švejka: "Poslušně hlásím, pane nadporučíku, nepřál byste si, abych vám zaopatřil nějakýho pejska?"
"Víte, Švejku, že bych měl chuť poslat vás před polní soud," s povzdechem řekl nadporučík, "ale oni by vás osvobodili, neboť něco tak kolosálně pitomého neviděli ve svém životě. Podívejte se na sebe do zrcadla. Není vám špatně nad vaším blbým výrazem? Vy jste nejpitomější hříčka přírody, kterou jsem kdy viděl. Nu, řekněte pravdu, Švejku: líbíte se sám sobě?"
"Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že se nelíbím, jsem v tom zrcadle nějakej takovej šišatej nebo co. Vono to není broušený zrcadlo. To jednou měli u toho Číňana Staňka vypouklý zrcadlo, a když se někdo na sebe podíval, tak se mu chtělo vrhnout. Huba takhle, hlava jako dřez na pomeje, břicho jako u napitýho kanovníka, zkrátka figura. Šel kolem pan místodržitel, podíval se na sebe, a hned to zrcadlo museli sundat."
Nadporučík se odvrátil, vzdychl a uznal za vhodné místo Švejkem obírat se raději bílou kávou Švejk šukal již v kuchyni a nadporučík Lukáš slyšel zpěv Švejkův:

Mašíruje Grenevil Prašnou bránou na špacír
  šavle se mu blejskají, hezký holky plakají...

Potom dál z kuchyně ozýval se zpěv:

My vojáci, my jsme páni, nás milujou holky samy
fasujeme peníze, máme se všudy dobře...

"Ty se máš jistě dobře, holomku," pomyslil si nadporučík a odplivl si.
Ve dveřích se objevila hlava Švejkova: "Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že jsou tady pro vás z kasáren, máte jít okamžitě k panu plukovníkovi, je tady ordonanci ` A důvěrně dodal: "Snad to bude kvůli tomu pejskovi."
"Už jsem slyšel," řekl nadporučík, když se mu ordonanc v předsíni chtěl hlásit. Řekl to stísněným hlasem a odcházel, vrhaje na Švejka zničující pohled.
Nebyl to raport, bylo to něco horšího. Plukovník seděl velice zachmuřeně v křesle, když nadporučík vstoupil do jeho kanceláře.
"Před dvěma léty, pane nadporučíku," řekl plukovník, "přál jste si být přeložen do Budějovic k 91. pluku. Víte, kde jsou Budějovice? Na Vltavě, ano, na Vltavě a vtéká tam Ohře nebo něco podobného. Město je velice, abych tak řekl, přívětivé, a jestli se nemýlím, má nábřeží. Víte, co je to nábřeží? To jest zeď vystavěná nad vodou. Ano. Ostatně to sem nepatří. Dělali jsme tam manévry."
Plukovník se zamlčel, a dívaje se do kalamáře, přešel rychle na jiné téma: "Ten můj pes se u vás zkazil. Nechce nic žrát. Vida, v kalamáři je moucha. To je zvláštní, že i v zimě padají mouchy do kalamáře. To je nepořádek."
"Tak už se, dědku mizerná, vyslov," pomyslil si nadporučík. Plukovník vstal a přešel několikrát po kanceláři. "Dlouho jsem přemýšlel, pane nadporučíku, co vlastně vám udělám, aby se to nemohlo opakovat, a vzpomněl jsem si, že jste si přál být přeložen k 91. pluku. Vrchní velitelství nedávno nám oznámilo, že jest u 91. pluku velký nedostatek důstojnictva, poněvadž to všechno Srbové pobili. Zaručuji se vám čestným slovem, že do tří dnů jste u 91. pluku v Budějovicích, kde se formují maršbatalióny. Nemusíte děkovat. Vojsko potřebuje důstojníky, kteří..."
A nevěda už, co by řekl, podíval se na hodinky a promluvil: "Je půl jedenácté, nejvyšší čas jít k regimentsraportu."
Tím byl příjemný rozhovor ukončen a nadporučíkovi se velice ulehčilo, když vyšel z kanceláře a šel do školy jednoročních dobrovolníků, kde oznámil, že v nejbližších dnech jede na frontu, a uspořádá proto večírek na rozloučenou v Nekázance.

www.ngtraveler.ru
Vrátiv se domů, řekl k Švejkovi významně: "Víte, Švejku, co jest to maršbatalión?"
"Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že maršbatalión je maršbaťák a marška je marškumpačka. My to vždycky zkracujem."
"Tak vám, Švejku," slavnostním hlasem řekl nadporučík, "oznamuji, že pojedete se mnou maršbaťákem, když máte rád takovou zkráceninu. Ale nemyslete si, že na frontě budete vyvádět podobné blbosti jako zde. Máte radost?"
"Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že mám náramnou radost," odpověděl dobrý voják Švejk, "to bude něco nádhernýho, když voba padneme spolu za císaře pána a jeho rodinu..."

eskova.blog.idnes.cz
V kupé první třídy rychlíku Praha - Tábor - Veselí nad Lužnicí (přestup na České Budějovice) - České Velenice - Gmünd - Vídeň seděl nadporučík Lukasch a starší holohlavý pán. Schwejk stál skromně u dveří. Nadporučík mu nadával: "Ukradli nám kufr, to se řekne jen tak, holomku!" - "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, dovopravdy ho ukradli. Šel jsem vám vohlásit, že máme všechno v pořádku a mezitím nám kufr někdo ukradl! Ňákej Nechleba ..." - "Kušte, Schwejku! Víte, že vás dám zavřít?" - "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že to nevím, ještě jste se vo tom nezmiňoval" řekl Schwejk měkce. Nadporučíkovi zacvakaly zuby. Vzdychl si a dal se do čtení Bohemie. Tu Schwejk promluvil na holohlavého pána: "Vašnosti, neráčíte být pan Purkrabek? Soudní rada vojenského soudu ve Vídni? - Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že normální člověk má mít na hlavě šedesát až sedmdesát tisíc vlasů. Černý bejvají řidší. A padání vlasů zaviňuje prej duševní pohnutí v šestinedělí!" - Tu holohlavý pán vyskočil a zařval na Schwejka: "Marsch heraus, Sie Schweinkerl!" A vykopl Schwejka do chodbičky.

Po důkladné buzeraci vyrazil nadporučík Lukasch na chodbičku aby si to se Schwejkem vypořádal. Zavolal ho do prázdného kupé a tam mu řekl slavnostně: "Schwejku konečně přišel okamžik, kdy dostanete pár facek, jaké svět ještě neviděl! Víte, že je to generál von Schwarzburg?" - "Poslušně hlásím, že nemám vo ňákým generálovi ani ponětí. Von je vopravdu celej Purkrábek. To je tragickej vomyl. Jednou jel krejčí Hývl přes Štýrsko a jed šunku ..." - "Schwejku" zařval nadporučík, "ztraťte se a nechoďte mi vůbec na oči, pitomče! A nezapomeňte! Ve Veselí nad Lužnicí přestupujeme na vlak do Českých Budějovic."

Schwejk odešel tedy na druhý konec chodbičky, kde se dal do řeči se železničním zřízencem. Ptal se ho, funguje-li správně poplašný signál. Ňákej Hofman prý tvrdil, že ty signály nikdy neučinkují. Zřízenec Schwejkovi vysvětloval mechanismus brzdy, a jak měli oba ruce na brzdě, stalo se, že ji zatáhli. Schwejk tvrdil, že on to neudělal, že není žádnej uličník. - "To vás bude stát dvacet korun!" hrozil zřízenec. - "To je vopravdu laciný," řekl rozšaftně Schwejk, "ňákej Mlíček, zatáh jednou taky takovouhle brzdu a tak se lek, že ztratil řeč!"

"No, to je pěkné!" buzeroval generálmajor von Schwarzburg dále nadporučíka Lukasche. No, to je ještě lepší! Píše protokoly z jednání po ukončení řízení u sebe v kanceláři a upravuje si je tak, aby to všechno pěkně hrálo a pasovalo do sebe, takzvaně jak se říká, do kříže? Bez ohledu na to co účastníci v řízení vypověděli? A zapisuje, co nebylo v řízení stranou řečeno, byť tedy to dělá jen, podle vašeho názoru pane nadporučíku, neúmyslně či snad dokonce i z neznalosti! A když se strana ozve, hned ji okřikne: 'Mlčte, neudělila jsem vám slovo!' a diktuje do zápisu něco jiného než bylo v řízení před chvílí vysloveno! A co zásada  objektivní pravdy? No, to je úplně to nejkrásnější! To slyším poprvé, je to pro mne objev roku," pane nadporučíku!

"Nedělej, že o ničem nevíš, dědku holohlavá!" myslí si nadporučík Lukasch, který využil náhodného setkání ve vlaku a postěžoval si generálovi na postup příslušných vojenských úřadů v jakési své právní záležitosti.

 Funguje poplašné zařízení?

  Zatím nevíme!

Ale vypadá to, že ano!
a73f3f4873_66777062_o2
A buzerace v rychlíku z Tábora do Veselí nad Lužnicí, teď již bez Schwejkovi přítomnosti, může pokračovat. "A Jarku znáte, pane nadporučíku?" ptá se například výhružně. A jmenuje ještě jakési další vysoce postavené osoby z ministerstva vojenství a dokonce i  vysoce postavené osoby z úzkého okruhu  samotného císaře pána, zkrátka z císařského dvora Františka Josefa ve Vídni. Generálmajor von Schwarzburg, nejstrašnější inspekční generál, buzeruje nadporučíka Lukasche takovým způsobem, že tento se již neovládne a vlepí generálovi pár facek, jaké svět ještě neviděl, zatáhne za poplašné zařízení, nečeká ani až vídeňský rychlík zastaví, vyskočí z posledního vagónu první třídy a uteče přes pole do lesa, kde se ukryje očekavajíc vývoj dalších událostí.

Foto: Aleš Lukš
www.k-report.net
Nic se ale neděje a nadporučík Lukasch po chvíli opouští svůj úkryt a vydává se na cestu k nejbližší železniční stanici. Zřejmě do Doubí u Tábora!

Ačkoliv to tak na první pohled zpočátku vůbec  nevypadá ukáže se nakonec, že nadporučík Lukasch byl ve správný čas na správném místě, že se jednalo o šťastný okamžik v jeho vojenském kariéře i v jeho osobním životě. A že to tak nebylo, že to bylo jinak?!
a
de.wikipedia.org
... Susa - městečko u Turína na železniční trati Torino-Modane.

Fofo: Stefano Paolini
Vlak přijíždí do železniční stanice Condove.


Fiat 3 1/2 CV z roku 1899
 První osobní automobil vyrobený v automobilce Fiat v Turíně.

Piemont
a
Z Tábora došel Schwejk do (po železniční trati) sedmnáct kilometrů vzdálených Božejovic.


Na místním nádraží prohledal koš na odpadky. Štěstí mu přálo ...

cs.wikipedia.org
 Co hledal, zde našel.


foto.mapy.cz
Vlakem jel přes Putim ...

www.lubo32.wz.cz

 ... do Ražic ...

Dostat se z Ražic ke svému 91. regimentu bylo pro Schwejka nyní již snadné. O tom, že nadporučík Lukasch dezertoval, dozvěděl se Schwejk až po válce.

S nadporučíkem Lukaschem, nyní obchodníkem, žijícím v malém městečku nedaleko Turína, a jeho půvabnou paní se Schwejk setkal v létě roku 1919. Novomanželé Lukaschovi zde strávili několik příjemných dní v rámci své svatební cesty.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010