Příčiny, formy a psychické důsledky zneužívaní a týrání dítěte v rodině

21. května 2010 v 9:51 | Paul Rohacek |  05/2010
a
  www.lucka-a-zivot.estranky.cz

Úvod do problematiky

Násilí je takové jednání, které druhému způsobí bolest nebo jej poškodí. Přestože je násilí přirozená součást života, o čemž svědčí celé dějiny lidstva s jejich válkami, jeho nárůst a především nesmyslnost v posledních letech je překvapující. Změnou životních podmínek a kulturních hodnot se mění obraz chápání interpersonálního násilí především v rodině. Pro násilí v rodině zůstává charakteristický obraz tělesně týraného, hrubě zanedbávaného a sexuálně zneužívaného dítěte. S akutní epizodou násilí se dnes setkává řada především dětí a mladých lidí, nicméně problémem se stává dlouhodobý pocit nejistoty, napětí a obav z dalšího násilí. Tomu napomáhá násilí, které na nás ze všech stran a masmédií útočí. Riziko "kultu" násilí spočívá v tom, že by se násilí mohlo stát životním postojem, životním stylem. Již dnes jako reakce na změněnou atmosféru je nárust netečnosti, lhostejnosti, zhrubění a surovosti v mezilidské komunikaci, a je pouze otázkou času, kdy pod vlivem obklopujícího násilí začneme akceptovat změněné formy jednání, začneme označovat agresivitu za přímočarost a upřímnost, lhostejnost za uvolnění a podobně. Cenu jakou bychom za to zaplatili, si dnes nedovedeme ani představit.
a
Lidské dítě se rodí do života poměrně chudě vybaveno vrozenými vzorci chování, o to více je vrozeně schopno adaptovat se na podmínky, v nichž po narození žije a učit se všemu, co pro svůj život potřebuje. Přirozeným rámcem pro toto učení je rodina a to, čemu se dítě naučí, je v podstatě určováno působením rodiny. Rodina uspokojuje biologické potřeby dítěte, poskytuje však také uspokojení jeho základních psychických potřeb, především potřebu bezpečí a trvalého citového vztahu. Rodina rovněž poskytuje základní výkladové vzorce pro poznávání světa a působí na vytváření představy dítěte o sobě samém - na jeho sebepojetí a sebehodnocení. Tím se rodina stává podstatným činitelem i při utváření osobnosti dítěte - ovšem tím i vzniku případných odchylek a deformací. Procesem, v němž toto základní působení probíhá, je socializace dítěte. Socializací označujeme přetváření a vývoj člověka, respektive rozvoj jeho osobnosti působením sociálních vlivů i vlastních činností dítěte, kterými na tyto vlivy reaguje, vyrovnává se s nimi, mění je a zvládá. Dítě je na své rodiče ve všem odkázáno. Proto je kvalita i kvantita rodinné péče o dítě rozhodujícím činitelem v jeho vývoji i při utváření jeho osobnosti. Vidíme ovšem, že se jedná o proces dvoustranný, rodina zajišťuje jeho rámec a poskytuje dítěti potřebné podněty, dítě však není pouhým pasivním objektem tohoto působení, aktivně se podnětů zmocňuje, někdy dokonce provokuje jejich poskytování, zpracovává je a tím se na utváření své osobnosti samo podílí. Kromě kvality a míry poskytovaným podnětů je tedy důležité i to, jak je dítě chápe a jak se s nimi vyrovnává. V průběhu socializace se dítě učí podílet se na společenských činnostech, čímž rozvíjí své schopnosti a potvrzuje si svoji kompetenci. Dítě přijímá vlivy kultury, do které patří, přejímá hodnoty a morální normy, učí se, co je správné a špatné, vhodné či nevhodné. Vliv rodiny je mimořádný i na utváření sebepojetí, sebehodnocení obrazu vlastního já u dítěte.
a
Ze shora uvedeného vidíme, že normy a vzorce chování, které dítě v rodině přejímá, mohou vést rovněž k rozvoji agresivního chování.
a
www.patriksvetlak.wbl.sk
V rodině se dítě poprvé pokouší uplatnit své rozvíjející se schopnosti, v rodině, z reakcí rodičů, odměn a trestů za svoje chování se dozvídá nejen to, co je správné či špatné, ale i to, jak je ve svých činnostech úspěšné. Tím se vlastně dozvídá, jaké je. Sebepojetí dítěte je tedy zásadně formováno sociálně zprostředkovanými reakcemi okolí. Obraz, který si dítě vytváří o svých schopnostech, předpokladech a možnostech je takřka beze zbytku vytvářen těmito reakcemi - jiný zdroj informací dítě vlastně nemá. Dítě proto tento obraz přijímá a jeho další aktivity, prožívání i aspirace jsou podstatně ovlivněny tímto primárním vlivem. Proto i dospělý či dospívající jedinec, který už je více schopen posoudit sebe sama, je rámcově ovlivněn prvním obrazem, kterého se mu dostalo v dětství. Nejde o to, aby se dítě v rodině setkávalo pouze s kladnými a pozitivními reakcemi - pokud s ním rodiče v něčem nesouhlasí, je to pro dítě stejně důležitá informace, jako pochvala. Rodiče by však nikdy neměli zavrhovat dítě jako takové, odmítání by se mělo vztahovat pouze na nepřijatelné chování. Rodina a její vztah k dítěti ovlivňuje podstatným způsobem vztah důvěry, který dítě vytváří k okolnímu světu. Ujištění o tom, že svět je dobrý a je možno mu důvěřovat, získává dítě z pocitu bezpečí a lásky, který mu poskytují milující rodiče.
a
V rodině se také klade základ struktury osobnosti - vytvářejí se rysy osobnosti. Celkově jsou ovlivněny sebehodnocením a sebepojetím, závislými na obrazu, který sociální prostředí dítěti sděluje. V jednotlivých situacích jsou různé způsoby chování dítěte jeho rodinou přijímány či odmítány. Tím se některé způsoby chování a reakce posilují, jiné vyhasínají. Ve skutečnosti samozřejmě takto absolutní závislost existuje jen zřídka, protože ani reakce okolí nejsou absolutně jednoznačné a záleží i na aktivitě, prožívání i genetické výbavě samotného dítěte. Opakování určitého způsobu chování však vytváří získanou dispozici chovat se daným způsobem a tak se původně možná náhodné způsoby řešení nějaké situace stávají trvalými rysy chování a tím vytvářejí rysy osobnosti jedince. Rodina se tak podstatným způsobem podílí na vytváření základu osobnosti dítěte. Způsoby chování, přijímání či odmítání dítěte či dokonce jeho týrání a zneužívání nepůsobí pouze aktuálně, ale mají dlouhodobé důsledky pro celkový vývoj dítěte.
a
 www.lucka-a-zivot.estranky.cz

Příčiny zneužívání a týrání dítěte v rodině

V obecné představě je rodina prostředím, kde je dítě milováno a přijímáno, postavy rodičů, především matky, jsou vždy chápány jako milující. Přesto se v realitě velmi často setkáváme s rodinami, kde dítě nejen, že není zahrnováno láskou, ale kde trpí, kde je dokonce týráno. Protože nejde o obecně přijímanou normu chování, je nutno zabývat se příčinami, které k podobným odchylkám v chování rodičů vedou. Zároveň je nutné si uvědomit, že i když se budeme příčinami odchylného chování zabývat zvlášť u rodičů i u dětí, jedná se o vztah, kterého se vždy zúčastňují obě strany, každé rozdělení je tedy umělé a přistupujeme k němu pouze z důvodů větší přehlednosti.
a
U rodičů se může jednat o příčiny, které mají zdroj v jejich osobnosti, v jejich vlastním vývoji nebo v kulturních a sociálních podmínkách, v nichž rodina žije. Vliv má také partnerský vztah rodičů k sobě navzájem i okolnosti, za nichž došlo k narození dítěte.
a
www.patriksvetlak.wbl.sk
Osobnost jednoho či obou rodičů se podílí na jejich chování k dítěti. Ne pouze vyrovnané osobnosti se stávají rodiči, oba rodiče nebo jeden z nich může trpět nějakou poruchou, pro kterou je neschopen vytvořit pozitivní vztah k dítěti. Příčinou negativního chování k dítěti může být charakterová či emocionální odchylka, která rodiči zabraňuje vytvořit si kladný vztah ke komukoliv, včetně vlastního dítěte. Jedinec, který je citově chladný, nemusí své dítě přímo týrat, ale velmi pravděpodobně ho bude citově zanedbávat. Může se jednat o jedince s duševní poruchou či osobu, která je deviantní jiným způsobem. Vlastní zkušenosti z dětství jednoho či obou rodičů jsou podstatným činitelem jejich chování k vlastnímu dítěti, které je předmětem našeho zájmu, socializací prochází ve svém vývoji každý lidský jedinec. Zkušenosti z chování vlastních rodičů, vzorce chování, které se budoucí rodič naučil ve své rodině, způsoby řešení situací, které přejal nápodobou či identifikací se svými rodiči, ovlivňují podstatně jeho chování jako rodiče. Jeho vlastní rodiče mu slouží jako vzor rodičovského chování. Proto také u rodičů týrajících či zanedbávaných vlastní dítě nacházíme velmi často v jejich anamnéze zkušenosti s týráním v dětství. Rodiče také často své chování zdůvodňují tím, že je rodiče také řezali a nijak jim to neublížilo.
a
To ukazuje na závažný vliv toho, že pro dítě především v prvním dětství je jeho vlastní rodina a její způsob chování jediným a absolutním vzorem chování.
a
 www.patriksvetlak.wbl.sk
I když třeba v dospělosti dojde jedinec k jinému názoru, v situacích afektu se zpravidla aktualizují nejhlubší rané vzpomínky a vzorce chování. Z tohoto přenosu zpúsobů chování z generace na generaci také vyplývá dlouhodobá nebezpečnost týrání dětí. Způsob chování rodičů k dítěti určují také konkrétní kulturní a sociální podmínky, v nichž rodina žije. Celkové kulturní prostředí určuje rámcově přijatelnost či nepřijatelnost určitých způsobů chování, rodina se však kromě funkce výchovné musí zabývat ekonomickým zajištěním své existence. Mnozí rodiče, kteří zanedbávají své dítě, tak činí proto, že jsou zcela zaujati svou vlastní kariérou, vědeckou činností či jinými zájmy. V současnosti velmi často pozorujeme i rodiče, kteří jsou zcela pohlceni podnikatelskou činností, která jim už nedovoluje věnovat čas či zájem vlastním dětem. Tito rodiče často zdůvodňují své chování k dítěti i zájmem dětí, ve skutečnosti však je dítě v podobné rodině zcela opomíjeno citově. Vztah rodičů k sobě navzájem je velmi často příčinou negativního chování k dítěti. Rodiče si přes dítě řeší své vlastní partnerské problémy. Zvláště výrazné je to v souvislosti s rozvodem. Dítě je vtahováno do sporů svých rodičů, stává se terčem, na němž si rodiče vylévají svou nevraživost na partnera. Zdánlivá či skutečná podobnost s jedním z rodičů může tuto tendenci v chování druhého ještě posilovat.
a
V klinické a poradenské praxi se rovněž můžeme setkat s případy,
a
forum.4id.cz
kdy se dítě stává terčem ústrků a opovržení rodiny v zájmu zachování křehké rovnováhy, za níž může rodina jako celek fungovat. Hovoříme potom o dítěti-symptomu, jehož řešení je velice obtížné. Pokud se totiž podaří pomoci dítěti, zpravidla se rodina hroutí, častěji ovšem ztrácí zájem o další pomoc. Dítě v této situaci svým utrpením zachraňuje celou rodinu, proto je objektivně řešení nežádoucí, i když rodina může verbálně vyjadřovat něco jiného.
a
  www.patriksvetlak.wbl.sk
Okolnosti, za nichž došlo k početí a narození dítěte velice podstatně ovlivňují vztah a tím i chování rodičů k němu. Fakt, že dítě bylo příčinou uzavření manželství, z něj může učinit terč nevraživosti ze strany jednoho z rodičů. Zvláště toho, který byl takto k sňatku přinucen. Roli zde hraje též to, jestli narození dítěte bylo či nebylo chtěné, případně vítané.
Druhým účastníkem vztahu je dítě. O podílu oběti na týrání či agresivním chování rodiče zde hovořit nebudeme. I zde totiž můžeme najít některé příčiny, pro které se dítě stává objektem týrání. Držme se toho, že dítě se často stává terčem agresivního chování proto, že je bezmocné, závislé a slabší. Rodiče nemusí být sadisté, kteří v bezmoci své oběti nacházejí uspokojení. Stačí, že dítě je po ruce v případě, kdy jeden z rodičů hledá náhradní cíl přenesené agresivity, kterou nemůže z nějakého důvodu zaměřit k tomu, kdo ji vyvolal. Ať už se jedná o šéfa v zaměstnání nebo partnera v manželství, dítě velmi často odnáší nahromaděný vztek svého rodiče. Zpravidla je možné najít i racionální vysvětlení, protože s výchovou dětí jsou vždy nějaké problémy. Platí to nejen u chování, jímž rodič chce odreagovat nějakou zažitou frustraci. Podobné chování může být i dlouhodobé, pokud rodič vnímá dítě jako toho, kdo mu nějakým způsobem znemožnil jiný způsob života. Už jsme se zmiňovali o nechtěných dětech, které velmi často pouze svou existencí připomínají rodiči závazek, který byl nucen na sebe vzít a který ve skutečnosti neakcepoval. Jsou však typy dětí, které podobné chování postihuje častěji a v určité míře lze i říci, že nějakým způsobem provokují. Jsou děti, do nichž rodiče vkládají své, většinou nerealizované životní představy a které nejsou schopny tyto představy naplnit. Buď je to proto, že tyto představy jsou nereálné, ale často i proto, že tyto děti trpí nějakým skutečným či relativním handicapem. Postižené dítě je vždy pro rodinu nesmírnou zátěží, nejen faktickou, ale především citovou. Ne všichni rodiče se dokáží s touto zátěží vyrovnat. Rodiče si vytvářejí ještě před narozením dítěte jeho ideální podobu, která většinou skutečnému dítěti neodpovídá a to i v případě dítěte zdravého. Pokud předpoklady dítěte pro vyplnění rodičovského snu jsou nedostačující, rodiče prožívají zklamání a to se může projevit v zavrhujícím chování vůči němu. Jak bylo řečeno, nemusí se vždy jednat o skutečné postižení, ale prostě jen o fakt, že dítě nedosahuje výkonů, jaké jeho rodiče považují za uspokojivé. Například vynikající studijní výsledky u dítěte průměrně nadaného. Některé typy postižení jsou častějším zdrojem problémů. V souvislosti s týráním a zanedbáváním dítěte, je především zapotřebí uvést děti s lehkou mozkovou dysfunkcí. Postižení těchto dětí není na první pohled viditelné, porucha se projevuje především změnami v chování dítěte. Děti jsou zpravidla neklidné, těžko se soustřeďují a dokážou svými obtížemi rozčilovat své okolí až k nepříčetnosti. Jsou neobratné, hlučné, mají obtíže v sociálním kontaktu a obzvláště odolné se zdají vůči jakémukoliv výchovnému působení. Tyto děti se stávají velmi často terčem velmi tvrdých disciplinárních opatření ze strany rodičů, protože tito mají pocit, že s dítětem není absolutně žádné pořízení. Jejich chování neznamená ani tak negativní vztah k dítěti jako spíše naprostou výchovnou bezradnost. Bohužel tělesné tresty a tvrdá opatření na dítě s lehkou mozkovou dysfunkcí zpravidla nepůsobí a situaci spíše zhoršují, protože zvyšují neklid a úzkost dítěte. Zvláštní kapitolou jsou děti v náhradní rodinné péči. Tyto děti většinou přicházejí do rodin, které se dlouho a marně snažily mít dítě vlastní. Vytoužené dítě je tak předem zatíženo tak obrovskou citovou investicí, vkládanou do něho rodiči, že i vlastní, zdravé dítě v ideálních podmínkách by jen obtížně mohlo očekávání rodičů splnit. Adoptované dítě má za sebou zpravidla delší či kratší pobyt v kojeneckém ústavu, někdy i velmi negativní zážitky z vlastní rodiny (týrání, deprivace). Problematické jsou často i genetické předpoklady adoptovaného dítěte, které, ať už jsou jakékoliv, jsou jiné, než u jeho adoptivních rodičů, kteří se v něm nemohou poznávat jako ve vlastním dítěti. Je jisté, že adoptivní rodiče toto vědí již v okamžiku adopce a jsou velmi upřímně rozhodnutí překonat překážky. Racionální rozhodnutí však nestačí vždy ke zdolávání náročných situací, které ve výchově dítěte zajisté nastanou a povaha citové vazby vůči cizímu dítěti může rodičům usnadnit hrubé zacházení s dítětem. Problémem často bývá i to, že ne vždy mají oba rodiče stejný vztah k adopci - častěji si ji přeje matka a otec spíše přání matky akceptuje. Vztah k dítěti se pak vyvíjí v závislosti na dobrovolnosti přijetí ditěte. Pokud se pak změní situace v rodině (rozvod, úmrtí jednoho z rodičů), vznikají jak pro rodiče, tak pro dítě často naprosto neřešitelné situace, které mohou vyústit v týrání či zanedbávání fakticky nechtěného dítěte. Konkrétní způsoby chování rodičů k ditěti jsou poznamenány kulturními a sociálními souvislostmi. Sociální prostředí určuje přijatelnost či nepřijatelnost způsobů chování, určuje často i podobu rodinných vztahů, včetně postavení dítěte v něm. Tradiční patriarchální rodina, která v některých kulturách přežívá (například v islámských zemích), dovoluje tak tvrdé autoritativní chování k dítěti, které by v jiné kultuře bylo nepřijatelné. Jinde je dítě považováno v podstatě za majetek rodičů, z čehož vyplývá jejich právo nakládat s ním podle vlastního uvážení. Je důležité, zda je v dané kultuře přijatelný tělesný trest jako výchovný prostředek. Přestože naše rodina již většinou patriarchální model nemá, tělesné trestání dětí je zpravidla považováno za v podstatě přijatelný výchovný prostředek. Je velmi důležité uvědomit si, že většina následků fyzického týrání dětí vlastními rodiči není cílem sama o sobě, ale je spíše důsledkem nehody, použití nepřiměřeně tvrdého zákroku. Rodiče a většinou i jejich okolí v naší kultuře vidí problém spíše v míře trestu, ne v samotné jeho povaze. Chování rodičů vůči vlastnímu dítěti zavisí rovněž na specifičtějších normách, platných v konkrétním sociálním prostředí, v němž žijí. Rodiče méně vzdělaní a žijící v nižších sociálně-ekonomických vrstvách budou zřejmě ve vztahu ke svému dítěti používat jiné způsoby - zpravidla častěji tělesné tresty, zatímco rodiče vzdělaní a na vyšší úrovni budou pravděpodobně dávat přednost trestání psychickému.
a
Rozdíly v sociálních normách nabývají na důležitosti zvláště v současné době, kdy dochází k setkávání různých etnických a kulturních skupin v důsledku politických, sociálních a ekonomických změn. Například různé vlny přistěhovalců do České republiky, problémy soužití Čechů s romským etnikem a podobně, kladou před českou společnost otázky rozdílných sociálních norem a ve vztahu k předmětu našeho zájmu především otázky rozdílných názorů na výchovu a přiměřenost způsobů zacházení s dětmi. Podobné problémy zná například francouzská společnost při posuzování výchovných postupů v rodinách severoafrických přistěhovalců, kteří se ve svých vztazích k dětem většinou přidržují způsobů chování svých arabských předků a velmi často se tím dostávají do konfliktů s majoritní francouzskou společností.
a
www.lucka-a-zivot.estranky.cz

Formy zneužívání a týrání dítěte v rodině

V předchozím výkladu bylo naznačeno, jak významnou roli při vývoji dítěte hraje jeho rodina. Vztah k dítěti, způsob zacházení s ním i obraz, který mu o něm samém rodina poskytuje, jsou základní vlivy. Negativní vztah, nedostatek péče či fyzické a psychické týrání posiluje u dítěte negativní sebepojetí a nedovoluje mu rozvinout plně své možnosti. Rodiče a další členové rodiny mohou projevovat svůj negativní vztah k dítěti aktivně či pasivně, aktivní či pasivní agresivitou. Jak už bylo řečeno dříve, aktivní agresivita se projevuje většinou ve fyzickém násilí vůči dítěti. Pasivní agresivita se projevuje spíše zanedbáváním dítěte či neuspokojováním základních potřeb. Fyzické násilí se projevuje nejčastěji přehnaným tělesným trestáním dítěte. Už bylo zmíněno, že nejčastější příčinou ublížení na zdraví dítěti jeho rodiči je právě překročení míry tělesného trestu, to znamená, že ublížení není cílem, ale spíše nehodou. Často ovšem můžeme zaznamenat hrubé zacházení s dítětem, cloumání, strkání a podobně, které nejsou ani tolik trestem za chování dítěte, jako obvyklým způsobem chování rodičů. Takové chování může znamenat, že rodiče se obecně chovají hrubě, například k sobě navzájem, může ale také znamenat to, že rodiče jsou z nějakých příčin v afektu a uvolňují si svůj hněv na dítěti. Sexuální násilí a zneužívání dítěte je samozřejmě rovněž fyzickým násilím, jeho negativní důsledky pro psychický vývoj jsou však ještě závažnější.
a
Psychické násilí se projevuje především slovně. Dítě je rodiči podceňováno, zesměšňováno, je mu neustále připomínána jeho skutečná či domnělá nedostatečnost. Psychické násilí může však nabýt i podobu citového vydírání, kdy rodiče udržují u dítěte pocit viny (zdánlivě laskavě) a vyžadují na dítěti určitý způsob chování k odčinění této viny.
a
Citové vydírání zahrnuje takové chování dospělé osoby, které má vážný negativní vliv na citový vývoj dítěte a vývoj jeho chování. Citové týrání může mít formu verbálních útoků na sebevědomí dítěte, opakované ponižování dítěte či jeho zavrhování. Vystavování dítěte násilí nebo vážným konfliktům doma, násilná izolace, omezování dítěte, vyvolávání situace, kdy dítě má skoro stále pocit strachu, kdy je vystaveno dlouhodobé životní nejistotě způsobuje citové ublížení. Nepřiměřené ambice dospělých členů rodiny, dysfunkce rodiny vede často ke stálým útokům na dítě.
a
Rodiče, či vychovatelé mají tendenci udržovat rovnováhu své osobnosti na úkor dítěte. Citové vydírání se velice často vyskytuje společně s týráním fyzickým a pohlavním. U dítěte takto týraného zůstávají trvalé následky v oblasti intelektové a emoční. Děti mají v dospělosti takto obtíže s utvářením mezilidských vztahů, obtíže se sebehodnocením, podceňují se nebo naopak se přeceňují. Velice závažný je fakt, že model chování rodičů velice často přenášejí na svoje děti.
a
www.patriksvetlak.wbl.sk
Psychické násilí mohou rodiče na dítě vyvíjet i celkovým výchovným klimatem v rodině. Nemožnost jakékoli diskuse, svobodného rozhodnutí dítěte či projevení vlastního názoru, přehnané uplatňování autority ze strany rodičů a absolutní omezování dítěte nemusí být doprovázeny skutečným fyzickým násilím, ale dítě v takovémto prostředí strádá nedostatkem prostoru k vlastnímu rozvoji. Takovéto výchovné prostředí můžeme najít v tradičních patriarchálních rodinách, v našem prostředí však mohou podobné dominantní a autoritářské postoje vyvinout i matky. Toto chování může být ze strany rodičů zdůvodňováno tradicemi rodiny, ale i obavou o ditě, snahou zabránit negativním vlivům a podobně. Ve skutečnosti však prokazuje, že rodiče se považují za absolutní pány dítěte a spíše než citový vztah je k němu poutá pocit vlastnictví. Psychicky dítě strádá rovněž v rodině, kde se mu nedostává uspokojení základních psychických potřeb. Hovoříme potom o psychické deprivaci dítěte. Především neuspokojování potřeby citového přijetí lásky a bezpečí, to je citová deprivace, může vést nejen k deformacím v rozvoji osobnosti, ale v extrémních případech i k fyzické újmě. Psychická deprivace se týká rovněž potřeby dosáhnout určitého sociálního přijetí a potvrzení vlastního sociálního významu. Zesměšňování dítěte, odmítání uznat jeho přednosti a zdůrazňování chyb způsobuje deformace a sociální deprivaci dítěte.
a
 www.lucka-a-zivot.estranky.cz

Psychické důsledky zneužívání a týrání dítěte

Uvažujeme-li o důsledcích týrání ve všech jeho podobách, musíme rozlišit důsledky aktuální a dlouhodobé. Aktuální důsledky se týkají současného prožívání dítěte, utrpení či újma na zdraví, které jsou mu způsobeny fyzickým týráním, jsou jedním z důsledků. Utrpení, smutek, citové napětí a strádání je důsledkem psychického týrání, ale doprovází rovněž i týrání fyzické.
a
Dítě prožívá pocit křivdy, beznaděje, zavržení. Prožívá velmi často i pocit viny, protože v jeho závislosti na rodičích je pro něj jediným možným vysvětlení chování rodičů to, že se pravděpodobně nějakým způsobem provinilo. Pocit viny velmi silně doprovází rovněž sexuální zneužívání dítěte. Ditě ví, že se děje něco, co není správné, stydí se za to a neodvažuje se se svým zážitkem svěřit. Pociťuje vlastně paradoxně větší vinu než dospělý útočník, čímž se jeho strádání ještě prohlubuje.
a
www.patriksvetlak.wbl.sk
Dlouhodobé důsledky představují především vliv na vývoj osobnosti obecně. Dítě které je týráno, zneužíváno či zanedbáváno, získává zkušenosti, které ve svém důsledku mají deformující vliv na jeho vývoj. Působí zde deprivační vlivy, především deprivace či subdeprivace citová, protože toto dítě žije zpravidla v prostředí, které ho zavrhuje, kde se mu nedostává uspokojení potřeby přijetí a bezpečí. Raná deprivace má za následek hluboké změny v osobnosti jedince, které se zpravidla projevují až v dospělosti. Dítě dále získává prostřednictvím podobného negativního chování obraz sebe sama, který je rovněž negativní. Dítě se podceňuje, je úzkostné a ustrašené, jeho představa o normách a hodnotách společnosti je nutně pokřivená. Pocity provinění, které dítě aktuálně v důsledku týrání prožívá, se velmi často stávají trvalou součástí jeho prožívání. Nejvýrazněji tedy týrání a zanedbávání zasahuje oblast sebepojetí a sebehodnocení dítěte. Výše zmíněný vztah důvěry ke světu se vytváří zvláště v prvních letech vývoje dítěte a agresivním chováním rodičů je podstatně narušen. Na druhou stranu ovšem pocity křivdy, které zvyšují emocionální napětí dítěte, spolu se vzorci chování, které mu rodiče svým agresivním chováním předávají, mohou vést k deformaci vývoje opačného směru - dítě se stává agresivním a objevují se u něj poruchy chování. V tomto směru je týrání dítěte nebezpečné ve svých dlohodobých důsledcích i v tom, že podobný typ chování přenáší na další generace. Týrané dítě bude velmi pravděpodobně rovněž týrajícím rodičem. Dlouhodobé důsledky zanedbávání dítěte jsou známy.
a
Děti, které v dětství trpěly psychickou deprivací, mají v dospělosti velmi často potíže v navazování citových vztahů, často vykazují závažné poruchy chování, asociální chování, často je nacházíme mezi drogově závislými jedinci. I zde působí něco, jako generační přenos - tyto děti v dospělosti, jako rodiče, jen velmi obtížně utvářejí pozitivní citový vztah ke svým partnerům i ke svým vlastním dětem a tím může dojít k tomu, že deprivována bude další generace.
a
 www.patriksvetlak.wbl.sk
Projevy chování týraného dítěte nemusí být nijak nápadné. Tyto děti velmi často vykazují neurotické příznaky. Chovají se úzkostně, jsou malátné, bez energie. Celková aktivita dítěte je zpravidla snížena, dítě není motivováno ke školní práci, špatně se soustřeďuje a tím zpravidla trpí i školní výsledky. Velmi často jsou nápadné celkovou zanedbaností - jsou špinavé, špatně oblečené, působí podvyživěně, nevyspale. Neplatí to samozřejmě absolutně, zvláště děti, zanedbávané citově mohou být naopak přepychově oblečeny, protože jejich rodiče dávají přednost materiálnímu zabezpečení před citovým vztahem k dítěti. Fyzicky týrané děti mívají často na těle stopy po týrání - oděrky, modřiny, spáleniny. Celkové projevy chování týraného dítěte jsou shrnuty v popisu syndromu týraného dítěte.
a
Nepraštili byste ho, "paňára" sympatickýho?
a
 www.fdb.cz
Muselo to být ještě před mými dvanáctými narozeninami a byl to můj první a poslední velký výprask v dětství (proutěným klepáčem na koberce). Co se tehdy vlastně stalo?
a
Nevím už kdo z těch kamarádů s tím nápadem tehdy přišel: "Půjdeme na třešně do áleje za vlakovým nádražím."
a
www.jaknaweb.com
Bylo to od našeho domu daleko a přišel jsem domů až za tmy. A to jsem přijel městským autobusem. Na vlakovém nádraží jsem hledal jednu korunu československou na jízdenku na městský autobus, abych nemusel jít tu velkou vzdálenost domů pěšky. A skutečně jsem ji tam tehdy našel. O výprasku doma hovořit nebudu, ale ta výprava za třešněmi je jedním z mých nejkrásnějších zážitků z dětství.  Když si na ni ještě dnes vzpomenu, přistihnu se, že se usmívám. Výprask měl přesto jeden "výchovný" účinek. Nikdy jsem se ke svému synovi takhle nechoval. Pravdou ale rovněž je, že syn mi k takovému chování nedal žádnou "příležitost".
a
www.pripravy.estranky.cz
A druhý den jsem zaslechl kukat kukačku. Kukání kukačky u mne vyvolává vzpomínku na dětství a letní školní prázdniny u babičky a u dědečka. "Už aby ty prázdniny byly," říkal jsem si doma po výprasku!
a
Snad již první den prázdnin jsem z domova k babičce a k dědečkovi odjížděl.
a
Odkazy:
a
Miloslav Homola - Rozumíte svému dítěti?
Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n. p. Praha
Edice: Rodičům o výchově dětí
Praha 1977
Vydání první
Náklad 10 000 výtisků

a
Ludmila Bělinová, Miloslava Jírová - Jak připravit dítě na školu?
Vydalo Státní pedagogické nakladatelství n. p. Praha
Edice: Rodičům o výchově dětí
Praha 1977
Náklad 10 000 výtisku. Dotisk druhého vydání.

a
MUDr. Eva Vaníčková, CSc.
PhDr. Zuzana Hajd-Moussová
Doc. PhDr. Hana Provazníková, CSc.
Univerzita Karlova Praha
Násilí v rodině - syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte
Vydala Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum
Praha 1995, jako skripta pro posluchače 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy
I. vydání - Náklad 1.000 výtisků
a



TOPlist

 


Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010