Návštěva Štrasburku

4. května 2010 v 16:54 | František Kočka |  05/2010
2
Vítejte ve Štrasburku, hlavním městě Alsaska!
14
Mezinárodní veřejné civilní letiště Frankfurt nad Mohanem je největší německé letiště.
a
Letiště má dvě rovnoběžné vzletové a přistávací dráhy a jednu dráhu použitelnou pouze pro vzlety. Všechny dráhy jsou dlouhé čtyři tisíce metrů. Dráhy sice nemohou být provozovány nezávisle na sobě, avšak mohou být používány současně.
9
Mezinárodní veřejné civilní letiště Charles de Gaulle v Paříži
Je známé i jako letiště Paříž Roissy a je největším letištěm v Paříži a druhým nejvytíženějším letištěm pro cestující v Evropě, hned po londýnském letišti  Heathrow.
13
Nachází se třiadvacet kilometrů od Paříže ...
5
Je jedním z prvních letišť v Evropě, které má integrovaný železniční systém.
10
Má tři moderní terminály nabízejí cestujícím kvalitní vybavení a služby. Terminály jsou propojeny zdarma kyvadlovou dopravou autobusy a zpracovávají více než dvěstě tisíc cestujících denně. Terminál 1 - mezinároní lety, s výjimkou letecké společnosti Air France, Terminál 2 - letecká společnost Air France a další letecké společnosti létající do evropských destinací a T 3  - výhradně charterové lety.
7
Bylo to někdy počátkem devadesátých let minulého století. Týdenní zájezd Vědecko-technické společnosti do Francie byl spojen s jednodenní návštěnou Mezinárodního veletrhu stavební techniky v Paříži. V motorestu Bouchalka u Cerhovic jsme se ještě  najedli a další významná zastávka byla pak až na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem, kde jsme si, snad někdy ve dvě hodiny v noci, prohlédli  letiště a pak jsme pokračovali do Francie. Než jsme však dojeli do středu Paříže, prohlédli jsme si cestou ještě pařížské letiště Charlese de Gaulla.
15
Na pravém ani na levém břehu Rýna, který tvoří hranici mezi Německem a Francií, nás před mostem ani za mostem nikdo nekontroloval a ani nezastavoval. Byla ještě tma, když jsme ve Štrasburku zastavili a všichni jsme mazali ztichlými a lidupráznými ulicemi, podívat se na katedrátu Notre Dame. Když jsme procházeli kolem jakéhosi malého parčíku vzbudili jsme svými kroky a svými hlasy jakéhosi mladého opilce, který spal na zemi vedle lavičky a právě vstával a zíral s otevřenou pusou na naši skupinu. Na lavičce byla postavena láhev nedopitého francouzského vína. Byl jsem rád, že už jsme ve Francii, a tak jsem si hned vyzkoušel svou nevelkou znalost jazyka. "Bonjour monsieur. Comment ... ", začal jsem a dal se s mladým opilcem do řeči. Vysvětlil jsem mu, že "letíme" z frankfurtského na pařížské letiště, s krátkým "mezipřistáním" ve Štrasburku, kde si chceme prohlédnout místní katedrálu. Pak už jsem musel utíkat, aby se mi naše skupina neztratila. Mladý opilec za mnou a za naší skupinou zíral s otevřenou pusou. Možná si potom myslel, že se mu to třeba všechno jen zdálo! Nevím proč tomu tak je, ale když se řekne Štrasburk vybaví se mi jako první tohle! Na katedrálu Notre Dame ve Štrasburku a města Nancy, Saint Dizier, Chalons sur Marné a další místa při naší cestě do Paříže jsem dávno zapomněl.
8
www.auberge-duchevalblanc.com
Zámek Saint Dizier
17
Saint Dezier - region Champagne-Ardenne
12
11
Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku
4
Rozvedení otcové se v českých zemích stali bezprávnými a bezmocnými občany. Jejich děti coby rukojmí pomstychtivých matek ztrácejí základní lidské právo - právo na oba rodiče. Toto se děje pod taktovkou nezávislého soudnictví demokratického státu a za lhostejného přihlížení celé společnosti. Od opatrovnických soudů odchází matka jako vítěz, otec jako poražený. Skutečnou obětí války Novák versus Nováková je dítě. Podle starobylých zvyklostí klade společnost většinu výchovných povinností na matku. Při rozvodu se jí za to odměňuje právem na dítě jakožto válečnou kořist. Obojí je špatné, absurdní, zatuchlé, nemravné, nelidské. Každý zná ze svého okolí desítky historek o marném otcovském dožadování se dětí na soudem přiklepnutý "styk" jednou za čtrnáct dní, o odmítání matek "půjčit" dítě, protože ono je právě dnes a vlastně skoro pokaždé nemocné. Dítě se stává nástrojem pomsty, aniž by jeho milující matka myslela na dítě samé - na jeho touhu po tátovi. Muži, kteří nerezignovali na své otcovství, celá léta marně bojují s bývalými manželkami, se sociálními pracovnicemi, soudci a soudkyněmi. Jsou to otcové, kteří se dítěti po dobu trvání manželství věnovali více než je ve zdejších krajích zvykem, ti, kteří nebyli jenom dodavateli peněz do rodinného rozpočtu, ale empatickými kamarády, dospělými muži, pro které má člověk-dítě větší hodnotu než kariéra. S mnohými jsem se setkala v průběhu dvaceti let při natáčení dvou filmů na téma do očí bijící diskriminace mužů v českých zemích. První film jsem točila za komunistického režimu, druhý ve svobodné zemi. Nic se nezměnilo. Možná jen jedna pokroková novela zákona o rodině, zákona o společné výchově dítěte po rozvodu z roku 1998, kterou někteří soudci nazývají nešťastnou novelou a není zvykem ji naplňovat. Předseda Unie otců Daniel Nebeský, který jedenáct let bojoval o to, aby se mohl stýkat se svým synem, říká: "Čeští soudci jsou nezávislí - na mezinárodních úmluvách o právech dítěte, na republikových zákonech, na morálce, logice a prokazatelných skutečnostech."
6
Hrdina mého filmu Evžen Voleský viděl naposledy svého, nyní devítiletého syna, před pěti lety: "Kdykoliv jsem si šel pro syna, zavolal na mě nový partner mé ženy policii. Synovi kroutil hlavou, aby se na mě nemohl podívat." Po pětiletém martyriu, opakovaných pokusech setkat se synem, po němž se mu bolavě stýská, obdržel Evžen Voleský od brněnského soudu zákaz styku se svým dítětem: "Cítím se poškozený v základních lidských právech zaručených naší ústavou, v právu rodiče na výchovu dítěte. U Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku jsem podal žalobu na Českou republiku." Našim dětem chybí otcové. Dcery postrádají předobraz budoucího manžela, synové mužský vzor. Několik set českých mužů, vyvržených z rodin, prolamuje svým donkichotským úsilím o kontakt s vlastním dítětem tradiční obraz vzdáleného chladného otce. Stát, pro nějž je rodina základním stavebním prvkem, jim v tom důsledně brání.
4
Tolik Olga Sommerová.
1
  father-and-son.com
3
3
16


 


Komentáře

1 Lucie Lucie | E-mail | 25. července 2011 v 22:03 | Reagovat

Nemohu souhlasit s Vaším příspěvkem. Má dcera se stala obětí mého ex-přítele, který se dožaduje střídavé péče. Na dceru do dnešního dne nepřispěl ani korunou, nijak jej nezajímá. Je to pouze jeho nástroj, jak se pomstít mě za můj odchod. Nechci bránit své dceři, aby poznala svého otce, ale zároveň nechci, aby jí jakkoliv zasahoval nyní do života. A to pouze tím, že bude ubližovat její matce skrze ní. Tak mi řekněte, zda jsem pomstychtivá matka, která ukořistila své dítě. Nebo sobec, který jí brání ve styku. Nemohu přihlížet tomu, aby takový zlý člověk zničil její křehkou duši. Ačkoliv uznávám, že obrovský podíl viny nesu já, neboť jsem s tímto člověkem strávila pár let a milovala jej. Zřejmě toto je můj trest za zničené city.

2 F. Kočka F. Kočka | 26. července 2011 v 8:35 | Reagovat

Přeji pěkný den! Je docela dost dobře možné, že jste článek nečetla pozorně. Nevím? Až po obrázek Olgy Sommerové píšu o své cestě do Francie a další text pod shora uvedeným obrázkem je názor Olgy Sommerové a osob, o kterých ve svém textu Olga Sommerová hovoří. Moje články jsou spíše k zamyšlení než k diskuzi. Přeji vám brzké vyřešení vašeho problému a ještě jednou přeji pěkný den.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Motto: Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až příjdou lidi, a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: "Prosím Vás pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?" ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic!
Věci vlastní jsou ty, na které můžeme mít svým rozhodnutím, vůlí a svým jednánín vliv. Jsou však věci, které změnit nemůžeme. Nemůžeme změnit, zda bude zítra pršet nebo ne. To je věc cizí. Jsou na nás nezávislé i takové věci, jako je povaha druhého člověka. Rozhodnutí změnit něco na sobě je realizovatelné, rozhodnutí změnit něco u druhého lze uskutečnit u dětí, které vychováváme. Potvrdilo se nám, že jakou má kdo povahu v třetí až páté třídě základní školy, takovou povahu má i v dospělosti!
Strýček Jaroslaw je bratr naší matky Šárky, středoškolský profesor, rád si hraje se slovy, kterým podkládá jiný, matoucí, obrazný až provokativní význam. S vážnou tváří si vymýšlí nebo upravuje různé příběhy, které vypravuje tak přesvědčivě, že mu naše matka a tetičky - jeho sestry Dana a Jitka - někdy neuvěří a když potom praskne, že to je pravda, volají pohoršeně: "Ale Járo!". Strýček Jaroslaw je vdovec a z manželství má dvě, dnes již dospělé, děti. Žije s přítelkyní na venkově nedaleko Vídně. Mezi jeho záliby patří i péče o dům a obytnou část zahrady.
... Strýček Jaroslaw má rád Itálii a Středozemní moře. Tam jezdí nejraději ...
... Lze ho spatřit i v České republice ...
... Zejména na Moravě, ve Slezsku ...
... A v Praze ...
... Od 1. ledna 2012 jsou komentáře moderované ...
... Jediným důvodem opatření je vyloučit komentáře s obsahem obchodního charakteru ...
16. září 2009
Jaroslav a Šárka




Počítadlo od 3.3.2010